Nedá se nic dělat, ale působí to nemálo úsměvně, když Radovan Bartošek předhazuje svým politickým protivníkům konzervativismus - když on sám zaujímá zřetelně konzervativní postoje. S tím jediným rozdílem, že oni tak činí z pravicových, zatímco on sám z levicových pozic.

"Evropa, která prolila oceány slz, potu a krve a přes ně se dopracovala k nejlepšímu ze všech špatných a nedokonalých řešení — k liberální občanské a (...) sociálně citlivé a solidární demokracii" - tohle je naprosto klasický výrok levicového konzervatismu. Nemají - a vlastně nesmějí! - se klást nějaké dalekosáhlé ideové cíle, veškerá levicová aktivita se musí omezit pouze na "mírný pokrok v mezích zákona".

A tak nás levicoví konzervativci stále dokola straší jednou platónským státem (kdo dnes vlastně ještě závažně hodlá tento ideální platónský stát uskutečnit?!...), jindy zase "potoky krve", jindy zase putinovským Ruskem. Všichni tito strašáci mají sloužit k tomu, aby levice jednou provždy pohřbila vizi uskutečnění společenského řádu, který by zcela zásadně překračoval omezený horizont liberální občanské (to jest: buržoazní) demokracie. Tedy takové demokracie, která vyrůstá z kapitalismu, je jeho souputníkem, a je faktickým vykonavatelem jeho intencí.

Zřejmě oblíbeným heslem konzervativců na levici je v poslední době výrok o "nedokonalém světě". Že prý tento svět je ze svého samotného základu či od přírody nedokonalý - a tak je marné snažit se o nějaké jeho zásadní zlepšení, máme jednou provždy zůstat na půdě oné buržoazní demokracie.

No ano, absolutně dokonalé útvary jsou v reálném světě skutečně neuskutečnitelné: například není nijakým způsobem v hmotném světě možno vytvořit absolutně dokonalý (geometrický) kruh. Nicméně právě v této materiální praxi může být velice zásadním rozdílem, jestli se nám podaří vytvořit kruh s odchylkou od ideální kružnice jednoho milimetru, anebo jednoho mikrometru. Jenže naši konzervativci nám stále dokola tvrdí, že když už jsme se jednou naučili vyrábět dejme tomu kola pro vlaky s nerovnosti v řádu jednoho milimetru, že nejenže nemá smysl, ale že by bylo vysloveně neodpovědné snažit se docílit ještě produkční přesnosti řádově vyšší.

Na otázku, zda je možné kvalitativní zlepšení společenského uspořádání, je možno se podívat i z jiné stránky. Dejme tomu, že na naší malé planetě jednou skutečně přistanou návštěvníci z nějaké jiné planety, z nějaké vesmírné civilizace. Která bude ovšem nejen pouze ryze technicky, nýbrž stejně tak i kulturně, civilizačně mnohem vyspělejší nežli ta naše.

A nyní otázka do kvízu: nebude se tato mnohem vyspělejší civilizace nijakým zásadním způsobem lišit od této naší současné buržoazně-kapitalistické demokracie? Opravdu v této vesmírné civilizaci bude stále ještě převládat partikularismus egoistických zájmů, přízemnost rozhledu, neustálé tahanice politických partají o moc?...

Pokud by odpověď na danou otázku zněla ano - pak je skutečně možno spokojit se s tím údajně "nejlepším ze všech špatných" světů jednou provždy.

Ale pokud by odpověď zněla, že ve vesmíru je přece jenom možné (a uskutečněné) kvalitativně mnohem vyspělejší společenské uspořádání, na mnohem vyšší kulturní i inteligenční úrovni - pak je nejvyšší čas toto lepší uspořádání začít hledat. Čas nám ubíhá, a to hned v několika směrech. V rovině našich osobních životů, v rovině hrozící klimatické katastrofy, ale i v rovině limitovaného času pro existenci naší planety samotné.

Odmítněme a zavrhněme už jednou provždy tyto konzervativní výmluvy na "nedokonalý svět"; a začněme hledat a budovat nikoli pouze "relativně nejlepší ze všech špatných" světů, nýbrž svět doopravdy a bez vytáček humánní, jehož středobodem bude sám člověk a celý horizont jeho lidských možností, a nikoli svět bezduchého kapitálu a prázdného politikaření.

Je to sice z poněkud jiného soudku, nicméně v dnešním Právu (příloha Salon) právní teoretik (a údajně i filozof) Jiří Přibáň naprosto názorně ukazuje, jak konzervativní zastánci právě panujících politických pořádků (tedy státu liberální demokracie) celou věc převrací naprosto na hlavu.

Velmi zkráceně řečeno: Přibáň počíná francouzskými revolucemi, a jejich projektem politické, občanské svobody. Poté ovšem - s citací německého právního filozofa a ústavního soudce Böckenfördeho - konstatuje, že tento "svobodný" stát nijakým způsobem nemůže garantovat "předpoklady z kterých sám žije". Méně šroubovaným způsobem vyjádřeno: novodobý sekulární, liberálně demokratický stát vůbec nemá svůj vlastní základ v sobě samém. Jinak řečeno: on spočívá na zcela jiném fundamentu než je on sám, na kterýžto fundament on ovšem nemá žádný dosah, žádný vliv.

Právě tady se ukazuje naprosto schizofrenní způsob argumentace apologetů tohoto liberálního státu: na jedné straně přiznávají že tento stát nemá vůbec svou vlastní existenci, svůj vlastní fundament - ale na straně druhé ho stále prezentují jako jakousi svébytnou, zcela autonomní entitu, vznášející se kdesi ve výškách nad samotnou společností!

Tento stát má tedy garantovat (občanskou, politickou) svobodu - ale přitom nijak nedokáže garantovat ani svou vlastní jsoucnost!

Celý tento myšlenkový a argumentační chaos pramení ze dvou základních myšlenkových a argumentačních deficitů. Za prvé je to ono zmíněné převrácení kauzálního řetězce, kdy místo aby se začalo reálnými společenskými vztahy a z nich se až sekundárně odvodil (z nich vyrůstající a jim odpovídající) stát, tak se naopak počne formalistickou, institucionální chimérou státu, a teprve poté se pro tento "svobodný stát" hledá nějaká příhodná společnost.

A za druhé a především: je to znovu a znovu ten samý fenomén, apologeti systému liberální demokracie neustále dokola žonglují s pojmem a heslem "svobody" - aniž by se v sebemenším namáhali vysvětlit, v čem tato svoboda vlastně spočívá! Respektive aby se namáhali s hledáním, v čem spočívá pravá, substanciální lidská svoboda.

Oni si při tomto svém úhybném manévru pomáhají dost zákeřným trikem, kterým manipulují myslí svého publika: oni s velkým halasem vyhlásí "politickou a občanskou" svobodu - a tím implicitně sugerují, že právě tato politická svoboda je ta jediná, o které je zde vůbec možno legitimně uvažovat, že právě ona je tou jedinou svobodou, na kterou má lidská bytost právo.

Přitom i v samotném textu J. Přibáně se ukazuje naprostá falešnost tohoto pojetí pouze politické svobody. Přibáň zde otevřeně přiznává (přesněji řečeno: on sám to deklaruje jako naprostou samozřejmost, či dokonce exkluzivní přednost!!), že svoboda poskytovaná liberálním státem má pouze ryze negativistický charakter. Zmiňuje přednášku Benjamina Contenta z r. 1819, ve které tento konstatoval principiální rozdíl mezi antickou a mezi novodobou demokracií. Antická demokracie spočívala na možnosti spoluúčasti občana na rozhodování státu; zatímco "moderní doba chápe svobodu negativně jako absenci zásahů státní moci do soukromí občanů".

