Volbou Pavla zúčtujme se zemanovsko-babišovským populismem
Oto NovotnýAndrej Babiš se neštítí lží a svou kampaní destruuje českou demokracii stejně jako Miloš Zeman. Česká levice nesmí dopustit, aby levicových témat nadále zneužívali populisté, jejichž skutečným cílem je nastolení protofašistického režimu.
Již první kolo letošních prezidentských voleb ukázalo logiku volebního rozhodování: obyvatelé Prahy a velkých měst volili spíše Pavla, malá města a venkov spíše Babiše. Mluvíme tu o tendencích a neměli bychom používat zavádějící mediální zkratku, že „město volí Pavla a venkov Babiše“. Vždyť Pavel i Babiš mají velkou podporu jak ve městech, tak na venkově.
Od zjednodušených zkratek je totiž už jen krůček ke karikaturám, jako je souboj mezi (pražskými) kavárenskými povaleči a (mimopražským) dělným lidem. Je to blbost, ale blbost, která — cynicky zakomponována do politického marketinku za účelem vyvolání extrémních negativních emocí — zanechává ve společnosti hluboké a nesnadno hojitelné jizvy.
Politický diskurz se odpoutává od faktů a reálných problémů a uzavírá do virtuální reality. Babišem vykreslovaný volební souboj mezi „válečným štváčem“ a „mírotvorcem“ je toho důkazem.
Jde přitom o zopakování zemanovské taktiky z první a druhé přímé prezidentské volby. Tu první Zeman zkarikoval do podoby rozhodování mezi ochráncem zájmů národních a ochráncem zájmů sudetoněmeckých. Tu druhou pak jako rozhodování mezi otevíračem a uzavíračem národních hranic před hordami muslimských teroristů.
Pokud jsme si Zemana spojovali s pomyslným morálním dnem, na které může česká politika klesnout, Babiš nás vyvádí z iluzí. Vina však nepadá jen na něj, ale na celý jeho tým „geniálních“ marketingových stratégů. Měříme-li jejich genialitu efektivností, tedy schopností přivodit volební vítězství, budiž.
Komentář●Jakub Patočka
Proč volit Babiše? Jako jediný reálně nabízí pokračování posledních dvaceti let
Nejde ale spíše o svědectví jejich neschopnosti vymyslet něco tvořivějšího, co tolik nepáchne přízemností a nedá se opsat z proruských dezinformačních serverů? Nejen populističtí politici typu Babiše, ale i marketingoví náhončí jejich voličů (Köppl, Braun, Topinka, Prchal) nejsou zjevně schopni domýšlet dlouhodobě působící destruktivní dopady jejich kampaní, které se neštítí těch nejhnusnějších lží, na fungování demokracie. Jsou to hrobaři demokracie — stejně jako jejich chlebodárci.
Tyto prezidentské volby jsou důležité proto, aby zdejší populistická přízemnost konečně narazila na své limity. Naději skýtá odchod politicky zostuzeného Zemana z prezidentského úřadu. Primárním předpokladem však je, že jeho zdatný učeň Babiš prezidentské volby projede. Pokud ne, rozvrat demokracie v Česku bude pokračovat a my budeme směřovat k takzvané neliberální demokracii, což je jen pojmová maska pro protofašistickou diktaturu.
Jednoduše řečeno, odchod Zemana a porážka Babiše nás může začít vracet k politickému normálu — do situace, kdy se politika nebude odehrávat ve virtuální realitě, ale v dotyku s fakticitou a reálnými společenskými problémy.
Babišovsko-zemanovský populismus i tak neskončí, s hnutím ANO a SPD bude zdejší politickou atmosféru otravovat ještě dlouho. Porážka Babiše v prezidentské volbě však může být pomyslným začátkem jeho konce, nebo alespoň výrazného oslabení. V tomto směru leccos naznačuje fakt, že Babišovi významní političtí souputníci v hnutí ANO — primátor Moravskoslezského kraje Ivo Vondrák a hejtman Ostravy Tomáš Macura — vyzývají k volbě generála Pavla.
