↗

Oligarchizace společnosti je rakovinou demokracie. Za mediálním obrazem Babiše jako „jednoho z nás“ se skrývá pouze snaha uchvátit stát ve svůj vlastní prospěch. Foto WmC

V letošních prezidentských volbách chyběl levicový kandidát už v prvním kole. O to obtížnější dilema je pro levicového voliče kolo druhé. Volit musíme mezi oligarchou Andrejem Babišem, který kandiduje za opoziční ANO, a generálem ve výslužbě Petrem Pavlem, který ke své nominaci sesbíral přes 80 tisíc podpisů občanů České republiky.

Protože se k Pavlovi hlásí současná pravicová pětikoaliční vláda, snaží se Babiš vystupovat jako protivládní kandidát. Ale mějme na paměti, že nadcházející volby nejsou referendem o nedůvěře vládě, a proto by se její kritici neměli přiklánět k podpoře bývalého premiéra, který národ rozděluje. Role hlavy státu je výrazně symbolická. Prezident by neměl společnost rozdělovat ani posilovat vnitřní kulturní války.

Bohužel „boj o Andreje Babiše“ v mnohém připomíná spor o osobu Miloše Zemana, jehož hradní angažmá se zdá permanentní revanší za ponížení, které zažil v roce 2003, kdy poprvé zatoužil stát se prezidentem a nepodpořili ho ani všichni poslanci jeho sociální demokracie. Nyní oligarchovi příznivci spustili na obranu před antibabišovskou kampaní v druhém kolem hysterickou politiku Antipavel — a rozum pláče.

Stíny minulosti

Za posledních třicet let se na Hradě vystřídali tři mužové, kteří stáli svého času na prahu polistopadových změn. Nejprve disident a symbol sametové revoluce Václav Havel, po něm symbol transformace, nekomunista Václav Klaus — který měl ovšem v minulém režimu elitní zaměstnání ve Státní bance československé — a nakonec Miloš Zeman, který vstoupil do KSČ v roce 1968 a v roce 1970 byl ze strany vyloučen.

Nyní jsme se ocitli v bizarní situaci, kdy si volič musí vybírat mezi dvěma členy normalizační KSČ, kteří byli ve straně až do roku 1989. Občanská společnost ani politické strany nedokázaly pro přímou volbu nalézt prezidentského kandidáta či kandidátku, jež by byli schopni nahradit staré kádry a oslovili veřejnost novou jiskrou a minulostí nezatíženou politickou kvalitou.

Nemusíme zapomínat na letitou Babišovu spolupráci s StB, ani na to, že Pavel zase stihl těsně před rokem 1989 nastoupit na kurs vojenské rozvědky. Podstatné ale je, že dnes proti sobě stojí velkokapitalista a agrobaron proti kariérnímu vojákovi z NATO. Jejich sociální citlivost se asi příliš lišit nebude. Přesto by mezi nimi měl levicový volič rozlišovat.

Když se parlamentní levicové strany rozhodly v roce 2018 podpořit vládu Andreje Babiše, byl to taktický krok. Okamura si na moc nesáhl, ČSSD dostala své ministry a KSČM toleranční patent. Podmínkou úspěchu této taktiky bylo vystoupit z Babišova stínu, což se nepodařilo ČSSD ani KSČM. Odpor vůči současné vládě v podmínkách ekonomické krize a války dnes část levicových voličů opět žene do náruče oligarchy.

Pro levicové subjekty je ale další sbližování s Babišem skutečně toxické. Oligarcha jako populistický buldozer postupně vyluxoval levicový elektorát a levici obratně využil a zneužil. Po posledních parlamentních volbách prohlásil, že voliči ČSSD a KSČM už nepotřebují, protože mohou volit ANO. Za této situace připomíná pokračující inklinace k Babišovi stockholmský syndrom. A mohl by to být polibek smrti. Z miliardáře lídr levice nikdy nebude.

Z minulosti do budoucnosti

Se stíny minulosti souvisí i bizarní hra s ruskou kartou. Je pikantní, když bývalý velvyslanec v Moskvě Jaroslav Bašta oznámil, že na Andreje Babiše leží v Moskvě složka kvůli jeho minulosti. Kontroval mu Miroslav Kříženecký, advokát a bývalý spolužák Petra Pavla z armádního kursu, že v Moskvě leží složka i na něj. Babiš se vylekal a hned prohlásil, že jeho údajná vazba na KGB je „kompro“ a že to byl on, kdo rozprášil ruskou rezidenturu na velvyslanectví v Praze.

Oba kandidáti na hlavu státu přitom vyjadřují podporu NATO, oba chtějí pomáhat napadené Ukrajině a oba odsuzují ruskou agresi na Ukrajině. Oba varují před vtažením NATO do konfliktu s Ruskem. Za Babišova vládnutí se zdvojnásobil vojenský rozpočet nebo nakoupily americké vrtulníky. Slýcháme-li, že je Pavel kvůli uniformě podporován zbrojní lobby, je snad důvod si myslet, že Babiše podporuje jen agrární lobby?

Má tak vůbec smysl angažovat se ve střetu politik Antibabiš a Antipavel? Soutěž v hanobení, kterou duel připomíná, dělá z voleb jen ostudu. Je proto čas myslet na to, co přijde po volbách. I Okamura a jeho SPD se bojí, že by jejich voliče mohl Andrej Babiš vysát stejně, jako už vysál levici. Okamurovi voliči totiž podpořili v prvním kole Jaroslava Baštu, kandidáta SPD, jen z poloviny — a zřejmě proto Okamura v druhém kole Babiše výslovně nepodpořil.

Aktuální prezidentské volby však nejsou rozhodováním pravice kontra levice, ani mír, nebo válka. Jakkoli jsou obavy ze sílícího militarismu pochopitelné, v prezidentské kampani jde o téma spíše zneužité, než řešené. Strašení mobilizací je už za hranou trapnosti. To, že Babiš není voják, z něj ještě mírotvorce nedělá. A z Pavla uniforma automaticky nedělá zplozence pekla.

Levicový volič, pro něhož jsou klíčová sociální témata, si mezi oběma kandidáty opravdu těžko vybírá. Jisté ale je, že Babiš na zdanění bohatých slyšet nebude. Co si představuje pod pojmem spravedlivé daně Pavel, zůstává otázkou. Proto bychom si v situaci, kdy obě strany mobilizují k rekordní volební účasti, hnojomety šturmují a hrozí trumpovský scénář, měli udržet nadhled. Po volbách bude důležité, aby se levice sbližovala bez ohledu na to, zda v letošních volbách volila či nevolila Babiše.

Přimykat se k mesianismu a populismu oligarchy je ale zvláštním druhem poraženectví. Pořád totiž platí, že z velkokapitalisty neuděláme tátu pracujících a že oligarchizace společnosti je rakovinou demokracie.