Stačí se jenom poněkud pozorněji podívat na tuto zdánlivě tak samozřejmou větu, aby se odhalila veškerá fiktivnost a odcizenost současného způsobu demokracie: jestliže antická demokracie byla založena na reálné účasti občana na výkonu státní moci, pak novodobá demokracie fakticky spočívá na NEúčasti občana na státní moci!

Už jenom toto jediné zjištění by vlastně muselo vyvolat politické zemětřesení, neboť tím se ukazuje, jak dalece se novodobá "demokracie" vzdálila člověku. - Jak je vlastně vůbec ještě možno hovořit o "demokracii" tam, kde byl lid víceméně zcela odstaven od reálného výkonu státní moci?!...

Ale základní chyba v celém myšlenkovém konceptu apologetů stávající liberální demokracie je ještě někde zcela jinde: ono nejde jenom o to že antický občan se cítil být svobodným možností své osobní spoluúčasti na výkonu státní moci; nýbrž naprostým základem byl fakt, že jeho svoboda neměla pouze formalistický (tj. politický) charakter, nýbrž že měla substanciální základ. To jest: antický občan se politicky realizoval především jako příslušník jedinečně vyspělé kultury své doby, vrcholné civilizace, která sahala až ke hvězdám, která se opírala o samotný kosmický řád, jehož tváří a zároveň garancí byl svět antických bohů.

Tohle a právě tohle je naprosto zásadní rozdíl (a protiklad!) mezi dřívějším a současným (liberalistickým) pojetím svobody: dříve byla svoboda nerozlučně spojena s pozitivními obsahy - kulturními, civilizačními, filozofickými i teologickými; zatímco novodobá, liberalistická svoboda se - a to zcela programaticky - odstřihuje od jakýchkoli obsahů, od jakýchkoli kvalit; její jedinou "substancí" je onen čirý negativismus, tedy nezasahování (politické) do soukromé sféry občana.

Je skutečně neuvěřitelné, jak takovýto obsahově naprosto prázdný, nicotný negativismus může být s vážnou tváří prezentován jako jako jakási vrcholná forma svobody, nad kterou už není, a s kterou se člověk má smířit až do konce svých dnů.

P.S. Na jak ubohé intelektuální úrovni se pohybují současné diskuse a úvahy o charakteru státu svědčí to, že zmíněný Böckleförde je oslavován za své prý "průlomové" zjištění o tom, že novodobý stát nemá svůj fundament v sobě samém - což je ovšem faktum, které bylo už o sto let dříve pro jistého Karla Marxe naprostou samozřejmostí, základním sloupem celého jeho pojetí společnosti a státu.

K oněm trvalým snahám apologetů státu liberální demokracie, naprosto neutralistického vůči reálným obsahům kterými žije samotná společnost je ještě možno poznamenat tolik, že je to asi něco takového jako chtít viditelnou část stromu odmyslit, odtrhnout od jeho kořenů.

Nadzemní část stromu (tedy v našem případě stát) - to je ovšem něco co dokáže uvidět a nějakým způsobem popsat prakticky každý, kdo má oči. Není k tomu zapotřebí žádný náročnější intelektuální výkon. Zatímco dokázat spatřit i tu podzemní, skrytou část (tedy v našem případě samotnou společnost a její uspořádání) - to je záležitost mnohem náročnější, tady je nutno vypracovat si schopnost spatřit to, co je napohled neviditelné.

Právě proto se naprostá většina rádoby hlubokomyslných úvah o našem světě omezuje pouze na stát, tedy na politiku; a chce tento stát definovat jako zcela nezávislý, odtržený od onoho skrytého podhoubí. Ale tyto snahy odtrhnout stát od jeho kořenů jsou samozřejmě naprosto scestné, a nemohou vést nikam jinam nežli ke zcela falešným, deformovaným výsledkům a výpovědím. Strom odtržený od svých kořenů přestává být živoucím organismem, a stává se nanejvýš zkamenělinou. Víceméně přesně takovou jakou je duchovně i duševně zcela sterilní stát liberální demokracie.

U dané příležitosti snad nebude zbytečné probrat podrobněji celý fenomén současné konzervativní levice.

Levice - ta byla historicky vždy progresivní silou. Vždy rozbíjela, nebo přinejmenším zpochybňovala staré, zavedené, zdánlivě nezměnitelné "posvátné" pořádky, a na místo nich stavěla vizi nových společenských poměrů, s vyšší mírou humanity. Jak je tedy vlastně vůbec možné, že se zde náhle vynořil fenomén "konzervativní levice", která naopak ze všech sil obhajuje, konzervuje a brání právě stávající společensko-politické uspořádání, a cení zuby na každého, kdo se odváží tyto pořádky zpochybnit, kdo chce pohlédnout ke vzdálenějším horizontům, nežli jaké dokáže pojmout a pochopit usedlé uspořádání občansko-liberální demokracie? Které je vzešlé z Francouzské revoluce - čili z doby před už čtvrt tisíciletím?... Ano, je tomu skutečně tak: už celé čtvrt tisíciletí nás dělí od revolucí za občanskou společnost, za občanské svobody; že by se od té doby v životě společnosti nic podstatného nezměnilo? Že by se tato společnost svým způsobem života ještě neposunula nikam dál? Že by se stále ještě nejednalo o nic jiného, nežli člověka osvobodit z pout feudálních hierarchií?... Když člověk pohlédne na názory a argumenty našich současných levicových konzervativců, muselo by se zdát, že tomu tak opravdu je; že na pořadu dne stále ještě není nic jiného, nežli boj proti feudálním, stavovským nerovnostem a privilegiím.

Jistě, současná konzervativní/umírněná levice nežádá pouze a jenom práva občansko-politická; ona se dožaduje i práv sociálních. To jí nelze upřít. Jenže - boj o sociální práva je historicky jen o málo mladší; jestliže Francouzská revoluce byla dítětem století osmnáctého, pak masová sociální hnutí byla záležitostí století devatenáctého.

Samozřejmě že i dnes je nutno bránit obě tyto oblasti práv člověka před snahami o jejich zužování, zkracování všeho druhu; ale zde je řeč o levicovém progresivismu. O tom, že levice svého času byla progresivní dějinnou silou nejen z úzce sektorového (občanského a sociálního) hlediska, nýbrž z hlediska celospolečenského, kulturního a ideového. Společnost (či přinejmenším její levicově smýšlející část) měla před sebou nějakou vizi, nějaký cíl za který stálo za to usilovat, za který stálo za to bojovat, a i "za který stálo za to trpět". Zatímco dnes? Z těchto někdejších dějinně progresivních vizí nezůstalo v pojetí konzervativní levice nic více nežli víceméně jenom boj za udržení statu quo.

Dozajista; i tato konzervativní levice to všechno vlastně "myslí dobře". Zásadní potíž je ale v parametrech jejího ideového horizontu. Ona nedokáží dohlédnout nikam dále, nežli kam sahá naprosto zjevný, viditelný, ve své podstatě ryze materiální svět. Tedy co je možno nějakým způsobem uchopit, jasně formulovat prostřednictvím takových či onakých jasně definovatelných "práv".

Za tento materiálně-právní horizont ale tato konzervativní levice nedokáže dohlédnout. Ona nedokáže ani vzhlédnout do výšin ducha, ani vhlédnout do hlubin lidské duše. A protože jí všechny tyto subtilné sféry života člověka a společnosti připadají příliš iluzorní, příliš chimérické, nenalézá pro ně nic jiného nežli slova posměchu a pohrdání. Jako například V. Bělohradský ve své "Pléthokracii", když tančí vítězný tanec nad "světovým duchem spadlým z koně"; a vůbec si nedokáže uvědomit že tu radostně jásá nad hrobem lidského ducha vůbec.

