Odbory a sociální demokracie si pod sebou podřezávají větev

Jiří Pehe

V české společnosti bude narůstat poptávka po demokratické a sociálně orientované alternativě k současné vládě. Pokud se ovšem odbory míní paktovat s komunisty, rasisty a autoritářským oligarchou, nemají šanci vládě voliče odlákat.

Babiš mluví a předseda ČSSD mu postává za zády. Odkud ten obrázek známe? Foto OS Kovo

Odborářská demonstrace před Úřadem vlády proti penzijní reformě a evropské emisní normě Euro 7 ze všeho nejvíc ukázala, v jak tristním stavu se nachází nejen české odborové hnutí, ale i demokratická levice. V podstatě vše, na co chtěl odborový svaz KOVO demonstrací kriticky upozornit, bylo znehodnoceno účastí i vystoupeními představitelů opozičních hnutí ANO a SPD, jakož i vystoupením předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné.

Nepřijatelnost řečnění na stejné akci s představiteli těchto politických uskupení ovšem nepochopili nejen odboroví předáci, ale ani předseda ČSSD Michal Šmarda. Jeho strana je v zoufalém stavu. Vypadla v minulých volbách z Poslanecké sněmovny, a dá se tak pochopit, že vedení ČSSD hledá každou příležitost, jak se zviditelnit. Jenže jakékoli pokusy dostat se z politického propadliště jsou už dopředu odsouzeny k neúspěchu, pokud strana bude nadále ukazovat, že je spojena s hnutím ANO nebo komunisty.

Právě sázka minulého vedení strany na vládní spolupráci s ANO, kterou podporovala KSČM, byla hlavní příčinou pádu kdysi silné strany pod práh volitelnosti. Ochota účastnit se odborářské demonstrace, na níž byli pozváni i Babiš, Konečná nebo Radim Fiala z SPD, bohužel všem, kdo by snad chtěli dát ČSSD druhou šanci, ukazuje, že strana je nadále jednou nohou v táboře politických sil, které nechápou hodnotu demokracie a zahraničně-bezpečnostního ukotvení České republiky v evropských a obecně západních strukturách.

Nepoučitelní odboráři

Odbory i ČSSD měly šanci, aby svoji — v některých ohledech legitimní — kritiku politiky vlády vedly z pozic obrany demokracie. Mohly navázat na levicově-demokratický postulát, že skutečně demokratická může být jen společnost, která je zároveň sociálně spravedlivá.

Hájit takové pozice ovšem nelze, když odbory dovolí, aby ke shromážděným demonstrantům promlouvali lidé, kteří chtějí odbourat demokracii. ANO, SPD ani KSČM nejsou demokratické politické subjekty. ANO a SPD jsou vůdcovská hnutí bez vnitřní demokratické struktury, a KSČM i SPD dlouhodobě odmítají nejen liberální demokracii, ale i zakotvení České republiky v západních bezpečnostních a politických strukturách.

Předseda nejsilnější české odborářské organizace Josef Středula si toho je nepochybně vědom. Koneckonců ještě v poslední prezidentské debatě, které se účastnil, nenechal na Babišovi nitku suchou.

Pokud teď nejsilnější odborářská organizace KOVO dovolí Babišovi, aby promlouval na její demonstraci, je to perverzní nejen kvůli všemu, co Středula na Babišovi dříve zcela správně kritizoval, ale také kvůli tomu, jak neuvěřitelné chucpe představuje skutečnost, že na demonstraci požadující sociální spravedlnost promlouvá miliardář, jehož podniky jsou oprávněně kritizovány za vykořisťování zaměstnanců. Odbory se pak těžko mohou divit, pokud v nich mnozí vidí pátou kolonu nepřátel demokracie.

Fakt, že předseda ČSSD Michal Šmarda a předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula stanuli na stejném pódiu s politiky, kteří podkuřují nedemokratickým silám, jež se nedávno sešly na Václavském náměstí pod záštitou strany PRO Jindřicha Rajchla, je naprostým selháním hlavních institucí demokratické levice. Dávají najevo, že se vůbec nijak nepoučily z nedávných volebních debaklů.

Je to tím neomluvitelnější, že se diskvalifikují ze soutěže o nespokojené vládní voliče přesně ve chvíli, kdy po levicové, avšak jasně demokratické alternativě, bude narůstat poptávka. Namísto toho, aby se jasně distancovali od sil, které jasně dávají najevo svou připravenost kolaborovat s Putinem, jejich nepřijatelné jednání různě omlouvají. To už Šmarda se Středulou mohou bez zábran vyrazit na příští Rajchlovu demonstraci tak jako Kateřina Konečná.

Nepoučitelní. Michal Šmarda, Josef Středula a vlajka KSČM. Foto OS Kovo

Otázka legitimity

Chtějí-li mít odbory v české společnosti vlivný hlas, rozhodně toho nedosáhnou tím, že se budou spojovat s politickými silami, které různými způsoby podrývají demokracii. Pokud by chtěly opravdu svým tlakem přinutit vládu ke změnám v její politice, musely by na svoji stranu získat přinejmenším část toho segmentu české společnosti, který hájí liberální demokracii a podporuje obecně naše zakotvení v západních bezpečnostních strukturách. A v současnosti i konkrétně stojí za podporou České republiky pro Ukrajinu.

Vystupují-li odboráři na stejné tribuně s politiky, kteří demagogicky hlásají, že bychom měli podporu pro Ukrajinu omezit, protože se pak prý málo dostává pro české občany, nemohou počítat s podporou té části společnosti, které skutečně záleží na pomoci všem slabším i solidaritě se všemi utiskovanými bez rozdílu. A v obecnější rovině je bratříčkování odborů s lidmi, které nechal početný a vlivný svaz KOVO, z nějž vzešel i současný předseda ČMKOS Josef Středula, mluvit na demonstraci, prostě nepřijatelné. S odborářskými ideály rovných práv pro všechny a solidarity mezi všemi lidmi práce to nemá vůbec nic společného.

Nesystémová opozice, složená ze dvou vůdcovských hnutí a komunistů, kteří se k nim ve svém posledním tažení přimykají, nepředstavuje pro demokratickou část společnosti, v níž také narůstá nespokojenost s vládní politikou, alternativu, ale budí v ní oprávněné obavy. To samé platí o pohledu této části společnosti na ČSSD. V demokratickém táboře přitom není málo lidí, kteří jsou spíše levicově orientováni, ale raději podporují strany současné vládní koalice, protože udržení demokracie nadřazují za současné situace sociálním otázkám.

ČSSD by mohla tyto lidi oslovit, kdyby se chovala jako skutečná sociálně demokratická strana. K tomu by kupříkladu patřilo i to, aby netvořila jeden senátorský klub s ANO nebo aby se její lídři neproducírovali na shromážděních, kde řeční politici SPD, KSČM a ANO. Než se to stane, zůstane ČSSD, odbory a s nimi bohužel i celá demokratická levice pro většinu společnosti zcela nevěrohodná. A bohužel plným právem.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse
March 31, 2023 v 7.18
Povýšenost pravých demokratů

Jiří Pehe mistruje odbory a levici ze slonovinové věže pravého demokrata.

Vyčítá odborům a sociální demokracii spolupráci s komunisty se samozřejmým antikomunismem devadesátých let, s jakým rada ÚSTR jmenovala jeho ředitelem Ladislava Kudrnu. Přehlíží, že komunismus má historicky i myšlenkově blízko jak k odborům, tak k sociální demokracii, a že důvodem, proč odborový svaz Kovo skutečně neměl zvát na svou demonstraci Kateřinu Konečnou je, že čeští komunisté poslední dobou už nemají s komunismem vůbec nic společného. Nacionalistický projev Kateřiny Konečné na demonstraci, kterým překonala i Radima Fialu z Okamurovy SPD, neměl naprosto nic společného s proletářským internacionalismem.

Antikomunismu současných českých komunistů se Jiří Pehe jen letmo, nejspíš aniž si to vůbec uvědomil, dotkne, když mluví o nesystémové opozici složené „ze dvou vůdcovských hnutí a komunistů, kteří se k nim ve svém posledním tažení přimykají,“ ale asi právě proto, že si vůbec neuvědomuje, o čem mluví, úplně zapomene zmínit, jak se ANO, SPD a KSČM přimykají nejen k sobě navzájem, ale také k ODS. Přehlíží klíčové hlasování o zrušení superhrubé mzdy — zatímco na Ministerstvu práce a sociálních věcí ležela na stole důchodová reforma připravená Janou Maláčovou na základě práce Komise pro spravedlivé důchody, vedené Danuší Nerudovou, to je dnes dobré připomenout. ANO nepustilo do parlamentu spravedlivou důchodovou reformu, místo toho se — společně s SPD a KSČM — spojila s ODS k tomu, aby zrušili superhrubou mzdu beze změny daňových sazeb, a tak udělali stomiliardovou díru do státního rozpočtu, a hotová spravedlivá důchodová reforma aby zůstala na tom stole, kde ležela, pro Mariana Jurečku, který ji odevzdá Zbyňku Stanjurovi ke skartaci a spolu začnou vymýšlet, bez ohledu na jakékoliv odborné studie, zvyšování věku pro odchod do důchodu a snižování valorizace penzí.

Že spojenectví při rušení superhrubé mzdy nebylo náhodné ani dočasné, že stejná spolupráce nadále pokračuje, byť občas skrytá za velkohubými gesty v parlamentní hře na opozici, a že vůdčí součástí protidemokratického bloku je ODS Jiří Pehe naprosto nevnímá. Řeční tu o hledání deomkratické levice, a dál „chrání demokracii“ volbou ODS.

Vedle toho už jsou další přehlédnutí a omyly Jiřího Pehe maličkosti, v podstatě vyplývající z jeho nadšení pro kýč obrany pravé demokracie.

Vyčítá ČSSD, že pořadatelé z odborového svazu Kovo pozvali na svou demonstraci kromě jejího předsedy i několik politiků, se kterými by neměla spolupracovat. Představuje si, že místo přijít mezi odboráře a nabídnout jim program sociální demokracie měl Michal Šmarda štítivě odmítnout vstoupit na podium vedle demagogů, odborářům snad ještě za jejich pozvání vynadat, aby je úplně odradil od jakékoliv další spolupráce s ČSSD, a demagogy nechat, ať k odborářům řeční sami, nerušeně je obelhávají a přesvědčují k podpoře svých stran.

