Bylo, nebylo, dávno tomu. Značný kus Moravy vlastnil rod Lichtenštejnů, který, na rozdíl od Schwazenbergů, po druhé světové válce nebyl okraden zvláštním zákonem. Byl to kus Moravy, kde je teplo, zraje tam víno, stojí tam zámek Lednice, asi aby se bílé chladilo, představujeme si z Prahy.

Zámek Lednice je klenot mezi zestátněnými zámky. Má krásný park a skvělou návštěvnost. Česká republika je zemí státních zámků. Stát si je povětšinou nekoupil, stát si je vzal. Zámky jsou díky české bezradnosti v lepším stavu, než byly kdykoli předtím.

Češi, Moravané a Slezané totiž moc rádi investují do toho, co kdysi sebrali. Investují do minulosti, do té zdobné, protože budoucnost je odrazuje. Dokonce si zřídili zvláštní — Národní — památkový úřad. Je to jedna z nejlépe fungujících institucí v zemi, s krásným sídlem na Malé Straně v Praze.

Bylo, nebylo, dávno tomu. V roce 1930 bylo v Československu sčítání lidu. Kdo se v roce 1930 přihlásil k německé národnosti, byl po roce 1945 vyhnán. Tak to bylo, podle zákona, většina se tomu v nastalém zmatku a v dané době ani nedivila. Němci se tenkrát psali s malým n.

Lichtenštejnský kníže se nepřihlásil k německé národnosti, byl mimo republiku, asi někde v dalekém knížectví. Sčítací lístek ale za něj někdo vyplnil, asi aby všichni měli pokoj. V každém případě — podpis není jeho.

Lichtenštejni tedy byli na první pohled vyhnáni a zbaveni majetku v rozporu s dekrety prezidenta republiky Beneše, zatímco jiní byli vyhnáni a vyvlastněni v souladu s nimi. Bylo, nebylo, dávno tomu, tak tomu bývalo. Vyhánělo se s polehčujícími okolnostmi, že si to vyhnaní zasloužili. Zestátňovalo se v souvislosti s vyhnáním v dané době pokládaným za zasloužené. A co teď s tím?

Expáter Herman má názory