Poslanci německého Spolkového sněmu před několika dny schválili volební právo u voleb do Evropského parlamentu pro občany od šestnácti let. Dosud mohli Němci volit až od osmnácti, podobně jako dosud v České republice. Náš západní soused tak jde ve stopách Rakouska či dalších evropských zemí, které podobná opatření zavedly už dříve.

V Německu už nyní mohou volit i šestnáctiletí při zemských či komunálních volbách v některých spolkových zemích. Původním plánem kabinetu kancléře Olafa Scholze bylo snížení minimálního voličského věku také u spolkových voleb — k tomu je však třeba ústavní většina, kterou stávající koalice sociální demokracie, zelených a liberální FDP nemá. Opoziční křesťanští demokraté a krajně pravicová Alternativa pro Německo jsou totiž nepřekvapivě proti.

Podobné iniciativy na snížení volebního minimálního věku alespoň u lokálních voleb čas od času zazní i v České republice — tu téma nadhodí Zelení, tu Starostové s Piráty. Širší politická vůle k prohloubení naší demokracie po vzoru některých západních zemí však v české politice chybí. Ke škodě nás všech.

Šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka krátce po letošních komunálních a senátních volbách napsal, že „voliči jsou zdaleka nejkompetentnější institucí českého politického provozu“. Myslím, že tuto myšlenku lze posunul ještě dále: Mladí voliči jsou zdaleka nejkompetentnější institucí tuzemského politického provozu.

Mnohdy zaznívá, že mladí voliči by snadněji naskočili na lep různým extremistům a populistům, ale máloco může být dále od pravdy. Jde o myšlenku založenou na dojmech, klišé, a stereotypním či pejorativním pohledu na mladší generaci. Ta tu byla v rámci přirozeného generačního střetu přítomna vždy. A nikoliv jen generačního — vzpomeňme na předsudky, které panovaly při zavádění volebního práva pro ženy.

Především ale nic takového nemá oporu v datech, protože tak ukazují pravý opak: zatímco u voličů do třiceti let vedou veskrze Piráti, kdyby bylo jen na starších voličích, nacházeli bychom se dávno v oligarchicko-populisticko-fašistickém pekle. Že to je momentálně vina až groteskní neakceschopnosti tradiční levice v čele s ČSSD, je věc jiná.

Jsou a byli to právě mladí lidé a studenti, kdo v zárodku rozhýbali důležité společenské změny, ať už ty demokratické před třiatřiceti lety, nebo ty sociálně-ekologické dnes — třeba při okupačních stávkách, jež na českých univerzitách proběhly v posledních dnech. Je nasnadě, kdo má na odepírání možnosti volit části dle práva odpovědné populace jen na základě jejího věku, a tedy veskrze udržení statutu quo, největší zájem.

Komu vyhovuje status quo?

Kromě fosilních korporací to jsou také ultrakonzervativci, reakcionáři, homofobové, náboženští fundamentalisté a všelijaké zpátečnické síly vůbec, kdo ze současného rozpoložení těží. Jejich úspěch a vliv nutný pro prosazování jejich agendy — ať už jde o odpor k interrupcím či rovným právům LGBTQ lidí — totiž úzce souvisí mimo jiné s odtržením formální politiky od nejmladších generací i jiných konkrétních společenských skupin.

Sněmovna plná padesátiletých či šedesátiletých pánů zkrátka ústavní zákaz rovných manželství odhlasuje s daleko větší lehkostí, než politický sbor, v němž mají odpovídající zastoupení i mladší lidé, ženy či sexuální menšiny. Zlomit současný stav, kdy je průměrný věk poslance padesát let, pouze tři poslanci jsou mladší třiceti let a tři čtvrtiny sněmovny tvoří muži, by kromě snížení minimálního věku pro kandidaturu napomohlo právě snížení voličského minimálního věku.

V nejhlubším zájmu občanské společnosti oproti fosilním korporacím, ultrakonzervativcům a všelijakým antidemokratickým silám nyní je zájem mladých lidí o veřejné dění co nejusilovněji podporovat a vytvářet pro něj zázemí. Toho nedocílíme jednou změnou, ale snížení hranice pro volbu může být vůbec tou nejsignifikantnější a nejsymboličtější.

Stávající hluboce konzervativní, ne-li autoritářský systém vzdělávání a téměř nulová reálná možnost se v rámci školních samospráv podílet na chodu škol apatii ohledně politiky u mladých svým výrazným dílem přispívají.

Jsou však méně zásadní ve srovnání s formálním upíráním volebního práva desítkám tisíc lidí — ačkoliv trestní odpovědnost jim už dávno přiznáváme. Když je vám šestnáct, můžete sice v České republice jít do vězení, ale nemůžete spolurozhodovat o budoucnosti a správě země, ve které žijete.

A až v osmnácti letech nabudete volební právo, k volebním urnám můžete jít dost možná leda s vědomím, že váš hlas stejně nic nezmění, protože lidé, kteří stojí v opozici k vašemu pohledu na svět, si už kontrolu nad podobou politiky dávno institucionálně pojistili. Třeba existencí parlamentní komory, která je vyhrazena pouze lidem starším čtyřiceti let.

Toto vědomí může u dospívajících zasít frustraci a apatii vůči svobodnému zřízení a vytvářet v nich dojem nefunkční, či neúplné demokracie. Což nutně vede k nepochopení, k čemu demokratické zřízení vlastně máme, a v nedůvěru v něj. A to je v kontextu čím dál nestabilnější a turbulentnější doby krize dosavadního světového řádu nanejvýš nebezpečné.