Partnerské soužití v jiném složení, než je tradiční manželství muže a ženy, různé náboženské komunity v dějinách tolerovaly. Reformní a konzervativní rabíni a část autorit ortodoxního judaismu připouštějí alespoň některé podoby kohabitace osob stejného pohlaví. Védy, posvátné spisy přijímané významnou částí indických náboženských tradic, hovoří bez odsuzování o třetím pohlaví vedle mužského a ženského a má se za to, že to je starověká obdoba reflexe lesbických, gay a bisexuálních orientací.

Jedna z pěti zásad, k nimž se člověk přihlašuje, když se stává buddhistou, je zdržovat se nevhodných sexuálních aktivit. V dnešním buddhismu, pokud jde o jeho laické členy, nikoli mnichy, se k nim stejnopohlavní soužití obvykle neřadí. Pramenné texty buddhismu, například Pálijský kánon, se homosexualitě také nevyslovují odmítavě.

Křesťanství prohlásilo homosexuální aktivity za smrtelný hřích. Samo homosexuální zaměření se podle Katechismu katolické církve vymyká řádu, takové vztahy jsou velkou mravní spouští, homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené a v žádném případě nemohou být schvalovány (čl. 2357, 2358). Bez podobného oficiálního stanoviska, avšak se srovnatelným odmítáním na ně pohlíží část pravoslaví. V zemích, kde má pravoslavná církev významný politický vliv, jako například v Rusku, se prosazují i sankce i ze strany státu.

Podobně ostrá obvinění na adresu lidí s menšinovými partnerskými preferencemi a s alternativní pohlavní sebeidentifikací vznáší rovněž velká část křesťanů evangelikálních a letničních. Poslední zprávy z Ugandy to potvrzují. Bez ohledu na původní náboženská a morální pravidla se tam misijní aktivitou prosadila letniční podoba křesťanství. Významný vliv v ugandském parlamentu má Dům modlitby, původně americká, ve vnějších projevech moderní, kdežto v nauce ultrakonzervativní denominace. Navazuje na hnutí svatosti, související s metodistickou zbožností.

Drastické tresty prosazují některé islámské autority v zemích, jako jsou Katar, Irán, Afghánistán, Jemen, Brunei, Somálsko, Súdán, Nigérie, Mauritánie, Malajsie a Pákistán. Může jít o doživotní vězení nebo trest smrti. Nelegální je takové soužití, ba i pouhé jeho veřejné probírání — „propagace“ — v dalších zemích.

Podobné odsuzování zasahuje i do současné Evropy. Nejrepresivnější postoje v Evropě zastávají nepřekvapivě Rusko a Bělorusko. Ukrajina začíná podle dostupných informací v současném kontextu svůj postoj liberalizovat. Vliv pravoslavné církve přitom nemusí být automaticky negativní. Tatáž církev je totiž dokonce i podle ústavy převažující v Řecku, a přitom má tento stát být vůči LGBTQ komunitě vstřícnější než Itálie, Lucembursko, Švýcarsko a Irsko.

Maďarský parlament pod vedením nacionálně konzervativní populistické Maďarské občanské unie Fidesz předloni přijal zákon, který zakazuje „homosexuální a transgender propagandu“. Proti tomu se ohradilo sedmnáct členských zemí Evropské unie. K žalobě Evropské komise na adresu Maďarska se česká vláda nepřipojila, za což ji kritizoval prezident Pavel.

Bez mezinárodního tlaku změna nenastane

Vraťme se zpět k Ugandě. Jiné podoby křesťanství než evangelikální a letniční radikálové se tam dnes — na rozdíl od koloniální éry, kdy za homosexuální soužití hrozilo doživotní vězení nebo trest smrti — stejnopohlavních párů zastávají. Americký dokumentární film Bůh miluje Ugandu z roku 2013 ukazuje anglikánského biskupa, který jim poskytuje útočiště.

V poslední době se znovu odehrál pokus prosadit drastický represivní zákon proti stejnopohlavním párům. Ugandský prezident Yoweri Museveni na setkání s poslanci vládní strany oznámil, že zákon nepodepíše. Není zásadně proti trestání za stejnopohlavní soužití, které má být „proti řádu přírody“, ale požaduje poněkud vstřícnější postoj než parlamentem schválené doživotní vězení.

Zákon se vrátil do parlamentu s tím, že má být znovu projednán. Prezidentovo odmítnutí zákona se dává do souvislosti s tlakem mezinárodního společenství. Spojené státy varovaly před ekonomickými důsledky, pokud bude legislativa přijata. Skupina expertů OSN označila návrh zákona za „nehorázné porušení lidských práv“.

Podobně se proti zákonu staví vlivná lidskoprávní organizace Amnesty International. Uvádí, že nový zákon upevňuje nenávist a diskriminaci vůči lidem s menšinovou sexuální orientací a žádá, aby byl na Ugandu vyvinut co největší tlak, který by ji přiměl zákon stáhnout.

Lze snad doufat, že se české iniciativy pro obranu lidských práv postaví za tuto menšinu nejen na domácí půdě a nejen v Evropě a že se nenechají odradit falešným argumentováním suverenitou dotčených zemí a jejich právem na kulturní odlišnost.