Bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová v prvním kole prezidentské volby přesvědčila 777 080 voličů. Znamenalo to 13,92 procenta a třetí, nepostupové místo za Petrem Pavlem a Andrejem Babišem.

Počátkem kampaně v létě jí přitom průzkumy dávaly šanci sotva na sedm procent. Po podzimním skokovém růstu se naopak v prosinci v některých průzkumech objevila na prvním místě. Pak ale začala znovu její podpora klesat — zřejmě i v důsledku toho, že se v médiích intenzivně začaly propírat nesrovnalosti na Mendelově univerzitě v době, kdy tam byla rektorkou.

Očekávání, která stála na průzkumech, jež Nerudovou řadily vedle Pavla a Babiše mezi favorizované kandidáty, se nenaplnila. Brněnská profesorka doplatila i na zpolarizování voleb Andrejem Babišem — minimálně část jejích původních příznivců se zřejmě nakonec přelila k Petru Pavlovi jako kandidátovi s větší šancí předsedu hnutí ANO porazit.

Nerudová si ale získala sympatie reakcí na nezdar, když na první povolební tiskové konferenci velkoryse podpořila pro druhé kolo Petra Pavla proti Andreji Babišovi, kterého označila za „zlo“. Petru Pavlovi přislíbila bez jakéhokoli taktizování podporu v kampani, kterou mu poté také poskytla, včetně reklamních ploch, účasti na akcích, a dokonce i vlastní sítě dobrovolníků.

Jak bude pokračovat její kariéra?

Netrvalo tedy dlouho a vyrojily se otázky ohledně dalšího politického působení Danuše Nerudové. „Mohu vás ujistit, že skutečně ve veřejném prostoru zůstanu, že si uvědomuji, jak strašně důležitá jsou pro naše občany témata životního prostředí, domácího násilí či rovnosti ve společnosti,“ řekla sama Nerudová. Doplnila, že svých témat se nechce vzdát a chce za ně dále bojovat.

Možností, jak dále ve své politické kariéře pokračovat, se jí nabízí více. Patrně nejpřímější je kandidatura do Senátu. Volby do Senátu, v nichž se obvykle známým politickým osobnostem daří, proběhnou na podzim příštího roku. Nerudová by tak pokračovala ve šlépějích hned tří neúspěšných kandidátů z prvního kola prezidentské volby před pěti lety, kteří následně známost získanou silně exponovaným kláním o post hlavy státu zúročili právě ve volbě do Senátu.

Byl to tehdejší hlavní soupeř Miloše Zemana, bývalý předseda Akademie věd Jiří Drahoš, dále Pavel Fischer, diplomat a někdejší spolupracovník Václava Havla, a konečně Marek Hilšer. Fischer i Hilšer kandidovali v prezidentských volbách znovu i letos, oba však skončili s podstatně slabším výsledkem než před pěti lety. Fischer získal 6,75 procenta a čtvrté místo, Hilšerovi dalo důvěru podruhé pouze 2,56 procenta voličů.

To představuje určité varování, že senátní kandidatura a práce v něm nemusí vést k posílení politické autority ve společnosti, ale právě naopak. Navíc jim nepomohla ani vazba k jejich obvodům. „U senátorů z pražských obvodů při pohledu na výsledky prvního kola prezidentských voleb nesledujeme bezprostřední identifikaci voličů se svými senátory: kandidáti jednoduše nebyli úspěšnější ve svých obvodech než jinde,“ upozorňuje politolog Aleš Michal.

Michal však neočekává, že by se Danuše Nerudová pokoušela kandidovat do Senátu. Právě proto, že tuto kariéru máme spojenou s neúspěšnými kandidáty — zejména po zkušenosti z minulých voleb, kdy se tři z nich senátory stali. „Trochu nás to vede k přímočarosti této cesty, která je ve skutečnosti jen jednou z možností, jak se dále uplatnit ve veřejném prostoru,“ upozorňuje politolog z pražské Univerzity Karlovy.