Šance i úkol pro levici
Návrat k politickému normálu nebude možný, aniž by se zotavila těžce zraněná demokratická levice. Případná porážka Babiše tak bude výzvou především pro sociální demokracii. Předseda ČSSD Michal Šmarda to ví, proto veřejně řekl, že on osobně bude v druhém kole volit rovněž Petra Pavla.
Na to, aby to řekl za celou stranu, ale zřejmě neměl odvahu — v této straně ještě nemálo členů stále pošilhává po populismu na způsob hnutí ANO nebo SPD jako východisku z její krize. A jeden či druhý z těchto populistických subjektů vidí v tom, co z ČSSD zbylo, svoji zálohu. Ohlášený červnový volební sjezd strany s tím už musí ale definitivně skoncovat, strana musí navázat na své autentické historické kořeny a vydat se svébytnou cestou.
Populismus je se sociální demokracií neslučitelný. Populističtí charismatičtí vůdci se snaží nespokojené voliče přeměnit v „lid“ — tedy v nemyslící uřvaný dav, který ho má dostat k moci v tupé víře, že za ně vyřeší všechny jejich problémy.
Zkušenosti ale ukazují, že z populistů — dostanou-li se k moci — se často stávají ještě horší elitáři, než byli ti, proti kterým v opozici brojili. Populisté nakonec jen elitářské tendence posilují a reprodukují v stále horší podobě. A v „lidu“ se pak jen hromadí stále větší vztek.
Pro sociální demokracii je „lid“ příliš empirický pojem na to, aby byl pateticky zbožňován. Lid tvoří konkrétní lidé lokalizovaní v diferencovaných sociálních skupinách se svými specifickými problémy, zájmy a hodnotovými preferencemi. Úkolem levice je tyto problémy racionálně analyzovat a nabízet jejich řešení zasazená do pevného ideově-hodnotového rámce.
Tímto rámcem je regulativní vize dobré demokratické společnosti, která je nesena přesvědčením, že stojí za to hledat a testovat univerzální pravidla, pomocí nichž se lidé při řešení svých problémů svobodně propojují v kooperující veřejnost.
Tato veřejnost se skládá z těch, kteří ji reprezentují, a z těch, kteří jsou reprezentováni. Populisté chtějí tuto podvojnou povahu veřejnosti ve jménu takzvané přímé demokracie a jednotného lidu zrušit. Reprezentanti veřejnosti jsou ze své podstaty „elitou“, která stojí proti „lidu“, kterou je třeba zničit. Lze jen zopakovat, že populistická politika nakonec vede k ustavení těch nejhnusnějších elitářských systémů.
Generál Pavel není reprezentant, který by byl veřejnosti levicového smýšlení zcela vlastní. Ale jeho odvahu, s níž se jako kandidát na prezidenta rozhodl čelit našemu českému — zemanovsko-babišovskému (a okamurovskému) populismu, by měla veřejnost ocenit a dát mu v druhém kole prezidentské volby svůj hlas.
Generál Pavel na Hradě složité problémy české společnosti, na kterých parazituje jeho populistický protikandidát, jistě nevyřeší. Může však vrátit prezidentskému úřadu onu potřebnou masarykovskou důstojnost a přispět k společenskému zklidnění, v němž populisté budou ztrácet půdu pod nohama a demokracie se znovu hluboce nadechne.
S klausovsko-zemanovsko-babišovským populismem, upřesnil bych. Zkrátka s celým tím polistopadovým kartelem.
Volbou Pavla uděláme konečně čáru za devadesátkami.
Fortuna právě navýšila kurz na vítězství makaka na rovných 10.
Příležitost pro Krupičku vyhrát další balík.
Nad klausovsko-zemanovsko-babišovským populismem, této postmoderní formě českého plebejství, zúčtujeme těmito volbami jen jakousi roční uzávěrku. Již za dva a tři čtvrtě roku nás čekají volby sněmovní, za rok a půl volby krajské a senátní, dříve evropské. Pokud se něco nestane s rozevíráním nůžek mezi centry a periferiemi, systémovými problémy české politiky a veřejné správy, tak se sem budou vracet další Babišové, Zemanové, Klausové tak, jak tomu bylo již krátce po revoluci. Normalizace, bohužel, nekončí.
