Z pohledu ateisty je k dané kauze možno pouze dodat: křesťané (opět jednou) musejí řešit problémy, které si sami způsobili.

Je to v zásadě stejný případ jako třeba s dědičným hříchem: křesťané si napřed vymyslí dědičný hřích, aby pak zoufale museli hledat někoho, kdo je od něj "spasí".

Ivan Štampach staví otázku po vztahu fundamentalismu a humanismu. Slouží mu dozajista ke cti, že se sám evidentně staví na stranu humanismu; ale samotný protimluv nijak neřeší. Jak by totiž bylo možno definitivně překonat "fundamentalismus" v rámci učení, které je samo založeno na celé řadě centrálních, nezpochybnitelných dogmat? Dogma o stvoření světa, dogma o neposkvrněném početí Panny Marie, dogma o původu - jak božském tak z Davidova pokolení - Ježíše (Jošui) Nazaretského - tato dogmata sama o sobě nevyhnutelně plodí fundamentalistické smýšlení, fundamentalistické výklady Bible.

Především - pokud má Bible platit za "Boží slovo", pak se samo sebou zakazuje její texty jakkoli zpochybňovat. Tam kde "hovořil Bůh", tam žádný smrtelník nemůže mít kompetenci a právo rozhodovat o tom, která z těchto "Božích slov" mají být ještě pokládána za platná, a která nikoli. V daném smyslu - to se nedá nic dělat - je onen fundamentalistický výklad fakticky ten jedině legitimní. Se všemi důsledky, které pak z toho vyplývají pro nevyhnutelné konflikty s postuláty humanismu, tak i s moderní dobou vůbec.

"Především - pokud má Bible platit za "Boží slovo", pak se samo sebou zakazuje její texty jakkoli zpochybňovat."

No, ale, pane Poláčku, když už tyto texty svým způsobem zpochybňuje i samotný papež, tak proč by si to nemohli dovolit běžní křesťané...? My ateisté je snad za to nebudeme exkomunikovat... :)

Papež: Bůh není kouzelník, evoluce i velký třesk jsou reálné

Za „reálné“ označil papež František teorie evoluce i velkého třesku. V projevu v Papežské akademii věd také zdůraznil, že bůh není „kouzelník s čarovnou hůlkou“.

https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-papez-buh-neni-kouzelnik-evoluce-i-velky-tresk-jsou-realne-40023293

Mimochodem, v tomto kontextu se mi vybavuje výrok Dalajlámi vyslovený v jedné jeho knize (na název si teď nevzpomenu, ale byl bych schopen to dohledat), že by se buddhisté měli vzdát těch částí buddhistického učení, které odporují vědecky potvrzeným skutečnostem. Takže když mohou i buddhisté... :)

P.s.

Na místo "běžní křesťané" by bylo vhodnější napsat "běžní římskokatolíci"....

Respekt katolické církve k dosaženému vědeckému poznání není žádná horká novinka.

Podstatným kontextem Ivanem Štampachem zdrženlivě tematizovaného dění je převážně trvající právo znevažovat i ničit předměty úcty věřících (křesťanů a dokonce, což představuje větší riziko, i muslimů) a zraňovat tak jejich city. Akceptace a citace po desítky lidských generací uctívaných textů je naproti tomu, bez ohledu na v zásadě velmi slabé důsledky takové praxe, kriminalizována. Je to medvědí služba demokracii, o liberalismu ani nemluvě.

„Může někdo zůstat křesťanem, i když odmítá části bible ..?“

a) Pokud jde o to, zda si ten dotyčný může uchovat křesťanskou víru a přesvědčení, že náleží k určité obci věřících, pak jistě křesťanem zůstat může.

Pokud jde o pohled společnosti, ve které žije a historie, která na něj vzpomíná, pak zjevně také -- jinak bychom museli vyškrtnout z evropských dějin desítky velký křesťanských myslitelů, včetně některých světců.

