O manželství pro všechny je pro toto volební období zřejmě dobojováno. Pro plnou verzi manželství i pro páry stejného pohlaví, jaká funguje v pětatřiceti zemích světa, včetně sousedního Německa a Rakouska, ale i ortodoxního Řecka, se ve sněmovně podpora nenašla.

Minulý týden přijatá podoba zákona, která nyní míří do Senátu, napravuje některé symbolické i praktické nerovnosti mezi stejnopohlavními a různopohlavními páry, týkající se podoby obřadu, možnosti společného jmění, nároku na vdovský nebo vdovecký důchod nebo třeba určení společného příjmení.

Stejnopohlavní páry nebudou moct adoptovat dítě důstojně společně, v rámci jednoho procesu, neboť si je budou moci adoptovat pouze jako jednotlivci, a vztah k druhému partnerovi řešit až následně prostřednictvím přiosvojení.

Chyba liberálního tábora

Neschválení manželství pro všechny v plné, neokleštěné verzi, je velkou prohrou českého — v širším smyslu — liberálního tábora. To je třeba jednoznačně pojmenovat. Není to prohra překvapivá: že ve sněmovně mají převahu tradicionalistické síly a skutečné manželství pro všechny je při jejím současném složení neprůchodné, bylo jasné už od sečtení výsledků voleb v roce 2021.

Přesto nelze výsledek z minulého týdne spojovat jen se silnou pozicí konzervativců ve stávající sněmovně. Poslanci a poslankyně z liberálnější části sněmovny v čele se STAN, Piráty a TOP 09 v klíčovém momentě zahodili své principy a uzavřeli nedůstojný kompromis s odpůrci rovnosti a západního pojetí lidských práv.

Velký podíl na přijetí okleštěné výsledné podoby zákona mělo hnutí ANO, které jej jako celek podpořilo — s čestnou výjimkou Andrey Babišové. Pro schválení hlasovali jako celek všichni přítomní poslanci Pirátů a TOP 09, většina přítomných poslanců STAN i hrstka podporovatelů manželství pro všechny z ODS jako ministr Martin Baxa, ministryně Jana Černochová nebo poslankyně Eva Decroix.

Naopak proti byla jako celek SPD a ultrakonzervativci z ODS a KDU-ČSL kolem Marka Bendy a Romany Bělohlávkové. Jiní poslanci, zejména ti ze STAN, osekanou formu nepodpořili.

Argumentovali tím, že nejsou ochotní ustoupit z rovnosti bez přívlastků, již zákon o manželství pro všechny představoval. K této skupině patřil mimo jiné předseda STAN a ministr vnitra Vít Rakušan či poslankyně a stranická místopředsedkyně Michaela Šebelová, která sama loni veřejně vystoupila s tím, že jeden z jejích synů je gay.

To, že značná část podporovatelů manželství pro všechny ve sněmovně akceptovala omezenou rovnost, lze pochopit. V kontextu letité, vyčerpávající a emocionální debaty zvítězila — jistě v dobré víře — lákavá vidina alespoň částečného narovnání práv a odstranění praktických překážek, s nimiž se stejnopohlavní páry v každodenním životě setkávají. Nic to ale nemění na tom, že to byla chyba. Boj o manželství pro všechny tím prohráli a někteří z nich to sami dobře vědí.

Současná česká debata o manželství pro všechny se podobá slovenské debatě o zavedení životních partnerství, pouze se nacházejí v různých fázích: zatímco čeští konzervativci říkají, že rovnost podporují, ale bez názvu manželství a dětí, slovenští konzervativci s identickými argumenty prohlašují, že chtějí řešit problémy stejnopohlavních párů, ale pouze drobnými úpravami rodinné legislativy, a nikoliv v rámci institucionalizace jejich svazků. Jde o globalizovaný kulturní konflikt, motivovaný odporem k emancipaci, pokroku a rovnoprávnosti.

Podpora rovnosti, ale trvání na odlišném názvu a ztížení společné adopce dětí je pro české konzervativce pouhým strategickým ústupkem. Když na tuto průhlednou strategii liberálnější zákonodárci minulý týden přistoupili, dodali tím legitimitu konzervativcům, kteří tvrdí, že narovnání práv ve skutečnosti brání liberálové a progresivisté, kteří trvají na slovu manželství a odmítají ustoupit.

Liberální politici tudíž neměli přistupovat na jakékoliv jiné řešení, než je plnohodnotné manželství pro všechny — i za cenu, že spadne pod stůl částečná náprava situace stejnopohlavních párů. Rovnoprávnost totiž buď je, nebo není: nelze si z ní vybírat jako z katalogu, a proto by jiná alternativa než přijetí manželství pro všechny se vším všudy neměla být přijatelná.

Je to podobné jako s jinými právy: stejně jako by pro nás nebylo přijatelné mít volební právo pro ženy, ale pouze v komunálních a krajských volbách, nebo mít zapovězenou rasovou segregaci, ale s výjimkou škol a nemocnic, nemá pro nás být přijatelné mít rovnost manželství bez ohledu na orientaci, ale s výjimkou názvu a možnosti adopce dětí.

A jak se zdá, připomenout to bylo třeba v první řadě liberálním zákonodárcům. Schválením zákona z minulého týdne, pro který hlasovali, totiž v České republice nadále občany dělíme na dvě uměle konstruované kategorie s odlišnými právy.

Stále je možné, že podobu návrhu výrazně ovlivní Senát nebo jej nepodepíše prezident Petr Pavel, dlouhodobý podporovatel manželství pro všechny. Bylo by to v tento moment to nejlepší, co by mohl udělat, a dal by tím veřejnosti i zákonodárcům zřetelně najevo, že s „rovností bez rovnosti“, upečenou v rámci sněmovního politikaření, se spokojit nelze.

