V Deníku Referendum dlouhá léta rámujeme dění na české politické scéně jako střet mezi demokracií a oligarchií. Touto optikou dopadla letošní obměna třetiny Senátu nad očekávání dobře. Kandidáti spojení s vládními stranami uspěli ve dvaadvaceti ze sedmadvaceti obvodů, Babišovo hnutí ANO získalo pouhé dva mandáty, třetí ve spojení s ČSSD.

Vedle této roviny je však třeba dodat, že volby skončily jednoznačnou prohrou pro liberální a progresivní, či s občanskou společností spojené kandidáty: celkově za ně můžeme označit zřejmě pouze dva nové či staronové senátory: Miluši Horskou na Pardubicku a Martina Krska na Ústecku. Jinak uspěli ostře konzervativní kandidáti a celkově obskurní postavy včetně šiřitelů pavědeckých informací.

Namísto občanských osobností bizarní zjevy

Dílem je to samozřejmě dané hegemonií konzervativní pravice, reprezentované dnešními vládními stranami, na demokratické části spektra. Svá křesla obhájili tvrdí „devadesátkoví ODSáci“ Tomáš Jirsa či Jiří Oberfalzer, přičemž Jirsa proslul třeba i jako šiřitel dezinformací o klimatických změnách.

Rovněž v barvách koalice Spolu v Senátu zasedne kardiochirurg Jan Pirk, který na sebe upozornil svéráznými až bizarními postoji v době pandemie a který porazil stávající senátorku Renatu Chmelovou. Spolu například se Soňou Pekovou či Romanem Šmuclerem z pozice lékaře relativizoval nebezpečí viru. „V Číně je populace přemnožená a každý živočišný druh, když je ho mnoho, tak se něco stane a příroda to začne korigovat. Ty tisícovky mrtvých v Číně, to je jen relativní číslo,“ uvedl v březnu 2020.

Na Kroměřížsku pak kandidátku hnutí ANO porazila nezávislá proruská a antirouškařská aktivistka, favoritka dezinformačních médií Jana Zwyrtek Hamplová. Na Plzeňsku kandidáta koalice Spolu porazila exministryně spravedlnosti a samozvaná bojovnice za „normální svět“ Daniela Kovářová, která trpí obzvlášť těžkou formou stockholmského syndromu: v posledních letech svou image stavěla především na boji proti feminismu, kampani MeToo a na omlouvání sexuálního obtěžování, o němž naposledy napsala, že je „přirozeným chováním všech samců a samiček“.

Volební účast podkopává legitimitu

Jedním dechem je potom třeba upozornit na tradičně nízkou volební účast. Sobotní výsledky vyjadřují vůli pouze 19,44 procent občanů, pro čtení názorového rozložení v české společnosti jsou tak nepříliš vypovídající.

Účast ve druhém kole senátních voleb od roku 2010 nepřekročila dvacet procent: byť letos byla s více než 19 procenty vyšší než v předchozích letech: před dvěma lety činila 16,74 procenta, v roce 2016 spadla na historicky nejnižší hodnotu 15,38 procenta.

Takto propastně nízká účast je samozřejmě vodou na mlýn populistickým politikům, kteří Senát označují za zbytečnou instituci, o niž občané nejeví zájem, zpomaluje přijímání legislativy a stojí peníze na platy jednaosmdesáti zákonodárců. Takto mluví zástupci Okamurovy SPD či Trikolóry, ale také hnutí ANO, kterému se v senátních volbách nedaří dlouhodobě.

Po letošních volbách drží dle preferencí ke sněmovním volbám třicetiprocentní ANO — bez dvou senátorů spojených primárně se sociální demokracií — pouhé čtyři senátory. I sám předseda Andrej Babiš dlouhodobě označuje Senát za zbytečnou instituci.

Nejen pojistka demokracie, ale také pojistka konzervativního světonázoru

V duelech senátních kandidátů před druhým kolem voleb v České televizi padala také otázka, jak zvýšit zájem občanů o senátní volby. Nápady byly různé: od zavedení jednokolové volby, přes konání druhého — důležitějšího — kola volby souběžně s komunálními volbami až po volbu celého Senátu naráz, namísto jeho postupné třetinové obměny.

V této debatě, bez ohledu na to, zda konkrétní návrhy mohou volební účasti a kredibilitě Senátu jako instituce dílem pomoci, však chybí komplexnější rozměr. Namísto debat o dílčích změnách volebního systému tu chybí perspektiva, zda to, že je Senát otloukánkem zdejšího institucionálního ustavení, nevychází nutně z jeho dnešního charakteru.

Dnešní Senát je totiž ryze konzervativní institucí v nejhorším i nejlepším smyslu toho slova. Jeho důležitou a funkční roli jako demokratické pojistky jsme v našem pojetí posunuli ještě dále.

Senát má být přímo kotvou i v době bouřlivých politických změn, což jistí jeho volební systém: obměna třetiny křesel po dvou letech jej činí odolným vůči překotným změnám nálad a vlivu emocí ve společnosti. Staví primárně na výrazných regionálních osobnostech: a zákonitě tak stojí v cestě autoritářským a populistickým stranám jednoho muže, jakými ANO i SPD jsou.

