Aniž bych tímto chtěl vstupovat do samotné polemiky Ivana Štampacha proti D. Hermanovi (musel bych napřed pročíst názory tohoto autora, k čemuž pociťuji jen krajně málo motivace), pokud se samotné Velké francouzské revoluce týče, tady je nutno konstatovat, že její charakter - a její význam - byl a je skutečně nemálo ambivalentní.

Za prvé: heslo svobody. Tady by v prvé řadě bylo nutno určit, jakým způsobem je tuto "liberté" zapotřebí adekvátním způsobem převádět do češtiny: zda jako "volnost", anebo ale jako "svoboda". To totiž naprosto není totéž; a v zásadě je možno říci, že ona "volnost" je jenom (liberalisticko-buržoazním) paskvilem svobody skutečné, svobody pravé a plným životem žijící lidské bytosti.

Rovnost: tady by zase bylo nutno vyřešit otázku, zda jakobínský teror byl skutečně jenom jakýmsi excesem, historicky náhodným - anebo jestli se jednalo o zákonitý a nevyhnutelný důsledek revolučně-extrémistického pojetí rovnosti každého s každým; kterážto rovnost vylučuje (a nesnáší) jakoukoli osobitou individualitu.

Už Hegel napsal, že tato "rovnost" Francouzské revoluce je ve skutečnosti rovností pouze formálně-abstraktní, která všechny rozdíly osobností zkracuje na jednu jedinou všem společnou míru - "totiž na míru gilotiny".

A vlastně už svého času Hérakleitos velice nesmlouvavě odsoudil své efeské spoluobčany za jejich rovnostářství: "Efesané by se všichni, jakmile se stanou dospělými, pověsit a vládu města přenechat svým dětem; neboť oni Hermodora, toho nejschopnějšího z nich, vyhnali z města s touto větou: z nás nemá být nikdo ten nejlepší, - nanejvýš někde jinde a u jiných."

Zkrátka: jak je na straně jedné občanská a právní rovnost beze vší pochyby principem pokrokovým a nepostradatelným, pak stejně tak je ten princip formálního, všechny rozdíly v reálné kvalitě nivelizujícího rovnostářství jejím nevyhnutelným rubem. A tento fakt je dnes a denně pozorovatelný v reálných procesech a mechanismech tohoto typu společnosti, kdy postoj humanisty nemá o nic vyšší váhu nežli přisprostlý výlev pouličního otrapy, neboť "všichni jsou si přece rovni".

------------------------------

A to bratrství?... Je možno plným právem soudit, že ta původní idea "bratrství" Francouzské revoluce měla být něčím substanciálně jiným, nežli pouhý moment "solidarity", jmenovitě pak solidarity sociální.

Ta (sociální) solidarita - ne že by byla něčím negativním, dozajista je chvályhodnou hodnotou; ale to "bratrství", to je vposledku naprosto jiný vztah. Ta "solidarita", ta přichází vlastně vždycky až ex post, když už je všechno špatně, tak je nutno to zachraňovat aktem solidarity, respektive aktem milosrdenství.

Zatímco to "bratrství", to je tu dáno předem, to je pozitivní, vstřícný vztah člověka k člověku, kdy se nehledí pouze na stav sociální nouze u toho druhého, ale kdy je ten druhý od samotného počátku pociťován jako náš vlastní bližní, jako někdo kdo je nám blízký, s kým můžeme sdílet náš vlastní život.

-----------------------------

Co se pak ještě té zmíněné "ochrany vlastnictví" týče - tady pak každý jenom trochu uvědomělý marxista musí vzápětí ohlásit protest, že ve skutečnosti je tím míněna především ochrana vlastnictví soukromého; a že soukromé vlastnictví ze svého nejvlastnějšího principu produkuje reálnou závislost (nesvobodu) a nerovnost.

Jinak řečeno: ten princip ochrany (soukromého) vlastnictví okamžitě a bezprostředně popírá základní hesla revoluce, tedy heslo svobody a rovnosti. O nějakém "bratrství" za podmínek kapitalismu a všeobecné konkurence ani nemluvě.

