Začátkem týdne proběhly na gymnáziích, středních odborných školách i učilištích po celé zemi simulované „volby nanečisto“, v nichž si mladí voliči, často ještě bez reálného volebního práva, mohou „zvolit“ svou hlavu státu. Celý projekt Člověka v tísni není ani tak přesnou zprávou o preferencích budoucích voličů, jako spíše symbolickým prostředkem, který má generaci dnešních studentů vést k zájmu o veřejné dění.

Letos se zapojilo přes sedm set škol. Tradičně necelou polovinu tvořila gymnázia, zatímco odborná učiliště pouze zlomek. Na výsledky tak nelze pohlížet podobně jako na výsledky standardního, na přesné metodice stavěného sociologického průzkumu. Z výsledků nicméně můžeme s opatrností číst jisté trendy, zvláště pokud v zásadě potvrzují i sondy z průzkumů sociologických agentur.

Prezidentské volby mezi více než 76 tisíci středoškoláky suverénně ovládla bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová, a kdo má možnost být s mladými lidmi v kontaktu, překvapit ho to mohlo leda stěží. Nerudová dosáhla výsledku 54,11 procenta, což v případě předchozích dvou simulovaných hlasováních o příští hlavě státu na středních školách nemá obdoby.

Bývalá rektorka uspěla především na gymnáziích a středních odborných školách, v některých krajích získala i přes šedesát procent hlasů. Na učilištích byl její úspěch méně zářivý, celkově však rektorce dali středoškoláci jednoznačně přednost před generálem ve výslužbě Petrem Pavlem (celkově 25,65 procenta) a expremiérem a šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem (9,92 procenta). Senátoři Pavel Fischer (3,56 procenta) i Marek Hilšer (2,61 procenta) oproti studentským volbám v roce 2018 zásadně propadli.

Jak už bylo naznačeno, středoškoláci nanečisto volili i před pěti, respektive deseti lety. A v obou případech volili zcela jinak, než jak posléze dopadly skutečné volby. V roce 2018 ve studentských volbách zvítězil bývalý předseda Akademie věd Jiří Drahoš s téměř 34 procenty hlasů, zatímco první i druhé kolo ostrých voleb ovládl stávající prezident Miloš Zeman. V roce 2013 pak s čtyřicetiprocentní podporou první kolo studentských voleb ovládl pro svůj výstřední zjev známý umělec Vladimír Franz, který se v reálných volbách zdaleka nedostal ani do druhého kola.

Mládež jako nepřítel

Volby v České republice i jinde ve světě v posledních letech jsou stále častěji definovány odporem části společnosti vůči nejmladší generaci a — byť i domnělým — hodnotám, které mladí lidé reprezentují. Je lhostejné, zda si do rovnice dosadíte úspěch drzých a hlasitých buřičů z lidu, jako jsou Miloš Zeman či Donald Trump, nebo úspěchy fašizující nové pravice po celém světě, naposledy v Itálii.

Ostatně, jak potvrzují třeba pravidelné analýzy Českých elfů, na dezinformačních webech, skupinách na sociálních sítích či v řetězových e-mailech vedle pojmů jako Ukrajina, Fialova vláda, USA, Evropská unie, NATO, Západ, média, Česká televize, uprchlíci, Václav Havel nebo George Soros v negativních konotacích často rezonuje také téma „mladá generace“.

Mladá generace se totiž čím dá častěji — a jde o narativ kromě dezinformátorů podporovaný i části mainstreamových, zejména konzervativně orientovaných médií, včetně médií z holdingu Agrofert — stává synonymem pro zástupy neomarxistů, komunistů, či liberálů, kteří chtějí zničit evropský průmysl „Green dealem“, bílé muže a heterosexuály prohlásí za podřadné, prosadí povinnou změnu pohlaví, nastěhují lidem do bytů uprchlíky, prodají naši suverenitu Bruselu. Na tom, že jde leckdy o zcela protichůdné teze, na dezinformační scéně nejde — všechny jsou součástí jednoho vágního narativu, na nějž naskakuje i část lidí mimo kmenové šiřitele dezinformací.

Jde samozřejmě o nesmysly a teorie o „hnutí woke“ by měla být standardně v seriózních médiích rámována jako součást absurdních až bizarních moderních konspiračních teorií — třeba vedle amerického QAnon, podle nějž se proti americkému exprezidentovi Trumpovi spiknuli pedofilní satanisté spolu s Demokratickou stranou.

Nejen ve světě, ale i v tuzemském prostředí si nachází stále častěji své adresáty, jejichž profil je dobře znám. Jsou to světem frustrovaní lidé, častěji starší muži, jejichž krize středního věku se potkala s pocitem, že jim jejich starý, důvěrně známý svět protéká mezi prsty. A přesně tito adresáti jsou klientelou politiků, jako je Trump, Zeman, Bolsonaro, Meloniová, do značné míry i Orbán a další — tedy politiků a političek, kteří jak svým politickým stylem, rétorikou, tak reálnými politickými kroky, představují zásadní ohrožení moderních demokracií.

V české veřejné debatě byl nejvýraznější personifikací této emoce v posledních letech Miloš Zeman. Bylo by však bláhové si myslet, že jeho odchodem do politického důchodu bude nebezpečí zvolení světonázorového pokračovatele zažehnáno.

Andrej Babiš už si na tuto roli vyloženě brousí zuby a přeje si, aby se ve druhém kole mohl utkat s Danuší Nerudovou, kterou by přesně ve výše popsaných intencích — v českých reáliích doplněných o nálepky typu „kandidátka pražské kavárny“ — mohl rámovat a v tomto duchu proti ní mobilizovat. Jeho média, která jsou jedním ze zdrojů narativů o „mladých neomarxistech“, mu s tím pomůžou — podobně jako při loňské úspěšné revoltě proti údajně ultralevicovým Pirátům, kteří nastěhují lidem do bytů uprchlíky.

Danuši Nerudové můžeme vytýkat mnohé. Souběžně však můžeme vidět a zdůraznit její neoddiskutovatelný přínos v tom, že se jí podařilo stát se konsenzuálním hlasem a aktivizačním prvkem spíše pasivní nejmladší voličské generace. To opravdu není málo. V české politice je podobných vzorů opravdu poskrovnu — vždyť ve sněmovně sedí všeho všudy tři poslanci a poslankyně pod třicet a mladí nespokojení angažovaní lidé jsou odkázáni k aktivismu, neboť ve vstupu do institucionální politiky jim brání formální překážky.

Mladé generaci, mé generaci přeji, aby si lednovou volbu nenechala vzít, jako se to bohužel stalo posledně a předposledně. A napříště jí přeji více vzorů, jako je Danuše Nerudová. Snad méně zástupných a nouzových, než byl dříve Jiří Drahoš, Vladimír Franz nebo Karel Schwarzenberg.