Jako správný obránce pravé demokracie nesmí Jiří Pehe zapomenout vtáhnout do debaty Putina a Ukrajinu. To kromě něj udělal snad už jen Andrej Babiš; naneštěstí myšlenka, že vláda našim lidem bere a Ukrajincům dává zněla v davu, jak jsem tam okolo sebe slyšel, mezi řadovými odboráři. Protiukrajinské výkřiky demagogů padají mezi nimi na úrodnou půdu přičiněním ODS a jejích satelitů, kteří chudým berou, bohatým dávají a na Putinovu invazi na Ukrajinu se při tom vymlouvají, přestože například z okradení českých důchodců nemají Ukrajinci opravdu nic a stejně tak ani na bezostyšném zdražování potravin v českých obchodech nijak nevydělává Ukrajina — narozdíl od Andreje Babiše.

Možná by si měl Jiří Pehe přečíst knihy Didiera Eribona a Eduarda Louise, ty jsou v posledních letech docela módní intelektuální četbou, tak by mu to nemuselo připadat pod jeho úroveň. Tam se dozví, jak se žije dělnické třídě i kdo za to může, a dočte se tam i o tom, jak se mezi pracujícími rozmáhají nacionalismus, xenofobie a patriarchální rodinné hodnoty tím více, čím menší má naději na obranu svých sociálních práv, a naopak, s úspěchy dělnické třídy v třídním boji roste proletářský internacionalismus. Čím více kýčovité „obrany demokracie“ na úkor sociálních práv, tím více nenávistného konzervatismu mezi pracujícími, čím méně levice — protože prý není dostatečně demokratická —, tím více krajní pravice. Krajní pravice ale asi nakonec demokratická bude, když tak pěkně souzní s ODS, jako Fidesz, PiS a Bratři Itálie, že?

Je nesmysl vyčítat levici, že není dost demokratická, když se její představitel opováží promluvit vedle bratrů ODS, a na obranu demokracie volit ODS.

JP
March 31, 2023 v 9.51
ČSSD mezi Scyllou a Charybdou

Současná česká (a zřejmě nejenom česká) sociální demokracie se nachází v nezáviděníhodné pozici mezi Scyllou nedostatečné sociální angažovanosti na straně jedné, a Charybdou podezření z příklonu k antidemokratickým hnutím na straně druhé. Pokud sociální demokracie nedokáže udržet svůj vlastní kurs, na jedné i na druhé straně jí hrozí ztroskotání.

Jiří Pehe - z liberálního hlediska bezpochyby právem - vytýká ČSSD, že její představitelé se (zřejmě bez jasného distancování, sám jsem toto shromáždění nesledoval) zúčastnili odborářské demonstrace za přítomnosti politicky pochybných, respektive přímo antidemokratických subjektů.

To je sice pravda; ale na straně druhé J. Pehe přehlíží, že sociální demokracie si fakticky vůbec nemohla dovolit NEpřijít na jedno z největších vystoupení českých odborů v poslední době. Kdyby se tam její představitelé nedostavili, fakticky by tím tato - tak jako tak skomírající - strana spáchala definitivní harakiri. Honza Macháček sice jako vždy přehání se svým levičáckým fundamentalismem, nicméně i on má pravdu v tom ohledu, že sociální respektive finanční situace nemalé části (pracující) populace může být natolik napjatá, že nějaké abstraktní principy liberální demokracie ji jinak zásadně neoslovují.

Je nutno si uvědomit (a na to se zcela pravidelně zapomíná): vzniklé dilema pramení ze samotné podstaty kapitalismu. A jako takové je systémově neřešitelné. Kapitalismus na jedné straně (a to věděl už Marx) emancipuje člověka jakožto jednotlivce, a tedy historicky plodí myšlenku liberalismu. Na straně druhé ale ten samý kapitalismus člověka spoutává, drtí svým tlakem na maximalizaci zisku, svým nespravedlivým rozdělováním společenského bohatství.

Za podmínek kapitalismu tedy nikdy není možno principy liberální demokracie plně propojit s principy humanismu, v materiálním slova smyslu. Ať se přikloníme k jakékoli z obou stran, vždy se něco ztratí na straně druhé.

Jiří Pehe sociální demokracii doporučuje, aby se jednoznačně postavila na pozici liberálních hodnot. - Ovšem, v tom případě by se sociální demokracie mohla rovnou rozpustit, a svou zbytkovou masu převést kompletně do strany Pirátů. Neboť právě ti jsou v prvé řadě liberální, a až ve druhé řadě (umírněně) levicoví respektive sociální. V důsledku tohoto postoje ale nikdy nemohou radikálně, s plnou vahou vystupovat na obranu práv prekarizovaných.

Ještě jednou: dané dilema za podmínek kapitalistického společenského uspořádání nemá žádné objektivně nejlepší řešení. Zbývá jen možnost pokoušet se o řešení pokud možno nejméně špatná. Konkrétně, pokud by současný předseda sociální demokracie byl výraznou vůdčí osobností, pak mohl udělat toto: mohl se dostavit na demonstraci odborářů, ale zároveň by se při svém vlastním projevu musel naprosto jednoznačně distancovat od všech těch, kteří se snaží z oprávněných zájmů pracujících vytřískat svůj vlastní politický kapitál. A především by musel vysvětlit odborářům, že princip solidarity je nedělitelný; a že jestliže by odboráři nechtěli být solidární s Ukrajinci, pak byl tím padl i jakýkoli důvod pro to, aby většinová společnost byla solidární s odbory. Které tuto většinovou společnost nereprezentují, i když si to třeba sami namlouvají.

PK
March 31, 2023 v 10.56
Tak tohle už mi zase skoro chybělo

O slovo se opět přihlásil soudruh Macháček, a hned tady zase tak máme dobře známou "slonovinovou věž pravého demokrata " a "kýč obrany pravé demokracie", jako výraz frustrace nad přesným pojmenováním naší ruské páté kolony, a našich fašounků.

Macháček velmi nerad přiznává (a budiž mu přičteno ke cti, že to aspoň přiznává), že tomu tak skutečně je - že tou ruskou pátou kolonou jsou i naši řadoví odboráři.

Typický je bolševicky paternalistický přístup k "lidu", a k "masám", a upírání jim dospělosti a zodpovědnosti za vlastní činy. Macháček míní, že jsou to sice fašouni, ale co po nich chcete, když (údajně, podle Macháčka) třou bídu z nouzí. Asi jako když rodiče omlouvají své nevychované haranty, a se zvednutým prstem "do vlastních řad" dodávají, že za chování nezdárných děcek může škola, učitelé, a vůbec my dospělí.

Nepřehlédnutelná je Macháčkova frustrace z toho, že "čas oponou trhnul", a čas Zemana a Babiše je pryč. Této frustraci dává průchod zejména v poslední větě plivancem o tom, že Pehe podle něj "volil ODS".

Nu, poučme ho tedy - těžko někdo mohl volit subjekt, který vůbec nekandidoval.

Napsal jsem v nadpise, že mi tyto bolševické žvásty už skoro zase chyběly - což byla ovšem velká nadsázka. Ve skutečnosti mi to nechyběly vůbec. A obranu demokracie na rozdíl od jejich nepřátel nepovažuji za kýč. Na to jsem opravdu žil v totalitě dost dlouho.

PK
March 31, 2023 v 10.59
Oprava

třou bídu s nouzí

FO
March 31, 2023 v 13.03
Jen upřesnění

Článek stojí za polemickou reakci, o kterou se pokusím. Zde jenom stručné upřesnění formulace v perexu článku: odbory nemají za úkol odlákávat vládě voliče. Jde jim o prosazení určitých cílů či zabránění některým politikám, a k tomu potřebují podporu v řadách parlamentních stran. Ty neparlamentní jim k velkému užitku nejsou.

PK
March 31, 2023 v 14.21

Levičáctví (pokud o něm vůbec můžeme takto hovořit) Honzy Macháčky je vlastně německo-americkým ultranacionalismem a liberalismem. Honza Macháček a Jiří Pehe jsou tak de facto na stejné lodi, kde se to hemží liberály, maloměšťáky a salonními levičáky umazanými od krve milionů mrtvých, kteří tu Američané (a jejich přicmrndávači Němci) v posledních desetiletích zanechali.

PK
March 31, 2023 v 14.31

Pro Peheho není liberálním demokratem zřejmě každý, kdo odmítá být smradlavou ku*vičkou americko-německého kapitálu, kterému jde hlavně o blahobyt americko-německé střední třídy, nikoli o kvalitní život třeba českých chudých. Nehledě na to, že čím jiným je takový Babiš, než v podstatě prozápadním politikem s pouze dílčími výhradami k tomuto kurzu?

Viz Pehe: "...ANO a SPD jsou vůdcovská hnutí bez vnitřní demokratické struktury, a KSČM i SPD dlouhodobě odmítají nejen liberální demokracii, ale i zakotvení České republiky v západních bezpečnostních a politických strukturách..."

To je ale od Peheho dost zmatené, protože Západ řídí hlavně velké korporace a banky, které jsou v podstatě "vůdcovskými hnutími bez demokratické stuktury", řízené majoritními akcionáři. "Demokratičtí" politici jsou často jen jejich loutky.

JP
April 1, 2023 v 9.44
Demokratické koncerny?

Komu čest, tomu čest: pane Krupičko, je nutno uznat že posledním odstavcem Vašich úvah jste dokonale trefil do černého. Zdá se, že J. Pehe Vám - nechtěně a nevědomě - nahrál na smeč, a toho Vy jste dokonale využil.

Kapitalistické korporace jakožto "vůdcovská hnutí bez demokratické struktury" - nedá se nic dělat, ale tohle opravdu sedí.

Je to někdy opravdu volba mezi ďáblem a belzebubem - na jedné straně stojí reakcionářské populistické partaje stále ještě snící o tom že svou sociální demagogií dokáží nahnat zástupy pod své vlastní prapory (a pod nadvládu svých zatuchlých ideologií) - a na straně druhé stojí nadnárodní koncerny, které náš přirozený lidský svět okupují svým bezduchým komercialismem, a které fakticky také neustále šíří svou vlastní ideologii - ideologii konzumu a zisku jakožto "nejvyššího smyslu života".

Kdo tedy nakonec více směřuje k totalitní moci nad člověkem? Populistické partaje, anebo zdánlivě nepolitické koncerny?...

JD
April 2, 2023 v 19.52

Pokud si demokratické odbory přizvou jako řečníky zástupce autoritářských stran, které společně s ODS prosadily zrušení superhrubé mzdy bez náhrady (přitom jeden z nich sám toto zrušení navrhl), zrazují vlastní východiska a dostávají se do vleku těchto lidí.

PK
April 3, 2023 v 7.47

Prohráli jste, Krupičko. Jste ubozí lúzři. Nikoho nezajímáte.

FO
April 4, 2023 v 13.18
Avizovaná reakce

nevyjde jako samostatný článek. Dávám ji proto vcelku sem do diskuse.

