Politoložka Hesová: České politice chybí vize. Proto politici živí kulturní války

Vojtěch Petrů

Strach či neschopnost řešit zásadní témata současnosti vede pravicové politiky k nenávisti vůči všemu, co ohrožuje dosavadní, rádoby srozumitelný svět. V ohrožení jsou práva LGBTQ lidí i právo žen na potrat.

Mladí lidé ve střední Evropě vnímají stále pozitivněji práva vztahových menšin. Pravicoví politici ale jdou právě opačným směrem. Foto WmC

V postkomunistických zemích se od devadesátých let situace dříve ostrakizovaných LGBTQ lidí zlepšovala a státy v čele s Českou republikou postupně schvalovaly registrovaná partnerství. Proč v posledních letech nastal obrat a v Polsku, Maďarsku i dalších zemích sledujeme směřování opačným směrem?

K obratu nedošlo úplně, protože ani registrované partnerství není norma: má jej pouze Slovinsko (2005), Česká republika (2006), Maďarsko (2009) a Chorvatsko (2014). V Chorvatsku a Slovinsku o manželství pro všechny proběhla referenda, která je v letech 2013 a 2015 znemožnila. Slovinsko přijalo manželství pro všechny až letos. Práva vztahových menšin se tedy nelepšila. Určitě se ale v celém regionu pozitivně mění vnímání LGBT osob a přijímání jinakosti, a to zejména u mladých lidí. Téma menšin — nejen vztahových, ale i etnických, náboženských a také žen — se postupně stává zástupným předmětem politických sporů. Tím se postavení vztahových menšin právně a společensky poškozuje. Důvodem je postupná, ale zásadní proměna politiky, kterou sledujeme u nás i na Západě: socioekonomická a programová témata byla vytlačena tématy tzv. kulturními, nebo těmi, která mají vztah k identitě. Ve střední Evropě tuto změnu nesou a nejvíce využívají národní konzervativci a pravicoví populisté. Negativní obraz vztahových menšin slouží k vytváření symbolické národní jednoty proti iluzornímu nepříteli.

Vlnu mezinárodní kritiky vzbudilo loni Maďarsko svým zákonem, který zakazuje informovat o existenci LGBTQ lidí ve školách a v médiích. Podobné návrhy se objevily i v Polsku a na Slovensku, nyní se o tom jedná v Rumunsku. Co k tomu vedlo?

Tyto zcela nesmyslné zákony jsou součástí metod národních konzervativců, kteří je opisují jeden od druhého. Vytvářejí uměle morální paniku, aby odvedli pozornost od zásadních problémů, jež se kupí a se kterými si vlády často nedokáží poradit: pandemie, energetická krize, deficit a podobně. Politika se proměňuje v divadelní představení, sebeinscenaci rádoby rozhodných politiků. Spolu s neschopností politiků čelit opravdu zásadním výzvám se toto politické divadlo stupňuje.

Jsou tedy společnosti západních zemí definovány čím dál zuřivějšími kulturními bitvami?

Ve Spojených státech je tento trend viditelný už od doby Ronalda Reagana a od roku 2016 nabral s Donaldem Trumpem novou rychlost. USA představují extrémní formu politiky prostoupené principy kulturních válek. V Evropské unii se s podobným přístupem setkáváme v menší míře. Není jednoduché tyto změny popsat, protože odrážejí mnoho civilizačních změn. Souvisí s ekonomickou globalizací, která podkopala základy poválečné demokracie, s neoliberálním způsobem rozvoje, jenž omezil státům možnost intervence, se změnami politické komunikace pod vlivem decentralizovaných sítí, která favorizuje populisty a černobílá témata, a s přicházejícím horizontem krizí. Jak nedávno řekl Václav Špidla, v budoucnu už nebudeme rozdělovat zisky, ale ztráty, či spíše cenu za adaptaci na změnu. Kulturní války jsou pomyslnou pštrosí reakcí na stres a krizi — způsobem, jak odmítat nutnost změny a reforem. Vycházejí tedy z hysterického lpění na představě, že svět se nesmí měnit.

Snaha o omezování LGBTQ osob v postkomunistickém prostoru je někdy interpretována jako nadbíhání Rusku a jeho narativům o „tradičních hodnotách“. Souhlasíte s tím?

Tato forma kulturní války má více podob. Jednou je národní konzervativismus Práva a spravedlnosti, Orbána a jiných národně konzervativních populistů, druhou je antiliberální, imperiální tradicionalismus Putina nebo fašistický extremismus slovenských kotlebovců. Všichni mají jedno společné: vycházejí z premisy, že jedinec se musí podřídit zájmům národa, jako je to v Polsku a Maďarsku, nebo říše, jak je to v Rusku. V Evropské unii ale existují garance individuálních lidských a občanských práv, proto se politika, která se vymezuje proti menšinám, musí tvářit jako alespoň minimálně liberální. Právo a spravedlnost i Orbán proto nebrojí proti homosexuálům, ale jakési „genderové ideologii“. Je to samozřejmě zástěrka a všichni autoritáři spoléhají na to, že potlačování slabých a zranitelných beztrestně posílí jejich image „strongmana“. Je jim společný také pseudotradicionalismus, tedy představa, že je třeba hledat vzory ve vybájené imperiální či křesťanské minulosti, která zastírá náročné výzvy současnosti.

V České republice se dlouhodobě podpora zavedení stejnopohlavních manželství dlouhodobě pohybuje kolem 65 procent. Přesto se ve sněmovně najde více než padesátka poslanců, kteří by prosadili pravý opak, ústavní zákaz rovných svazků. Čím si vysvětlujete takto diametrální rozdíl v názorovém rozložení společnosti a politických zástupců?

