Partnerské soužití v jiném složení, než je tradiční manželství muže a ženy, různé náboženské komunity v dějinách tolerovaly. Reformní a konzervativní rabíni a část autorit ortodoxního judaismu připouštějí alespoň některé podoby kohabitace osob stejného pohlaví. Védy, posvátné spisy přijímané významnou částí indických náboženských tradic, hovoří bez odsuzování o třetím pohlaví vedle mužského a ženského a má se za to, že to je starověká obdoba reflexe lesbických, gay a bisexuálních orientací.

Jedna z pěti zásad, k nimž se člověk přihlašuje, když se stává buddhistou, je zdržovat se nevhodných sexuálních aktivit. V dnešním buddhismu, pokud jde o jeho laické členy, nikoli mnichy, se k nim stejnopohlavní soužití obvykle neřadí. Pramenné texty buddhismu, například Pálijský kánon, se homosexualitě také nevyslovují odmítavě.

Křesťanství prohlásilo homosexuální aktivity za smrtelný hřích. Samo homosexuální zaměření se podle Katechismu katolické církve vymyká řádu, takové vztahy jsou velkou mravní spouští, homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené a v žádném případě nemohou být schvalovány (čl. 2357, 2358). Bez podobného oficiálního stanoviska, avšak se srovnatelným odmítáním na ně pohlíží část pravoslaví. V zemích, kde má pravoslavná církev významný politický vliv, jako například v Rusku, se prosazují i sankce i ze strany státu.