Jinými slovy, nemůže zůstat jen členem některých fundamentalistickými postoji zachvácených církví. K těm nepatří katolická církev a pokud vím, ani žádná ze skandinávských luteránských církví.

b) Formulace "odmítá části bible" je vyostřená. Všichni křesťané -- a všichni věřící vyznání, která se opírají o svaté texty z doby dávno minulé -- některé části svého svatého textu vědomě a uctivě zapomínají nebo radikálně reinterpretují podle někdejších kacířů -- například příkaz z evangelia sv. Lukáše "přinuťtě je vstoupit" nikoliv podle sv. Augustina, ale věčného přeběhlíka Pierra Bayla.

c) Z hlediska světského humanismu je mnohem závažnější otázka, zda smím věřícím zakazovat volně číst a vykládat jejich svaté texty. Stará osvícenecká odpověď zněla: Nesmím, pokud tím vykladači nevyzývají bezprostředně ke zločinu nebo útisku nějaké osoby či osob.

Osobně tuto odpověď považuji za stále nejlepší přístup. Pokud si Päivi Räsänenová nebo u nás paní Jochová jen vylévají své srdce přeplněné nenávistí, aby se nezalkly, a vydávají nečtené brožurky nebo se nechávají předvádět novinářkami v panoptiku české televize hned po muži, který objevil, jak zachránit světovou energetiku pomocí gumových medvídků - pokud to neučí to jako učitelky děti nebo nevykřikují na shromažděních lidí, kteří potom jdou vytloukat homoušům (Židům, Arabášům, cigošům atd.) okna, popřípadě do nich házet zápalné láhve -- pak se sluší jejich promluvy strpět a nevyvozovat z nich obecné výpovědi o křesťanství asi tak, jako většina z nás nevyvozuje obecné výpovědi o intelektuální úrovni české levice na základě textu Pavla Krupičky nebo Petra Druláka.

V tomto konkrétním případě navíc názor zjevně odlišný od převažujících postojů členů finské luteránské církve.

„Může někdo zůstat křesťanem, i když odmítá části bible ..?“ - Jako obvykle se v diskusi o (nějakém) kontroverzním tématu pohazuje argumenty sem a tam, aniž by se jasně a precizně určilo a definovalo, o čem je vlastně řeč.

"Může někdo zůstat křesťanem" - zde je naprosto rozhodujícím, jakým způsobem budeme vlastně definovat křesťana. Kdo je křesťan? Každý kdo se hlásí ke křesťanství? - Historie zná nespočet takových "takékřesťanů", kteří svým reálným vystupováním, konáním, způsobem života znevážili, či přímo popřeli všechno to, co je (respektive by mělo být) autentickým, živoucím jádrem zvěsti a učení Ježíše Nazaretského.

Takže tedy: kdo se může legitimně označit za pravověrného křesťana? Ten kdo úzkostlivě lpí na "svatých" textech Starého i Nového zákona?... A to i tehdy, kde jsou tyto texty buďto evidentně v rozporu s (objektivní, vědeckou) realitou, anebo s postuláty humanity?

Anebo za pravého křesťana daleko spíše označíme někoho, kdo nelpí otrocky na starých textech, nýbrž kdo usiluje - jak svým vědomím, tak především svým konáním - dodržovat a živé uchovávat to, co je možno pojímat jako vlastní jádro zvěsti Ježíše Nazaretského?...

Jak bylo už naznačeno, daleko spíše budeme za pravého křesťana pokládat toho, kdo se snaží přiblížit se onomu pravému, autentickému sdělení (a nakázání) Ježíšova učení. Ovšem - i s takovýmto přístupem se před námi otvírá celá řada obtíží.

První jsem už zmínil minule: jestliže biblické texty mají platit za Boží slovo - jak je pak možné, že toto "Boží slovo" je ve velkých částech zcela evidentně a prokazatelně mylné?!...

