V jednom ze dvou nejsilnějších momentů po skončení prvního kola letošní prezidentské volby v sobotu před třinácti dny označila Danuše Nerudová Andreje Babiše za „zlo“, které je třeba zastavit. Ačkoli „zlo“ je kategorie, se kterou nejsme zvyklí v charakteristice politických aktérů běžně pracovat, v daném případě je to vzácně přesný a odvážně zvolený pojem.

Babiš je zlo

Druhým nejsilnějším momentem po prvním kole prezidentské volby byla Babišova tisková konference, na které, jak se později ukázalo v rozporu s původním plánem svého marketingového týmu, dal volný průchod svému vzteku z výsledků, jež pro něj nedopadly příliš slibně. Byla to vzácná chvíle, kdy se ukázala jeho pravá tvář zlého primitiva s ryze ekonomickým vztahem k pravdě a s hlubokou záští vůči všem, kdo se mu staví na odpor.

Jak se dalo čekat, následovaly dva týdny zřejmě nejodpudivější kampaně, jakou jsme dosud v českých zemích viděli — založené na vylhaném vyvolávání strachu a zneužívání přirozených obav z války a zhoršující se sociální situace. Obavy jsou samozřejmě oprávněné, ale Babiš přece svou dosavadní kariérou opakovaně prokázal, že v ničem nepředstavuje jejich řešení — a zejména se už plně obnažil jako postava, pro níž to, co říká, prakticky nijak nesouvisí s tím, co dělá.

Do politiky vstoupil s marketingovým příslibem, že vymýtí korupci a bude stát řídit jako firmu. Přitom se poměrně záhy ukázalo, že jeho skutečným motivem bylo pojistit namnoze korupční ekonomické zájmy své korporace Agrofert, kterou nikdy nepřestal reálně vlastnit a kontrolovat. Vybudoval největší mediální impérium, které se dnes zcela bezostyšně účastní jeho volebních kampaní — jedná se o hybridní stranický tisk. A stát začal řídit jako součást své firmy.

Babiš nemá vůbec žádnou úctu k institucím demokratického státu — všechny, které ovládne, se pokouší proměnit ve složky svého podnikání: od kontrolních instituci, jako je Česká inspekce životního prostředí, Generální inspekce bezpečnostních sborů či Finanční správa přes svobodná média, která koupil, až po ministerstva, která jeho politicko-ekonomická organizace ovládla. To vše je v mnohem horším stavu, než když se ve veřejném prostoru objevil.

Nikdy se neskrýval tím, že jeho politickými vzory jsou autoritáři jako Viktor Orbán nebo Donald Trump. Pokud by se stal prezidentem, zcela nepochybně by úřad vedl aktivisticky a obchodně: soustavně by zkoumal, jak lze ohnout ústavu a získat co nejvíce moci, a soustavně by hledal, kde může z Hradu přilepšit svému podnikání. Bylo by to zřejmě ještě prohloubení už dvacet let trvající ostudy.

Babiš přitom není ani v nejmenším reprezentantem sociálně slabých, znevýhodněných, opomenutých lidí ve společnosti. Má k nim takový vztah jako má sňatkový podvodník ke své oběti. Předstíraje vřelé city, myslí jen na osobní prospěch. Podobně jako sňatkový podvodník si kupuje přízeň své oběti lacinými dary, ale na konci je to on sám, kdo shrabuje zisky, zatímco jeho ctitelky končí v situaci horší, než jaká byla na počátku.

Jak tu správně připomněl Vladimír Špidla — nikdo, kdo hlasoval s ODS pro zrušení superhrubé mzdy a podepsal se tak pod rozvrat veřejných financí, nemá právo tvářit se jako stoupenec sociálně slabých. I na současné drahotě Babiš profituje zcela bezostyšně — jeho koncern přece produkuje potraviny, na nichž dnes kasíruje nemravné marže.