Budiž na tomto místě naprosto jasně řečeno: humanismus, pravý a autentický, to je něco mnohem více nežli jenom přehršle občanských, politických a sociálních práv. Humanismus, ten musí zahrnovat celý, kompletní horizont lidské existence; musí tedy především obsahovat i otázku, jaký je vlastně vůbec dějinný, či vůbec metafyzický, transcendentální smysl této existence člověka na této planetě. K jakému cíli má vůbec směřovat lidská společnost a proč.

Pokud si levice přestane klást otázky tohoto druhu, pak všechen její boj o "práva člověka" principiálně nebude nijak překračovat boj o práva zvířat; neboť jak v jednom tak v druhém případě se pak nejedná o nic jiného nežli dotyčného živočicha uchránit před zcela zjevnými násilnými zásahy do jeho života.

Je zbytečné nazývat občany srozuměné s tím, že žijí v systému liberální demokracie, jejími "apologety".

Jedině společnost, kterou tvoří obyvatelé jednotlivých zemí /či států, chcete-li/, je tím aktérem, který může dodávat náplň do neutrální struktury liberálně-demokratického systému. Společnost je aktér komplikovaný a mnohdy nepředvídatelný, ale s tím mnoho nenaděláte. Stát, jakožto organizace zřízená z vůle občanů, je tu od toho, aby dohlížel na dodržování pravidel při zrodu společenského konsenzu, ne aby lidem diktoval, jakým idejím se mají oddávat.

Jistě, paní Zemanová - zdaleka ne všichni ti kdo žijí ve státech s politickým zřízením liberální demokracie, jsou zároveň jejími apologety. Kdybyste se podívala na příslušné výzkumy veřejného mínění, mohla byste snadno zjistit, že vztah většiny populace k této politcko-státní formě je přinejmenším značně vlažný.

Samozřejmě - oni tento systém víceméně akceptovali jako realitu jejich žití; a ona myšlenka liberální demokracie se systémem "svobodných voleb" je ve své triviální jednoduchosti natolik svůdná, že většina lidu ji přijala za svou. Nicméně při pohledu na reálné fungování této demokracie v mnoha lidech narůstá nemalá míra skepse vůči ní, z čehož rezultuje onen velmi vlažný postoj.

Aby se totiž lidská mysl dokázala osvobodit od zdánlivě nevývratné logiky oněch údajně "svobodných voleb", k tomu je zapotřebí nemalé míry znalostí jak z oblasti politologie, tak především politické filozofie. A nejen znalostí; ale především je nutno si vypracovat ochotu začít v dané oblasti myslet jiným, nežli konvenčním způsobem.

Aby se tedy zlomila moc vládnoucí ideologie "svobody" nad člověkem, k tomu by stát musel provozovat aktivní osvětu na všech úrovních svého působení, musel by své občany učit rozlišovat mezi vnějším zdáním a mezi skutečnou podstatou. Jenže tím by stát liberální demokracie provozoval ideovou subverzi vůči sobě samému; a tak on samozřejmě provozuje naprostý opak, své občany už od jejich školních let neustále indoktrinuje svou ideologií "naprosté svobody". A znovu a znovu přitom pouze formalistickou svobodu politickou vydává za skutečnou, substanciální svobodu lidskou, ve smyslu plného (reálného!) rozvoje a uplatnění všech lidských možností a potenciálů.

---------------------------------------

Tvrdíte - znovu a znovu - že prý není úkolem státu "diktovat" lidu nějakou ideologii. Zajímavé ovšem je, že Vám nijak nevadí právě tento ideologický diktát státu liberální demokracie, že stát prý nesmí být ničím jiným, nežli duchaprázdným, odosobněným byrokraticko-technokratickým soustrojím, kterého se nijak nedotýká to, čím vlastně žijí jeho obyvatelé, co je náplní a smyslem jejich existence.

Opakuji znovu a znovu: samotná skutečnost že ideologie státu liberální demokracie je ryze negativistická, že neguje všechny konkrétní obsahy, ještě nikterak neznamená že by se nejednalo o ideologii.

Ideologie je soubor tvrzení, která ve svém souhrnu jenom jednu určitou cestu, jenom jeden jediný model (společenského) uspořádání připouští jako legitimní; zatímco všechny ostatní přinejmenším dehonestuje jako scestné, sektářské, škodlivé. Jistě - na rozdíl od totalitních ideologií ta liberálně-demokratická nezavírá své odpůrce a kritiky do vězení; ona se spokojí s tím, že je okamžitě exkomunikuje ze "slušné společnosti" jako přinejmenším jakési podivíny, extrémisty, a latentní diktátory.

Liberální demokracie tedy nemá zapotřebí proti svým kritikům praktikovat (zjevná) represivní opatření; jak bylo ukázáno výše, ona se při své vlastní apologii může spolehnout především na lidskou neznalost a nevědomost - a to jsou spolehlivě ty nejsilnější zbraně které je vůbec možno mít k dispozici. A navíc ještě na lidskou pohodlnost; neboť v důsledku faktu že proti svému lidu neprovádí žádné přímé represe je velice snadné, velice pohodlné se s ní nějak aranžovat, sice po straně nad ní pokrčit rameny s tím že "politika je svinstvo", ale už v tomto zdánlivě subverzivním výroku je skryto semeno rezignace, kolaborace, neboť se tím fakticky říká: "No politika byla vždycky svinstvo, tak není divu že je taková i ta naše 'demokratická', tak co bychom se zbytečně namáhali hledat nějaké pravé, složité a náročné alternativy!"

Píšete, že "Stát, jakožto organizace zřízená z vůle občanů, je tu od toho, aby dohlížel na dodržování pravidel při zrodu společenského konsenzu" - tak především, on se při zřizování (konkrétně českého respektive československého novodobého liberálně demokratického) státu občanů fakticky na jejich vůli nikdo neptal. Tehdejší ústavní právníci jako špatní žáci základní principy ústavy víceméně jenom opsali od západních států; aniž by se tehdy vedla jakákoli hlubší (a kompetentnější) společenská diskuse o tom, co tento systém liberální demokracie vlastně znamená. Co se při něm získává; ale také, co všechno se s ním ztrácí.

Ale především se jedná o to, že podle Vás stát nemá jinou úlohu nežli "dohlížet na dodržování pravidel při zrodu společenského konsensu". Jenže, paní Zemanová, to je přesně ta aporie kterou konstatoval už zmíněný Böckenförde: stát chce diktovat neutralistická pravidla, aniž by vůbec měl přímý kontakt se společností, kde tento konsens (anebo ale naopak disens!) vzniká. To jest: tato společnost (která je vlastní, primární realitou) se kdykoli může rozhodnout, že tato pravidla nebude respektovat - aniž by tento stát měl možnosti do této tvorby vůle této reálné společnosti nějak zasáhnout. A to právě proto že on sám se z této společnosti naprostou vyloučil, izoloval se od všech jejích obsahů, od reálných dynamismů jejího vývoje.

To tedy za prvé. A za druhé a především: opakuji znovu a znovu, takovéto formalistické odtržení státu od reálné společnosti ve skutečnosti nikdy není možné. Je to pouhá fikce; už Aristoteles ve své "Politice" konstatoval, že kdyby stát neměl být ničím více nežli takovouto neutralistickou správou společných záležitostí, pak že by při vzniku států ty národy které jejich vznik iniciovaly mohly uzavřít pouze smlouvy o společné obraně či společném obchodu, ale neměly by zapotřebí zakládat společný stát. Z tohoto faktu instalování společného státu tedy Aristoteles dovozoval, že stát je "něco víc".