Tento problém je ovšem možno v zásadě snadno obejít poukazem na skutečnost, že toto "Boží slovo" nebylo vyřčeno přímo, nýbrž prostřednictvím lidí, kteří mu naslouchali, kteří ho zapisovali, kteří ho - znovu a znovu - reprodukovali, kteří ho překládali do dalších a dalších jazyků. Tím zde tedy nevyhnutelně vzniká velký prostor pro omylnost, pro dezinterpretace, nepřesné překlady.

Nicméně: tento poukaz může platit jenom do určité míry; ale nemůže vysvětlit tak naprosto jasné (a přitom klíčové) výroky v Bibli, jako je mýtus o stvoření světa (který pak nyní musí jako nevěrohodný označit a přiznat i současný papež).

A za druhé: když už se jednou přizná onen fakt, že toto "Boží slovo" (tedy přinejmenším jeho písemný zápis) obsahuje i velmi zásadní vady a omyly - na základě čeho je pak ještě možno rozhodnout, které části těchto "posvátných textů" jsou skutečně autentické, originální, a které nikoli? Už minule jsem zmínil, že definitivní kompetenci rozhodovat o tom, jaké části "Božího slova" jsou pravé, nemůže mít žádný smrtelník; a to ani sama církev, a dokonce ani sám papež. Jejich (církve, teologů, papeže) interpretace biblických textů mohou mít svou závaznost jenom a pouze v rámci konkrétní doktríny, konkrétního učení, jenom pro příslušníky dané církve; ale principiálně se nejedná o nic jiného nežli názory. Pokud se nadále trvá na tom, že biblické texty jsou "slovem Božím", pak o jejich platnosti či neplatnosti by s konečnou platností nemohl rozhodovat nikdo jiný nežli Bůh sám.

Ten ale mlčí, jsa nedosažitelný ve svých božských výšinách. Jedinou možností jak by se Bůh mohl k daným zmatkům vyjádřit by bylo, kdyby na svět znovu seslal svého Syna. Anebo - pro změnu a v rámci spravedlivé vyváženosti - svou Dceru.

Protože ale s takovýmto aktem není možno v dohledné době reálně počítat, zůstává pro nás otázka legitimní interpretace křesťanských textů (a křesťanské zvěsti) nadále nevyřešena. K tomu přistupuje navíc ta obtíž, že i samotný zakladatel křesťanského učení, Ježíš Nazaretský, se v dané záležitosti vyjadřoval značně rozporuplně. Jak známo on sám vědomě a záměrně porušoval normy formálního Zákona; ale na straně druhé, když se ho mladík otázal co má dělat aby se dostal do nebe, Ježíš ho odkázal - právě na Desatero! Čili na Zákon.

"Nepřišel jsem Zákon zrušit, přišel jsem ho naplnit" - tento Ježíšův klíčový výrok je buďto zmatečný, anebo ale - dialektický. Naplnit ducha (starého) Zákona tím, že uskutečním jeho - pravý, skrytý - smysl. Ale k tomuto naplnění smyslu musím popřít, negovat jeho - zastaralou - formu.

Potud je tedy všechno v zásadě v pořádku. Nicméně stále zůstává otevřená otázka: v čem konkrétně spočívá tento smysl, toto jádro - Starého i Nového - zákona?

Vše hovoří pro to, že jediná možnost, jak se dostat z tohoto dilematu, stále ještě leží u dialektika Hegela. Který - a to je naprosto rozhodující moment - nezkoumal křesťanství a judaismus izolovaně, staticky, nýbrž jako součást zcela konkrétního dějinně-dialektického vývoje Ducha. Respektive duchovnosti, spirituality.

Kterýžto vývoj duchovnosti, duchovna jde ovšem ruku v ruce i s postupujícím vývojem samotného člověka, lidstva - a tedy i humanity. Teprve při tomto pohledu, při tomto širokém dějinném záběru máme k dispozici reálný fundament, na jehož základě můžeme právem tvrdit, že oním pravým jádrem křesťanského učení je - právě onen zmíněný humanismus. Tedy postulát neustálého, respektive maximálního rozvoje všech humánních potenciálů lidského rodu. (Což je mimochodem věta, kterou by takto mohl bez dalšího vyslovit i Karel Marx.)