Na jednom pódiu. K situaci demokratické opozice a sociální demokracie zvláště

Je správné upozorňovat na absurditu, že „hlasem lidu“ se stal multimiliardář. Ale je naivní si myslet, že to bude stačit k tomu zbavit Andreje Babiše pozice, kterou si díky své politické obratnosti, marketingu a penězům vydobyl.

Středeční demonstrace odborů před Úřadem vlády dobře ukázala, jak složitá je dnes situace politické opozice, konkrétně té demokratické, a specificky sociální demokracie.

Roli opozice obsadí ten, kdo dokáže podchytit a využít nespokojenost s vládou

Začněme trochu zeširoka. V posledním roce se zřetelně projevilo, že hlasy protestu a odporu proti pravicové (či středopravicové) vládě dokáže zužitkovat někdo jiný než tradiční levicová politická opozice či odbory. To se jasně ukázalo při srovnání podzimních demonstrací na Václavském náměstí, z nichž zdaleka nejmenší účast zaznamenala a nejslabším dojmem působila ta odborářská, podpořená mimo jiné výrazně účastí sociálních demokratů.

Smyslem existence politické opozice přitom je zachytit nespokojenost s vládou a proměnit ji v politický úspěch a vlastní vládnutí. V Česku si v tomto smyslu dnes nejlépe vede Andrej Babiš, který svou účastí v prezidentské volbě (ačkoli zřejmě sám tušil, že v ní nemá příliš velké šance) dokázal sám sebe před očima všech občanů prezentovat jako jedinou alternativu k vládnímu bloku, jenž u většiny obyvatel zahrnuje i prezidenta Pavla.

Proto v průzkumech začíná vysávat i hlasy SPD, která měla donedávna neotřesitelnou pozici mezi protestními hlasujícími. Babiš chápe, že jako lídr opozice, jímž dnes fakticky je, musí být viditelný, musí stále tlačit na pilu a „jít vládě po krku“. Proto svou přítomností ovládl i poslední odborářskou demonstraci a zejména její následný obraz v médiích.

Je smutné a výmluvné, že se ve zprávách o demonstraci mnohem méně zmiňovaly její konkrétní body a požadavky, a mnohem více osoby, které vystoupily na pódiu. A vlastně ještě víc to, co měla jedna z nich na sobě. Všechno překryla cena bundy, kterou si vzal předseda ANO. A nebyla to jen bulvární média, kdo se svezl na téhle vlně, ale třeba i konzervativní pravicový server Echo24, který si zakládá na své intelektuální úrovni.

Bunda za 130 000, či jen za 35 000 je tragikomickým symbolem stavu, kdy nad skutečnými problémy a otázkami převládá povrchnost. Nejde totiž o kus oblečení, ale o skutečnost, že i miliardář se může stát mluvčím sociálně slabých, znevýhodněných vrstev společnosti. Andrej Babiš se v České republice takovým mluvčím a politickým reprezentantem dnes stal. Může se nám to plným právem nelíbit, ale je to tak.

Ten, kdo chce v Česku dělat opoziční politiku, to musí vzít v úvahu. To neznamená, že musí stát s Andrejem Babišem na jednom pódiu. Ale i pokud tam stát nebude – a nechá si tak uniknout další příležitost, jak o sobě dát vědět, jak ukázat, že jako opoziční alternativa vůbec existuje – bude někdy muset s Babišem souhlasit. Protože v opačném případě by rezignoval na svoji roli opozice a stal se zbytečnou „neparlamentní vládní stranou“, což lze třeba v případě ČSSD občas zaslechnout.

Neřešitelný úkol „provládní opozice“

Je možné zcela zásadově odmítat ANO a SPD jako nedemokratické strany a přesto věcně a důsledně kritizovat vládu a snažit se o demokratickou alternativu. Je to ale opravdu obtížné. Jednak to znamená cosi jako hrát simultánně dvě hry najednou – proti vládě i proti stávající parlamentní, tj. reálné opozici, jednak to dopředu omezuje okruh těch, kdo by takovouto demokratickou opozici podpořili.

Jiří Pehe chápe českou společnost dnes jako nesmiřitelně rozdělenou na demokraty a nepřátele demokracie. Demokrati podle něj podporují současnou vládní koalici, nepřátelé demokracie podporují dnešní parlamentní opozici, ANO a SPD. Pokud přijmeme toto striktně dualistické hodnocení, pro demokratickou levici zbývá jediná cesta, totiž získat si část voličů dnešní středopravicové koalice.

To zásadně limituje možnosti sociální demokracie, protože jí to vlastně jako jedinou cestu dovoluje jakési parazitování na pravicové vládě, kterou musí principiálně podporovat (jakožto demokratickou alternativu k nedemokratické parlamentní opozici), ale současně se od ní distancovat tak zřetelně, aby to voliči pochopili. To zní jako neřešitelný úkol.

Můžeme se samozřejmě tak jako Jiří Pehe domnívat, že v české společnosti bude narůstat poptávka po „levicové, avšak jasně demokratické alternativě“. Ovšem to není žádné konstatování faktu, ale spíš přání, a může to být nakonec zcela jinak. Může naopak narůstat poptávka po nedemokratických alternativách, nebo akceptace toho, že ANO i SPD sice (každá jinak) nejsou sice strany plně demokratické, ale přesto dokážou sociální alternativu k vládě nabízet.

Na pódiu odborářské demonstrace stál a vystoupil tam Michal Šmarda. Další sociální demokraté byli mezi účastníky demonstrace. Někteří z nich se o den dřív účastnili demonstrace akademiků humanitních fakult proti chronickému a nedůstojnému podfinancování jejich oborů. Myslím, že obojí bylo správně. Požadavky na obou demonstracích byly relevantní, účast na nich nebyla popřením demokracie, spíš naopak.

S tím se nevylučuje to, že je možné a potřebné vymezit se proti tomu, co na odborářské demonstraci říkali někteří z vystupujících. Mohu a jako demokratický levicový politik i mám podpořit odbory, ale nemusím souhlasit se vším, co tam říká třeba Kateřina Konečná. Řešením podle mého není odmítat společné vystoupení s ostatními opozičními silami, ale dokázat se i na společném pódiu od nich dostatečně odlišit tam, kde je to potřeba.

Je jistě v pořádku upozorňovat na absurditu toho, že se mluvčím sociálně slabších a znevýhodněných stal multimiliardář, jeden z nejbohatších lidí v Česku. Ale je naivní si myslet, že to samo o sobě bude stačit k tomu zbavit Andreje Babiše postavení „hlasu lidu“, které si dokázal svou politickou obratností, chytrým marketingem (a samozřejmě také díky svým penězům) vydobýt.

K tomu je zapotřebí opoziční práce, která se nemůže primárně zaměřovat proti jiné opozici, ale proti vládě. A to občas může znamenat stát na jednom pódiu s těmi, které bychom si jako partnery nevybrali, kdyby bylo na výběr. Sociální demokracie je a musí být demokratickou stranou, ale v dané situaci by neměla fungovat jako jakýsi neparlamentní ocásek a pomocník vlády.

FO
April 4, 2023 v 13.18
Avizovaná reakce

nevyjde jako samostatný článek. Dávám ji proto vcelku sem do diskuse.

Na jednom pódiu. K situaci demokratické opozice a sociální demokracie zvláště

Je správné upozorňovat na absurditu, že „hlasem lidu“ se stal multimiliardář. Ale je naivní si myslet, že to bude stačit k tomu zbavit Andreje Babiše pozice, kterou si díky své politické obratnosti, marketingu a penězům vydobyl.

Středeční demonstrace odborů před Úřadem vlády dobře ukázala, jak složitá je dnes situace politické opozice, konkrétně té demokratické, a specificky sociální demokracie.

Roli opozice obsadí ten, kdo dokáže podchytit a využít nespokojenost s vládou

Začněme trochu zeširoka. V posledním roce se zřetelně projevilo, že hlasy protestu a odporu proti pravicové (či středopravicové) vládě dokáže zužitkovat někdo jiný než tradiční levicová politická opozice či odbory. To se jasně ukázalo při srovnání podzimních demonstrací na Václavském náměstí, z nichž zdaleka nejmenší účast zaznamenala a nejslabším dojmem působila ta odborářská, podpořená mimo jiné výrazně účastí sociálních demokratů.

Smyslem existence politické opozice přitom je zachytit nespokojenost s vládou a proměnit ji v politický úspěch a vlastní vládnutí. V Česku si v tomto smyslu dnes nejlépe vede Andrej Babiš, který svou účastí v prezidentské volbě (ačkoli zřejmě sám tušil, že v ní nemá příliš velké šance) dokázal sám sebe před očima všech občanů prezentovat jako jedinou alternativu k vládnímu bloku, jenž u většiny obyvatel zahrnuje i prezidenta Pavla.

Proto v průzkumech začíná vysávat i hlasy SPD, která měla donedávna neotřesitelnou pozici mezi protestními hlasujícími. Babiš chápe, že jako lídr opozice, jímž dnes fakticky je, musí být viditelný, musí stále tlačit na pilu a „jít vládě po krku“. Proto svou přítomností ovládl i poslední odborářskou demonstraci a zejména její následný obraz v médiích.

Je smutné a výmluvné, že se ve zprávách o demonstraci mnohem méně zmiňovaly její konkrétní body a požadavky, a mnohem více osoby, které vystoupily na pódiu. A vlastně ještě víc to, co měla jedna z nich na sobě. Všechno překryla cena bundy, kterou si vzal předseda ANO. A nebyla to jen bulvární média, kdo se svezl na téhle vlně, ale třeba i konzervativní pravicový server Echo24, který si zakládá na své intelektuální úrovni.

Bunda za 130 000, či jen za 35 000 je tragikomickým symbolem stavu, kdy nad skutečnými problémy a otázkami převládá povrchnost. Nejde totiž o kus oblečení, ale o skutečnost, že i miliardář se může stát mluvčím sociálně slabých, znevýhodněných vrstev společnosti. Andrej Babiš se v České republice takovým mluvčím a politickým reprezentantem dnes stal. Může se nám to plným právem nelíbit, ale je to tak.

Ten, kdo chce v Česku dělat opoziční politiku, to musí vzít v úvahu. To neznamená, že musí stát s Andrejem Babišem na jednom pódiu. Ale i pokud tam stát nebude – a nechá si tak uniknout další příležitost, jak o sobě dát vědět, jak ukázat, že jako opoziční alternativa vůbec existuje – bude někdy muset s Babišem souhlasit. Protože v opačném případě by rezignoval na svoji roli opozice a stal se zbytečnou „neparlamentní vládní stranou“, což lze třeba v případě ČSSD občas zaslechnout.