Oto,
ono je to taková snadné tvrzení: Ti volili spíše toho, ti onoho...
Pro marketing vynikající, ale jinak spíše škodlivé.
Žijeme v malé zemi. Pražská aglomerace fakticky zabírá, co do rozlohy nějakou sedminu země, co do počtu čtvrtinu. Přitom se v přilehlých suburbiích -- ať se skládají z paneláku naležatu, podnikatelského baroka nebo z z vysáté skořápky někdejších měst volí více jako na Praze 7 , v Karlině, Vinohradech a v obývaných částech Prahy 1 než jako na pražských sídlištích.
A když se rozhlídnu kolem Plzně, je tu pár bohatých vesnic, které mají spíše charakter vilových čtvrtí, pak města, třeba Rokycany, která Plzeň sezřala tak jako Praha Roztoky nebo Říčany -- všechno formálně malá a menší sídla. Volí se tam ovšem zase jinak, než v chudších vesnicích s převažující důchodcovskou populací. A jinak zase v příhraničních vesnicích, kde je aktivní populace buď na práci v Německu nebo na Západočeské univerzitě nebo na drogách.
Prostě ten protiklad pražská kavárna kontra vesnická hospoda se mobilizačně hodil do populistických zemanovským kampaním a dnes se právě tak populisticky hodí marketingovým hajzlíkům hlásajícím "Praha a láska musí zvítězit nad vesnicí a nenávistí" (i s tou následnou omluvou, která jen prohloubila vyhranění táborů).
Pokud bychom chtěli omezit populismus v české politice, pak začněme mluvit věcně a nepopulisticky.
Oni to asi někteří méně bystří jedinci kolem Deníku Referendum stále nechápou. Pro Babiše jsou prezidentské volby hlavně jakousi rozcvičkou či mezikampaní na příští parlamentní volby.
Jelikož mu, pokud si dobře vzpomínám, pražská kavárna předpovídala, že nikdy nezíská více než 30 (či 33) % hlasů, tak už oněch 35 % z prvního kola je pro něj vlastně úspěchem. V druhém kole ho zřejmě čeká další relativní úspěch, spíše v závislosti na počtu voličů, než jejich procentu.
Ale za těch dva a půl roku do voleb se může samozřejmě stát ledasco. V Chile mezi lety 1973 až 1989, pokud jsem se dobře díval na Wikipedii, například žádné volby nebyly. Generál Pinochet to tam zřejmě ve spolupráci s americkými neoliberálními ekonomy a CIA řídil tak dobře, že nebyly potřeba :-)
Ovšem zdá se mi, že v zásadě prozápadní, proevropský a spíše středopravicový populista Babiš žádnou zásadní hrozbu pro současný režim nepředstavuje. Současná vyhrocená prezidentská kampaň je tak v určitém ohledu divadlem, které má budit zdání úspěšného demokratického procesu.
na doplnění ještě jedna vzpomínková, přesně 30 let stará.
Babiš se chystá na zapsání pobočky Petrimexu jako samostaného podniku. Stane se tak o den později a firma dostane jméno Agrofert.
Jeho kumpán Zeman mu v tom vydatně pomohl.
Já musím souhlasit se svým ctihodným předřečníkem. Zakládání firem jako je Agrofert a vykořisťování lidí je zavrženíhodné, jakožto celý kapitalismus. Hanba i tomu, kdo tomuto privatizování a extrémnímu privatismu asistoval, hanba Miloši Zemanovi!
Jak všichni v hloubi duše víme, budoucnost patří socialismu. Lidé by si měli pomáhat, spolupracovat, být si bratry a sestrami! Chce to jen trochu času.
PS: Vyhranou sázku z prezidentských voleb jsem samozřejmě věnoval na rozvoje mezinárodního dělnického hnutí.