V daném smyslu má tedy pravdu Ivan Štampach se svým (byť jen implicitně předloženým) postulátem, že je legitimně možno (a dokonce nutno) odmítnout a zavrhnout všechny pasáže biblických textů, které jsou v rozporu s principem humanity. Nejde jen o to, že takovéto nehumánní výklady zcela spontánně a přirozeně musí odmítnout každý poctivý křesťan; ale jak bylo uvedeno, je to nejvlastnější jádro křesťanského učení samotné, které má svůj reálný základ v humanismu, ve stále rostoucí míře jeho nalézání a jeho realizování.

Ještě pro pana Václavů: nejsem bohužel takový znalec buddhistického učení, abych mohl posoudit které jeho pasáže jsou v rozporu se současnými vědeckými nálezy. Rozhodující nicméně je, že pro buddhismus se - na rozdíl od křesťanství - nejedná o klíčový problém. Buddhismus nestaví na nějakém absolutně neměnném a pro všechny časy platném "Božím slově"; nýbrž pouze s texty, respektive výroky svého zakladatele. Který byl sice postupem časů svými přívrženci fakticky zbožštěn; nicméně on sám víru v bohy prohlásil za pouhou iluzi vědomí. Buddhismus tedy principiálně nemá takové problémy s vědou jako křesťanství.

Pokud by někdo trval na tom, že bibli nejde číst jako text k interpretaci -- včetně potlačení některých částí ve prospěch jiných, bez toho ani není skutečná interpretace možná --, pak by sice mohl být křesťan, bylo by ale povážlivé, pokud by chtěl být římsko-katolické denominace, protože by byl v přímém rozporu s papežem.

Jinak panu Poláčkovi -- myslím, že člověk se k dějinám vztahuje se podobně jako ke krajině, ve které je doma. Ví, že ho zásadním způsobem utvářela, že ho živí a a v lepším případě také to, že za ní má kus odpovědnosti. Ale ten vztah ho nijak neomezuje ve volbě, zda bude pěstovat růže, brambory nebo pást ovce.

Křesťan 21. století by byl jiný bez dvou tisíciletí proměn křesťanství a bez zkušenosti sekularizace a tolerance. Ale je na něm, co si z těchto zkušeností vybere a co zapomene -- jestliže si velká část křesťanů vybrala to, že křesťanství je náboženstvím svobody, víry a lásky, je to báječné, ale určitě to nebyla jediná možná volba. Žijeme také s velkými skupinami křesťanů, kteří si vybrali exkluzivitu, intoleranci a fanatickou nenávist k jinakosti (nikoliv náhodou k tomu vesměs přidali také údajně doslovné čtení bible, díky kterému se jedna z těchto skupin nazývá fundamentalistickou).

Proto není možné definovat ani křesťana, ani „autentické, živoucí jádro zvěsti a učení Ježíše Nazaretského“, kterým bychom jeho křesťanskost poměřovali. Stejně jako umělecká tvorba nebo vědecké bádání, je i víra svobodným vyjádřením žijícího člověka a předem nedefinovatelná -- díky za to všem mocnostem zemským, nebeským i podsvětním.

"Stejně jako umělecká tvorba je i víra předem nedefinovatelná" - pane Profante, například umělecký směr surrealismu je celkem vzato docela dobře možno definovat. Neboť - přes všechny odchylky v tvorbě jednotlivých autorů - má zcela určité "základní jádro" své umělecké výpovědi, svého specifického vidění světa.

Proto musí být stejně tak možné alespoň základním způsobem určit (a tedy "definovat") specifickou víru křesťanskou. (Zde ovšem musíme odlišovat samotné křesťanství na straně jedné, a víru vůbec na straně druhé; o víře skutečně dodnes neumíme spolehlivě říci, co to vlastně je, proč se tato "funkce" v lidském mozku, v lidském vědomí vůbec evolučně vyvinula.) Ale křesťanství s jeho základní specifickou výpovědí - tady už máme (především díky biblickým textům) k dispozici dostatečné množství materiálu, abychom se o takovéto určení jeho ideového jádra přinejmenším mohli pokusit.

