„Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku.“ Touto větou začíná autobiografický román Skoncovat s Eddym B. z roku 2014, který tehdy ještě zcela neznámého Édouarda Louise proslavil. Pamatuji si, jak jsem byl o čtyři roky později, když knížka vyšla v českém překladu, tímto dílem zcela okouzlen. Už jenom pro knižní obálku, na které se skvěl portrét mladého blonďáka — autora samého. Četl jsem a věděl, že čtu něco výjimečného. Něco, co nevychází každý den, natož u nás.

Když nakladatelství Paseka vydalo v následujících letech v geniálních překladech Sáry Vybíralové další Louisovy romány, moje nadšení nepolevilo. Právě tohle jsem si dlouhé roky přál číst: životní příběh mladého muže, který nám v každém novém díle odkrývá svoji bolestivou zkušenost, nic nezamlčuje a ukazuje realitu takovou, jaká je.

Édouard Louis dnes už patří mezi vlivné osobnosti francouzské literatury. Jeho věhlas dávno překonal hranice země a o jeho dílo je mezi českými čtenáři velký zájem. O tom ostatně svědčí nedávná autogramiáda v pražském Francouzském institutu, která vzbudila nevídaný ohlas. Měl jsem možnost se s Édouardem Louisem krátce pozdravit, nechat si podepsat jeho knížky a vyfotit se s ním. Byl to pro mě splněný sen.

Louisovy romány nejsou jen autobiografické. Jsou také obrovskou obžalobou francouzské společnosti a politiky. Neskrývají politickou angažovanost a politické názory, jimiž se autor hlásí ke krajní levici.

V tomto kontextu vyniká především drobný, přitom však velmi pronikavý esej Kdo zabil mého otce (2018), v němž Édouard Louis obviňuje pravici a centristy, včetně prezidentů Chiraca a Macrona, že svými „sociálními opatřeními“ způsobili úpadek jeho otce a mnoha dalších do bídy a vzali jim jakoukoli životní perspektivu. Esej, v němž syn hovoří ke svému otci, se mimochodem dočkal též úspěšné divadelní adaptace.

Louisova nejnovější autobiografická kniha Jak se stát jiným (2022) před několika týdny vyšla i česky. Příběh začíná prakticky tam, kde se završil děj výše zmíněného románu Skoncovat s Eddym B., a oba texty tak lze číst jako jeden. Díky tomu před námi vyvstává ucelený literární portrét člověka, jenž se mnoho let pokoušel urputně vzepřít osudu, který měl předurčený svým severofrancouzským „domovem“.

Stigma

„Buzna. V pěti nebo šesti letech jsem pochopil, že tohle slovo mě bude definovat a doprovázet po zbytek života.“ Z nepřátelských podmínek, v nichž jste za to, že se lišíte od obecné mačistické představy, stigmatizováni, zdánlivě nebylo úniku. Francouzská, stejně jako česká společnost se často tváří jako velice tolerantní a respektující — ale jenom do doby, dokud se místní nemusí setkat s jinakostí druhých.

Nálepku buzny získal malý Eddy už jako malý kluk jenom proto, že mluvil pisklavějším hlasem a chodil „přitepleně“. Jinými slovy, nebyl podle blízkého okolí ten „správnej chlap“. O těchto nálepkách mimochodem ve své knize rozhovorů Byli jsme tu vždycky (2022) zajímavě pojednává novinář Filip Titlbach, který jako kluk zažil podobnou společenskou stigmatizaci a šikanu.

Jak se stát jiným začíná v okamžiku, kdy se Édouard s obrovským úsilím dostává na střední školu v blízkém Amiensu. Je to první krok k životní změně, ale mladík si neuvědomuje, že na dlouhé cestě, která přinese ještě mnoho hořkosti a bolesti, je skutečně jen tím prvním. Nejde jen o změnu bydliště a školy, ale spíše o takové na první pohled banální maličkosti, jako snahu zbavit se lokálního přízvuku, mluvit hlubším hlasem, ovládat držení těla a samozřejmě — dostat se do správné společnosti. Bylo to pro něj o to těžší, že nepřečetl autory, jejichž znalost se v tomto prostředí očekává. Platón, Kant, Derrida ani Simone de Beauvoirová dosud nepatřili k jeho výbavě..

„Miloval jsem se s muži, kteří měli doma Picassa, Moneta, Soulagese, cestovali výhradně soukromými letadly a trávili čas v hotelích, kde jedna noc, jedna jediná noc stála stejně, jako byl v mém dětství příjem celé mé sedmičlenné rodiny za rok práce.“ Na svoje studium si Édouard musel vydělávat a v románu to popisuje zcela otevřeně. Netají se, že prostředkem byla i prostituce.

Édouard Louis dále pokračuje v popisu svého školního a mimoškolního života. Líčí poznání spolužačky Eleny a věhlasného filosofa Didiera Eribona, kterému nakonec věnoval svoji první knihu. Vypráví, jak si nechal úředně změnit jméno, vyspravit všechny zuby, prodělal několik operací a všemožně se snažil, aby si ho nikdo nespojoval s vyloučenou Pikardií, odkud pocházel.

Můžete se však snažit, jak chcete, ale minulosti se nikdy úplně nezbavíte. A přestože prostředí, v němž jste byli vychováni, opustíte, nemůžete popřít, že o něm víte a lépe rozumíte těm, kteří vám sami rozumět nechtěli. Jak se stát jiným je právem považováno za Louisovo nejzralejší dílo, ve kterém promlouvá za velkou část společnosti — dělníky, mladé lidi, homosexuály a další sociální skupiny.

Pod povrchem

Édouard Louis v rozhovorech velmi často hovoří o homofobii skryté pod povrchem liberální společnosti. Za svou homosexuální orientaci se nijak nestydí a ve svých knížkách o ní píše zcela samozřejmě. A to je i jedním z důvodů, proč mě jeho dílo tolik oslovuje — sám jsem také gay a Édouard Louis mi pomáhá přemýšlet nejen o sobě, ale také o společnosti, která je tolerantní jen do té doby, než se začnete hlásit o svá práva upíraná jen na základě sexuální orientace. Mluvit totiž otevřeně o své homosexualitě a o tom, kdo vás přitahuje, není v našich společnostech stále nic samozřejmého.

Stejně tak je inspirativní Louisova politická angažovanost. Jeho esej o hnutí žlutých vest patří k tomu nejlepšímu, co bylo o lidech, kteří hýbali francouzskou společností, napsáno. Jeho dílo je ale současně plné syrové reality a vypjatých emocí. A přesně taková má opravdová literatura být.

Édouard Louis je člověk, který má vždycky co podstatného říci — otevřeně a bez jakékoli pózy. Ačkoli je dnes jeho sociální postavení jistě jiné než v období dospívání, nikdy nezapomněl. Ani na prostředí, v němž vyrůstal, ani na lidi, které dnes brání vůči sociální nespravedlnosti. Snad se podobně pronikavý mladý spisovatel brzy objeví i v české literatuře.