Zároveň, věková hranice pro kandidaturu stanovená na čtyřicet let je pojistkou, že v konzervativní instituci zasednou také konzervativní politici: lidé odolní vůči „kdejakým novotám“, záruka jistoty a jisté kontinuity. Z pojistky demokracie se pak stává jakási „rada starších“, vycházející z představy o moudrých, zkušených, starých lidech, jimž je žádoucí projevovat úctu, respekt a důvěru v jejich neomylnost, což tu přežívá v lidském podvědomí již od dob starých kmenových kultur.

Senát je při svém současném nastavení nutně vedle pojistky demokracie také pojistkou přítomnosti konzervativního světonázoru v české politické debatě a v českém politickém provozu. Radikální feministky by mohly říct, že je pojistkou nadvlády privilegovaných postarších mužů ve společnosti — a měly by pravdu.

Nová idea: otevřeme Senát mladším kandidátům

Je tak na místě ptát se, jestli taková koncepce horní komory není právě to, kvůli čemu si k ní čeští občané dosud nedokázali vybudovat vztah. Otevřít přitom Senát i mladším kandidátům, než jak stanoví absurdní a v evropském kontextu výjimečně vysoko postavená hranice čtyřiceti let, by bylo tím nejmenším, co bychom pro něj mohli udělat.

Nepřicházeli bychom zbytečně o potenciál schopných lidí mladších čtyřiceti let, kteří se nedokázali protlačit mnohdy zatvrzelými strukturami politických stran proti starým kádrům na volitelná místa kandidátek do sněmovních voleb. Nebo se s žádnou stranou spojovat nechtějí a senátní volby by pro ně byly prostředkem, jak jako kandidáti občanské společnosti do horní komory proniknout.

Šanci by dostali i mladí, liberální, progresivní kandidáti, kteří by mohli vnést do konvenční české vysoké politiky nové perspektivy a odvahu ke krokům, jako je třeba manželství pro všechny či řešení menstruační chudoby.

Dnes totiž politici v Senátu příliš nepřispívají k řešení zásadních úkolů, jež před námi leží. Naopak přicházejí s bizarními návrhy, s nimiž sbírají body v atmosféře kulturních válek: jako je třeba zakotvení právo bránit se zbraní do Ústavy, jež bylo loni schváleno z iniciativy či za hlasité podpory senátorů Martina Červíčka (ODS), Zdeňka Hraby (tehdy STAN) a Michala Canova (SLK).

V momentě, kdy by Senát nebyl uzavřený velké části populace, nebyl by vnímaný — dnes často právem — jako zkostnatělá, od reality odtržená instituce a odkladiště politických dinosaurů. To by mohlo napomoci nyní mizerné volební účasti. S tím se nakonec pojí zvýšení legitimity Senátu jako instituce a méně živné půdy pro jeho odpůrce — a to by bezesporu bylo výhrou pro českou parlamentní demokracii.

Senát je unikátní a svérázná instituce sám o sobě, při své základní koncepci a systému volby: jako ústavní pojistka, nástroj zkvalitňování legislativy, nositel důležitých témat, která mohou v dolní parlamentní komoře zapadnout, stejně jako jistota přítomnosti nestranických kandidátů občanské společnosti či lokálních osobností spojených s místními hnutími.

Nemusíme jeho odlišnost ještě posilovat tím, že na základě věku vyselektujeme ty, kdo se o místo v něm mohou ucházet. V důsledku tím totiž naopak zásadně oslabujeme a ohrožujeme podstatu horní parlamentní komory — která napříště, kdy se voličské nálady mohou snadno obrátit ve prospěch populistické opozice, může hrát ještě podstatnou roli.

Je zcela jisté, že předvolební rétorická cvičení kandidátů na senátory se v konkrétní koncepční debatu o změně systému volby do senátu nepromění. Dílem tomu lze rozumět, a dokonce to lze i schvalovat: dá rozum, že v době vyhrocené mezinárodně bezpečnostní a sociální situace a v době, kdy českou politiku definuje souboj demokracie s oligarchií, panuje vůči jakýmkoliv ústavním změnám ostražitost a zdrženlivost.

Zároveň je však trpkým faktem, že politická vůle k modernizaci některých archaických prvků českého volebního systému, k nimž třeba v některých zemích západní Evropy postupně sahají, v České republice chybí. Dokonce i zanesení té nejbanálnější myšlenky, která se v tomto směru tu a tam ve veřejné debatě objeví — dnes jsou jejím nositelem Starostové a nezávislí, dříve třeba Zelení — tedy snížení minimální voličské hranice pro komunální volby z osmnácti na šestnáct let, není dnes na programu.

Mladým lidem, kteří dnes dospívají, se však i vlivem jiných než formálních faktorů — třeba podobou vzdělávacího systému a možnosti participace ve školách — politika a demokracie stále více odcizuje. A to věru není dobrou zprávou — vzhledem k tomu, že životy dnešní mladé generace bude v největší míře definovat úsilí o zvládnutí klimatické krize a s tím související problémy, přičemž bude nutně třeba kvalitních, poctivých, demokracii ctících politiků a zájmu občanů o veřejné dění.