Podstatné je slovo "předem". Mohu dnes definovat surrealismus, jako odbytý umělecký směr. Ale ani největší dogmatici surrealismu, kteří se v třicátých letech navzájem vylučovali z hnutí, nemohli předem definovat, jak bude vypadat příští umělecké dílo. A pokud měl ten či onen surrealistický dogmatik vkus a byl vnitřně poctivý, například Andre Breton, musel "po té" uznat dílo takové vyloučeného.

Podobně mohu vymezit křesťanství 19. století, ale nemohu předem vymezit, jak si bude věřit současný křesťan. Mohu to do značné míry předvídat, ale například současná odpověď papeže na kardinálská dubia byla ještě na přelomu tisíciletí sotva očekávatelný interpretační posun ( tady se omlouvám za sekulární popis vztahu k víře).

Pane Profante, tady se dostáváme k jedné z nejobtížnějších otázek filozofického myšlení vůbec, totiž k otázce vztahu nutnosti a nahodilosti (v dějinách).

Poté co ze světové scény odešel marxismus s jeho postulátem zákonitého vývoje společenských forem (přičemž tato marxistická téze nikdy nebyla tak rigidní jak se jí obecně podsouvá), tak potom se kyvadlo společenského myšlení, společenského diskurzu vychýlilo směrem opačným, podle "starého dobrého" pravidla ode zdi ke zdi. Stalo se tedy v současné době vysloveně módou popírat jakékoli zákonitosti vývoje, tvrdit že veškeré dění je důsledkem pouze čistě náhodných, chaotických, nepredikovatelných aktů a změn.

Tak tedy dobrá; podívejme se konkrétně na umělecký směr surrealismu. Skutečně nebylo jeho vynoření se v dějinách umění žádným způsobem možno předem predikovat? - Pane Profante, viděl jsem malby z období pozdního baroka, tuším ze 17., možná už 18. století, kdy jsem jenom s úžasem mohl konstatovat: tohle je přece dílo raného impresionismu! Celá staletí předtím, nežli svět spatřily obrazy prvních francouzských impresionistů.

Jenže - ono to fakticky zase až tak obrovské překvapení není. Když se podíváme na ilustrace středověkých tisků - ty byly plné naprosto fantaskních bytostí, démonů, strašidel, ďáblů všeho druhu. Zkrátka: jenom a pouze samotná technika vyobrazení zde byla ještě "realistická"; ale obsahy byly zcela fantaskní, nereálné, tedy už latentně "surreálné". A bylo jenom otázkou času, kdy forma uměleckého vyjádření "dohoní" tyto surreálné obsahy.

Z opačné strany nahlíženo: bylo objektivně nemožné, aby se natrvalo udržela pouze klasická forma uměleckého vyjádření. Neboť ta se svým tuhým kánonem stávala čím dál tím více limitem, obručí spontánního uměleckého vyjádření. A tím spíše s nástupem moderní, dynamické éry vývoje lidstva - bylo opět pouze otázkou času, kdy spontánní tvůrčí kreativita umělců probije, svrhne tento omezující krunýř, a začne si hledat nové, této době adekvátní formy vyjádření.

A těchto nových forem vyjádření nebylo k dispozici (alespoň zpočátku ne) nijak nekonečné množství. V zásadě zde stály jenom dvě základní alternativy: buďto do uměleckého vyjádření promítnout moderní industriální dobu, s jejími výraznými konturami, hranami, s jejím dynamismem: to byla cesta moderní abstrakce, kubismu, ruské avantgardy. Anebo naopak toho faktu, že tato moderní doba rozbila staré společenské a mocenské struktury a hierarchie využít k rozletu vlastní tvůrčí fantazie, nespoutané ani starými konvencemi, ani bezprostředně jsoucí materiální realitou: to byla cesta impresionismu, expresionismu, surrealismu, dadaismu.