Neřekl jsem jen tak do větru, že zkrátka tam se spíše volí tak, jinde onak.... Proč a jak se volí reálně je do značné míry sociologicky vysvětlitelné; třicet let jsem dělal a analyzoval výzkumy přinášející o tom hromadu dat; ve zkratce jsem proto pro rozdíl Praha -město- venkov použil slovo "tendence". Já kritizuji ty populistické marketingové zkratky zbytečně prohlubující politické příkopy. Včetně té, kterou jsi správně v poznámce uvedl.
Jistě, píšeš o tendenci a mediální zkratce. A určitě bych Tě nepodezíral, že bereš empirické údaje ze vzduchu.
To, co jsem napsal, bylo spíš doplnění než polemika s Tebou. O potřebě kriticky dekonstruovat ty kategorie, díky kterým se dá o těch tendencích mluvit.
Na Praze 7 měl v minulých volbách Zeman extrémně slabý výsledek, dokonce i v rámci Prahy, tuším pod dvacet procent -- jenomže, když to shrnu do takto syntetické výpovědi a tu pak přeložím do mediální zkratky: "Praha 7 volila Drahoše.", zmizí mi nejen těch těch dvacet procent (omlouvám se, ale přesné číslo bych musel dohledávat), ale také ti, kdo v druhém kole nevolili nikoho -- a už bude dohromady procento blížící se polovině voličů.
Mimoto dokonce i v malé a prostorově sevřené Praze 7 jde dobře rozpoznat různost intenzity protizemanovská tendence v okrscích kolem letenského trojúhelníku (nejlepší adresy :-), v holešovickýc okrscích a těch maninských.
A vice versa, Vejvanov u Radnic -- malá vesnice, hluboko pod tisíc obyvatel, průměrný věk obyvatel přes padesát let, polovina lidí v produktivním věku dojíždí za prací přes 15 km. A poměr v druhém kole byl nějakých 55: 45, s volební účastí kolem padesáti procent.
To jsou v obou případech malé a přehledné jednotky, pokud mluvíme o "českém venkově" obecně (Co to je? Sídla do 1000 obyvatel, 10 000 obyvatel, nebo Pražsko, Brno, Ostrava a zbytek země? Nejen v mediální zkratce se tato určení používají fluidně i v rámci jednoho textu), začíná být ta tendence plná trhlin a protiproudů -- to jest, má pořád svoji orientační výpovědní hodnotu, ale zároveň nebezpečný populistický potenciál.
Bezpochyby zajímavá úvaha, s naprostou většinou vývodů autora je možno plně souhlasit. Nicméně - zůstává zde několik nevyjasněných momentů.
Jestliže současná doba bývá charakterizována jako střet populismu s demokracií, pak Oto Novotný sice tento problém tematizuje, nicméně nejde k jeho jádru, k jeho kořenům. Připomeňme si jeho vlastní představu, jak by měl vyhlížet žádoucí stav:
"Regulativní vize dobré demokratické společnosti, která je nesena přesvědčením, že stojí za to hledat a testovat univerzální pravidla, pomocí nichž se lidé při řešení svých problémů svobodně propojují v kooperující veřejnost."
Samé hezké věci, dalo by se říci. Skoro až podezřele příliš mnoho dobrého najednou. Krátce řečeno: Oto Novotný - byť dozajista v nejlepším úmyslu - zde spojuje velmi rozdílné principy, aniž by vůbec nějakým způsobem řešil jejich vzájemnou protikladnost.
Uvědomme si, o co se jedná: na jedné straně stojí - naprosto legitimní! - touha lidí po tom, aby mohli mít ve své zemi oprávněný pocit, že jsou v ní domovem; tedy že tento společný domov sdílejí v (alespoň relativně) družné jednotě, pospolitosti s ostatními členy svého národa, své obce, své komunity.
Na straně druhé ale stojí svět liberálního kapitalismu (respektive buržoazního liberalismu) - tedy svět vyhraněně individualistický, kde každý jedinec platí za svébytnou entitu, kde každý sleduje především svůj vlastní, privátní, tedy přinejmenším latentně egoistický zájem.