Ale především: Andrej Babiš prostě systematicky pracuje na odbourávání kontrolních mechanismů, na kterých stojí politický systém demokracie. Pokud by dostal tu možnost promění Českou republiku v autoritářský stát, v němž jakékoli změny, ať už formou soutěže politických stran nebo občanským tlakem zdola, bude mnohem obtížnější a bolestivější prosadit. Je mu přitom úplně jedno, jaká spoušť za ním zůstane — kolik tu bude zesnulých během pandemie, kolik rozvrácených podniků či zničených lidských existencí. Andrej Babiš je zlo — to je v daném případě přiměřený deskriptivní pojem.

Pro Babišovi voliče je na místě mít pochopení, ale ne omluvu

Mezi prvním a druhým kolem se zcela předvídatelně vynořil rádoby levicový argument, podle nějž je zcela pochopitelné, že v chudších regionech lidé volí ve větší míře Andreje Babiše. Pod palbou kritiky se ocitly hlasy, které stavěly do kontrastu města, jež ve větší míře volila proti Babišovi, s venkovem, jenž ve větší míře volil pro něj.

To bylo sice někdy formulováno nemoudře ve stylu „školy čistého humoru bez vtipu“ — třebas krédem „Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávistí“. Je to zkratka, která samozřejmě pomíjí celou řadu jiných dynamik a faktorů a zejména okolnost, že máme-li nyní obstát, budeme potřebovat dostatek hlasů od Trhových Svin po Karvinou.

Leč přestože korelace míry přízně pro autoritářského kandidáta se sociální situací voličů je zřejmá a jistě je zapotřebí do hloubky analyzovat, jaké motivy k podpoře Andreje Babiše různé voličské segmenty vedou, tvářit se, že je hlas pro něj ze strany sociálně slabších voličů něčím racionálním či zákonitým, je dokonalým stavěním věcí z noh na hlavu. Volba Babiše přece ve skutečnosti není v zájmu vůbec nikoho kromě lidí, kteří by na jeho vstupu na Hrad mohli osobně profitovali. Náklady by nesla společnost jako celek.

Tvářit se tedy, že jeho voliči si počínají racionálně, když mu dávají hlas v prezidentské volbě, protože jsou — zpravidla oprávněně — nespokojeni s tím, jak to u nás v zemi vypadá, je jako tvářit se, že tady Maruška, s níž se život nemazlil, se zachová racionálně, když si vezme za muže sňatkového podvodníka, který ji připraví úplně o všechno. Je to ve skutečnosti postoj, který není empatický, ale naopak upírá Babišovým voličům elementární lidskou důstojnost — je to perspektiva, která k nim přistupuje jako k pasivním konzumentům propagandy, a nikoli jako k svobodným lidem schopným činit rozhodnutí, za jejichž důsledky pak nesou odpovědnost oni osobně a jež mohou ničivě dopadat úplně na všechny.

Na takovémto kandovaném omlouvání zcela iracionálního volebního chování — opravdu není v nižádném zájmu sociálně slabých lidí Babiše volit — není tedy vůbec nic sociálně citlivého ani liberálního. Je to postoj, který nevede k emancipaci a silnějšímu postavení znevýhodněných skupin občanů ve společnosti. Jedná se o politický kýč, jehož vyznavači se samolibě zhlížejí ve vlastní schopnosti sociálně slabé „chápat“ a „rozumět jim“, aniž by tomu tak bylo — a především, aniž by to komukoli sebeméně pomohlo.

Skutečně (sociálně)demokratickým, politicky poctivým postojem je svědomitě vytvářet předpoklady pro to, aby znevýhodnění a zranitelní lidé mohli v každých příštích volbách hlasovat pro kandidátky, které budou reálně reprezentovat jejich zájmy. A také analyzovat nejen sociální předpoklady toho, proč lidé propagandě podléhají; zcela nepochybně to souvisí se stavem médií a komunikačního prostředí jako celku.

Demokratická levice má chtít i toto řešit. Její aspirací má být v každém případě program, za nímž se může sjednotit prakticky celá společnost. Proto je ovšem zapotřebí s realismem, který každou politickou křižovatku posuzuje z hlediska zájmů celku společnosti, přistoupit i k současné prezidentské volbě. Jen málokdy je přitom rozdíl mezi oběma alternativami tak propastný a přehledný.