A křesťanství? Bylo možno předem predikovat nástup křesťanství? Nežli bychom tuto možnost předem zavrhli, položme si otázku: je možné alespoň s určitou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že i u jiných vesmírných civilizací (s jejichž existencí se dnes už celkem obecně počítá) se v průběhu jejich kulturního vývoje také vynoří religiózní formy obdobné pozemskému křesťanství?

V každém případě podle Hegela by tomu tak muselo být. Neboť křesťanství je podle něj naprosto nutnou, zákonitě se ustavující náboženskou formou, která v podobě religiózních představ realizuje dialektickou syntézu metafyzických principů jednotlivého a obecného. Poněkud konkrétněji: podle Hegela byl starý Jahve pouze "herrisch", panovačný; jednotlivý člověk byl daleko spíše pasivním objektem jeho absolutní moci, nežli svébytným subjektem. Spolu s vývojem civilizace (respektive "ducha") muselo opět zákonitě dojít k tomu, že tento lidský subjekt se přihlásil o svá práva; v religiózní podobě to pak byla osoba Ježíše, která onoho vzdáleného, abstraktního Boha-Vladaře propojila s konkrétním člověkem, s lidským subjektem, v aktu dialektické syntézy.

Jistě - není pochyb o tom že Hegel reálný vývoj dějin leckdy až příliš přizpůsoboval své vlastní metafyzické dialektice. Nicméně v zásadě se mi tato jeho úvaha, tento jeho myšlenkový konstrukt jeví být nemálo přesvědčivým, a v každém případě si zaslouží být brán vážně. Vše skutečně hovoří pro to, že vývoj společenských, kulturních, religiózních forem naprosto není pouze nahodilou, chaotickou záležitostí, nýbrž že tento vývoj probíhá v rámci určitých forem, určitého množství - limitovaných - možností vývoje, které jako takové je možno určit, predikovat předem.

Máte pravdu, dostáváme se k jedné z nejvážnějších otázek filosofie : Proč tolik lidí nesnese jedinečnost každého lidského individua a každého lidského tvořivého projektu a musí je chápat jako projekci obecného?

"Jedinečnost každého lidského individua": pane Profante, jak známo i každá sněhová vločka je "jedinečná"; neexistují dvě naprosto identické sněhové vločky. A přesto se zdá, že pro určení a poznání fenoménu "sněhová vločka" je mnohem zásadnější a přínosnější její druhové, tedy obecné určení, a nikoli tato její individuální odlišnost.

To za prvé. A za druhé - v paralelní diskusi jsem doporučil paní Zemanová, aby si přečetla Marcuseho "Jednodimenzionálního člověka" - neboť právě tam Marcuse přesvědčivě ukazuje, jak je toto zdánlivě jedinečné lidské individuum za podmínek kapitalismu, tedy kapitalistických ekonomicko-sociálních vztahů a struktur ve skutečnosti glajchšaltováno, zbavováno své pravé osobitosti, je redukováno na úroveň uniformního konzumního individua.

Ale nejedná se zdaleka jenom a pouze o tyto struktury kapitalistické společensko-dějinné formace; ve skutečnosti my vždy už momentem svého zrození vstupujeme do světa, který je podstatně určen, formován určitými strukturami, které takto formují a determinují naše vlastní životy, bez ohledu zda my si tento jejich vliv dokážeme uvědomit či nikoliv.

Přesněji řečeno: zcela stejné to není, zcela naopak teprve když my tento formující vliv oněch - obecných, nadindividuálních - struktur na naše životy dokážeme rozpoznat, teprve tehdy se můžeme vědomě a aktivně postavit proti tomuto jejich determinujícímu vlivu, pokud je v rozporu s naší lidskou podstatou. Jinak řečeno: teprve poznání těchto obecných určení a struktur společenské skutečnosti může být prvním krokem k naší pravé svobodě. Zatímco když si budeme zatvrzele (a zaslepeně) namlouvat naši nepodmíněnou svobodu, naši údajnou individuální jedinečnost, tím spíše budeme slepě vláčeni silami, které stojí mimo nás a vytvářejí objektivní rámec našeho vlastního žití a bytí.

