↗

Toxické, zastaralé a nerealistické vzorce a představy o mužství nemizí. Setkáváme se s nimi zcela běžně v každodenních situacích v rodině i ve školách, odkud jsou distribuované i do individuálních chlapeckých kolektivů, včetně sportovních klubů. Foto WmC

Veřejný coming out fotbalisty Jakuba Jankta je převratným aktem jak v českém, tak i v globálním měřítku. Byť otevřeně LGBTQ lidí ve sportu pomalu přibývá a čím dál hlasitěji se prosazují i v rámci nejvýraznějších sportovních událostí, Jankto je dosud nejvýše postaveným fotbalistou, který se k odlišné sexuální orientaci přiznal ještě v průběhu aktivní kariéry.

Zároveň je Jankto další osobností české společenské či politické sféry, která ohledně své orientace veřejně promluvila. Nedlouho před ním to byl lidovec Jiří Navrátil a poté Jan Berki z hnutí STAN, kteří takto zareagovali na podzimní teroristický útok v bratislavském gay klubu Tepláreň. Jak ví každý, kdo si coming outem někdy prošel, takový krok vyžaduje velkou míru odvahy a vnitřní vyrovnanosti, které se ne každému musí dostávat.

V české politice, ve sportu i společnosti obecně byly coming outy dlouho více či méně tabu. Až donedávna jediným případem ve vysoké politice byla někdejší poslankyně ANO a ministryně pro místní rozvoj v Sobotkově vládě Karla Šlechtová, která se v roce 2017 přihlásila k lesbické orientaci.

Čistě statisticky, vezmeme-li v úvahu i spodní odhady zastoupení homosexuální orientace v rámci populace, je zřejmé, že značná část veřejně působících LGBTQ lidí svou identitu z různých důvodů tají.

Je to jistě osobní právo a rozhodnutí každého, přesto je třeba tři významné veřejné coming outy v České republice za poslední měsíce jednoznačně přivítat. Naše společnost potřebuje desítky a stovky coming outů lidí veřejně aktivních i běžných lidí v kruhu rodiny a přátel.

Teprve pak si všichni přiznáme, že LGBTQ lidé tu jsou a budou, že každý někoho takového mezi rodinnými příslušníky či známými máme, že víme o populárních či veřejně známých osobnostech, pro něž není jejich genderová identita žádnou překážkou k žití úspěšného a naplněného života, a že LGBTQ lidé tvoří tak významnou část populace, kterou zkrátka nejde přehlížet a právně diskriminovat.

Janktův coming je zásadní i proto, že poprvé otevřel téma homofobie ve sportu. Není však na místě debatu redukovat na sportovní prostředí a na pověstné nadávky do „buzerantů“ v šatnách a na palubovkách. Problémem totiž není jen sport, ale obecně toxické kolektivy mladých i starších mužů — a to jak ve sportu, tak na školách, v klubech, či kdekoliv jinde ve veřejném prostoru.

Že ve školním prostředí jsou obecně nejméně tolerantní vůči LGBTQ lidem heterosexuální chlapci, potvrdil výzkum o homofobii na českých školách z roku 2016, který provedla Platforma pro rovnost, uznání a diverzitu. Podle šetření by se téměř polovina heterosexuálních chlapců necítila příjemně v přítomnosti gaye, v případě trans lidí tomu bylo téměř šedesát procent.

„Obecně lze říci, že čím větší podíl dívek měli respondenti a respondentky ve své třídě, tím spíše byli k LGBT lidem tolerantní. U tříd s většinou chlapců bylo naopak pravděpodobnější, že respondenti a respondentky budou vyjadřovat k LGBT lidem negativní postoj,“ konstatoval průzkum.

Jde o velmi komplikovaný problém bez jednoznačného východiska. Jeho řešení je možná dlouhodobé, v zapojení každého z nás, protože každý z nás spoluvytváří veřejnou debatu a společenskou atmosféru a každý z nás má možnost ji posunovat.

Dosud jí totiž definují především toxické, zastaralé a nerealistické vzorce a představy o mužství, jež nemizí spolu s jejich staršími nositeli, nýbrž posílené nástroji nových médií ovlivňují i nadcházející generaci.

Setkáváme se s nimi zcela běžně v každodenních situacích v rodině i ve školách, odkud jsou distribuované i do individuálních chlapeckých kolektivů, včetně sportovních klubů. Jakkoliv nenápadné, zdánlivě neškodné a v dobrém míněné poznámky, v posledku onen toxicky maskulinní tón podporují. Velmi často se to děje právě na školách, a to i ze strany pedagogů a pedagožek nevědomky reprodukujících genderové stereotypy.

Toxickou maskulinitu podněcují zásadně i média a sociální sítě. Stereotypy a umělé narativy pracující s tím či oním rozdělením společnosti — ať již generačním, statusovým, nebo právě genderovým — totiž přitahují pozornost, pobízejí uživatele a čtenáře ke klikům, zobrazením a sdílením. Kromě toho se s nimi pojí i byznys v rámci poradenství, koučingu i dalších produktů.

Samostatnou roli přitom samozřejmě hrají algoritmy sociálních sítí či negativní vliv komerční pornografie.

Cesta ke změně celkového postoje společnosti je komplikovaná a pomalá. Na rozdíl od formální nerovnoprávnosti gayů a leseb, již by napravilo prosté schválení stejnopohlavních manželství po vzoru mnoha jiných západních zemí, proměna celkové atmosféry stojí na každodenních rozhodnutích, bazální ochotě a alespoň špetce idealismu nás všech.

Pro začátek postačí, když se všichni zamyslíme nad tím, zda třeba náhodou, třeba i neškodně míněným užitím genderového stereotypu — v rodině, ve škole, při psaní textu — nepodílíme na vytváření právě takového prostředí. Prostředí, v němž křehká a úzkostlivě budovaná maskulinita ve věku dospívání umožní či velí zraňovat druhé jenom proto, že vybočují.