Naprosto klíčový problém (nejen) moderní společnosti je, jak tento zásadní protiklad mezi jednotlivcem a celkem překonat, propojit v jeden jediný funkční celek.
Oto Novotný jako řešení tedy předkládá "univerzální pravidla, pomocí nichž se lidé při řešení svých problémů svobodně propojují v kooperující veřejnost". Co tedy ale v tomto spojení má být konec konců vůdčím principem? Univerzalismus, anebo "řešení svých (to jest: ryze soukromých) problémů"? Co má platit jako více: svoboda individua, nebo vzájemná kooperace? Už od dob Čapkovy povídky o tom, jak kočička a pejsek vařili dort, by mělo být jasné, že není možné dobroty všeho druhu prostě jen tak hodit do jednoho hrnce a doufat, že z této neorganické míchanice vznikne "dobrá demokratická společnost".
Toto přehlížení skutečného problému vzniká z toho, že se znovu a znovu ignoruje centrální Marxova poučka o primární, určující roli materiálních, produkčních vztahů ve společenském dění. Znovu a znovu se provozuje to, čemu Marx říkal "stavět věci z nohou na hlavu". Znovu a znovu se propadá iluzi, že postačí jenom v politice jakási "spravedlivá pravidla", a že už jenom tím bude vytvořena nová, reálná skutečnost.
Marx oproti tomu naprosto jednoznačně sděluje toto: dokud člověk zůstane v reálné, materiální sféře svého žití (tedy v té existenčně nejdůležitější sféře, kde si obstarává prostředky pro své přežití) - dokud zde zůstane primárně soukromníkem, egoistou hledící jenom na svůj vlastní zájem, do té doby není možno očekávat že by se ve veřejné, občanské sféře choval náhle jako tvor pospolitý, kooperativní, či dokonce altruistický. (Zrovna nedávno jsem zde připomněl Marxovu "Židovskou otázku"; ta je přesně o tom.)
Jistě, i za kapitalismu existuje určitá (a sama o sobě velmi vysoká) míra kooperace; ale to je kooperace pouze technicko-komerční, v rámci produkční dělby práce. Ale základním vůdčím motivem všech aktérů produkčně-komerčního prospěchu tedy i nadále zůstává výhradně vlastní soukromý prospěch; s čímž nutně souvisí i snaha vlastnímu konkurentovi podrazit nohy, kde to jenom bude možné.
Jak by tedy bylo možno reálně očekávat od těch, kteří se jako reálné bytosti nacházejí ve vztahu vzájemné konkurence, že se v oblasti občanské a společenské k sobě náhle začnou chovat se vzájemným pochopením, vstřícně a kooperativně?...
Zopakujme si tedy ještě jednou: Oto Novotný sice do určité míry správně tematizuje problém, ale místo jeho skutečného řešení předkládá pouze katalog zbožných přání, jak by měla "svobodná" (to jest: egoistická) individua v občanské sféře praktikovat vzájemnost a kooperativnost.
Reálný kapitalismus bude ale vždy produkovat v prvé řadě ono izolované, jenom na svůj vlastní prospěch zaměřené, do sebe uzavřené individuum; populistická hnutí současnosti jsou pak fakticky naprosto přirozenou reakcí společnosti (respektive její části) na tuto anonymitu, na toto rozpuštění lidské bytosti v individualismu buržoazní společnosti.
Sociální demokracie - která dnes už nemůže čerpat z pospolitosti, vzájemnosti dělnické třídy - se pak nachází v dilematu, že buďto musí přijmout individualismus liberalistické společnosti, ale tím vzdát svou vlastní existenční základnu, která vždy spočívala naopak na vzájemné pospolitosti; anebo se musí uchylovat k sociálnímu populismu. Třetí cesty pro současnou sociální demokracii nevidět; a její mizející preference jsou naprosto přesným odrazem a obrazem její nemožnosti (ne pouze neschopnosti!) uvedené dilema vyřešit.