Toto "něco víc" znamená, že stát - ať chce nebo nechce, ať si to přizná nebo ne - vždycky bude vystupovat jako vrcholný symbol, jako ztělesnění společnosti, ze které vyšel. Společnost nemá jiného takto zřetelného představitele, nežli právě stát. Tento stát má tedy vždy nakonec takový charakter, jaký charakter má samotná společnost.

A jestliže si tento stát náhle začne hrát na naprostého neutrála, na bezduchého technokrata který jenom "určuje pravidla", pak je to jenom výrazem té skutečnosti, že sama společnost ze které se tento stát rodí stejně tak už dávno ztratila svého ducha a svou duši, a obojí zaprodala za svody konzumní společnosti. Jinak řečeno: není to nakonec nikdo jiný nežli "starý dobrý" kapitalismus, který celou společnost podřídil svému diktátu peněz a bezduchého konzumu; a stát je pak reálným zrcadlovým obrazem této zvěcnělé, zmaterializované společnosti. Ostatně už Hegel věděl, že je právě tato naprosto bezduchá, egoistická "občanská společnost v materiálním smyslu", která pro své úspěšné kšeftaření potřebuje jasná a spolehlivá pravidla. Ona neutralistická politická pravidla liberálně demokratického státu jsou tedy pouhým derivátem pravidel obecného kšeftaření.

Marx by k tomu pak řekl, že tento zdánlivě "neutrální" stát současnosti je ve skutečnosti stavem trvalého bonapartismu - tedy politické parity dvou antagonistických tříd, kde ani stará třída kapitalistů, ani nová třída pracujících nejsou schopny porazit tu druhou a získat přímou moc ve státě; jedině za této třídně patové situace si pak stát může hrát na onoho údajně nezaujatého neutrála. Ale protože reálnou, materiální základnou společnosti stále zůstává kapitalismus, pak onen zdánlivě neutrální stát nakonec vůbec nemůže jinak nežli přijímat zákony, které nahrávají kapitálu, a nikoli námezdně pracujícím.

V hlubokém zármutku oznamujeme všem voličům a sympatizantům, že nás navždy opustila naše drahá KDU-ČSL.

Lidovce jsem, pane Bartošku, obvykle volil z důvodu, že jsem je považoval za konzervativní stranu. Tedy stranu, která například hájí úctu k životu a právo dětí mít matku a otce a znát své skutečné rodiče. Jestli se lidovcům nelíbí být konzervativní stranou, no tak je tedy volit už nebudu.

Nemyslím si ale, pane Bartošku, že by takovéto sešikování politických stran okolo té moderní „poznané nutnosti“ – tedy sešikování do jakési novodobé „Národní fronty“ (kde by tentokrát měly být jen strany progresivistické) – nějak prospělo demokracii. Jestliže konzervativní voliči definitivně ztratí možnost slušného politického zastoupení, budou pravděpodobně volit protestně zastoupení neslušné (když už jim nic jiného nezbyde), nebo na účast ve volbách zcela rezignují. Můžeme snad tedy očekávat další znechucení z politiky, vznik dalších „Věcí veřejných“ a univerzálně bezideových (populistických) „ANOistů“, můžeme tedy očekávat podobné důsledky, jaké měla nechvalně známá Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí (tzv. opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS). Lidovci zaniknou, konzervativní voliči definitivně ztratí jakékoliv politické zastoupení, progresivisté budou jásat a ani já, jako celkem věrný volič lidovců, jejich opuštění sněmovny a cestu do bezvýznamnosti podruhé už oplakávat nebudu.

Pane Nusharte, shodou okolnosti zrovna v dnešním vydání německého deníku "Süddeutsche Zeitung" vyšel rozsáhlý článek o bavorském spisovateli, katolickém knězi a zároveň osvícenci Lorenzovi von Westenriederovi.

Westenrieder byl tedy zastánce osvícenství, jeho snahou bylo v tehdy duchovně zaostalém Bavorsku probudit světlo rozumu. K tomu měl také dostatek příležitostí, dostal se až do vysokých vládních funkcí.

Potud tedy dobře; ale s narůstajícím věkem se v něm stále více prosazoval jeho osobní konzervatismus, respektive tento konzervatismus dostával čím dál tím více vysloveně reakcionářské rysy. Takže se nakonec stal kritikem toho, co sám dříve propagoval a prosazoval, a v osvícenských snahách spatřoval už jenom "módnost" a "rozvracečství"; a naopak nyní chválil ten samý zkostnatělý tradicionalismus jeho bavorských krajanů, který sám dříve natolik kritizoval.

Právě v tom vězí věčný ďáblův dráp konzervatismu, pane Nusharte. Ne že by konzervatismus jako takový neměl svou společensky pozitivní stránku či funkci (jak konstatoval Max Weber, konzervatismus působí jako protiváha přílišného entuziasmu, příliš riskantních experimentů progresivistů); nicméně konzervatismus je vždy doprovázen velmi vysokou mírou nebezpečí sklouznutí k vyslovenému reakcionářství.

Jinak řečeno: dokázat zůstat opravdu "slušným konzervativcem", který sice právem hledí s nedůvěrou na přílišnou nevázanost mnohých progresivistů, ale přitom se neuzavírá novým a neotřelým náhledům a projektům - to je velké životní umění, který jenom málokdo zvládne.

Vraťme se ještě jednou ke konzervatismu (české) sociální demokracie. Radovan Bartošek před časem vzpomínal nostalgicky na časy polistopadové ČSSD, kdy se jejích sjezdů ještě zúčastňovaly známé osobnosti českého kulturního života, spisovatelé a filozofové.

Ovšem - ani tehdy nebylo nic známo o tom, že by tyto osobnosti dokázaly přijít s nějakými novými, svěžími, inspirativními idejemi. Už tehdy sociální demokracie nedokázala překročit horizont své kmenové agendy, totiž sféru ryze sociální.

A právě to je ten naprosto klíčový problém; a zřejmě rozhodující příčina jejího současného skomírání. Faktem je: lidé by snad spíše snesli i určitou míru sociální nerovnosti, jenom kdyby mohli mít pocit že se něco děje. Že jejich život (a tedy život samotné společnosti) má nějaký hlubší smysl, nějaký cíl ke kterému je možno směřovat, ke kterému je možno se upřít, kterým je možno se nechat inspirovat.

"L'imagination au pouvoire!" - to bylo heslo francouzských studentů v bouřlivém roce osmašedesátém. - A zároveň jedno z hesel na zdech pařížských domů tehdy znělo: "Společnost je masožravá rostlina." Zkrátka: tehdejší revoltující studenti měli intenzivní pocit, že měšťácká společnost je moloch požírající vše živé, vše svěží, vše co (ještě) nepodlehlo jejímu tlaku na konformismus. "Všechna moc fantazii!" - to byla vzdorná odpověď protestujících studentů v pařížských ulicích.

Současná sociální demokracie (a to zdaleka ne pouze ta česká) se vyznačuje především jedním rysem: naprostou absencí fantazie. Jak jsem už uvedl, její politické koncepty mají své kořeny v 19., zčásti už 18. století; ale není u ní možno nalézt nic, co by mělo potenciál být inspirativním programem do budoucnosti. Její současné odcházení z politické scény je tedy naprosto logickým a přirozeným důsledkem této naprosté ztráty tvůrčí fantazie.