Neřešitelný úkol „provládní opozice“

Je možné zcela zásadově odmítat ANO a SPD jako nedemokratické strany a přesto věcně a důsledně kritizovat vládu a snažit se o demokratickou alternativu. Je to ale opravdu obtížné. Jednak to znamená cosi jako hrát simultánně dvě hry najednou – proti vládě i proti stávající parlamentní, tj. reálné opozici, jednak to dopředu omezuje okruh těch, kdo by takovouto demokratickou opozici podpořili.

Jiří Pehe chápe českou společnost dnes jako nesmiřitelně rozdělenou na demokraty a nepřátele demokracie. Demokrati podle něj podporují současnou vládní koalici, nepřátelé demokracie podporují dnešní parlamentní opozici, ANO a SPD. Pokud přijmeme toto striktně dualistické hodnocení, pro demokratickou levici zbývá jediná cesta, totiž získat si část voličů dnešní středopravicové koalice.

To zásadně limituje možnosti sociální demokracie, protože jí to vlastně jako jedinou cestu dovoluje jakési parazitování na pravicové vládě, kterou musí principiálně podporovat (jakožto demokratickou alternativu k nedemokratické parlamentní opozici), ale současně se od ní distancovat tak zřetelně, aby to voliči pochopili. To zní jako neřešitelný úkol.

Můžeme se samozřejmě tak jako Jiří Pehe domnívat, že v české společnosti bude narůstat poptávka po „levicové, avšak jasně demokratické alternativě“. Ovšem to není žádné konstatování faktu, ale spíš přání, a může to být nakonec zcela jinak. Může naopak narůstat poptávka po nedemokratických alternativách, nebo akceptace toho, že ANO i SPD sice (každá jinak) nejsou sice strany plně demokratické, ale přesto dokážou sociální alternativu k vládě nabízet.

Na pódiu odborářské demonstrace stál a vystoupil tam Michal Šmarda. Další sociální demokraté byli mezi účastníky demonstrace. Někteří z nich se o den dřív účastnili demonstrace akademiků humanitních fakult proti chronickému a nedůstojnému podfinancování jejich oborů. Myslím, že obojí bylo správně. Požadavky na obou demonstracích byly relevantní, účast na nich nebyla popřením demokracie, spíš naopak.

S tím se nevylučuje to, že je možné a potřebné vymezit se proti tomu, co na odborářské demonstraci říkali někteří z vystupujících. Mohu a jako demokratický levicový politik i mám podpořit odbory, ale nemusím souhlasit se vším, co tam říká třeba Kateřina Konečná. Řešením podle mého není odmítat společné vystoupení s ostatními opozičními silami, ale dokázat se i na společném pódiu od nich dostatečně odlišit tam, kde je to potřeba.

Je jistě v pořádku upozorňovat na absurditu toho, že se mluvčím sociálně slabších a znevýhodněných stal multimiliardář, jeden z nejbohatších lidí v Česku. Ale je naivní si myslet, že to samo o sobě bude stačit k tomu zbavit Andreje Babiše postavení „hlasu lidu“, které si dokázal svou politickou obratností, chytrým marketingem (a samozřejmě také díky svým penězům) vydobýt.

K tomu je zapotřebí opoziční práce, která se nemůže primárně zaměřovat proti jiné opozici, ale proti vládě. A to občas může znamenat stát na jednom pódiu s těmi, které bychom si jako partnery nevybrali, kdyby bylo na výběr. Sociální demokracie je a musí být demokratickou stranou, ale v dané situaci by neměla fungovat jako jakýsi neparlamentní ocásek a pomocník vlády.

JP
April 5, 2023 v 10.09

Klíčová otázka je, zda je v dnešní době vůbec ještě možno provozovat zásadní (levicovou) opozici vůči (demokratické) vládě bez populismu - a tedy bez laciné demagogie.

Velká část levice si stále ještě nechce připustit, že je nenávratně pryč ta éra, kdy proti sobě stál na jedné straně blok dělnické třídy bojující o svá práva, a na straně druhé blok kapitálu, většinou protěžovaný státem. Štědrý sociální stát poválečné éry je už definitivně minulostí, neboť narazil na hranice dané systémem kapitalismu. Zkrátka: požadovat stále vyšší sociální výdaje státu vždy může znamenat nebezpečí kriticky vysokého státního deficitu, který pak může vést k destabilizaci celé ekonomiky, tím k růstu nezaměstnanosti a inflaci, takže nakonec se přemrštěné sociální požadavky jako bumerang vrací zpět na původce těchto sociálních požadavků.

Je prakticky nemožné stanovit nějakou jasnou hranici, po kterou jsou tyto požadavky ještě oprávněné a financovatelné, a za kterou už hrozí zmíněný negativní efekt. Ale v každém případě platí: pokud jsou tyto požadavky objektivně přehnané a pro státní rozpočet kritické, pak jsou populistické a demagogické. V dané situaci se pak nutně staví otázka jestli není rozumnějším počínání umírněné levice jako jsou Piráti - neútočit čelně proti vládě, ale snažit se za dané situace prosadit to co je možné.

Opakuji znovu: stanovit onu hranici mezi oprávněnými požadavky a neodpovědnými nároky na státní rozpočet je prakticky nemožné; je proto do odpovídající míry legitimní i boj za ně prostřednictvím demonstrací, a třeba i stávek. Ale na straně druhé - onen prvek populismu a demagogie je zde zároveň také vždy přítomen.

Situace levice, konkrétně sociální demokracie je proto skutečně nejen obtížná, ale objektivně neřešitelná: buďto být radikální, ale pak to znamená jít ruku v ruce s populisty, anebo být "rozumná", ale pak ztratit své sociální zázemí. Není tu vidět žádného východiska.

MP
April 11, 2023 v 13.58
Myslím, že se mýlíte, pane Poláčku...

Klíčová otázka je, jak ještě dlouho budou dobří a inteligentní lidé jako Filip Outrata, Ota Novotny &cons. zkoušet zachraňovat zadky a dobré živobytí těch podivných kreatur, které z vedení ČSSD žvaní o tom, že dělat levicovou politiku bez populismu nejde. Kreaturám, které si pletou schopnost oslovit lidi s přitakáváním nejhoršímu a nejidiotštějšímu rasistickému a xenofobnímu štvání.

Sociální demokracie, které nevyloučila Maláčovou a její skvadru po spanilých jízdách pronásledujících ty nejzranitelnější lidi práce (když už se předtím zbavila slova „dělník“ a vymýtilo ho důsledně i z tradičního názvu MDA), není nic než stoka -- a kontaminované splašky, jak známo, zabíjejí.

P.s. Nekomentuji Honzu Macháčka -- ten má naprostou pravdu s nudnou antikomunistickou perspektivou uplatňovanou navíc na svoloč zcela jiného politického druhu.

A fatálně se mýlí s odkazovanou literaturou -- ono někdy stojí za to, spíš než číst úvahy pocházející ze společnosti se sice příbuznou, ale v docela rozhodujících momentech dosti odlišnou sociální strukturou, podívat se, jak je to u nás s reziduální dělnickou třídou, jak s třídou pracující chudoby a jak s těmi ohroženými chudobou obecně.

PK
April 11, 2023 v 16.17
Jenom faktická z hlediska logiky

Vzhledem k tomu, že "naprostou pravdu" má v článku Jiří Pehe, a jeho analýza je opět zcela přesná, težko může mít zároveň "naprostou pravdu" komunista Macháček, který zcela "nenudně" a "originálně" blábolí o " slonovinové věži pravého demokrata".

Každý snadno nahlédne, že to logicky prostě nejde - že oba dva zároveň nemohou mít "naprostou pravdu".

MP
April 11, 2023 v 20.42
Pavlu Kolaříkovi

Pehe jistě nemá absolutní pravdu, ta je lidem nedostupná. On ostatně ani nepíše nic, čemu by se nějaká pravdivostní hodnota dala přiřadit, jen mentoruje.

JP
April 12, 2023 v 10.49
O všem rozhodují kádry?

Pane Profante, zásadní závada ve Vašem pohledu na svět (jmenovitě svět politiky) tkví v tom, že Vy veškeré dění stále znovu subjektivizujete. (A tuto vadu nedělá nic lepší to, že je praktikována zcela všeobecně.) To znamená: Vy jste stále ještě přesvědčen že politiku dělají výhradně a pouze lidé; a že tedy naprosto postačí mít tam "ty správné lidi", a všechno bude v naprostém pořádku. - Už by jenom chybělo znovu vyhrabat staré bolševické heslo, že "o všem rozhodují kádry".

Tento poukaz na bývalé časy naprosto není svévolný; tato paralela je naopak naprosto zásadní. Stejně tak jako soudruzi tehdy buďto nechtěli, nebo opravdu nedokázali pochopit, že prohnilý je celý systém, a že i kdyby se do funkcionářských postů v něm dosadili samí svatí, tak že na celkové deformaci systému by se tím změnilo jenom pramálo. - Faktický stav věcí je ovšem ten, že daný systém si svým vlastním nastavením vytváří své vlastní funkcionáře, s odpovídajícím charakterem (respektive bezcharakterností).

Stejně tak Vy si stále ještě nedokážete uvědomit, že i současná liberální demokracie není snad jakousi absolutní "říší svobody", nýbrž že je zcela konkrétním společensko-politickým uspořádáním, se zcela specifickým nastavením, které si stejně tak vytváří (respektive uzpůsobuje) příslušné funkcionáře.

Na rozdíl od Vás si Váš kolega V. Bělohradský dokázal uvědomit tuto principiální limitovanost systému liberální demokracie, a chce ho nahradit zásadně jinou formou politiky. Tento jeho alternativní model je sice podle mého přesvědčení nerealistický, idealistický, a nakonec také subjektivistický; nicméně to nic nemění na Bělohradského zásluze na tom, že dokázal nahlédnout a odhalit ony zmíněné systémové limity.

Ještě jednou tedy, pane Profante: politický systém (v daném případě liberální - jiným termínem: buržoazní - demokracie) si sám vytváří své vlastní kádry, a své vlastní politické partaje, k obrazu svému. A tento stav není možno zásadním způsobem změnit pouze tím, že "změníme kádrovou politiku". Současná sociální demokracie (a to zdaleka ne pouze ta česká) nepřichází, a principiálně nemůže být schopna přicházet s novými, zajímavými, inspirujícími myšlenkami a idejemi. Je pak jenom zákonité, že není nijakým způsobem lákavá a přitažlivá především pro mladou generaci progresivních, společensky angažovaných aktivistů.