Řešením je volit progresivně

Prezidentovo veto samo o sobě by situaci velmi pravděpodobně nevyřešilo. Přijatá podoba posílení práv stejnopohlavních párů je patrně při současném rozložení sněmovny maximum možného. Řešení je ale dlouhodobě známé a mnohokrát vyslovené: volit progresivnější politiky. Předpokladem je větší aktivní zájem o politiku.

Kvalita politické reprezentace totiž odpovídá tomu, jak politicky angažovaný je běžný člověk. Mnohým z nás oprávněně vadí nejen absolutní nekompetence politiků v diskusích o Istanbulské úmluvě nebo manželství pro všechny, ale velmi pochybná pověst ministra spravedlnosti nebo to, že ministryně obrany vystupuje jako vzteklý internetový troll, nikoli jako ústavní činitelka. To vše je důsledkem degradace aktivního občanství na nezúčastněné pozorování.

Jako příznak takového apatického přístupu lze brát i četné projevy na sociálních sítích, v nichž mladí lidé vyhrožují, že Českou republiku kvůli porážce manželství pro všechny opustí. Frustrace a vztek LGBTQ lidí jsou pochopitelné.

Mají-li však přispět ke změně, je nezbytné přetavit emoce v protestní hnutí, které bude muset jít mnohem dál než dosavadní strategie zastánců manželství pro všechny. Prokázalo se totiž, že metody spoléhající výhradně na lobbing u zvolených politiků, reklamní kampaně na rovné manželství nebo předvolební dotazníky mezi kandidáty, zkrátka nestačí.

Zásadní inspirací a předobrazem nám může být Polsko posledních let, kde se spouštěčem masivní mobilizace především mladých žen stalo v roce 2020 drakonické omezení potratů. Zvýšená volební účast žen a mladých lidí pak zásadně přispěla k porážce autoritářské vládnoucí strany a vítězství opoziční, demokratické a prozápadní koalice vedené Donaldem Tuskem.

„Začaly jsme se jakožto mladé aktivistky k volbám vyjadřovat, pořádat protesty, točit videa. Daly jsme zkrátka najevo, že ať se to mocným líbí, nebo ne, představujeme v těchto volbách důležité hráčky — a že budeme zatraceně hlasité!“ popsala pro Deník Referendum mladá polská aktivistka Dominika Lasotová, jež se mimo jiné podílela na výrazné kampani za zvýšení volební účasti mladých lidí Zticha už jsme byly.

Občanská mobilizace v Polsku se přitom netýkala jenom potratů. Země má totiž dlouhodobě rozmanitou a lokálně silnou i LGBTQ občanskou společnost, navzdory velmi nevybíravé kampani politiků téměř dekádu vládnoucího Práva a spravedlnosti. Tu mu pragocentrická Česká republika může leda závidět.

Byť i u nás najdeme inspirativní nekomerční lokální iniciativy jako Ostravský prajd, Most Pride nebo Slavex Pride, takřka veškerá pozornost, energie a prostředky je dosud soustředěna do pražského festivalu Prague Pride, který se postupně ze sféry občanské společnosti přesunul do role komerčního festivalu, který má rok od roku větší problém s křiklavým pinkwashingem.

Aktivizace mladých lidí a liberálních kandidátů je zásadní už vzhledem k podzimním senátním volbám: ty mají tradičně velmi slabou volební účast, pohybující se ve druhém kole okolo dvaceti procent, a dlouhodobě lákají především voliče konzervativní pravice.

Konzervativní charakter Senátu, který se nedávno projevil zamítnutím ratifikace Istanbulské úmluvy, je zčásti dán také věkovou hranicí čtyřicet let pro pasivní volební právo. Kampaně ke zvýšení účasti mladších, liberálnějších voličů mohou přispět ke zvolení kandidátů, kteří podporují rovnost pro všechny. Rozhodující ale budou až sněmovní volby v příštím roce.

Souběžně však musí pokračovat také kampaň za omezení silného vlivu ultrakonzervativních lobbistů, reprezentovaných Aliancí pro rodinu a protipotratovým Hnutím pro život. Ty v sekularizované České republice vsadily na image spontánních občanských iniciativ, nepoužívají náboženskou rétoriku ani symboliku a svoji agendu spojují s mainstreamovými tématy: v případě Aliance pro rodinu jsou to práva dětí, v případě Hnutí pro život ekonomická podpora mateřství.

Úzkostlivým zaměřením pozornosti na dílčí témata přitom zakrývají širší ultrakonzervativní společenskou vizi. Ačkoliv neumějí mobilizovat lidi v ulicích, mají bohatou síť politických konexí a skvěle zvládají politický lobbing. Je proto třeba požadovat, aby zástupcům ultrakonzervativní lobby nebyly poskytovány poradenské posty v blízkosti politiků. Podobně je třeba bránit občanskou společnost ztížením takzvaných SLAPP žalob, které ultrakonzervativní organizace vůči novinářům i dalším kritikům využívají.

Přetrvávající rozdělení lidí na dvě kategorie na základě jejich vztahové orientace a odmítnutí nápravy tohoto stavu je samozřejmě chmurné. Už nyní přitom sledujeme první protestní iniciativy, které na neúspěch reagují: aktivisté svolali protest za rovná práva na pražské Náměstí Jana Palacha. Nesmíme se tu však zastavit.

Pokud má být po příštích sněmovních volbách prosazena skutečná rovnost pro všechny, čeká aktivní liberální veřejnost ještě velmi mnoho práce. Historie sociálních hnutí a emancipačních bojů však ukazuje, že je třeba vytrvat a o svá práva se aktivně a soustavně hlásit, protože jen tudy vede cesta k úspěchu.