Reakcionářství (lidská reakce na nějaký konkrétní vývoj – vývoj, který tito reagující lidé nepovažují za posun k dobrému), není, pane Poláčku, nic špatného.

Konzervatismus stejně jako progresivismus tedy není apriori špatný nebo dobrý, špatný nebo dobrý je ten – v daném okamžiku zcela konkrétní obsah konzervatismu nebo progresivismu. (Nemůžeme obsah krabice posuzovat podle balícího papíru – je naprosto jedno, zda jde o papír progresivní, nebo o papír konzervativní.)

Například v právě kolem nás probíhající biologické evoluci (o níž můžeme nekonečně spekulovat, zda má nějaký záměr – cíl) se stejně tak uplatňují řešení prověřená vývojem – tedy z minulosti osvědčená, ale i řešení zcela nová, která následujícím vývojem teprve prověřena budou. Nezáleží tedy na tom, zda jde o řešení konzervativní, nebo řešení progresivistické, záleží pouze na tom, jak úspěšné toto řešení bude v geograficky a časově určených podmínkách jeho životního teritoria, zda v daném teritoriu nevznikne následkem přílišného úspěchu nerovnováha, která pro testované řešení může být také i „prohrou“.

V biologické evoluci [vývoji] tedy zanikají řešení stará (konzervativní) stejně tak, jako i řešení zcela nová – ano, řešení svěží, plná inspirativních idejí a tvůrčí fantazie zanikají „nemilosrdně“ také. Nezáleží na tom, zda je nové nebo staré, záleží na tom, zda je (objektivně) vyhovující.

Jako si tedy donekonečna můžeme klást otázku, zda biologická evoluce má nějaký záměr – cíl, můžeme si klást také otázku, co je cílem existence člověka.

Ta otázka se sama hned jaksi zvrhává – nepozorovaně dostává jiný význam. Neptáme se totiž vůbec na vlastní (svobodné) MÍNĚNÍ člověka o tom, co je cílem jeho existence, ale ptáme se na už dávno danou úlohu člověka z hlediska existence celého světa. Neptáme se ovšem ani na funkci nějaké součástky „stroje“ světa a vesmíru, za kterou bychom člověka snad měli tendenci považovat. Ta otázka proto zůstává často nepochopena a je nesmysl odpovídat na otázku, kterou nechápeme.

Tak za prvé, pane Nusharte, "reakce" a "reakcionářství" jsou dva zcela rozdílné pojmy. Máte nicméně pravdu v tom, že záleží vždy na zcela konkrétních okolnostech, zcela konkrétních postojích. Já jsem - jak jste si mohl povšimnout - nekritizoval konzervatismus jako takový; nýbrž naopak jsem - spolu s Maxem Weberem - uznal jeho společenskou potřebnost. Konzervatismus se ale převrací v reakcionářství, když dotyčný paušálně a zavile odmítá a zavrhuje vše nové, vše co narušuje jeho zažité, zkostnatělé vzorce myšlení a jednání.

---------------------

Co se pak cílů společenského vývoje týče, tady je opět nutno důsledně rozlišovat, zda mluvíme o evoluci ryze biologické, anebo ale o vývoji ("evoluci") lidské kultury, lidského ducha.

Ve sféře ryze biologické evoluce máte pravdu: tady skutečně platí, že "dobré" je to, co se osvědčí, tedy co pomáhá přežití (případně expanzi) daného živočišného druhu.

Ovšem - právě lidský rod respektive druh má to jedinečné specifikum, že vede i jinou, nežli ryze biologickou existenci. Pokud se jedná o evoluci ryze biologickou, tak ta by se u člověka mohla spokojit ne-li už rovnou s neandrtálcem, pak přinejmenším s člověkem cromagnonským - neboť ten už byl evidentně naprosto schopen bezpečně udržet svou druhovou biologickou existenci.

Jenže člověk - nedá se nic dělat, ten vedle této své ryze biologické existence vede zároveň i existenci kulturní, duševní, duchovní. Ať tuto skutečnost budeme považovat za exkluzivní dar přírody anebo za prokletí, je tomu už jednou tak, a my se této skutečnosti nemůžeme nijak vyhnout.

V tom případě pak není možno vyhnout se otázkám, co to vlastně znamená, že člověk má tuto exkluzivní schopnost vědomí, duševního a duchovního života; a co je s tímto potenciálem možno/záhodno učinit.

V každém případě - nechat ho ležet ladem, to by bylo neodpovědné mrhání zdroji. Tyto potenciály si žádají svého naplnění; a leccos hovoří pro to že člověk jenom tehdy může dojít svého štěstí, když mu bude umožněno tyto (duševní, kreativní) potenciály naplňovat. A v této sféře už naprosto neplatí, že "dobré je co slouží holému přežití"; tady platí už zcela jiná kritéria pro to, co je pokrokem, a co je regresí.

A ještě poznámka k Vašemu výroku, že každý si "svobodně" může určit, co je cílem jeho existence: tady zase směšujete dvě zcela různé roviny. Bezprostředně máte samozřejmě pravdu: každý jedinec se například zcela "svobodně" může rozhodnout, že zůstane neandrtálcem.

Ovšem - může se tak rozhodnout jenom v ryze intelektuální rovině; ale pokud by se začal chovat jako neotesaný neandrtálec ve společnosti, pak už by to zdaleka nebylo pouze jenom jeho čistě osobní záležitostí, nýbrž i záležitostí těch ostatních.

Záležitostí těch ostatních, tedy společnosti jako celku; a tento celek má jak právo, tak i povinnost, nebo přinejmenším nutnost hledat pro sebe optimální cesty svého (kulturního, duchovního) vývoje. Tady už neplatí, že každý si může dělat co se mu jenom zachce.

Pan Profant zde nedávno napsal, že stále ještě vychází z předpokladu, že všem lidem je společná ta samá logika. Já bych to pojal poněkud šířeji: všem lidem je společný starý dobrý antický l o g o s, jakožto obecný výraz pro rozumné, racionální posuzování předmětů a procesů tohoto světa. Tento "logos" je tedy jako takový objektivně jsoucí; a opakuji znovu, není v dispozici jednotlivce s tímto logem (tj. s logickou strukturou jeho kognitivních procesů) zacházet a manipulovat podle vlastní libosti. Ledaže by se skutečně rozhodl navrátit se k intelektuální úrovni neandrtálce.

"V biologické evoluci (...) zanikají řešení stará (konzervativní) stejně tak, jako i řešení zcela nová – ano, řešení svěží, plná inspirativních idejí a tvůrčí fantazie".

Právě v eliminaci skutečně "svěžích řešení" je evoluce života opravdový mistr. Protože se nedokáže oprostit od minulosti, nedokáže začít stavět na "zeleném drnu". (Nakonec se to týká už samého mechanismu DNA).

Naše ruce a nohy se sice liší, ale koncept "čtyřnohosti" (v návaznosti na osovou symetrii) je dědičným údělem nejen člověka. V jiném, hmyzím světě převládá "šestinohý systém". Můžeme stokrát potřebovat pár končetin navíc, ale obratlovec, který se něčemu takovému přiblíží bude vždy bez šance na reprodukční úspěch. Maximálně, typicky v případě slona či chápana, dojde k adaptaci jiného orgánu co páté specializované končetiny...

Ve sféře kulturního vývoje, odpíchnutého ve vyspělé fázi od biologické evoluce (přírodním výběrem) je sice nelehké, ale čím dál běžnější myslet a tvořit skutečně nově. Za mého mládí měly všechny židle čtyři nohy. Jistě ne náhodou. Protože se však na nich přemýšliví jedinci houpali až skoro přišli k úrazu, začaly se vyrábět židle pětinožky (další příběh jsou jejich kolečka), aby ovládly (nejen) kanceláře celého světa.