Svět se změnil, pane Profante, ať se nám to líbí nebo ne. A v tomto změněném světě už není možno uspět se starými programy.

MP
April 12, 2023 v 13.14
Rozhodují lidé...

Kromě nich by mohl rozhodovat možná ještě Bůh, pokud by byla chybná Leibnizova úvaha z teodicey.

Ale určitě nikdo jiný.

Lidé pochopitelně rozhodují v určitých podmínkách a někdy v hodně zúženém prostoru. Ale to je nezbavuje odpovědnosti za jejich rozhodnutí. Můžete tomu říkat subjektivizace a politovat chudáky Hitlera a Putina, kteří přece jen naplňují objektivně určenou roli.

A ano, určitě politické strany fungují lépe, když jejich reprezentaci tvoří prozíraví a pracovití lidé. Ale o to v souvislosti s ČSSD dneska nejde. Ta strana je zajímavá jen v jednom ohledu, váže jinde potřebnou loajalitu skupiny lidí, kteří navzdory svému intelektu, morálce a opakované zkušenosti zklamání investují úsilí stejně úctyhodné jako marné do jejího přežívání ve vegetativním stavu.

Máte pravdu, svět se změnil a stalinistickou redukcí na objektivní zákonitosti historického vývoje pochopit ta změna nejde. I když ji zkoušíte nahastrošit do nově přešitého kostýmu že starých kategorií.

PK
April 13, 2023 v 9.06
Martinu Profantovi

"Pehe jistě nemá absolutní pravdu, ta je lidem nedostupná."

Já jsem ale slovo "absolutní" nepoužil. Použil jsem slovo "naprostou". Tedy to slovo, které jste přiřadil Macháčkovu bolševickému blábolení. O něm jste napsal, že má "naprostou pravdu".

Že jste nyní usoudil, že je třeba mě zcela mimo téma poučit, že "absolutní pravda je lidem nedostupná", bych spíše čekal u Nusharta nebo někoho podobného.

JP
April 13, 2023 v 9.13
Nepodmíněné individuum, nebo běh dějin?

Pane Profante, ona klíčová téze o určujícím vlivu "materiální základny" a o zákonitostech dějinného vývoje nepochází ovšem od Stalina, nýbrž už od Marxe. (Ovšem dodnes přelomový význam této téze zůstává v naprosté většině nepochopený, jak před nedávnem svým výrokem v Salonu/Právo plasticky ilustroval Jiří Přibáň.)

Ovšem - ani sám Marx v tomto ohledu naprosto nebyl první, on jenom navázal na Hegela, na jeho svého času proslulý výrok o "lsti rozumu". Připomeňme si znovu jeho (dnes už také většinou zapomenutý) výrok; neboť je skutečně naprosto zásadní důležitosti.

Hegel - ačkoli ortodoxní metafyzik a tvůrce idealistické filozofie - zde pronesl výrok který má fakticky univerzální platnost. Tedy jak ve sféře idejí, tak ale i ve sféře reálného, materiálního světa, respektive reálných dějin.

Hegel - vycházeje ze svého metafyzicko-idealistického pojetí skutečnosti - zde říká, že lidé, jakožto jednotlivci, vůbec nejsou schopni dohlédnout všech souvislostí, důsledků, ale ani skrytých, vzdálených příčin svého jednání. Oni sice sledují své vlastní osobní zájmy, domnívají se (respektive: namlouvají si), že jejich jednání je výsledkem a projevem jejich vlastní, autonomní vůle - ale ve skutečnosti svým jednáním uskutečňují intence dění, historických procesů vyššího řádu. U idealisty Hegela je tímto vyšším, určujícím řádem metafyzicky pojatý "Rozum", respektive "světový duch".

Reálnou existenci tohoto hypotetického "světového ducha" mu dnes ovšem (snad s výjimkou křesťanů) už nikdo neuvěří; ale to nijak neznamená, že by tato jeho téze neměla mít naprosto reálné, pravdivé jádro.

Vraťme se k tomuto jádru. Člověk - jakožto individuum - tedy jedná určitým způsobem, sleduje své vlastní zájmy. A domnívá se že jedná svobodně, nepodmíněně. Ve skutečnosti je ale objektivním stavem věcí stavěn do zcela určitých situací, do zcela určitých konstelací, na které musí reagovat, které musí řešit zcela určitým způsobem. A to sice právě ve vlastním osobním zájmu. Jeho konání tedy fakticky předurčuje, preformuje objektivní skutečnost, nikoli on sám.

Konkrétní příklad: v éře občanských, antifeudálních revolucí byl samozřejmě každý aktér těchto revolucí pevně přesvědčen, že je to jeho vlastní rozhodnutí, když bojuje za svou svobodu. Z jeho - subjektivního - pohledu tomu tak také skutečně bylo. Jenže - z hlediska běhu dějin k těmto masovým povstáním proti feudálnímu režimu došlo až tehdy, když ten se objektivně přežil; když už jeho společenské hierarchie a mocenské struktury neodpovídaly objektivnímu stupni vývoje a rozvoje společnosti, jmenovitě v oblasti společenské produkce. Krátce řečeno: feudální systém byl už velmi neefektivním krunýřem pro nově se rodící průmyslově-kapitalistický typ produkce.

Je tedy možno naprosto právem říci: z hlediska samotných dějin to byly tyto naprosto objektivní změny ve způsobu společenské produkce, které teprve vyvolaly toto revoluční hnutí, tuto revoluční atmosféru. A tedy i tyto zcela zásadní změny v myšlení, ve vědomí lidí. Ti samí lidé kteří ještě včera feudální systém přijímali jako přirozený a bohem daný, proti němu najednou šli na barikády, s nasazením vlastního života.

Ještě jednou tedy: je to naprosto zúžený, redukcionistický pohled na společenské dění, když ho vykládáme jenom a pouze z jeho subjektivní stránky, jakožto svobodné volní jednání jednotlivců. Hegelova idealistická téze o "lsti rozumu" má své naprosto reálné, racionální jádro; jenom bychom dnes spíše hovořili o "lsti struktur", o "lsti sytému", a podobně. Nicméně stále platí: je naprostou iluzí domnívat se, že člověk v dějinách, a tedy i v politice jedná naprosto autonomně a nepodmíněně. Člověk vždycky byl, je a bude ovlivňován, a tedy determinován konkrétním kontextem svého jednání. Člověk se nestane svobodným tím, že bude železně setrvávat na své iluzi svobody. Skutečné (byť i stále jen relativní) svobody je možno naopak dosáhnout jenom tak, když si uvědomíme, když si přiznáme svou podmíněnost. Jedině nahlédnutím své (dějinné, kontextuální) podmíněnosti se jí můžeme postavit vědomě, a právě tím (alespoň v rámci možného) neutralizovat její moc nad námi.

Není to možná zcela nejvhodnější příklad, ale stejně tak alkoholik se jedině tehdy může osvobodit od své závislosti na alkoholu, když si tuto závislost napřed uvědomí a přizná. Dokud si bude nalhávat, že má svůj excesivní konzum alkoholu pod kontrolou, a že pije jenom proto že "sám má chuť" - do té doby zůstane v jeho moci, a bude jím zcela ovládán, i ve své údajně "svobodné vůli".

Celá tato záležitost - totiž objektivní podmíněnost aktů lidského jednání - se zdá být natolik samozřejmá, že jediné co je na ní skutečně nepochopitelné je to, jak je možné, že ještě dvě staletí po Hegelovi a Marxovi je stále ještě nutno ji znovu a znovu vysvětlovat, jako by se jednalo o něco nového. Příčiny tohoto stavu (a tohoto nepochopení) jsou ryze psychologické: my jsme celou svou životní zkušeností kondicionováni na to, své jednání chápat výhradně jako akty naší vlastní vůle. Z hlediska bezprostřední životní praxe je takovéto přesvědčení samozřejmě potřebné a nutné; ale tato optika nám pak brání pochopit, uznat a přiznat, že zde existuje i druhá stránka věci, kdy naše zdánlivě zcela autonomní, svobodné jednání je ve skutečnosti podmíněno, preformováno a predestinováno objektivními společenskými a dějinnými faktory a dynamismy. Všechno v nás se bouří, abychom se nemuseli vzdát této své iluze o absolutní svobodě našeho jednání, naší vůle.

Jenže nedá se nic dělat: pokud se chceme dostat někam dále na cestě dějinného, ale i intelektuálního vývoje, pak základní podmínkou tohoto progresu je zásadní změna paradigmatu právě v této oblasti. Tedy dokázat se zbavit iluzí o vlastní nepodmíněnosti, a dokázat sebe sama pochopit jako součást celkového společenského a dějinného dění.

Jenom takový člověk může svobodně tvořit své dějiny, kdo dokázal pochopit jejich objektivní běh.

PK
April 13, 2023 v 9.15

Jinak článek Jiřího Pehe je v každém případě aspoň zcela jasný a srozumitelný.

Zatímco některé zcela nesrozumitelné reakce by se daly parafrázovat takto: "Nevím přesně proč, neumím to přesně vyjádřit, ale ten Pehe mě prostě nějak se.e."

JP
April 13, 2023 v 9.47

Ostatně ani sám Hegel nebyl tím zcela prvním, kdo si dokázal tuto podstatnou souvislost mezi jednáním lidí a objektivními podmínkami tohoto jednání uvědomit. (Takto přelomové myšlenky mají vždy svůj určitý vývoj, stejně jako Koperník svého času svým "kopernikovským obratem" navazoval na své předchůdce, jmenovitě Galileiho.)

Tuto souvislost před Hegelem zaznamenal už Montesquieu ve svém "Duchu zákonů", na kterého se Hegel výslovně odvolával; ale stejně tak už staří antičtí myslitelé, Platón a Aristoteles. Právě o tomto tématu byl můj někdejší text na DR "Aristotelovy přístavy a Karel Marx"; ale jak se ukazuje znovu a znovu, psal jsem ho zřejmě zcela zbytečně.

MP
April 14, 2023 v 15.30
Josefu Poláčkovi

Jo, to říkal Stalin taky, že jeho představa o nevyhnutelných stadiích dějin pochází od Marxe.

JP
April 15, 2023 v 10.01

To je všechno, co k danému (filozofickému) tématu dokážete říci, pane Profante? Ohánět se donekonečna Stalinem?...

MP
April 16, 2023 v 9.31
Co nadělám

On je prostě Stalin z těch autorů, kteří zprasili hegelovskou tradici svobody zdaleka nejinstruktivnější -- a také nejlépe ilustruje, kam to vede.

