Přes energetickou krizi, ekonomické těžkosti a Václavské náměstí opakovaně zaplňované nespokojenci si vláda Petra Fialy odhadům a varováním navzdory drží od sněmovních voleb v říjnu 2021 dodnes vcelku stabilní podporu. Příčin je více, ale tou základní je trvající polarizace voličů na podporovatele vládního „demokratického“ a stoupence protivládního „antisystémového“ tábora.

Tomu napomáhá absence silné demokratické alternativy vůči vládě. ČSSD má totiž stále více starostí sama se sebou. Neznamená to však, že významné posuny voličských nálad neprobíhají pod povrchem a v rámci jednotlivých bloků.

Polarizace na demokraty a antisystém

Česká politika se v minulém volebním období víceméně „zabetonovala“ do dvou bloků. Jeden tvoří současná vládní koalice (ODS, STAN, lidovci, Piráti a TOP 09), druhý se po loňských volbách ocitl v opozici a ve Sněmovně z něj zůstala jen opoziční hnutí ANO a SPD. Patří do něj, ale i některé další subjekty jako Přísaha či Trikolóra, které se na podzim 2021 do Sněmovny nedostaly, ač získaly statisícovou voličskou podporu a společně přes sedm procent hlasů.

Pro velkou většinu „vládních“ voličů, u nichž může narůstat nespokojenost s dílčími aspekty vládní politiky, je nepřijatelný přechod k podpoře politického hnutí ANO oligarchy Andreje Babiše i k rasistickému, homofobnímu a proruskému hnutí SPD Tomia Okamury. U voličů obou subjektů naopak přetrvává averze k „asociální“ a „zaprodané“ vládě. A mísí se s obecnou deziluzí z hlavního proudu polistopadové politiky.

Takovéto dělení se do velké míry promítlo i do druhého kola prezidentské volby, kdy se antisystémový tábor, od oligarchického ANO přes komunisty, klausovskou Trikolóru až po celou dezinformační scénu seskupil za Babišem, zatímco vládní tábor se jednoznačně postavil za Pavla. Výsledek prezidentské volby je ovšem pro vládu až neadekvátně lichotivý, protože ve volbě hrály zásadní roli jiné než socio-ekonomické faktory, zejména kulturně-politické představy o roli prezidenta, které zvýhodňovaly Petra Pavla, a naopak znevýhodňovaly Andreje Babiše.

V průzkumech preferencí si strany vládní koalice v součtu preferencí stále drží zisk kolem 45 procent hlasů, což více méně odpovídá výsledku v posledních sněmovních volbách. Opoziční ANO se drží kolem třiceti procent a SPD kolem deseti procent. Ze stran, které naposledy spadly pod pětiprocentní uzavírací klauzuli, tam zatím všechny zůstávají. Nejlépe si mezi nimi vede ČSSD, která v posledních průzkumech Kantaru a Medianu drží přesně pět procent.

Fialově vládě podle měření CVVM důvěřuje zhruba třetina voličů, podobné hodnoty měla v době covidové krize i Babišova vláda. S podporou vlády — pro mnohé překvapivě — neotřásly ani ekonomické těžkosti v důsledku války na Ukrajině. Podpora populistické opozici — alespoň zatím — nijak zřetelně nenarůstá.

„Původní obavy z dopadů rostoucích cen energie a z vysoké inflace se nenaplnily a velká většina domácností se dokázala snesitelnými úspornými opatřeními v rodinných rozpočtech nové situaci přizpůsobit. To vytvořilo předpoklad, že voličská podpora vládních stran nemusela prudce klesnout,“ podotýká politolog a sociolog Jan Herzmann. „Ti, jichž se zhoršená sociální situace dotkla skutečně a mnohdy velmi bolestně, totiž nebyli ani dřív voliči vládních stran — hlasovali převážně pro opozici, tu momentálně parlamentní i tu mimoparlamentní, nebo nevolili vůbec,“ dodává.

Zároveň je podle Herzmanna třeba číst průzkumy Kantaru a Medianu s opatrností, neboť jsou prvními po delší době, kdy se sociologické agentury věnovaly především měřením v souvislosti s prezidentskými volbami. Podle politologa Lukáše Jelínka koalici hraje do karet také to, že dosud drží pohromadě, zejména zásluhou stylu premiéra Fialy a dobrých vztahů mezi stranickými lídry. „Změna ale může přijít rychle. Stačí, aby se koalice neshodla na úpravě daní, důchodů či sociálních dávek. Stejně tak ji mohou časem oslabit kauzy, jako je ovlivňování justice ministrem Blažkem,“ upozorňuje Jelínek.

Do posledních průzkumů se ještě nepromítla například anabáze se snížením mimořádné důchodové valorizace, které ve stavu legislativní nouze přes opoziční obstrukce schválila Sněmovna, posléze i vládní většina v Senátu a podepsal ji prezident Petr Pavel. Opozice však způsob přijetí opatření považuje za neústavní a obrátí se na Ústavní soud.

Během nadcházejícího roku do evropských voleb nás pak čeká politická debata o dalším nastavení důchodového systému i dalších rozpočtových opatřeních. Vláda evidentně inklinuje k opatřením pravicových kabinetů z minulosti, které nakonec vyvolaly ve společnosti hluboký odpor a byly jednou z příčin vzestupu populistických hnutí.

Chybí nepopulistická alternativa k vládě

Druhým důvodem stabilní podpory pro vládní koalici tak může být chybějící jasně demokratická alternativa. Od sněmovních voleb v roce 2021 jedinou opozici vůči stranám vládní pětikoalice tvoří hnutí ANO, které je nástrojem k uskutečňování mocenských a ekonomických zájmů svého majitele Andreje Babiše, a rasistické politické hnutí Tomia Okamury.