Konzervatismus přírody lidé stále zřetelněji zavrhují a nehledí přitom na to, zda se z toho světu nezatočí hlava.

Ještě dodatek k rozdílu mezi biologickou a kulturní evolucí: biologická evoluce rozhodne víceméně sama naprosto spontánně, co se ukáže být progresivním, životaschopným, a co ne. To co je neživotaschopné, prostě uhyne, nebude schopné reprodukce.

Jenže v evoluci kulturní - tam se může projevit až po značně dlouhé době, který s paralelních vývojů či forem je či není progresivní, životaschopný, přínosný. Jinak řečeno: v kulturní oblasti se nemůžeme spolehnout na přirozený a neomylný mechanismus přirozeného výběru; tady si musíme sami lámat hlavu s promýšlením toho, jaké ten či onen projekt společnosti bude mít důsledky.

- Tedy samozřejmě že i v kulturní oblasti existuje určitá "kontrola evolucí"; například projekt komunismu naprosto ztroskotal v konfrontaci s reálnou praxí. Ovšem na straně druhé to nijak neznamená, že by tento projekt neobsahoval i určité oprávněné elementy; vždyť nakonec nebyl ničím jiným nežli reakcí na systémové závady kapitalismu, které do značné míry přetrvávají dodnes, i když třeba v aktuálně mírnější podobě.

Zkrátka, jednou větou: princip evoluce v kulturní oblasti nás nijak nezbavuje povinnosti - respektive nutnosti - samostatně myslet.

Já s vámi, pane Poláčku, přece naprosto souhlasím, že vlastní (svobodné) mínění jednotlivého člověka – jeho mínění o cíli existence [úloze] člověka obecně je zcela iluzorní. Vždyť jsem tu sám napsal, že na vlastní (svobodné) mínění člověka se NEPTÁME, ale ptáme se na „od počátku danou úlohu člověka“ ve světě (ve vesmíru), kterou ovšem nelze mechanisticky chápat jako nějakou „funkci jakési součástky“.

S mnohými vašimi úvahami totiž přece často nesouhlasím právě proto, že ustanovení smyslu existence člověka v těchto úvahách chápete jako jeho vlastní kompetenci. Je samozřejmě důležitou otázkou, zda tím myslíte člověka obecně, nebo člověka jako jednotlivce. Já tuto „už dávno danou úlohu člověka“ nechápu ani jako kompetenci jednotlivce, ale ani jako kompetenci člověka obecně.

Ještě jednou se vrátím k revolučnímu heslu francouzských studentů: "L'imagination au pouvoire!" Už jsem zmínil, že současný člověk by docela byl ochoten smířit se s určitou mírou sociální nerovnosti (dřívější komunistická idea o naprosté rovnosti všech byla víceméně už naprosto pohřbena); kdyby tento člověk mohl mít pocit že jeho život má nějaký vyšší smysl, nějakou náplň která přesahuje omezený horizont jeho čistě individuální existence. Jenže - jaký je v tomto ohledu stav současné kapitalistické, liberálně demokratické společnosti?

Liberálně demokratická společnost v samotné své základní doktríně výslovně popírá, že by společnost jako celek měla, či vůbec směla mít nějaký obecně platný, obecně závazný cíl. Neboť to by podle této doktríny znamenalo "omezení svobody". (Připomeňme znovu, že liberální demokracie nedokáže lidskou svobodu definovat jinak, nežli jenom a pouze jako nepodmíněnou autonomii bezprostředního rozhodování jednotlivce.)

Společnost liberální demokracie tedy zcela zásadně odmítá a zavrhuje přítomnost jakýchkoli vizí, překračujících její bezprostřední každodenní provoz. Ale - jaká míra fantazie může být přítomna ve společnosti, která ze svého středu eliminovala veškeré vize?...

Samozřejmě tomu není tak, že by ve společnosti tohoto typu nebyla přítomna vůbec žádná fantazie, vůbec žádná kreativita. Existují do určité míry autonomní sektory kreativity, jako je dejme tomu výtvarné umění. Stále samozřejmě existují umělci, kteří dokáží vytvořit jedinečná, kreativní díla.

Nicméně - i v této oblasti je naprostá většina tvorby podřízena všeobecné ztrátě fantazie, respektive schopnosti žít prostřednictvím fantazie. Napohled se může zdát, že fantazie je velice snadná záležitost, že stačí chtít. Ale ve skutečnosti se jedná o činnost velmi náročnou, pokud její produkty mají mít skutečnou hodnotu. A ve společnosti bez fantazie pak nevyhnutelně i v oblasti umění všude vítězí průměrnost, pouze zdánlivá kreativita, respektive vyslovený kýč.

Nakonec tím největším polem pro "kreativitu" v této liberálně-kapitalistické společnosti není umění, nýbrž - reklama! (Tato naprostá záměna pravé kreativity s její ryze komerční deformací došla dokonce tak daleko, že v novodobé češtině pro tvůrce komerčních reklam existuje označení "kreativci"!...) Takže za vrcholné představitele společenské kreativity platí ti, jejichž profesním cílem není nic jiného nežli zmanipulovat, jinými slovy ohloupit lidskou mysl natolik, aby si dotyčný jedinec koupil zboží, které by si jinak nekoupil.

Jediné pole autentické kreativity společnosti tohoto typu sestává ve sféře techniky, technických inovací. Nelze popírat že zde skutečně probíhá inovační vývoj až vysloveně překotný; ovšem jedná se právě a pouze o sféru čiré techniky, tedy o tu sféru která sama vyžaduje (a tedy produkuje) tu nejnižší míru kreativity, neboť setrvává v rovině víceméně ryze materiální. Zatímco skutečná fantazie má tím vyšší úroveň, tím vyšší hodnotu čím více se vzdaluje ryze předmětného světa, čím více se zabývá výrazovými formami nehmotnými.

Sám Václav Havel ve své "Moci bezmocných" tento způsob existence současné společnosti charakterizoval výrokem o "tupém samopohybu industriální civilizace"; přičemž (a to je nutno vysoce ocenit) už tehdy učinil v daném smyslu rovnítko mezi totalitním Východem a (údajně) svobodným Západem, když napsal že totalitní Východ je pouze "vypouklým zrcadlem" těch samých regresivních, degenerativních tendencí kterým je vystaven i současný Západ.

Havel tuto svou charakteristiku ovšem formuloval pouze obecně, neadresně, tedy jako atribut současné "industriální civilizace". Takováto neadresnost pak nutně vede do slepé uličky: viníkem tu pak není prakticky nikdo, industriální civilizace je holou realitou současné doby, takže se s tím nedá nic dělat. Havel se nakonec nikdy nedokázal propracovat k poznání, že na vině zde není jenom a pouze ona anonymní "industriální civilizace", nýbrž zcela konkrétně jak na straně jedné totalitní etatistický (pseudo)socialismus, tak na straně druhé ale stejně tak zcela konkrétní kapitalismus, a to i s jeho společensko-politickou formou liberální demokracie.

Reálným výsledkem v každém případě je, že i po pádu komunismu jsme i nadále odsouzeni žít ve světě bez (pravé) fantazie, bez opravdové tvůrčí kreativity. Tento zkomercializovaný, lidsky atomizovaný a ve své ideologii údajné svobody utopený svět se valí dál svým samopohybem; a člověk sám je jenom víceméně pasivní součástkou v tomto soukolí, aniž by on sám zde měl nějakou vyšší hodnotu nežli ona - principiálně kdykoli zaměnitelná - součástka. Náhradní díl.