Poslanecká sněmovna je tvořena převážně staršími osobami a ze tří čtvrtin muži, tedy právě těmi, u kterých je podpora slabší. Důležitější ale je, že proti manželství pro všechny hlasitě vystupuje dobře organizovaná menšina, která rozhodování o rovnosti a právech menšinám nahradila tématem identity a orientace. Debata se nevede o věcné podstatě zákona o právech a spravedlnosti, ale o tom, zda zákon odráží postoj a světonázor jednotlivých poslanců. A navíc se poslanci bojí jakéhokoli zásadnějšího rozhodnutí asi také proto, že je manželství pro všechny už poměrně populární myšlenka.

Proč se Česká republika v oblasti práv LGBTQ lidí, a to nejen o manželství pro všechny, jakoby zaseklo?

Donedávna byla hnacím motorem společenského pokroku cesta do Evropské unie. Dnes nemáme společnou pozitivní vizi budoucnosti a většina politických stran ani takovou nepředkládá. Pokrok, zlepšování kvality života, společenská spravedlnost či větší rovnost nejsou hlavními tématy české politiky, jež je ve své většině reaktivní a bez vize — tak jako středoevropská politika obecně. Kdyby vizi měla, otázky rovnosti menšin by byly podružné a dávno vyřešené, protože by bylo jasné, že hlavní výzvy jsou zcela jinde.

Jak je možné, že ultrakonzervativní spolky jako Aliance pro rodinu či Hnutí pro život, reprezentující marginální výsek společnosti, mají na českou politiku takový vliv? Je to v jiných zemích střední Evropy podobné?

Téměř všude u našich středoevropských sousedů — s výjimkou Rakouska a Slovinska — mají podobné síly vliv ještě mnohem větší, protože se opírají o vlivnější církev a národně konzervativní strany. V České republice dosud proti rovnosti menšin nestály argumenty, ale jen neochota či rasismus. V posledních letech však vznikl velmi silný, dobře organizovaný, financovaný, relativně promyšlený a vlivný antimodernistický ideologický projekt, který ovládl moderní jazyk a postupy a mnohým připadá legitimní. Propagují ho národní konzervativci od Trumpa, Le Penové až po Orbána či intelektuály tzv. nové pravice. Nemá širší společenský program, pouze několik myšlenek a klíčových slov. Zřejmě ale vyjadřuje pocit vlivné skupiny starších bílých a jen lehce privilegovaných voličů, kteří mají pocit, že svět, který znali, se ztrácí. Ani relativně liberální politika nemá dostatečně jasné hodnotové a programové zakotvení, aby se těchto pseudoargumentů nezalekla. Druhým důvodem je naše středoevropská opožděnost: liberalizaci 60. let ukončily tanky, máme silně konzervativní katolickou církev, velmi slabou až neexistující levici. Liberálně konzervativní politická scéna se rozpadla na vágně liberální politiky a na národní konzervativce, kteří stavějí svou politickou identitu na konzervativním či kulturním vymezování se proti zbytku pravice. Po „kulturních“ argumentech je tedy poptávka, naplňují se jimi programy.

Jejich vliv je paradoxní i v souvislosti s tím, že Česká republika patří k nejateističtějším zemím na světě. Bere tento charakter naší společnosti za své?

Česká republika sekulární zůstává. Dokonce i Polsko se rychle sekularizuje, protože dnešní mládež tam kostel opouští podobně, jako se to děje v Íránu. Ale někteří politici se přiklání ke všem možným zdrojům symbolického kapitálu. U nás je to do určité míry důsledek církevního zákona. Lobování v parlamentu se stalo pro církev důležitým a církev dnes disponuje velkými finančními prostředky, které z ní dělají holding.

Co mají tyto ultrakonzervativní spolky společného? Jsou ty české něčím zvláštní?

Jsou to katoličtí fundamentalisté, kteří jsou veřejně činní už dlouho a jsou celkem běžnou menšinovou součástí společnosti. Teprve přibližně od roku 2013 ale dostali nový nástroj: sekulární, jakoby konstruktivní jazyk v duchu ideje „nesoudíme — pomáháme“, do nějž skryly své reaktivní cíle. Vytvořili heslo „genderové ideologie“, kterým velmi úspěšně přepsali komplexní pojem genderu. Díky tomu se katolickému fundamentalismu podařilo proniknout na veřejnost a do politiky. Tento posun se připravoval od konce 90. let, v posledních letech se ale setkal s poptávkou pravicových a středových stran, které se mezi sebou programově příliš neliší, a proto jsou kulturní otázky pro ně důležité. Téměř všude ve střední Evropě různé extremistické, ale i mainstreamové politické strany využívaly církev a její fundamentalisty, a tím jim vytvořili mimořádně velký prostor.

Může to v České republice v oblasti práv LGBTQ lidí či práva na potrat dojít tak daleko jako v Polsku či Maďarsku?

K pokusům o delegitimizaci už dochází. Lze si velmi dobře představit například postupné omezování přístupu k potratům změnou ve financování a povolování, jak se děje na Slovensku, případně odmítaní zákroku na základě tzv. klauzule svědomí. V Chorvatsku jsou kliniky i jednotlivci provádějící potrat pod tlakem katolických aktivistů, a proto je možnost potratu velmi málo dostupná. Pokud je mladá žena pod tlakem studu, rodiny či financí, má nedostupnost stejný účinek jako zákaz. O dnešní generaci mladých dívek se proto trochu bojím.