Zelená levice pro Petra Pavla

Jestliže Andrej Babiš je „zlo“, Petr Pavel jistě není žádným esenciální „dobrem“. Jeho zdaleka největší předností v danou chvíli je fakt, že to není Andrej Babiš.

Jako kandidát je produktem konzervativně-liberálního salonu, nikoli reprezentantem občanské společnosti vyrostlým zdola. Coby voják začínající kariéru ještě v armádě Husákova režimu, posléze po roce 1989 postupující funkcemi v armádě demokratické České republiky, a nakonec úspěšně působící v centrále Severoatlantické aliance je člověkem vybaveným životní zkušeností a perspektivou, která se rozhodně nejeví jako optimální doporučení pro roli hlavy státu v demokratické republice. Kdyby nic jiného, vojáci nejsou příliš zvyklí diskutovat.

Mnohé výhrady či pochybnosti, jež vůči němu zaznívaly, jsou tedy patrně oprávněné. Naopak ale nelze přehlédnout ani jeho sympatické stránky, jimiž se během kampaně prezentoval: klid, věcnost, smysl pro humor. Zda je skutečně sociálnější a liberálnější ve svých postojích než současná česká vláda, jak během kampaně naznačil, se teprve ukáže v praxi.

Každopádně možnosti prezidenta v daných oblastech jsou omezené a Pavel dal jasně najevo, že se na Hradě hodlá spíše držet zpátky. Už to samo o sobě by ale byla až fantasticky příznivá změna oproti současnému stavu, natožpak ve srovnání s alternativou, jež hrozí.

Je to rozdíl mezi kandidátem blízkým současné vládě, který se hlásí k západním demokraciím a zprava nazírané tradici polistopadové demokracie. Alternativa je ale strašná: tou je volba kandidáta, který zosobňuje nejvážnější ohrožení demokracie po roce 1989; co tu dnes máme, je v řadě ohledů hrubě problematické, ale pořád to ze srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi vychází ještě slušně. Nechtějme o to přijít, naopak hledejme cesty jak současnou nedokonalou, neduživou českou demokracii vyztužit.

V Deníku Referendum jsme proto po první kole systematicky dávali prostor představitelům zelené levice, aby vyložili své důvody, proč je nepřijatelné volit Andreje Babiše a proč je naopak zapotřebí volit jeho protikandidáta. Vznikl unikátní soubor textů: od jedné z nejvýraznějších postav nastupující generace českého klimatického hnutí Petra Doubravského či předsedy Strany zelených Michala Berga přes místopředsedkyni ČSSD Danielu Ostrou, předsedu mladých sociálních demokratů Lukáše Ulrycha či jednoho z nejúctyhodnějších polistopadových premiérů Vladimíra Špidlu až po zřejmě nejsympatičtější tvář polistopadové komunistické strany Jiřího Dolejše či jednoho z nejpronikavějších levicových politických myslitelů Otu Novotného: chtěli jsme, aby prostřednictvím jejich textů zelená levice promluvila k volbám co nejjasnějším hlasem.

Jak tu upozornil v týdnu Petr Jedlička: vyhráno ještě zdaleka není. Dvoukolové volby daného typu nerozhodují voliči, s nimiž můžete napevno počítat od začátku, ale ti nesamozřejmí. Mezi ně samozřejmě patří i mnozí v prostoru „zelené levice“. Je to prostředí, z nějž naše noviny vyrostly. A je to prostředí, v němž by současná volba měla být nakonec jasná: je-li na výběr mezi oligarchií a demokracií, mělo by přece být jasno úplně pokaždé.

A pak je tu rovina osobní sebeúcty; vždyť dnešní dilema je také otázkou elementární lidské důstojnosti. Andrej Babiš se pokoušel volby líčit jako referendum o vládě. Ve skutečnosti jsou referendem o tom, zda je tu možné se do funkce prezidenta republiky prostrašit a prolhat.