Z komunistického Šavla demokratický Pavel?
Ivan ŠtampachObraz komunistického, prokremelského rozvědčíka, budovaný oponenty Petra Pavla, je falešný. Změnou prošel nejen Pavel, ale i naše země a celý svět. Není proto důvod jeho životní cestu očerňovat. Rozhodující je, jak bude ve funkci pracovat.
Konverze se zpochybňují. Je znám případ, kdy Šavel z Tarsu v režii jeruzalémské Velerady pronásledoval křesťany a cosi se mu přihodilo na cestě do Damašku. Nechal se pokřtít a stal se z něj nejen křesťan, ale i obhájce křesťanů a autor převážné části Nového zákona. Skutečný pronásledovatel se změnil ve skutečného obhájce, ba spolutvůrce křesťanských myšlenek. Přitom se formule „ze Šavla na Pavla“ používá pro pragmatické přizpůsobení novému náboženskému nebo politickému směru.
Nepřipouští se, že by někdo mohl prodělat skutečnou vnitřní změnu. Každý má být celoživotně takový, jakým se stal, když vstoupil do dospělého věku. Protivníci Petra Pavla v právě proběhlé volbě prezidenta republiky se toho dovolávali. Prý jednou komunista — vždycky komunista. A nejen komunista, ale též příslušník komunistické vojenské špionážní služby. Nedá se prý od něj čekat, že by svou orientaci — včetně té prokremelské, která k tomu patří — změnil.
Podle toho, co sám dal o sobě vědět, a podle toho, co kdo na něj našel, nastoupil roku 1988 do postgraduálního kurzu zpravodajské správy Generálního štábu pro pracovníky vojenské rozvědky pro práci v zahraničí. Byl veden pod krycím jménem Pávek. Z této doby pocházejí posudky, podle nichž potvrdil dobré předpoklady pro zvládnutí agenturní přípravy.
Zapomíná se, že kurz probíhal v době, kdy Gorbačovovo vedení v Sovětském svazu opustilo Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě a přenechalo agendu členským zemím Varšavské smlouvy.
Studium plynule pokračovalo, když v odpověď na masové demonstrace zrušilo dne 29. listopadu 1989 Federální shromáždění nastolené fiktivními volbami v roce 1986 tři články ústavy o vedoucí úloze komunistické strany a marxleninské ideologie. Nedovedeme odhadnout, co to pro československou špionážní agendu znamenalo.
V následujících týdnech komunistický prezident Gustáv Husák jmenoval vládu, v níž byli půl na půl zastoupeni komunisté a zástupci Občanského fóra. Vedl ji komunista Marián Čalfa, který hned na to vystoupil z komunistické strany, takže většinu ve vládě reprezentovali nekomunisté. Studium výzvědné agendy pokračovalo i poté, co Husák abdikoval a co obě komory Federálního shromáždění, sněmovna lidu a sněmovna národů zvolily za prezidenta Václava Havla. Ten složil přísahu věrnosti Československé socialistické republice.
Studium plynule probíhalo dál i poté, co byl ve dvou etapách změněn název státu až k výsledné podobě Česká a Slovenská Federativní Republika. Studium pokračovalo do roku 1991 — i poté, co se členské státy dohodly, že k 25. únoru rozpouštějí Varšavskou smlouvu. Absolvent Pavel mohl pracovat jako vyzvědač už i v nové situaci.
Mladý důstojník se mohl přizpůsobit postupnému politickému vývoji. Nevíme, nakolik byl do sametové revoluce oddaný komunistické ideologii. Možná jen chtěl zůstat věrný státu, který se ve třetím desetiletí jeho života proměnil. Mohl prostě následovat vývoj celého východního bloku, který postupně přestal být zaměřen na možnou válku se zeměmi Severoatlantického obranného společenství.
Pavel absolvoval další studia ve Spojených státech a ve Spojeném království a jako příslušník od roku 1993 nově zformovaného Vojenského zpravodajství se stal asistentem jeho ředitele, někdejšího protinacistického odbojáře a vězně komunistického režimu Radovana Procházky. Byl ve své funkci rovněž v kontaktu s tehdejším ministrem obrany a pak kancléřem prezidenta Václava Havla Lubošem Dobrovským, který za komunistického režimu redigoval samizdatové publikace a stal se signatářem Charty 77. Pro tyto osobnosti byl Pavel přijatelný.
Ve své funkci byl Pavel nasazován i do válečných situací. V lednu 1993, po rozpadu federace, ještě působila v tehdejší Jugoslávii československá jednotka, které velel. Tehdy se pětapadesát francouzských vojáků působících v rámci mírové operace OSN dostala do sevření mezi Srby a Chorvaty. Dva zahynuli a další byli zranění. Pavel spolu s devětadvaceti vojáky dobrovolně a s nasazením života pomohli zachránit odříznuté vojáky z válečné zóny. Dopravili je v transportérech do bezpečí. Pavel za tuto misi obdržel nejvyšší francouzské vojenské vyznamenání, Kříž za vojenskou chrabrost, a též nejvyšší francouzské státní vyznamenání — Řád čestné legie. Český prezident Václav Havel jemu a třem spolubojovníkům udělil Medaili Za hrdinství.