Filosoficky vám k tomu ostatně neříkám nic. Respektive, ona je o tom každá dobrá filosofie a opravdu nevidím důvod, proč se dohadovat, že radikální podmínění a situovanost každé lidské bytosti nic nemění na její svobodě a odpovědnosti, když jde o banální selhání jedné zanikající politické mimoparlamentní straničky -- Ano, také mě proto bolí srdce, nechal jsem na jejím budování hodně velký kus života, i když kratší než Ota Novotný, ale tím spíše ji nepřej ten současný nedůstojný konec v politické LDN, to raději rychle a s dobrým dědickým řízením.

Proč se o tom dohadovat, abych mohl říci, že sociální demokracie v Evropě doplácejí na fakt, že se po porážce ve vzpouře bohatých v devadesátých letech pokusily přepsat kolaborantsky sociálně demokratický program v neoliberálním narativu. Nevypořádaly se proměnou národního státu v globalizaci, se společnosti „bez práce“ (resp. nedokázaly definovat práci jinak než jako produktivní ve zbožním systému), nerozumí nové politické imaginací, serou na školství a nedokázaly zaujmout postoj k politice identit -- proč bych měl tyhle hříchy na duchu, které evropské sociální demokracie v posledních čtyřiceti letech spáchali a nadále "páši a páchati budou" omlouvat nějakým ontologickým pohybem?

A ta česká sociální demokracie se navíc nedokázala vyrovnat s krizí, způsobenou kolapsem v oposmlouvě -- přes pozdější Špidlovy pokusy o revitalizaci funguje vlastně jako marketinková strana, které její základna komplikuje cestu do pekel, nastoupenou ambiciozními vůdci třetí kategorie jako Jan Hamáček, Petr Dolínek, Luboš Zaorálek nebo Jana Maláčová-- a tento trend podpořil i slušný sociální demokrat Slávek Sobotka .

MP
April 16, 2023 v 10.03
Pavlu Kolaříkovi

Na Pehův článek jsem v zásadě nereagoval, nebyl důvod -- to, co bylo třeba říct, řekl Honza Macháček. Jen bych nepoužil frázi o věži ze slonoviny, ale od stolu redaktorského šmoka.

Reagoval jsem na příspěvek Filipa Outraty, protože ten je, na rozdíl od šmokovství Jiřího Pehe -- nebo řečeno s Honzou Macháčkem „jeho kýče obrany demokracie“, opravdu zajímavý. a okrajově na Macháčkovu koketerii s dovozem interpretací z jiného světa.

JP
April 16, 2023 v 11.20
Ontologie sociální demokracie

Ten "ontologický pohyb", pane Profante, v jehož drápech se - zdaleka nejen česká - sociální demokracie nachází, spočívá v tom, co je klasickým symptomem (a zatížením) veškeré historické levice: totiž že člověka dokáže oslovit jenom v jeho pospolité, kolektivní existenci - ale nikoliv v jeho existenci individuální, respektive individualistické. Jinak řečeno: ten ontologický vztah je mezi principy všeobecnosti a jednotlivosti; a opakuji ještě jednou, sociální demokracie není (a téměř jistě už nebude) schopna tento vztah uchopit a vyřešit v jeho dialektické jednotě.

Sociální demokracie (stejně jako komunistické hnutí) měla svou sílu (a své - relativní - historické oprávnění) v dobách kdy samotný kapitalismus (tedy Marxova "materiální základna") sám z velkých částí populace vytvářel pospolitosti spojené stejným materiálně-sociálním (jinak řečeno: třídním) postavením a určením.

Jenže - tato materiální základna prošla procesem výrazné transformace. Sice není možno přisvědčit V. Bělohradskému s jeho tvrzením, že dnes prý už vůbec neexistuje kapitalismus, nýbrž jenom jakýsi "postkapitalismus" (VB tuto svou tézi opírá o současný trend "platformové" ekonomiky); nicméně je fakt že v dnešní době je klasická dělnická třída už jenom sociální minoritou, a dnešní charakter jak práce, tak ale i života vůbec je mnohem více individualistický nežli dříve. Právě proto se na levici trend přesouvá ke stranám levicově liberálním - protože ty mnohem spíše dokáží podchytit tento trend moderního individualismu.

Pro mě v daném ohledu byla klíčová jedna scéna před posledními parlamentními volbami. Levicové strany uspořádaly společnou diskusi, na které byl přítomen i - tehdy nový - předseda ČSSD Šmarda. To co tam vyslovoval za názory nebylo vůbec marné, bylo to sympaticky levicové, vyjádřil tam své krédo bezpodmínečné pomoci každému člověku, kdo se ocitne v nějaké nouzi.

Jenže - pak tam vystoupila v (nepočetném) publiku jedna mladá slečna, zjevně příznivkyně sociální demokracie, která nicméně vyjádřila své pochybnosti, v podstatě v tomto smyslu: "No to je sice samozřejmě hezké že já třeba jako studentka dostanu slevu na jízdném - ale tohle má být všechno? Co já jako mladý člověk mám nebo můžu najít u sociální demokracie, co by mě mohlo nějak víc zajmout, zapálit, strhnout?!..."

A tohle je právě ten problém, pane Profante. Sociální demokracie stále ještě žije v domnění, že naprosto postačí pomáhat slabším a nemajetnějším. Ale - sociální demokracie už nedokáže podchytit životní pocit moderního člověka. Především toho mladého ne.

Před pěti lety Karel Hrubý ve svém článku na DR https://denikreferendum.cz/clanek/26787-jeden-barak-v-centru-prahy-aneb-o-hodnotach-a-politickem-marketingu vyzýval sociální demokracii, aby se rozpomněla na své původní hodnoty. Včetně - především - hodnot humanitních, kulturních. Byl to velice sympatický projev mysli autentického sociálního demokrata - ale na mě to už tehdy působilo velmi podobně, jako když svého času (v sedmdesátých létech minulého století) vůdce španělských, reformně a demokraticky orientovaných španělských komunistů Santiago Carillo vystoupil se svým - tehdy přelomovým - programem tzv. "eurokomunismu". V tomto programu žádal, aby španělská komunistická strana zahájila novou politickou ofenzivu tím, že se postaví do čela modernizačního hnutí. Že tedy na španělskou pravici bude útočit ne (respektive ne pouze) ze svých starých pozic třídního boje, nýbrž že bude znovu a znovu dokazovat, že je to právě pravice, kdo brání všestrannému společenskému, občanskému a kulturnímu rozvoji španělské společnosti.

I tento program či projekt Santiaga Carilla byl velmi sympatický; ovšem nakonec vyšuměl do ztracena, a to právě proto že tento projekt modernizace byl ve své podstatě liberalistický, což se nesnášelo s původním, kolektivistickým (a třídním) programovým a ideovým založením komunistické strany. Výsledek? "Eurokomunismus" je dnes už dávno zapomenutý pojem, stejně jako jméno jeho původce.

Co tím vším má být řečeno: transformovaná společnost (pokud bychom chtěli použít termín V. Bělohradského, pak "postkapitalistická" společnost), a především příslušník této transformované společnosti, jehož mentalita je dnes daleko spíše maloburžoazní nežli třídní, si žádá nové ideje, které by dokázaly rezonovat s touto jeho novou životní situací, a tedy i s jeho životním pocitem a životními hodnotami. Ale od sociální demokracie, která jak řečeno je ze své podstaty kolektivisticky orientovaná (obranu sociálních práv je možno prosazovat pouze jako akt univerzální, nikoli individuální) takovéto nové ideje sotva už mohou vzejít. Už jsem to vyslovil mnohokrát a mohu pouze opakovat: projekt obrany sociálních práv je sice záslužný, ale konec konců pouze pasivní. Nelze zde nalézt nic, co by mělo charakter nějaké vize směřující do budoucnosti, která by mohla mít potenciál oslovit dnešního, převážně individualisticky smýšlejícího člověka. (Dokonce i příslušník dělnické třídy se sám dnes zřejmě definuje daleko spíše individualisticky, jako konkrétní jedinec, nežli jako příslušník té či oné třídy.)

Abychom se vrátili k oné ontologii: rozporuplný vztah mezi jedincem a mezi pospolitostí (tedy mezi jednotlivostí a celkem, respektive mezi částí a celkem) se táhne prakticky celými dějinami lidstva (a pravděpodobně má ještě starší, evoluční kořeny). Poté co se ryze kolektivistické formy společenské existence přežily, je nyní nutno hledat novou formuli pro řešení tohoto (dialektického) vztahu. Bude to dozajista krajně obtížný úkol; ale na straně druhé leccos hovoří pro to, že právě toto je ten úkol, který před nás staví sám vývoj. Vedle kolektivistického pojetí člověka se totiž čím dál tím víc přežívá i pojetí vyhraněně individualistické. Právě proto tradiční politické partaje čím dál tím více směřují ke středu (aniž by ho ovšem dokázaly vyplnit novými obsahy), a právě proto vznikají jako houby po dešti identitární hnutí - protože novodobý liberalismus se svým abstraktním individualismem jim nedokáže poskytnout žádné ideové, existenční zakotvení.

Doba je zralá pro hledání nových cest; ale ty nelze hledat se starými lucernami.

JP
April 16, 2023 v 11.24

Mimochodem, jak až děsivě hluboký je současný úpadek nejen sociální demokracie, ale české levice vůbec, jsem si uvědomil při pohledu na onu úvahu K. Hrubého. Tehdy se kolem jeho myšlenek přece jenom ještě rozvinula určitá, angažovaná diskuse, s povícero účastníky; ale dnes? O pouhých pár let později? Z tehdejších - více či méně stálých - účastníků oněch levicových diskusí zde zbývají tak dva až tři pravidelní diskutéři. Až i my časem odejdeme - pak už zřejmě nezůstane vůbec nic.

MP
April 16, 2023 v 18.48
Vidíte, pane Poláčku,

tady už se docela shodneme, sociální demokracii ujel vlak, protože se nedokázala vyrovnat se změnou společnosti. Ona se za těch přibližně stopadesát let se změnami vlastně vždycky vyrovnávala katastrofický. Nejsem nejmladší, ale zeptal bych se stejně jako ta studentka -- ne protože bych chtěl od sociální demokracie, aby dělala víc než že by pomáhala těm nemajetnějším a slabším, to mi přišlo a přijde jako fascinující program, ale protože to nejde dělat formou blahosklonné almužny .

A to v čem se neshodneme -- sociální práva nejsou kolektivní a ani nemohou být jako kolektivní hájena. Jsou to vždy práva zespolečenštěného individua (pleonasmus) zprostředkovaná vzájemným uznání -- nikoliv blahosklonností.

JP
April 17, 2023 v 13.41

Tady si nejsem tak docela jistý, jestli Vám rozumím, pane Profante.