Politolog Jaroslav Bílek z Univerzity Karlovy však dodává, že kandidatura do Senátu je daleko snazší než například založení nové politické strany — této eventualitě se budeme věnovat níže. „Vytvořit fungující novou politickou stranu, která nebude jen na jedno použití, vyžaduje mnoho práce a času. V tomto směru je kandidatura do Senátu rozhodně jednodušší a rychlejší cestou k další politické kariéře,“ říká.

Je tu však ještě jeden podstatný rozdíl: nejbližší třetinová obměna Senátu proběhne až za necelé dva roky souběžně s krajskými volbami, což je poměrně dlouhá doba. Neúspěšní prezidentští aspiranti z roku 2018 měli možnost svůj kredit z nedávné volby využít už za tři čtvrtě roku. Po sobotním druhém kole prezidentské volby nás čeká ve zdejším prostředí neobvyklá více než roční pauza. Až v květnu příštího roku nás čekají volby do Evropského parlamentu — a i ty by pro Nerudovou mohly být jistě zajímavou příležitostí.

Na druhou stranu by si v nepřímých eurovolbách už nevystačila bez politického zázemí, ať už v podobě vlastní strany, či v podobě účasti na kandidátce strany existující. V daném ohledu se jeví jako potenciálně atraktivní osobnost do čela hned několika kandidátek. Měla by ale o takovou cestu zájem?

„Nerudová ve volbě ukázala, že je političkou do aktivní, možná stranické, politiky, protože se zdála být velmi akční, schopná orientovat se v provozu. I během debat, když bylo potřeba, dokázala ‚seknout‘. Spíše než na prezidentskou funkci by se hodila do čela či vedení strany, třeba jako ministryně,“ uvažuje politolog Jiří Pehe nad další možnou podobu angažmá Nerudové.

V roli ministryně, či obecně svého druhu „politické celebrity“ připravené v záloze například pro úřednickou vládu, by si navíc mohla zachovat jistou nadstranickost. Politolog Jaroslav Bílek doporučuje nezavrhovat ani variantu, že politický kapitál Nerudové využije některá existující strana a udělá z ní ministryni anebo ji postaví do čela kandidátky v některých nadcházejících volbách. „Danuše Nerudová si vysloužila renomé, které nyní už jenom zlepšuje tím, jak pomáhá Petru Pavlovi. Myslím, že o ní v české politice ještě uslyšíme,“ dodává Pehe.

Cesta založení vlastní strany

Pokud by se však Nerudová nespokojila se senátní rolí nebo se spojením s některou z existujících stran, může zkusit nejistou kariéru založení vlastní politické strany. Podle politologa Aleše Michala z pražské Univerzity Karlovy pro to má základní předpoklad v tom, že v prvním kole prezidentských voleb měla podporu relativně rovnoměrně rozprostřenou napříč společností bez ohledu na velikost sídel či regionů — podařilo se jí oslovit zhruba stejný podíl voličů ve městech i na venkově.

„To je situace, na kterou u liberálních a progresivních politiků nejsme úplně zvyklí. Její základnu tvořili zejména mladí lidé,“ říká Michal. „Lze to přičíst poměrně propracované a povedené propagaci na sociálních sítích. Tam přitom zároveň narazila na svůj limit,“ dodává.

Danuše Nerudová ve všech třinácti krajích i v hlavním městě skončila na třetím místě za Petrem Pavlem či Andrejem Babišem. Nejlepší výsledky si připsala v Pardubickém kraji, Jihomoravském kraji a na Vysočině. Naopak nejhůře, ale stále nad jedenáctiprocentním ziskem, si vedla v Ústeckém a Karlovarském kraji. Procentuální zisky bývalé rektorky napříč Českou republikou jsou následující:

- Praha: 14,55 %

- Středočeský kraj: 13,83 %

- Jihočeský kraj: 15,03 %

- Plzeňský kraj: 12,97 %

- Karlovarský kraj: 11,31 %

- Ústecký kraj: 11,02 %

- Liberecký kraj: 13,87 %

- Královéhradecký kraj: 14,55 %

- Pardubický kraj: 15,49 %

- Kraj Vysočina: 15,09 %

- Jihomoravský kraj: 15,37 %

- Olomoucký kraj: 13,77 %

- Zlínský kraj: 14,32 %

- Moravskoslezský kraj: 12,05 %

S takto rozvrstvenou podporou má podle politologa Michala skutečně potenciál oslovit specifickou skupinu voličů. Pokud by se však jednalo o založení vlastní politické strany, nevyhnutelně narazí na konkurenci ostatních liberálně zaměřených značek, což může, jak Michal upozorňuje, šanci na větší úspěch už dopředu limitovat.