Bylo jednou jedna země, ani malá ani velká, ani bohatá ani chudá. Již dlouho se v ní odehrával až mýtický souboj mezi dobrem a zlem. Láskou a nenávistí. Demokracií a autoritářstvím. Slušností a hrubostí. Chamtivým oligarchou a po svobodě toužícími občany. Lží a pravdou. V lednu 2023 došlo k rozhodující bitvě. Dobro a láska zvítězily. Cca dva a půl milionů občanů volících Andreje Babiše bylo vystěhováno na Madagaskar a zbytek teď může žít navěky v klidu a pokoji (chtěl bych dodat i v míru, ale s tím to zřejmě bude komplikovanější :-)). Zazvonil zvonec a pohádky konec.
Neměl byste tak žít minulostí. Madagaskar byl nacistický plán, který se dal realizovat v tehdejší éře koloniální nadvlády. Dneska by Vás Čína hnala, takhle ji lézt do zájmového teritoria.
Nicméně vymírá Rusko, dokonce kvůli tomu krade ukrajinské děti. A dva a půl milionu by pokrylo počet lidí, kteří se tam uchlastá lidí za pět let, takže by to mohlo jejich demografii pomoc. Takový sibiřský Babišstán, to by se mohlo s Kremlem dohodnout. Zvlášť kdyby v těch dvou a půl milionech byli i nějaké mobilizovatelné ročníky.
Ten Madagaskar je opravdu zastaralý plán, spíše bych byl pro vystěhování do Ruska, lépe to odpovídá dnešním podmínkám. Škoda že nežije generace, která byla po válce v produktivním věku a měla zkušenosti s vyháněním Němců a osidlováním pohraničí. Zkušenosti rodů Hamrů by se dnes k tomu hodily ideálně. Ale co už naděláme...
Problém je, koho na jejich místo. Z Prahy a dalších velkých center by se snad kromě nejvyšších hřebenů Jeseníků, kdyby se tam taky přivedly dvě dálnice jako do Krkonoš, nikomu extra nechtělo. Nezbývá než se obrátit do zahraničí. Co příslušníci vyšších Indických kast, hinduisté nejsou muslimové a v Indii je na počet docela dost křesťanů. Mohli bychom pokračovat v normalizaci, tentokrát našeho pohraničí i nových ostrovů, již ne jazykových, ale na ekonomické periferii.
"Volbou Pavla zúčtujme..."
Babiš dostal hlasy 1/3 voličů a zůstává šéfem nejsilnější opoziční strany. Takže to "zúčtujeme" je spíš jen takový "wishful populistický výkřik". Účtovat se bude, jak již naznačil pan Krupička, až v příštích parlamentních volbách. A zatím se moc nedá odhadovat, kdo s kým tam asi "zúčtuje".
Sorry, ne 1/3 (to bych mu křivdil) ale 4/10 hlasů. :)
Tady pořád chce někdo s někým účtovat.
Tenhle nadutý „ekonomismus“ bychom už konečně měli opustit a jestli se nechceme dostat do sr...k, je nejvyšší čas místo účtování zahájit dialog (přijmout do světa člověka s odlišným názorem). K tomu je potřeba přestat lidi strašit válkou, mírem, greendílem, oteplováním, chaosem nebo řádem, prostě přestat strašit všemi představitelnými a nepředstavitelnými konci světa, byť je jistě konec kapitalistického světa a konec demokracie pro někoho velice lákavou nabídkou. Vemte ale v úvahu, že někdo se z apokalypsy radovat nemusí, a proto prosím přestaňme účtovat, abychom se k apokalypse neproúčtovali.
... Jsem si dovolil postrašit...
Ono by to nebylo tak divoké. Těch obcí, kde volili lidé opravdu převážně Babiše není ani v Jeseníkách zase tak moc. I když by celkově měl moravskoslezský kraj největší pokles populace, i tam by se jako v celé republice nejvíc vyprázdnila sídliště, a to ještě ne všechna.
Prostě ta blbá pověra o volbě Ostravy proti Praze, venkovu proti velkým městům atd. je opravdu účelově přehnaná generalizace. Pověra, která se hodí politickým příživníkům a zatrpklým osobám.
