Ve společenských vědách se někdy píše o žádoucím stavu, jako kdyby to už byla pravda. Když třeba jde o to, že k babičkám v pohraničí nikdo nedojede, aby jim pomohl s papíry k příspěvku na bydlení, napíše se: „Po reformě sociální péče v řídce osídlených oblastech, zejména v Sudetech, skokově narostly kladně vyřízené žádosti, což může souviset s úbytkem protestních hlasů odevzdaných v našich, nyní letně kvetoucích, pohraničních oblastech.“

Žádná reforma se neprovedla, přestože všichni vědí, že se dávno provést měla. Uvedenou formou se ale dá psát o souvislostech, které by nastaly, pokud by k oněm babičkám konečně někdo dojel, a někdejší hrdinky těžké sudetské pohraniční práce by měly konečně stejné podmínky jako seniorky třeba v Plzni nebo Hradci.

Forma psaní o budoucnosti, jako kdyby už nastala, má povahu jakéhosi dopisu Ježíškovi. Když píšete Ježíškovi, máte si přát něco, co je možné Ježíškovou zásluhou od příbuzných a přátel skutečně dostat. Vlídnou poptávkou se v lístku Ježíškovi usměrňuje nabídka, a člověk se pak u Tannenbaumu netváří, jako kdyby mu uletěly včely.

Vzhledem k tomu, že se v roce 2023 generál Pavel po dvou zacyklených egomanech na Hradě jeví jako někdo, kdo se bude věnovat české zemi, stojí za to zkusit napsat článek, jenž bude představovat bilanci z jara roku 2027, tedy rok před další prezidentskou volbou.

Lístek bude samozřejmě ze Sudet, protože celkové směřování české společnosti se nejlépe projevuje na dvou místech: v Sudetech a ve stavu romské komunity.

Setkání iniciativ českého pohraničí podpořilo prezidenta Pavla

Cheb, květen 2027

Druhý ročník setkání iniciativ českého pohraničí se znovu konal jako lidová veselice s workshopy a informačními stánky. Náměstí v Chebu v podvečer rozpumpovala místní kapela Daydream, která zahrála starou píseň skupiny Lucie „Už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně“, věnovanou jako hlasitá vzpomínka prezidentům Klausovi a Zemanovi.

A také Andreji Babišovi, který zatím neohlásil, zda příští rok bude kandidovat znovu. Politologové jeho kandidaturu i vzhledem k poslednímu vývoji kolem hnutí ANO považují za nepravděpodobnou.

Petru Pavlovi se během jeho prvního prezidentského mandátu povedlo obnovit neformální autoritu prezidentského úřadu. Neměl potřebu ohýbat ústavu, na domácí scéně mu od počátku jeho mandátu pomohl diplomatický výkon, který jako prezident malé země předvedl, když se k ruskému útoku na Ukrajinu přidalo Bělorusko. Časopis Politico Pavla zařadil mezi dvacítku osobností, které v roce 2024 pravděpodobně odvrátily třetí světovou válku.

Na domácí scéně prezident váhu svého úřadu použil k podpoře systematické práce v problematických a řídce osídlených regionech. „Budu partnerem těch, kdo od státu nic dobrého neočekávají,“ řekl na začátku svého mandátu. Po roce se svou pověstnou stručností právě zde v Chebu dodal: „Mapa plná slepých skvrn je k ničemu, těží z ní leda loupežníci, kteří znají svůj kraj.“

Prezident vstoupil v pohraničí do řady spolků a občanských iniciativ — vždy s žádostí, aby na valné hromady za sebe mohl poslat zástup, protože je velmi vytížen ve svém zaměstnání, a má proto méně času na své občanské aktivity. Ke cti mu slouží, že se části valných hromad zúčastnil osobně, přijížděl neohlášen a bez televizních štábů.

Prezident aktivně komunikoval s politickou reprezentací strukturálně slabých regionů a veřejně komentoval zákonné iniciativy v jejich prospěch. Když mu Veronika Nanárová na besedě v Ústí nad Labem řekla, že je „dobrej gádžo“, vyzval Romy, aby toto označení dávali jako odměnu svým sousedům z majority. Myšlenka se uchytila a odznáček s nápisem „Dobrej gádžo“, který smí darovat jen Rom, nyní funguje jako označení, na nějž jsou jeho nositelky a nositelé hrdí a nosí ho veřejně.

Nezůstalo ale u odznáčků. Prezident nevytěsnil lidi, kteří mají strach, bojí se eura, bojí se války, nechtějí přijít o své minimální jistoty, nezajímá je, co se děje v Brně, natož na Ukrajině, nerozumí vzletným slovům, chtějí přidat na výplatě a jet někdy na tu dovolenou. Ne do ciziny, protože se tam nedomluví. Zlaté jihočeské rybníky.

Po prezidentských volbách v roce 2023 to vypadalo, že Babiš jistojistě vyhraje příští parlamentní volby. Trend se ale zlomil, protože Babišovy lži o tom, že někdo chce válku jen proto, že je generál, nejdříve lidi vybudily, ale pak způsobily zvláštní kocovinu. Část Babišovy klientely namísto mobilizace zůstala doma. Kůň se také netěší do salámu jen proto, že je salám koňský.

Babišova kampaň se tehdy, v roce 2023, minula účinkem. Začalo se věcně mluvit o tom, že největší průšvih tohoto státu je odliv vzdělaných lidí z pohraničí. Třicet let se do svých původních domovů nevrací vysokoškoláci, úroveň klesá na všech školách. Ti, co jsou na průmyslovce, by měli být na učňáku, a co teprve ti na učňácích — když je opustí, jsou nezaměstnatelní, protože nic neumí, a tak končí na pracáku.

Prezident Pavel přispěl k sociální spravedlnosti a společenskému smíru v České republice a výrazně vylepšil mezinárodní pověst země. V Chebu z pódia několikrát zaznělo, že se zasloužil o české pohraničí, v Liberci uvažují o tom, že tuto větu vsadí do dlažby svého náměstí.

Dopis Ježíškovi píšete, jen když věříte, že Ježíšek existuje

A tak by se dalo pokračovat. Je před druhým kolem prezidentské volby. Že nevyhraje Babiš, budu věřit, až se sečtou všechny hlasy. Je tady ale zas kousek naděje. Politický čin Danuše Nerudové mění zdejší veřejnou kulturu. Podpořit protikandidáta i s týmem dobrovolníků znamená vršení důvěry.

Danuše Nerudová a Petr Pavel vedli dlouhou, drahou, profesionální kampaň. To také není samozřejmost v zemi, kde demokratické strany nikoho nenominovaly.

Máme důvod k naději a můžeme po dlouhé době směrem k Hradu poslat nějaké přání. Ne, abychom něco dostali, protože slovo „dostat“ Babiš zprofanoval, ale abychom společně s něčím pohnuli. Miroslav Tyrš v počátcích Sokola rád používal slova „tužme se“ a „ruch“. Ruch ve smyslu pohybu a aktivity — existoval tenkrát třeba i časopis Ruch filosofický.

Připadá mi, že s tímto generálem na Hradě bychom se s Tyršovými devizami v zádech mohli pohnout kousek dopředu.