Tento stav je tedy za daných okolností naprosto přirozený, zákonitý a nevyhnutelný. Neboť fantazie - ta spočívá ve schopnosti novým, neobvyklým, překvapivým způsobem zkombinovat, do nových souvislostí spojit elementy tohoto světa. Anebo jak fantazii charakterizoval Aristoteles, tato je schopností "spojit dohromady ať sebevíce vzdálené elementy, na základě nějakého společného znaku".

Jenže - co je možno nějakým novým, tvůrčím, kreativním způsobem spojovat, nově kombinovat ve společnosti liberální demokracie, která je ze své samotné definice atomistická, tedy založená na výsostné a výlučné autonomii jednotlivce?... Tam kde všechno jsoucí sestává jenom z atomů, které se vzpírají jakémukoli spojení, tam mizí půda pro jakoukoli fantazii.

Pane Nusharte, mně - musím přiznat - nebylo zcela jasné, zda ono "neptáme se" míníte v pozitivním, anebo v negativním smyslu.

Ale - že by člověk neměl mít kompetenci hledat, určovat smysl své vlastní existence? A kdo jiný nežli právě člověk by tuto kompetenci měl mít?...

Samozřejmě - a v tom se skrývá trvalý problém - on tuto kompetenci nemá výlučně. Vždy zde existuje ta zásadní podvojnost či dvoukolejnost, že člověk sám hledá (či vytváří) smysl své existence (individuální i kolektivní); ale že zároveň on je součástí vyššího celku, vesmíru, samotného bytí; a že tento vesmír či toto bytí mají samy nějaký vlastní pohyb, vlastní vývoj, a tedy i své vlastní směřování.

Pro staré Řeky tato dvoukolejnost nebyla problémem, respektive pro ně vůbec neexistovala: vesmír byl pro ně synonymem dokonalého řádu, osmysleného plejádou bohů, a člověk smysl svého bytí nemohl nalézt jinde nežli v rámci tohoto božsko-kosmického řádu.

Moderní věda nám ovšem už dávno rozbila tento utěšený obraz dokonalé vesmírné harmonie; to však ještě zdaleka nemusí znamenat, že by se za zdánlivě nahodilými vesmírnými procesy nemohl přece jenom skrývat hlubší (logicko-metafyzický) řád.

Člověk tedy ale vždy musí mít na paměti tuto dvojkolejnost: na straně jedné svou vlastní (rodovou a individuální) existenci, ale na straně druhé svou včleněnost do onoho kosmického dění.

--------------------------

To je tedy jedna věc, jedna rovina věci. Zde se jednalo především o "hledání" smyslu. Jiná věc je ale "vytváření" smyslu. I kdyby nám ono kosmické dění přece jenom samo o sobě neposkytovalo žádný základ pro smysl naší vlastní, subjektivní existence - stále ještě máme možnost si tento smysl sami vytvářet. A to jak smysl individuální, tak smysl kolektivní, pospolitý.

Minule bylo v obecné rovině projednáno, proč je současný (západní) svět charakterizován respektive doprovázen naprostou ztrátou fantazie, tvůrčí kreativity. Podívejme se teď na danou záležitost ještě konkrétně, především v politické respektive ideové rovině.

Současná pravice - od té není možno očekávat naprosto žádné nové impulsy, veškerá její kreativita se tradičně omezuje jenom na jeden jediný cíl, totiž na "dělání peněz".

Levice? O umírněné, mainstreamové levici (typicky sociální demokracie) bylo už opakovaně řečeno, že se ideově omezuje prakticky pouze na ryze sociální oblast; jakkoli je to agenda záslužná, nějaké inspirující inovace se zde sotva dají očekávat. "Více peněz chudým!" - to je odvěké heslo levice, na kterém se už po staletí nemění naprosto nic.

Jestliže tedy novou inspiraci není možno očekávat od tradiční levice, pak tedy snad od levice radikální? S jejím radikálním, antiestablishmentovým demokratismem? - Jenže její volání po totální demokratizaci všech rozhodovacích procesů - to je vlastně už také značně "vousaté", fakticky má své ideové kořeny už v anarchismu 19. století. A navíc a především: tito zastánci radikální demokracie si nikdy nedokáží uvědomit, že jejich pojetí demokracie fakticky není ničím jiným nežli zobecněním právě té omezené "establishmentové" demokracie, kterou oni (právem) natolik vehementně kritizují. V obou případech se totiž veškerá otázka svobody pojímá jenom z perspektivy "svobodný jsem, když mohu rozhodovat já sám". Zcela se tu tedy eliminují veškeré obsahy, veškerý reálný společenský kontext tohoto rozhodování; vše se zužuje jenom na ono maloburžoazní, individualistické "já sám". Jediný rozdíl mezi klasickým (pravicovým) liberalismem a touto radikální levicí spočívá v tom, že jestliže v klasickém liberalismu je rozhodujícím subjektem jedinec, pak v projektech této radikální levice jsou jím sdružené kolektivy jedinců.

A co "progresivní", respektive "kulturní" levice? Která se ztrátu klasického proletariátu pokouší nahradit radikálním bojem za práva (genderových) minorit? I tento natolik radikální boj se zdá být už poněkud vyčpělý. A především: až bude dosaženo rovnoprávnosti pro všechny (i ty nejexotičtější) minority - co potom? Čím pak tato progresivní levice bude ještě moci inspirovat? Kde nalezne další témata pro svůj věčný džihád proti pravici?...

O bídě současného (mainstreamového) umění byla už řeč minule; a co tak třeba společenské vědy? Je od nich možno očekávat nějaké nové vize do budoucnosti, nové inspirace pro budoucí uspořádání lidské společnosti? - Jak by ale bylo možno očekávat nějaké nové impulsy pro budoucí vývoj od společenských věd v té (liberálně demokratické) společnosti, která programaticky stojí na tvrzení, že žádný vývoj do budoucnosti neexistuje? Že neexistuje ani žádný vývoj, ale ani žádná společnost jako taková - neboť veškeré dění je způsobováno pouze spontánními rozhodnutími jednotlivých individuí? Do kterých je jak nemožné, tak i nepřípustné jakkoli zasahovat? - Nikoli, za daných okolností ani od společenských věd není možno očekávat jakékoli nové inspirace.

V duchovní sféře? V křesťanství, které stále spočívá na textech vzešlých ze společenské a ideové konstelace z doby před dvěma tisíci lety? Asi sotva. Nyní módní buddhismus? Který je založený na "vyvanutí" mysli z reálného světa do duchovní nicoty? Zřejmě ještě daleko méně. Esoterická hnutí? Která znovu a znovu hlásají, že "právě teď" nadchází éra globální respektive kosmické duchovní proměny? Toto "právě teď" se opakuje už příliš často a příliš dlouho, nežli aby do něj bylo možno vkládat oprávněné naděje.

Reálný stav současného světa je tedy takový, že přes všechen jeho zdánlivý akcionismus je naprosto strnulý a neinspirativní; každý se podle svého (nahodile daného) naturelu zařadí do té či oné standardizované respektive prefabrikované ideové pozice, a pak už jenom pasivně čekáme na Godota, až nás přijde spasit.

Čekáme na smrt.

Ano, čekáme na smrt. Všichni. To už je lidský úděl.