Ačkoliv liberální formace podobného typu v české politice mají své místo a voliči změnu často vyhledávají, vzhledem k přetlaku na tomto poli by podle něj dávala větší smysl kooperace s existujícími politickými silami. Krom toho Michal upozorňuje na další úskalí možného nadcházejícího politického angažmá bývalé rektorky.

„První politickou zkušeností bývalé rektorky byla právě kandidatura v silně personalizovaných volbách na základě nominace občanů, což možnému uplatnění ve stranické politice nemusí nahrávat, a může to mít blíže nějaké formě iniciativy typu sociálního hnutí. I ta však mohou mít v české politice své místo, pokud se dokáží dobře organizačně etablovat,“ dodává Aleš Michal.

Je ovšem zjevné, že česká politika stále postrádá relevantní subjekt, který by tvořil opozici k současné vládě z pozic nalevo od středu, a souběžně by se ostře vymezoval vůči oligarchickému, populistickému a národoveckému bloku s patrony Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou. Tuto funkci by standardně plnila ČSSD, jenomže ta se nedokáže zatím vymanit ze stínu kolaborace s Babišovým ANO v minulém volebním období, jak naznačilo i manévrování předsedy strany Michala Šmardy po prvním kole prezidentské volby — srovnání jeho opatrnické reakce s ráznou reakcí Danuše Nerudové nemůže být výmluvnější.

Potenciálně nejperspektivnější strategii pro levicovou opozici si ostatně Nerudová vyzkoušela už v prezidentské kampani, kdy neváhala Babiše tepat a po prvním kole označit za „zlo“, souběžně však kritizovala vládu kvůli nedostatečné podpoře občanům v ekonomické krizi. Jenomže v dané souvislosti se samozřejmě vždy vynoří otázka nejasnosti ideového a názorového ukotvení Nerudové.

Sama některé zásadní názory, jako v případě tématu progresivního zdanění, v průběhu času měnila jakoby v závislosti na očekáváních. Velkou kritiku vzhledem k jejímu zdůrazňování tématu změn klimatu vyvolalo její setkání s fosilním oligarchou Pavlem Tykačem. Kampaň Nerudové tak opakovaně provázely otazníky, zda a nakolik u ní má politický marketing převahu nad reálným obsahem.

Podle politologa Peheho bylo vymezování se Nerudové vůči vládě ze sociálních pozic podobně jako u Pavla autentické zpola. „Všichni kandidáti se proti vládě nějak vymezovali, protože s ní nechtěli být spojováni v současné situaci, kdy vláda nedělá vše úplně dobře,“ podotýká Pehe. „Myslím si ale, že Pavel i Nerudová mají sociální cítění silnější, než co předvádí vládní koalice,“ říká.

Oba by podle něj typově patřili k politickému středu s přesahem k politické solidaritě a sociálním otázkám. „Taková strana v koalici není snad s výjimkou Pirátů, kteří však mohou být pro Nerudovou příliš nekompatibilní s jejím budovaným veřejným obrazem.“ Důvod, proč se oba kandidáti od vlády distancovali, je podle Peheho jak taktický, tak faktický: ani jeden z nich se neztotožňuje zcela s programem vlády.

Politolog Jaroslav Bílek má za to, že Nerudová má šanci — ať už v jakékoliv roli — uspět, pokud se poučí ze současného relativního nezdaru, na němž se zřejmě podepsalo i taktické lavírování, nepevnost v názorech a ne zcela jasné ideové ukotvení. „Nelze opomenout, že i když nepostoupila do druhého kola prezidentských voleb, prudce zvýšila svou obecnou známost a jistě získala řadu fanoušků a podporovatelů, se kterými může v budoucnosti pracovat,“ říká.