Takže na toto všechno je zapotřebí hledět, když chceme hodnotit, jaký faktický a reálný význam měla - a má - Francouzská revoluce. Ta revoluce, pro kterou marxistická teorie vždy zásadně měla přídomek "buržoazní"; a jak jsme si ukázali, naprosto ne zcela neprávem.

Vyjádření Daniela Hermana k Velké francouzské revoluci není vzhledem k celku tohoto historického fenoménu adekvátní. To je zřejmé. Nemyslím však, že by bylo výsměchem demokratické opozici.

V případě událostí na konci 18. století ve Francii, z nichž povstaly posléze napoleonské války, je stěží možné pominout jejich klady, stejně jako zápory. Jak už tomu většinou bývá, praxe se nevyrovnala teorii.

Některé vymoženosti revoluce se později staly natolik samozřejmými, že se proti nim už postaví asi jen málokdo. Na druhé straně ovšem nedává smyslu odsuzovat po sto letech en bloc bolševickou revoluci, ale nemít po 230 letech vůbec co říci k teroru, jenž předcházel a inspiroval.

Upřímně řečeno, Daniel Herman by se ve svém pravděpodobném pohoršení např. z potlačení povstání ve Vendée i jinde neocitl v nezáviděníhodné menšině intelektuálů, a to nejspíš ani mezi nekatolíky.

můžete mít v demokracii i různý názor na Velkou francouzskou revoluci.

Pokud se domníváte, že v případě té revoluce je nutno mít názor odněkud předepsaný a hříšníka, který má názor jiný, je (místo názorové polemiky s ním) nutno veřejně pranýřovat, tak už se o demokracii nejedná.

Názory Daniela Hermana na Velkou francouzskou revoluci neznám, přesto se však domnívám, že jakýkoliv názor na tuto dějinnou událost ještě nezakládá postoj ke svobodě a k demokracii.

Svědky právě takovéhoto nesmyslu jsme bohužel byli za minulého totalitního režimu: Postoj k "Velké říjnové socialistické revoluci" byl předepsaný režimem a kdo v názoru vybočil, byl považován za nepřítele.

ale hlavně že je tu možnost svobodného rozhodnutí pro vládu .pevné ruky vyjímečné osobnosti........často slýchávám mezi nezpůsobilými/neschopnými liberální demokracie.
Pro konzervativně a elitně smýšlející může být novodobá demokracie doopravdy chaosem a násilím, ba katastrofou novodobých dějin ......bych vykláněje se nejen napravo dodal.

Demokracie má být liberální. Ekonomika být liberální nemá, ale zato má být demokratická. Kultura zas liberální být má, ale jestli má být taky demokratická, to nevím. Čert aby se v tom vyznal.

Být liberální je tedy dobré, nebo špatné?

A co takhle být přímo demokratický? To bych si skoro tipnul, že je dnes asi špatné. Být liberálně demokratický je ale bez jakýchkoliv pochybností dobré! Čert aby se v tom vyznal...

Jakože elitní škola a liberální demokracie nejsou pro blbce?

Zdá se, že to významově odpovídá: Ekonomika pro blbce být má, takže liberální být nemá, má být demokratická. Kultura pro blbce být nemá, takže má být liberální, ale ne demokratická.

Být přímo - demokratický tedy znamená být pitomio. Být liberálně - demokratický tedy vlastně... Aha.

Teolog Tomáš Petráček v knize "Západ a jeho víra" lituje, proč to nebyla právě církev, kdo jako první přišel s požadavky na zrušení nevolnictví, na toleranci, svobodu tisku, spolčování a shromažďování. Cožpak svoboda lidské bytosti není křesťanskou hodnotou? Církev, bohužel, stála poměrně dlouhou dobu na straně reakčních sil, neboť byla zpočátku proti tomu všemu. A pak se divila, že s tím přišla revoluce, která už s ní nechtěla mít nic společného.

"Církev, bohužel, stála poměrně dlouhou dobu na straně reakčních sil..."

... zatímco dnes nepochybně představuje etalon veškerého společenského pokroku...

Samozřejmě že ne. Ale jsou tady pokusy to změnit. A to i uvnitř církve. Jenže změnit své vlastní myšlení lze, zatímco změnit myšlení někoho jiného je problém. Papež nepapež.