Jenomže zatímco ve dvaceti, třiceti a padesáti letech nejen čekáme na smrt, ale máme toho spoustu jiného na práci, v mém a Vašem věku už to čekání okupuje zatraceně velkou část výhledu do budoucnosti. Ale nejsem si jistý, že bychom tuto subjektivní situaci -- která mimoto vyvolává sklon vidět na všem novém jen nepopiratelní a očividné vady, naivitu a přehnanost -- měli přenášet do hodnocení perspektiv lidstva.

Ale jistě, pane Profante: člověk jako jednotlivec si vždycky může svůj život naplnit nějakými činnostmi, například okopáváním své zahrádky, nebo koukáním na fotbal. Zde je ale řeč o tom, jestli současný společenský typus ve kterém žijeme sám jako takový produkuje nějaké vyšší, hodnotnější obsahy a náplně lidské existence, anebo je daleko spíše omezuje a blokuje.

"Naplnil svůj dům věcmi a zemřel" - takto začínala svého času jedna povídka. Vlastně - měla takto začínat celá kniha, román který chtěl spisovatel napsat o svém strýci. Jenže - vzápětí si uvědomil že touto jednou jedinou krátkou větou byl už vyčerpávajícím způsobem popsán a charakterizován celý život onoho muže. "Naplnil svůj dům věcmi a zemřel." Jakékoli další vyprávění o životě spisovatelova strýce by nebylo ničím jiným nežli nadbytečným výpočtem podrobností, pouhým komentářem k tomuto jedinému úvodnímu konstatování. Takže spisovatel se nakonec místo románu rozhodl napsat jenom tuto povídku.

"Naplnil svůj dům věcmi a zemřel" - není tato věta ale zároveň dokonale výstižnou charakteristikou života člověka v naší liberálně demokratické společnosti? Tedy v té společnosti, která se tak pyšní svou údajnou svobodou; ale která tyto prostory svobody nedokáže vyplnit ničím jiným, nežli neustálým vršením stále větších hromad konzumních statků?

Co jiného, co více může průměrný občánek této konzumní společnosti na konci svého života konstatovat o jeho náplni, nežli "vydělal jsem tolik a tolik peněz, udělal jsem takovou a takovou kariéru, pořídil jsem si tolik a tolik osobních automobilů, byl jsem tolikrát a tolikrát na dovolené v exotických destinacích"?...

Kolik z příslušníků této konzumní společnosti si na konci svého života může s uspokojením pomyslet: "Odcházím, ale zůstane tu po mně něco, co má trvalý smysl. Nenaplnil jsem pouze svůj vlastní dům materiálními statky, nýbrž zúčastnil jsem se spolu s mými spolubližními občany práce na společném díle, které celý tento svět přivede někam dále a výše." Tak nějak jak o tom hovořil Platónův Sokrates, kdy se všichni podle svých individuálních schopností a dovedností podílejí na stavbě lodi, která je pak všechny doveze k novým obzorům.

Tohle a právě tohle je to o co se jedná, pane Profante.

Platon a Sokrates -- to byli ti dva chlapíci, jak ten první o tom druhém napsal, že nedal obci jinou možnost, než aby ho zabila? Tedy, on vlastně napsal o filosofovi jako takovém, ale ...

Víte, nesnáším výrazy "průměrný občánek" ("řadový občan", "čecháček") -- připadají mi mi eklhaftní. Jakoby špinily ústa toho, kdo je pronáší smrdutou samochválou: "Já sem něco extra, vymykám se" -- lhostejno, zda v té samochvále jde o to, že se dotyčný domnívá vymykat bohatstvím, mocí nebo množstvím a originalitou myšlenek.

Ale když podmíněně přistoupím na ten špinavý výraz, nemyslím, že by v Athénách Sokratovi doby bylo příliš mnoho občanů, kteří na konci života -- pokud to nebylo v deliriu -- uvažovali o tom, zda se podle svých schopností svých individuálních schopností a dovedností podíleli "na stavbě lodi, která je pak všechny doveze k novým obzorům". Soudím tak z četby Platona, Aristofana a Xenofonta. A i když nevěřím na neměnnost lidsk přirozenosti, doufám, že právě tohle se nezměnilo.

Pane Profante, napřed něco čistě osobního: já otevřeně přiznávám, že naprosto nesnáším průměrnost. To jest: nicotnost průměrnosti. "Milión stejných sériových hlav," zpíval kdysi Karel Kryl v jednom ze svých protestních songů, ve kterém líčil své pocity marnosti a hnusu z "normalizované" české společnosti, respektive konkrétně Prahy.

Byla to právě tato beznadějná šedivost tehdejších "průměrných občánků" času normalizace, která byla snad nejsilnějším popudem k tomu, že jsem se rozhodl pro odchod na Západ. Abych pak musel zjistit, že v oné západní "svobodné společnosti" vládne snad ještě větší uniformita, nežli v té české. Totalita totiž na jedné straně glajchšaltuje - ale na straně druhé zároveň tříbí charaktery. Mnozí, velmi mnozí se poddají "nezbytnosti poměrů"; ale z této všeobecné marnosti zároveň vyrůstají skutečné, výrazné osobnosti. Ale v "demokracii"?... Pokud touto "demokracií" nemáme na mysli nic jiného nežli její stávající měšťácko-liberální formu, pak v jejím bezbřehém individualismu není dáno nic, co by tohoto "průměrného občánka" mohlo nějakým způsobem donutit, v lepším případě motivovat k tomu osvobodit se z této své pohodlné průměrnosti a přízemnosti, a vydat se na hledání nějakých vyšších, širších horizontů lidského žití a bytí.

Píšete, že ani v onom bájném starém Řecku naprosto ne všechno směřovalo k duchovní, intelektuální, občanské dokonalosti respektive nadprůměrnosti. - Ano, je tomu bezpochyby tak; tento boj proti obecné průměrnosti je nekonečný, tuto hranici od šedivé průměrnosti k pravé osobitosti budou směrem vzhůru vždy posouvat jenom jednotliví "nespokojenci".

Nicméně: nechci si raději ani vůbec představovat svět, kde by nebyli už ani tito osamocení nespokojenci na ztracené vartě. Kde by se tato šedivá průměrnost stala naprosto všeobecnou společenskou normou. Kde už by nebyl vůbec nikdo, kdo by se nějakým způsobem snažil z této nivelizované průměrnosti vystoupat směrem vzhůru.

A za druhé: dnes je ovšem krajně obtížné vcítit, vnořit se do myšlení a cítění občana, člověka antické doby. Nicméně - leccos hovoří pro to, že tato éra byla přece jenom v určitém smyslu "zlatá" - neboť (a to nelze popírat) byla profilována jedinečným vzepětím lidského ducha, lidské kultury. Být řeckým občanem, to i pro toho "nejprůměrnějšího občánka" tehdejší společnosti znamenalo být příslušníkem zcela exkluzivního společenství, dramaticky se odlišujícího od většiny okolního nevzdělaného, "barbarského" světa.

Pane Profante, dnes už si samozřejmě nikdo nedělá iluze o zřízení nějakého naprosto dokonalého lidského světa, jakéhosi nového "zlatého věku". Nicméně i tak zůstává naprosto zásadním rozdílem, jestli tento svět bude za svou životní maximu pokládat onu nediferencovanou průměrnost, anebo ale skutečnou osobitost založenou na síle a kvalitě lidského ducha.

Mně se jaksi velmi málokdy daří potkávat lidí, kteří jsou šedivě průměrní (tedy tu šedivost ano, každé ráno při pohledu do zrcadla). Nějak na ně nemám smůlu, nebo co -- občas potkám lidí zlé a nenávistné, občas kariéristické svině -- ale těch i těch je málo na to, aby byli průměr.