Společně s Mladými sociálními demokraty vyjadřujeme ve 2. kole prezidentské volby podporu generálovi Pavlovi. A neděláme to s otevřenou radostí. Protože ač Petr Pavel podporuje progresivní zdanění, za levicového kandidáta ho zkrátka označit nelze. A nemůžeme ani očekávat, že by naší asociální pravicové vládě nastavoval zrcadlo.

Vláda totiž svou neschopností řešit krize sužující naši společnost fakticky pracuje pro návrat hnutí ANO k moci, navíc za podpory SPD. Paradoxně navzdory tomu, že v těch nejdůležitějších otázkách hnutí ANO ve skutečnosti vůči cílům vládnutí současné vládní koalice žádnou skutečnou opozici nepředstavuje, jelikož shodně s ní odmítá spravedlivé zdanění, podporu veřejnému důchodovému systému, spravedlivý růst mezd i boj proti oligarchizaci politiky.

Skutečný rozdíl mezi současnou vládou a opozicí je tak především v tom, zda se bude vládnout ve prospěch nejbohatších jako skupiny, nebo ve prospěch jen jednoho oligarchy, který by v budoucnosti mohl třímat v rukou téměř veškerou moc a byl by schopný zvrátit veškeré příští pokusy o změnu.

Předvolební kampaň Andreje Babiše dokládá, že je schopen využít téměř všeho — polopravd, lží i manipulace. To naznačuje, jak moc by mohl být nebezpečný jako prezident. Prezident má v našem ústavním pořádku silné pravomoci sám o sobě, ale v případě nikoli nepravděpodobného vítězství opozičního bloku ANO a SPD v příštích sněmovních volbách by došlo ke značné kumulaci moci v příliš málo rukou. Servilita vlády vedené Schillerovou nebo Havlíčkem k Babišovi coby prezidentovi by dovolila přejít k de facto poloprezidentskému režimu vládnutí a deformovat další politický vývoj naší země.

Petra Pavla podpořím ve volbě proto, aby k tomuto vývoji dojít nemohlo. Přitom budu doufat, že během svého mandátu bude vládě komplikovat přijímání asociálních zákonů, a dopřeje tím sluchu i jiným než jen voličům vládní strany a bude plnit roli protiváhy v systému dělby politické moci.

Dědictví 90. let

Neoliberální transformace naší země v 90. letech, snižování daní nejbohatším o polovinu za posledních 30 let, oligarchizace médií a vyprázdnění politické debaty jsou výsledky vlády pravice, jež vytvořila živný substrát pro ekonomický a politický vzestup Babiše. Ostatně bez razantního snížení daní by Babiš nezískal potřebnou ekonomickou moc a dost peněz na to skoupit média a rozjet svůj politický projekt.

V důsledku zpackané privatizace řada regionů zažila ekonomický úpadek, v jehož důsledku nemá dostatek prostředků na rozvoj podnikání, jež by životní úroveň pomohlo zvýšit. Kvůli snížení daní nemá stát peníze na potřebné investice do zaostávajících regionů, a tak fakticky jen přihlíží jejich chřadnutí. Nemalá část obyvatel periferních regionů tak má legitimní pocit, že jsou politiky opomíjeni, ponižováni a nerespektováni, což ústí v pocitech bezradnosti a hněvu. Právě zde vzniká voličská základna hnutí ANO a SPD.

ODS nejenže tuto ránu svou politikou v 90. a nultých letech vytvořila, ale neustále ji svou volno tržní politikou rozevírá, a ještě do ní přisypala sůl, když spolu s ANO a SPD zrušila supehrubou mzdu. V důsledku tohoto rozhodnutí přišly kraje o část svých příjmů a je zřejmé, že nejvíce byly těmito ztrátami zasaženy právě zaostávající regiony.

Vláda se však chystá uštědřit chudým regionům další ránu. Plánuje totiž zvýšit DPH, která bude nejtíživěji dopadat na ty nejchudší, a to navzdory tomu, že chudí platí vyšší daně než bohatší dlouhodobě. Tím vláda Babišovi a Okamurovi fakticky zajišťuje podporu a pomáhá jim k moci.

Jelikož je to právě pravicová politika, která ve svém důsledku vytváří síly ohrožující demokratický politický systém, měli by všichni ti, kteří to s demokracií myslí upřímně, přestat hledat záchranu právě u pravice, ať už se líbivými hesly svobody a demokracie ohání sebevíce.

Politickou stabilitu může společnosti dát pouze politický program sociálního smíru, spravedlnosti a jistoty usilující o rovnoměrný rozvoj všech regionů naší země. Ten však v současné sněmovně není reprezentovaný. Na nás teď je, aby po příštích parlamentních volbách nejen reprezentovaný byl, ale aby se v budoucnu stal politickou realitou. V opačném případě nám bude nadále hrozit permanentní hrozba oligarchického a asociálního barbarství.

Volba Petra Pavla je však přesto nyní jedinou, a proto kýženou možností. Je totiž nesrovnatelně lepší podpořit trvání podmínek, jež nebezpečí oligarchie zakládají, než se otevřeně přihlásit k oligarchii samé.