Uvedený Pavlův počin bývá připomínán jako důkaz, že nebyl a není pouhým pragmatickým činitelem napřed dřívějšího a pak současného politického režimu. Pro toto své jednání byl přijatelný později ve vojenské složce diplomatické služby u nových spojenců a nakonec byl zvolen členy vojenského výboru NATO, tedy náčelníky generálních štábů členských zemí, za předsedu.
Na pravolevé politické ose se podle všeho Pavel pohybuje kolem středu nebo mírně napravo od něj. Nasvědčovala by tomu volba bloku SPOLU v předloňských volbách do sněmovny. V energetické krizi a následné inflaci volal po vládní politice, která by chránila občany. Jako prezident však nemá rozhodující politický vliv. Snad jedinou na vládě nezávislou roli má při jmenování členů Bankovní rady České národní banky. Tam může prosazovat měnovou politiku podporující vládu i distancovanou od vládního pojetí.
Významným posláním prezidenta je reprezentace státu vůči občanům a vůči zahraničním subjektům. Zde se můžeme spolehnout na jeho politické a diplomatické zkušenosti a na respekt, který má v rámci NATO a Evropské unie. Měl by se setkávat s aktéry občanských iniciativ a tím je podporovat. Měl by nastolovat témata veřejné diskuse, tak jak to činí současná slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, která Pavla po zveřejnění jeho vítězství překvapila ve volebním štábu. Spojenectví obou politiků tím dostalo neobvyklou intenzitu.
Zcela jistě i poté, co jsme ho pravděpodobně svými hlasy aspoň ve druhém kole podpořili, si zachováme vůči Pavlovi vedle umírněné sympatie i kritickou pozornost.
A celkově volba Pavla, který překvapivě získal hlasy i mnoha disidentů a z rodin pronásledovaných komunistickým režimem, je jistě historickým průlomem.
Sám jsem tu psal, že mi nevadila komunistická minulost dnes již zvoleného prezidenta jako taková, ale její reflexe, jak z jeho strany tak ze strany jeho příznivců. Vlastně jakoby se nic nedělo, jakoby to bylo přirozené a normální, a proč na to vůbec někdo dnes poukazuje, proč se vlastně ptá, "koho to zajímá" - věta z rozhovoru P. Pavla s Markétou Sedláčkovou.
Ivan Štampach to hezky popsal, ilustroval a zarámoval, jde o symbol konverze, který jsme učinili jako celek a jinou možnost po nešťastné normalizaci ani neměli. Stejně jako si Rakušané v 80. letech zvolili bývalého registrovaného člena SA Kurta Waldheima, který ovšem také vykonal mnohé pro stát něco na mezinárodním poli již v demokratických poměrech jako ministr zahraničí a generální tajemník OSN. Myslím, že mnozí v Rakousku si za svou volbou stojí, a příběh rakouských prezidentských voleb z roku 1986 je součástí rakouského příběhu, byť jsou tam rozdíly oproti současným volbám u nás.
Petr Pavel by ale výrazně pomohl společnosti, kdyby jako prezident minulost a (ne)vyrovnání či vyrovnávání s ní dále pojmenovával, nebránil se další diskusi. Například lze mnoho udělat u státních vyznamenání. Otázka třeba Třetího odboje a bratrů Mašínů stejně jako opomenutí mnohých osobností Pražského jara atd. atd. Je toho ještě mnoho, co je potřeba v tomto státě rehabilitovat.
V něčem ale zdaleka neprošel úplnou konverzí, jako ten Pavel z Tarsu. Tím, že Petr Pavel šel ve šlépějích svého otce a v podstatě se především změnila doba a struktury kolem něj, vyvolává otázku, jak to má vlastně uvnitř. Jak moc je to otázka vnitřní disciplíny a co se děje s jeho vnitřní částí odporu proti tomu otcovskému: V roce 1979 se nechtěl upsat armádě, ale otec ho k tomu přiměl, donutil.
Čím více to pojme autenticky a klidně (má "klid" ve svém volebním heslu), tím více prospěje k vyrovnávání a k hledání autentičtější cesty celé společnosti a státu.
Musím přiznat, že se mi srovnání mezi Petrem Pavlem a Šavlem z Tarsu nezdá výstižné. Šavel byl římským občanem, tedy patřil v antické Levantě k privilegované vrstvě obyvatelstva. Něco jako člen komunistické straně v Československu Pavlova mladí. Mladý Šavel se podílel na persekuci a mučení první generace křesťanů, která byla velice slabá tak politicky jak ekonomicky. Když konvertoval ke křesťanství, věděl, že ztratí mnoho výhod a že utrpí pronásledováním. Žádná změna poměrů se v té době neočekávala. Na konverzi doplatil vězením a smrtí stětím.