Česká republika není ze sociálního hlediska "jedna země"; je to "země dvojího lidu". Několikery poslední volby (a to od roku 2006) sledují stejný trend: hlavní dělítko volebních preferencí představují regionální rozdíly. A ty jsou nejen hluboké, ale navíc v čase se prohlubující. Může za to mimo jiné zpackaná reforma veřejné správy, která je kontraproduktivní v dnešním globálním kapitalismu.
Vemte si čtyři mapy - jedna ukazuje počet exekucí, jedna míru tzv. destabilizující chudoby (bytová nouze, sociálně vyloučené prostředí, nezaměstnanost, exekuce), jedna míru vzdělávacích problémů (nedokončování ZŠ, propadání, vysoké absence) a jedna výsledky druhého kola prezidentských voleb. Je celkem jedno, která je která, protože jsou v podstatě totožné.
Nejde přitom toliko o spor "město-vesnice", jako spíše centrum-periferie. Jasně, svou roli v tom sehrává i "sudetské dědictví", ale tím nevysvětlíte červené zóny ve vnitrozemí. Ty vznikly až mnohem později a souvisí s neúspěšnou postindustriální transformací a zpackanou správní reformou, jejímž výsledkem byl totiž vznik čtrnácti malých monocentrických krajů. Dvacet let krajské samosprávy přineslo dvě věci: 1. jasně se ukazuje, že tyto kraje nemohou být primárními nositeli územního rozvoje. Prostě ze Zlína, Jihlavy a Karlových Varů neuděláte silné regionální středisko, i kdybyste do nich sypali biliony korun. Stát prostřednictvím sdílených daní a dotací investuje ročně stamiliardy bez kýženého efektu. 2. Ani ta skutečně silná střediska (Brno, Ostrava, částečně Plzeň) nejsou v důsledku dané konfigurace schopny získávat/udržovat potřebné prostředky. Nemohou konkurovat Praze, která se dostala mezi top 10 evropské regiony, zatímco Karlovarský kraj je na úrovni vedlejší bulharské provincie. Důsledkem je zpravidla omezený rozvoj krajských měst a jejich blízkého okolí, často za cenu umělého vydržování regionálních "univerzit" (které jsou spíše oněmi "vysokými školami univerzitního typu" než univerzitami – ty jsou v ČR dvě a pak ještě dvě techniky) a dalších neefektivních institucí, zatímco zbytek kraje nikoho nezajímá. To jsou ty vnitřní periferie, třeba kolem Milevska, Sedlčanska a Rožmitálska, další výrazné je uprostřed Moravy - mezi Vyškovem, Kroměříží a Přerovem, které nesmyslně náleží do tří krajů. Další najdeme na východ od Kolína, na Přeloučsku až k Pardubicím. Mnohé periferie začínají již na okrajích krajských měst, pokud jsou menší a slabší. V některých krajských, ale neregionálních centrech nejsou ani zmíněné "univerzity" (Jihlava, Karlovy Vary).
Česká republika není malý stát, na evropské poměry spíše střední. Ale je malým státem pro existenci a vydržování 14 krajů – 14 krajských úřadů vykonávající vždy celou sadu správních úkonů a veřejných služeb, 14 systémů regionální dopravy, správy okresních silnic, regionálních nemocnic, středních a speciálních škol, sociální péče, kulturního provozu a památkové péče, 14 strategií regionálního rozvoje a ve správní složce 14 systémů bezpečnostních, zdravotních a hasičských, ochrany životního prostředí, hygieny, zaměstnanecké politiky atd. Zároveň nemáme podchycenu mikroregionální úroveň kvůli likvidaci okresních úřadů – ORP a DSO nestačí. Přitom ORP ("malé okresy") se osvědčily a státní správa s nimi často pracuje. Zato máme přes šest tisíc (!) obecních úřadů, od kterých opět požadujeme celou paletu veřejných služeb. Výsledkem je naprosto neefektivní veřejná správa, na kterou dáváme ročně přes šest set miliard korun. 600 000 000 000 Kč každoročně projíme. To jsou ty peníze, které pak chybí na klíčové reformy.