Po celé dějiny lidské společnosti (a vlastně stejně tak i v komunitách - ostatních - primátů, a nejspíše i ve všech jiných komunitách, přinejmenším u savců) existují v zásadě dvě klíčové strategie přežití:

- prosadit se svou vlastní silou na úkor ostatních; tedy princip egoismu, nebo přinejmenším egocentrismu

- anebo naopak vybudovat síťoví vzájemné podpory, solidarity; princip altruismu (ovšem taktéž z důvodu vlastního prospěchu).

Životní strategie egoismu je svázána s životním principem individualismu; zatímco životní strategie solidarity je založena na kolektivním jednání, kolektivních zárukách.

Samozřejmě: do tohoto síťoví vzájemné podpory každý vstupuje jako ten či onen konkrétní jedinec; nicméně rozhodující je tu právě ono síťoví podpory, nikoli jednotlivec.

"Být uznán za sobě rovného" - no ano, to je doprovodný moment tohoto principu vzájemné solidarity; ale jinak skutečně dost dobře nechápu, jakou - rozhodující - roli by zde tento moment vzájemného uznání měl hrát.

Tento moment uznání za sobě rovného měl svůj smysl v dobách feudalismu, v dobách fixních stavovských respektive třídních hierarchií; ale jakou - určující či inspirativní - roli má hrát ještě v dnešní době?...

Sotva kdo dnes nějak zásadně trpí tím, že by "nebyl uznán"; ale vedle sociální nerovnosti - která ovšem vyplývá ze samotné podstaty kapitalismu a proto ji nikdy nemůžeme plně odstranit, dokud tento kapitalismus bude trvat - lidé alespoň podle mého soudu trpí především existenciální nicotou, do které ji uvrhuje jak tento kapitalismus, tak s ním spojený liberalismus.

Což je věc o které jsem se tak jako tak chystal ještě něco napsat. Bělohradský tvrdí, že je zapotřebí definitivně pohřbít všechny ideologie; přičemž on ovšem pod "ideologií" míní všechny vůdčí ideje minulosti, zcela bez rozdílu jejich obsahů, jejich kvalit.

Ve skutečnosti musí platit naprostý opak: jenom a jedině opětovnou rehabilitací (velkých) idejí je možno překonat onen existenční (a tím i politický) nihilismus, ve kterém se v současné době nacházíme.

MP
April 17, 2023 v 15.49
Ne pane Poláčkovu, nerozumíte

Protože máte pojmové klapky na očích. Žádné dvě vámi uváděné strategie u lidí neexistují jinak než jako nejpovrchnější ideologizace.

Člověk může přežít jen jako společenská bytost, socializovaná řečí, sdílenými praktikami a vyprávěními, postupně také náboženstvím, morálkou, věděním, technikou a uměním.

Bez toho všeho může jen velmi riskantně a krátce živořit, žít nikoli. Sounáležitost s druhými není volba, ale podmínka lidské existence.

Svrchované individuum je až Hobbesům vynález, ona představa lidí, kteří nepocházejí z rodiny, ale vyrůstají každý sám jako houby z mechu (Leviathan).

A Hobbes docela dost zdůrazňoval, že se jedná o intelektuální konstrukci pro potřeby myšlenkového experiment, nikoliv o něco, co by se vyskytovalo ve skutečném světě. Ano, později se našli neumětelové, kteří si to blbě přečetli. Spousta autorů, kteří na odmítnutí této konstrukce vykládali své pojetí sounáležitosti a individua jakožto produktu celého dosavadního vývoje společnosti a jejího aktivního vyjádření, které si ten vývoj osvojuje a rozvíjí.

To, čemu nerozumíte -- anebo nechcete rozumět -- je, že mezi sféry, ve kterých takové zespolečenštěné individuum uskutečňuje sebe, společnost a svět patří také sféra práva a politiky, že to není nějaký epifenomén lidského života redukovaného pouze na ekonomické vztahy (tato neredukovatelnost byla a je mimochodem pro Marxe a dobré marxisty součástí jejich filosofických východisek stvrzovanou výsledky jejich analýz).

JP
April 18, 2023 v 9.32
Člověk a společnost

"Člověk může přežít jen jako společenská bytost, socializovaná řečí" - zdá se, že tady jsme u jádra věci, pane Profante.

Zdá se totiž, že Vy reprodukujete naprosto klíčovou chybu v celém modelu společnosti a dějin, které se dopustil Marx. A to sice tím, že věřil a tvrdil, že člověk je zcela principiálně "společenská bytost". Tedy bytost pospolitá, nebo jak Vy říkáte, "socializovaná". Jedině na základě této víry v primární společenskost člověka pak Marx mohl vůbec vytvořit svůj projekt komunismu. Jakožto údajně nevyhnutelného návratu k pospolitému, společenskému, ne-egoistickému člověku prvobytně pospolné společnosti. (Je vlastně překvapivé, že Vy sám tento projekt komunismu nesdílíte; neboť ten by byl jediným logickým vyústěním Vaší téze o "socializaci".)

Dobře tedy ale, podívejme se poněkud blíže na onen fenomén "socializace". Jistě, každý člověk (pokud ho nepostihne osud Mauglího nebo Tarzana) projde nějakým procesem socializace. Jenže - co když projde tímto procesem socializace dejme tomu v bandě lupičů? Anebo v rodině tvrdého otrokáře, kterému je sotva co vzdálenější nežli myšlenka, že by své otroky měl vnímat jako bytosti sobě blízké?...

Tento proces socializace, pane Profante, je totiž stavem ryze objektivním, fakticky technickým, který nám ještě naprosto nic nevypovídá o tom, jakým směrem, k jakým hodnotám bude dotyčný jedinec socializován. Tedy: vychován.

Marx argumentoval ostatně o dost hlouběji, nežli pouhým faktem socializace prostřednictvím řeči (na tomhle rajtuje Habermas, se svou naprosto naivní představou, že už jenom ze samotného faktu společné řeči prý vyplývá vzájemné uznání, vzájemná rovnost, vzájemná domluva). Přitom Habermas nedokáže objevit ani ten holý fakt, že prostřednictvím řeči také někdo prostě jenom chce sdělit tomu druhému, že ho hodlá učinit svým otrokem.

Marx tedy argumentuje na podstatně hlubší, fundamentálnější rovině nežli pouhém médiu řeči. Marx argumentuje tím, že lidé ve své materiální produkci (tedy ve sféře ryze existenčně naprosto neopominutelné) spolu nutně navzájem kooperují. Z tohoto faktu produkční kooperace Marx vyvozuje závěr, že produkce (a práce) jako taková má prý společenský charakter; z toho pak odvozuje svou klíčovou tézi o principiální společenskosti člověka.

Marx - tento čelný teoretik práce, který nikdy v životě sám nepracoval!; nikdy tedy sám osobně nepocítil skutečnou tíhu (fyzické) práce - tu naprosto opomenul zcela základní fakt, že práce, pracovní činnost je vždycky primárně ryze INDIVIDUÁLNÍM aktem. Vždycky jsem to v prvé řadě já, já sám, kdo musí vynakládat svou energii, kdo musí vynakládat svůj čas, aby vytvořil ten či onen produkt. Jistě - kooperace s druhými je v moderní produkci nezbytná; ale v dané rovině je tato kooperace vždy až pouze sekundárním faktorem. Opakuji ještě jednou: jakákoli pracovní činnost je vždy v prvé řadě aktem ryze osobním, individuálním.

To znamená: naprosto tím padá Marxova klíčová téze, že člověk je tvorem principiálně společenským; a tím zároveň padá jeho iluze o možnosti zavést naprosto pospolitou komunistickou společnost. - Ovšem, spolu s tím padají i všechny iluze levicové části politického spektra, že by bylo možno (tím spíše na bázi tržní, tedy konkurenční produkce) vytvořit nějakou skrz naskrz solidární společnost.

Aby nedošlo k omylu: ne že by ta Marxova téze o nutné kooperaci, a z ní vyplývající pospolitosti byla zcela a naprosto chybná; ona je v daném smyslu správná, a má svou velkou sílu; ale je správná pouze z jedné poloviny.

Celá formule pak ve své pravdivé podobě zní takto: člověk je tvorem stejně tak pospolitým, jako individuálně aktivním. Jeho společenské vazby jsou pro něj stejně tak substanciální, jako jeho individualita. Je pro něj tedy důležitý jak zájem společnosti, tak i zájem jeho vlastní, individuální, soukromý.

Správný může být tedy jenom takový model společnosti, který respektuje OBA tyto faktory; oproti tomu je chybný (a ideologický) každý model, který se snaží tento vztah obou těchto složek převážit jenom na jednu z obou stran.

Vždy se tedy budou ve hře obě tyto složky; ale na straně druhé je nutno mít na paměti i to, že ta individuální složka je člověku vždy bližší, nežli ona složka společenská. Každý člověk je bezprostředně daleko spíše JÁ, ego, nežli nějaké kolektivní MY.

A to je vlastně k dané věci všechno, pane Profante. Vraťme se na závěr ještě k oné opičí tlupě: už tam se totiž projevuje přesně ten samý vzorec který jsem zde popsal, totiž kombinace prvků jak individuálního prosazování vlastních zájmů (tedy egoismu), tak i elementů vzájemnosti, pospolitosti, solidarity.

Předhazujete mi "ideologizaci"; já oproti tomu tvrdím, že ideologií je jakékoli pojetí člověka, které ho nedokáže pojmout a pochopit v rámci samotné evoluce. Člověk je stále ještě v naprosté většině svého jednání a myšlení ryze přírodní tvor; a nemá sebemenšího smyslu před tím zavírat oči. To byl další klíčový protimluv u Marxe: na jedné straně

trval na tom, že člověk je produktem přírody a přírodních zákonů; ale na straně druhé zarytě odmítal uznat, že už z tohoto faktu přírodní podmíněnosti vyplývají pro člověka určité nezměnitelné konstanty v jeho jednání. A naopak tvrdil, že člověka je možno bezezbytku formovat jenom jeho materiálně-sociálním prostředím, a tedy oním - údajně - společenským charakterem práce.

JP
April 18, 2023 v 10.15
Marxova "materiální základna" a "společenská nadstavba"

Proberme si u dané příležitosti ještě podrobněji Marxovu klíčovou tézi o určující roli "materiální základny" vůči "společenské nadstavbě.

Pane Profante, je nutno v každém případě kvitovat, že tuto Marxovu tézi nepojímáte tak mechanicky, jednodimenzionálně, jak je tomu jinak oblíbeným - a špatným - zvykem. A to i v akademickém prostředí.