K tomu mi není jasné v čem spočívá konverze Petra Pavla. Velmi mlád rozhodl, že bude sloužit vládě své zemí včetně spojenců a včetně velmoci, která společenství vede. Byl srozuměn s tím, že bude používat násilí a jiné nepřijatelné prostředky, riskovat svůj život, životy lidí na opačné straně a nevinných lidí. Nejpozději, když dospěl, musel vědět, že vláda jeho země je pokrytecká a koná proti ideálům, které hlásá. V čem byl jiný jeho postoj po roce 1989 ?
Tragickou ukázkou stálosti Pavlových postojů je skutečnost, že se mu podařilo podpořit obě poslední invaze Afganistanu. Toto otvírá další zajímavý výhled. V letech 80 se mluvilo o dvou děleních světa (mezi jinými Ernesto Balducci): východ-západ a sever-jih. Pro mnohé byl tenkrát (a stále je) podstatnější to druhé. Z této perspektivy zůstal Pavel vždy obhájcem převahy severu.
Šavel rozhodl se pro boj proti pokrytectví (Řimanům 12, 9). Pavel nejspíš nikdy nepřijme tuto Šavlovu větu: „Nikomu neodplácejte zlo zlem. Ať všichni vidí, že vám jde o dobro.“ (Řimanům 12, 17)
Ad G. Cadorini: pokud je mně známo, Petr Pavel se pro svou službu v armádě nerozhodl dobrovolně, nýbrž na nátlak svého otce (taktéž armádního důstojníka). Navíc: v té době bylo Pavlovi teprve nějakých 15 let; příliš málo na to aby mohl mít nějaký větší politický rozhled.
K tomu je nutno připočítat: on byl vystaven masivním ideologickým vlivům (neřkuli vysloveně "vymývání mozku") jak ve své rodině, tak poté po celou svou profesní vojenskou dráhu.
Píšete, že "nejpozději, když dospěl, musel vědět, že vláda jeho země je pokrytecká a koná proti ideálům, které hlásá". Totiž: odkud se to vlastně mohl/měl dozvědět?...
Opakuji ještě jednou: on prakticky celou tuto dobu strávil v ideologické bublině. Do které se fakticky narodil, do které byl vsazen; a ze které sotva měl reálnou možnost vystoupit.
Jak by se mohl dozvědět, že "země koná proti ideálům které hlásá"?... Leda tak poslechem Svobodné Evropy; ovšem v jeho postavení, v jeho vojenské službě něco takového sotva přicházelo v úvahu.
Ano, nám který jsme stáli mimo totalitní systém vlády (respektive proti němu), nám je sotva pochopitelné že tehdy mohl být někdo kdo o zločinech, respektive o všeobecné prohnilosti režimu nic nevěděl. Nicméně - už tehdy (tj. po roce 1968) jsem osobně poznal několik opravdu slušných, poctivých lidí, kteří zcela upřímně věřili nejen v socialismus jako takový; ale i v to že normalizační režim v sobě ideály tohoto socialismu ztělesňuje. Nechápal jsem sám tehdy, jak je možná taková nevědomost; ale je holým faktem, že byli lidé (a asi ne tak docela málo), kteří tehdy skutečně neprohlédli zchátralost režimu. Ostatně, i dnes je velmi mnoho lidí, kteří se uzavřou - a to zcela vědomě - do své vlastní názorové bubliny, a nechtějí si připustit naprosto nic, co je s ní v rozporu.
Nechci tu nijak dělat advokáta exgenerálu Pavlovi; ale při posuzování míry jeho viny či neviny ohledně jeho zapletení se s tehdejším režimem je nutno vždy mít na paměti jak tehdejší reálie, tak objektivní okolnosti jeho životní dráhy.
Přestože jsem si, ještě před uveřejněním tohoto článku, se jmény Šavel a Pavel v aktuální situaci sám pohrál, též se domnívám, že použití novozákonní paralely příliš výstižné není. Ovšem z jiného důvodu než G. Cadorini.
"Šavle, Šavle (nebo své jméno), proč mě pronásleduješ" český Pavel shůry neslyšel. Nebylo to jen "mizením boha". Především jednoduše proto, že nyní zvolený český prezident dříve nikoho nestíhal a neničil. Jeho (zdůvodněná) snaha se brzy osamostatnit, a to v oblasti, jež mu byla z domova blízká, je docela srozumitelná. Armáda určitou schopnost klukům imponovat zajisté má. Za Gorbačova bylo celkem přiměřené věřit v rozum a lepší budoucnost (žel, víc než teď - přes nynější všeobecnost kapitalismu).
Mně byla v polovině 80. let oproti vojácké nepoměrně bližší poloha, již správně připomněl Jakub Patočka texty našich domácích folkových protestsongů. Bylo by ovšem hloupé, kdyby z toho povstala moje nechápavost. Vůči lidským motivacím i vůči specifikům doby. Dřívější i současné.
"Nevíme, nakolik byl do sametové revoluce oddaný komunistické ideologii. "
Ale víme... Lidé, kteří jsou zcela oddaní své kariéře, nebývají oddaní žádné ideologii.
Čemu je asi "oddán" Václavů?