Ve společenských vědách se někdy píše o žádoucím stavu, jako kdyby to už byla pravda. Když třeba jde o to, že k babičkám v pohraničí nikdo nedojede, aby jim pomohl s papíry k příspěvku na bydlení, napíše se: „Po reformě sociální péče v řídce osídlených oblastech, zejména v Sudetech, skokově narostly kladně vyřízené žádosti, což může souviset s úbytkem protestních hlasů odevzdaných v našich, nyní letně kvetoucích, pohraničních oblastech.“

Žádná reforma se neprovedla, přestože všichni vědí, že se dávno provést měla. Uvedenou formou se ale dá psát o souvislostech, které by nastaly, pokud by k oněm babičkám konečně někdo dojel, a někdejší hrdinky těžké sudetské pohraniční práce by měly konečně stejné podmínky jako seniorky třeba v Plzni nebo Hradci.

Forma psaní o budoucnosti, jako kdyby už nastala, má povahu jakéhosi dopisu Ježíškovi. Když píšete Ježíškovi, máte si přát něco, co je možné Ježíškovou zásluhou od příbuzných a přátel skutečně dostat. Vlídnou poptávkou se v lístku Ježíškovi usměrňuje nabídka, a člověk se pak u Tannenbaumu netváří, jako kdyby mu uletěly včely.

Vzhledem k tomu, že se v roce 2023 generál Pavel po dvou zacyklených egomanech na Hradě jeví jako někdo, kdo se bude věnovat české zemi, stojí za to zkusit napsat článek, jenž bude představovat bilanci z jara roku 2027, tedy rok před další prezidentskou volbou.

Lístek bude samozřejmě ze Sudet, protože celkové směřování české společnosti se nejlépe projevuje na dvou místech: v Sudetech a ve stavu romské komunity.

Setkání iniciativ českého pohraničí podpořilo prezidenta Pavla