Sociální demokraty zdiskreditovala vládní spolupráce s Babišovým ANO v předchozím volebním období natolik, že dosáhli pouze zisku 4,65 procenta, a nedostali se tak do Poslanecké sněmovny. Předstihlo je i nové hnutí expolicisty Roberta Šlachty Přísaha. Zatím se z toho nedokázali vzpamatovat.

Ideová opozice vůči pravicově konzervativní vládě, která zároveň respektuje demokratické instituce a zvyklosti a nesklouzává k neodpovědné populistické, demagogické a marketingově pojaté politice, tak chybí. Hrát by ji mohli i liberální Piráti, ale ani oni se pro odchod z vlády, jež se bez jejich hlasů snadno obejde, zatím nemají.

ČSSD má všeho všudy tři politiky ve významnějších funkcích: senátora Petra Víchu, hejtmana Pardubického kraje Martina Netolického a primátora Karviné Jana Wolfa. Vrátit ztracenou důvěru se straně snaží po neúspěšných sněmovních volbách zvolený předseda Michal Šmarda, zatím bez výraznějšího úspěchu.

Preference ČSSD nicméně v posledních průzkumech Kantaru a Medianu o něco vzrostly a po dlouhých měsících se octla aspoň na pětiprocentní hranici nutné pro vstup do Sněmovny. Ten však rozhodně jistý nemá, navíc s takovouto podporou by ČSSD ve Sněmovně nanejvýš paběrkovala. Situace tak zůstává dva a půl roku do dalších sněmovních voleb nadále kritická.

Strana navíc zůstává nadále rozdělena. Není jasné, nakolik ji má Michal Šmarda v rukou. Ukázalo se to například před zářijovými komunálními volbami v Praze, kde vznikla jednotná kandidátka ČSSD, Zelených, hnutí Budoucnost a Idealistů za cenu rozštěpení pražské buňky sociálních demokratů, která se původně chtěla spojit mimo jiné s Přísahou. Progresivní tendenci ve straně navíc pražský volební debakl zajisté neprospěl.

„Vnímám, že ve společnosti poptávka po předvídatelné levicové alternativě vůči vládě sílí. To je prostor pro ČSSD či širší koalici levicových neextrémních stran. Pouze si nejsem jistý, zda se tento deficit podaří vyřešit už v příštích sněmovních volbách,“ říká politolog Lukáš Jelínek.

Deník Referendum již dříve popsal, že právě budování alternativy mezi převážně pravicovou vládní koalicí a populistickou antisystémovou opozicí by mohl být příležitostí pro Danuši Nerudovou, jak zúročit kapitál z prezidentské volby, v níž skončila v prvním kole na třetím místě za Petrem Pavlem a Andrejem Babišem.

Politolog Lukáš Jelínek je však v tomto ohledu spíše skeptický. „Nerudová je založením liberálka, tak se od ní dá čekat leda rozšíření nabídky středových stran. Až se však zmátoří levice, může být paní Nerudová její spojenkyní,“ míní.

Luxují ODS a ANO menší partnery?

Fakt, že se preference voličů zatím nijak viditelně nepřelévají mezi dvěma polarizovanými tábory, zároveň neznamená, že neprobíhají žádné pohyby v rámci nich. Už dlouho se jeví, že pro menší partnery občanských demokratů z koalice Spolu, tedy TOP 09 a lidovce, by se dlouhodobá těsná blízkost k ODS mohla stát existenční hrozbou. Obě strany dlouhodobě balancují na pětiprocentní hranici nutné pro vstup do Sněmovny při samostatné kandidatuře.

Zejména TOP 09 si od svého vzniku drží podobný profil jako ODS, odlišuje se od ní pouze v několika klíčových tématech, nejvýrazněji v přístupu k evropské integraci. Zatímco lidovci se mohou opřít o silné ukotvení v některých regionech a drží si tak i pevné pozice v komunální politice, TOP 09 by mimo Prahu bez spojenectví s ODS při své nynější kondici uspěla už jen stěží.

Zároveň, pokud by se příliš dlouho zdržovala blízko občanských demokratů, hrozí jí osud podobný ČSSD a KSČM v Babišově vládě, tudíž vyluxování voličů silnějším a mediálně výraznějším partnerem. Zejména Piráti se potom z hlediska preferencí nevzpamatovali z brutální antikampaně, kterou proti nim vedla Babišova mašinerie před volbami 2021 i následného volebního karambolu.

Za zmínku stojí oproti podzimním průzkumům zjevný pád SPD pod deset procent, který zachytily prakticky všechny sociologické agentury. Dáno to může být predátorskou Babišovou prezidentskou kampaní, jejímž minimálně vedlejším cílem bylo posílení hnutí o antisystémově naladěné voliče.

Další možnou příčinou může být, že pro radikálně antisystémovou a proruskou „ulici“ se politický podnikatel Okamura zkrátka stává už příliš mainstreamovým. Otěže v rámci dezinformační scény po stíhaném aktivistovi Ladislavu Vrabelovi přebírá bývalý člen Trikolóry Jindřich Rajchl, který na základech antisystémových protestů postupně buduje svou novou stranu PRO. Je zatím těžké předvídat, k jakému vývoji to v rámci antisystémové opozice povede.

V každém případě je jasné, že vláda by se výše popsaným neměla nechat uchlácholit. Navzdory průzkumům stranických preferencí ve společnosti většinovou podporu nemá a svou politikou svou základnu nijak nerozšiřuje, naopak ji oslabuje. A to se snadno v čase může promítnout i do preferencí, a zejména volebních výsledků.