Zrovna celkem nedávno Jiří Přibáň v Salonu/Právo vykládal o prý "naivní představě Marxe, že všechno dění v oblasti politiky, práva, idejí je pouze výsledkem dění v materiální základně". K tomu je možno podotknout pouze toto: takto primitivně, mechanicky pojatou tézi o vztahu "materiální základny" a "společenské nadstavby" Marx sám nikdy nevyslovil. Tento Přibáňův odsudek Marxe je tedy ve skutečnosti pouze názorným dokladem toho, jak naprosto hluboké - a to i v akademickém prostředí - je stále ještě nepochopení Marxe. Naprosto standardní proces je ten, že se Marx napřed tímto způsobem dezinterpretuje, a takto zvulgarizovaný Marx se poté už snadno "odstřelí". (Jedinou určitou omluvou pro Přibáně by snad mohlo být, že tuto stupidní interpretaci vyčetl u - špatných - marxistů; kterých je bohužel zřejmě stále mnohonásobně více nežli těch opravdu kvalitních.)

Ale vraťme se zpět k samotnému tématu. Takže tedy: ano, Marx nikdy netvrdil, že by sféra "společenské nadstavby" (respektive "společenského vědomí") neměla mít svou RELATIVNÍ autonomii. Klíčovým momentem je zde ale jeho zdánlivě nenápadná formulka "konec konců".

Takže tedy: ano, oblast společenského vědomí (práva, politiky, morálky, kultury atd.) má sice svou relativní autonomii; ale "konec konců" je stejně formována, determinována onou "materiální základnou". A tady nám vzniká klíčový problém. Totiž: i kdyby tento poměr sil mezi materiální základnou a společenskou nadstavbou nebyl větší nežli 51 : 49 procentům - v dlouhodobém hledisku se nakonec stejně vždy prosadí ona "materiální základna".

Kde se u Marxe stala chyba? - V rámci jeho teorie totiž není nic, co by tomuto "společenskému vědomí" mohlo poskytnout nějaký vlastní autonomní status. A to proto, že Marx zcela paušálně zavrhl veškerý "idealismus". On sice zavrhl (z určitých konkrétních důvodů) především idealistický koncept Hegelovy filozofie (a tedy i Hegelovy teorie státu); ale zároveň tím Marx s vaničkou vylil i dítě. Takže i když uznával - jako reálný fakt - relativní autonomii sféry vědomí, pak přesto v rámci jeho teorie jak řečeno není nic, co by pro tuto relativní autonomii mohlo poskytnout nějaký fundament. Kterýžto deficit pak nevyhnutelně vede k tomu, že je Marx vulgarizován, tak jak to předvedl Přibáň. Tento zvulgarizovaný výklad je sice sám o sobě chybný; ale na straně druhé Marxův (nedotažený) model k němu sám svádí.

Co z toho všeho vyplývá pro nás? - Především dva základní momenty:

1. Marxova centrální téze o určujícím vlivu "materiální základny" vůči "společenské nadstavbě" zůstává i dnes stále ještě nedořešená; a přitom právě její pozitivní vyřešení je conditio sine qua non pro jakýkoli kvalitativní progres v oblasti teorie státu, společnosti i samotného člověka;

2. i přes tuto nedotaženost má tato Marxova téze zcela zásadní význam; a nikdy není možno odvolávat se na údajnou autonomii politické a právní sféry tam, kde by se tato dostala do konfliktu právě s onou "materiální základnou".

Zpříma řečeno: nemůžeme doufat v nějaký zásadní sociální, civilizační, humanizující a kulturní pokrok jenom na základě jakéhosi samovývoje v politické a právní oblasti - pokud by tento vývoj nebyl doprovázen, a přinejmenším umožněn odpovídajícími změnami ve sféře materiální.

MP
April 18, 2023 v 18.36
Inu

Ještě zbývá maličkost, totiž tu Hegelovu, Marxovu, mojí a stovek dalších sdílenou chybu vyvrátit. Což nečiníte.

JP
April 19, 2023 v 10.17
Co je primární: vědomí, nebo realita?

Tak především, pane Profante, nesměšujte dohromady své vlastní přesvědčení o principiální autonomii a nepodmíněnosti sféry společenského vědomí s modely, které v této souvislosti vytvořili Hegel a Marx. To jsou dvě zcela rozdílné kategorie, dva zcela rozdílné přístupy.

Ano, pro Hegela byl sice prvotní "Duch"; ale tento metafyzicky pojatý duch měl jen velmi málo společného s bezprostředně jsoucím společenským vědomím. Konkrétně oblast práva: pozitivní právo (tedy paragrafy práva přijímané státní mocí) jsou podle Hegela jenom tehdy relevantní, pokud jsou výrazem přítomnosti Ducha ve světě, pokud odrážejí jeho - nutný a podstatný - samovývoj, až k nejvyššímu stupni "rozumného státu". Všechno ostatní z tohoto pozitivního právě je pouze dílem nahodilosti, je záležitostí nepodstatnou. "Co je skutečné, je rozumné" - tento výrok naprosto neznamená že by jakýkoli paragraf pozitivního práva byl v daném smyslu "rozumný"; nýbrž "skutečnými" jsou jenom ty které odrážejí dílo a rozvoj světového ducha.

Zkrátka: podle Hegela má sice pozitivní právo svou určitou autonomii; ale tato autonomie je pouze sekundární, a především: je nepodstatná.

A přesně to samé najdeme i u Marxe, jenom v materialistické podobě. Právo pro něj ostatně bylo výrazem třídní nadvlády, která sama vyplývala z procesů v produkční sféře, tedy v "materiální základně". A celé sféra státu a politiky to samé. Samozřejmě by i Marx uznal (či byl by donucen uznat) že ta či ona konkrétní opatření (například v oblasti ochrany zdraví) nejsou jenom projevem třídní nadvlády, projevem pohybu v "materiální základně", a že tedy mají určitou míru autonomie; ale stejně jako u Hegela i u Marxe platí, že všechno PODSTATNÉ ze společenského dění má své kořeny někde jinde, nežli v - pouze zdánlivě autonomní - sféře společenského vědomí.

Zatímco Vy, pane Profante (jakož i "stovky" ostatních; daleko spíše jsou takových bohužel tisíce a desetitisíce i v akademické sféře) stále ještě podléháte iluzi o PRINCIPIÁLNÍ autonomii společenského vědomí, a jenom tu a tam připustíte vliv externích faktorů. Tento náhled je tedy přesně opačný nežli ten, který razili Hegel a Marx.

Musím přiznat: v prvních létech mého stýkání - a potýkání se - s marxismem jsem měl také velké potíže s tím přijmout takto deterministický pohled na svět a společnost, který člověku bere jeho přirozené přesvědčení o vlastní naprosto nepodmíněné svobodě. A Marxovy neustálé ataky na všechno co nějak souvisí s idealistickým pojetím světa jsem pociťoval jako přehnané, přetažené, ideologicky motivované.

Ale - čím déle hledím na to jak se současný svět utápí v iluzích o sobě samém, o své vlastní údajné svobodě, tím více mám pochopení, ale i obdiv pro Marxovu geniální jasnozřivost. I dnes stále naprosto převládá u mainstreamu (a to jak u toho obecného tak u toho akademického) stále ta samá iluze, že dějiny přece dělají l i d é; a že tedy naprosto postačí jenom nějakým způsobem tyto lidi přesvědčit, aby začali m y s l e t jinak, aby začali vzývat jiné hodnoty, a že jenom touto změnou vědomí je možno změnit svět. "PŘEMLUV BÁBU!" - tento stupidní výkřik je stále ještě faktickým jádrem veškerého společensko-politického diskurzu.

A byl to právě Marx, který přišel s tím naprosto přelomovým zjištěním, že nejde o to co si lidé o sobě sami myslí - nýbrž o to co jsou ve skutečnosti, jaké je jejich reálná (materiální) existence.

Marx tím fakticky navázal na ideové dědictví antiky, kde se také v prvé řadě jednalo o hledání, o určení toho, čím věci j s o u; na rozdíl od toho, jak se pouze jeví navenek.

Zatímco dnešní myšlení (pokud se takto honosně vůbec nechá právem nazvat) provedlo ten naprostý regres, že se opět utápí jenom a pouze v tom, jak se věci jeví (a tedy především v myšlení, v subjektivních názorech lidí); a sotva kdo vůbec ještě položí otázku po tom, jaká je skutečná vnitřní podstata tohoto dění.

Ještě jednou, pane Profante, co nám sděluje Marx: rozhodující není co si lidé o sobě sami myslí; nýbrž rozhodující je co jsou skutečně, v jejich reálném (materiálním) žití.

JP
April 19, 2023 v 10.31
Sociální hnutí a historická idea

Ještě bych něco připojil ke vztahu programů politických stran (jmenovitě sociální demokracie) a toho, co jsem nazval "životním pocitem".

Zásadní rozdíl mezi dřívějšími dobami a dobou dnešní je ten, že sociálně orientované strany (tedy socialistické i komunistické) mohly své potenciální příznivce oslovit ne jenom a pouze tím, že bojovaly za jejich bezprostřední sociální práva. Nýbrž zároveň ten, kdo se k těmto hnutím připojil, mohl žít s pocitem že se podílí na velkém historickém díle na základní, pozitivní, humánní proměně celého světa. Anebo jak to nazval Marx, úkolem - a smyslem! - dělnického hnutí, dělnické třídy nebyla pouze emancipace samotného dělnictva, nýbrž c e l é společnosti od nadvlády, od tlaků kapitálu. Tento boj za práva dělníků byl tedy zároveň bojem o zásadně jinou, lepší, humánnější podobu celého světa.

Zatímco dnes? Z těchto velkých ideově-dějinných projektů nezbylo nic více, nežli oblast ryze sociální. Samozřejmě, každý je rád když mu přijde něco navíc do jeho kapsy; ale tento holý fakt vlastního materiálního polepšení opravdu není něčím, co by ještě nějak mohlo oslovit, strhnout člověka, co by mohlo zapálit jiskru v jeho duši. Ten univerzálně emancipační, humanizující rozměr který mělo sociální hnutí za Marxe, je dnes už zcela pryč; a pokud nebude nějakým způsobem obnoven, pak pro strany sociálně demokratického typu nebude žádná budoucnost, která by mohla nějak přesáhnout právě jenom tento okruh čistě osobního materiálního prospěchu.

Tato "nová idea" by ovšem vyžadovala naprosto zásadní redefinici jak společnosti, tak dějin, tak samotného člověka; ale po něčem takovém nejenže nejsou vidět žádné stopy, ale fakticky nikdo vůbec nejeví závažný zájem se do takovéhoto přelomového projektu pustit. Všechno nakonec zůstává stát jenom u pouhého partajničení. "Přemluv bábu!"

+ Další komentáře