Zkuste od Marcuse taky něco jiného :-)

https://drive.google.com/file/d/1FRWeERdydFXQ3lxu8352dEvYP5nAvcxj/view?usp=sharing

Jedinečnost sněhové vločky sice lidi fascinuje, ale podobně jako jedinečnost otisků prstů není nijak zajímavá. Na jedinečnosti lidské bytosti je fascinují jednak neočekávatelnost a schopnost nového začátku v každém okamžiku a pak to, že si přes tu neočekávatelnost dokážeme navzájem rozumět (s výjimkou dogmatiků, kteří by to možná také dokázali, ale nechtějí). A pak ovšem skutečnost, že se naše jedinečná nedokonalost projevuje tím, že po našem odchodu pociťují naši blízcí ztrátu kousku svého světa.

Neměl by být trestný jako citát. Jako bezprostřední podněcování k trestnému činu nebo jako brutální ponižování a šikana by trestný být měl.

Například pokud na univerzitním kampusu v JAR vykřikuje kněz k davu vlačejícímu zbitou dívku příslušný verš z Exodu a podporuje tu lůzu v rozhodnutí děvče upálit (naposledy před nějakými deseti lety), pak se sluší ho zavřít a zahodit klíč, i když sám polínko na hranici nepřiložit (tedy nelil na oběť z kanystru benzín, oni to ti blbí fanatici poněkud inovovali).

Pane Profante, díky za uvedený odkaz, ale dozajista uznáte, že mi bude nějaký čas trvat nežli se propracuji onou více nežli stovkou stran. Pro tuto chvíli jsem přečetl pouze úvod; nicméně i ten ve mně probudil jednu vzpomínku.

A to sice na jednu pasáž z Exupéryho "Citadely". V této pasáži Vládce vzpomíná na to, že měl zahradníka - prostého, nevzdělaného muže, který nicméně ve své práci, ve své činnosti pro zvelebování (panovníkovy) zahrady nacházel své naprosté životní naplnění a uspokojení. (Na tohoto zahradníka mě upomněl Vámi použitý obraz s pracujícím rolníkem.)

Tento zahradník měl důvěrného přítele, taktéž zahradníka. Kterého pak ale jeho životní osudy zavály někam daleko do světa; po dlouhých létech se ale svému doma zůstavšímu příteli ozval dopisem. Byl to taktéž prostý, žádným teoretickým vzděláním nedotčený muž; a proto svému příteli prostě jenom vylíčil, že "dnes jsem ve své zahradě vysadil novou růži". Náš první zahradník se velmi potěšil zprávou od svého přítele, a začal přemýšlet jak by mu odpověděl. Ale po dlouhém přemýšlení a rozmýšlení taktéž nepřišel na nic jiného, nežli svému příteli napsal: "Ano, i já jsem dnes vysadil krásnou růži."

Co nám tato historka může sdělit? - Na straně jedné bezpochyby to, že každý člověk - pokud poctivě a se zaujetím koná své dílo - může nejen mít důstojnost svého vlastního počínání, ale může v něm být i vysloveně kreativní.

Jenže: na straně druhé to byl právě Exupéry (respektive jeho Vládce), který znovu a znovu zdůrazňoval, že lidský život se stane pouhou banalitou, pokud v rámci celku (tedy v rámci Říše) nebudou jednotlivé vazby síťoví mezilidských vztahů protkány, prostoupeny "uzly", kde toto síťoví dostává svou novou, vyšší významovost. Respektive Exupéry znovu a znovu používá příměr o katedrále, o žebroví jejích ušlechtilých konstrukčních forem, které směřují vzhůru, k vyšším metám, k vyšším sférám; a pokud zde není tato katedrála a toto žebroví nesoucí její smělou klenbu, pak celý život společnosti upadá v nicotu.

Co si tedy z těchto dvou příměrů vzít za poučení? - Ano, ten rolník neviděl Ikarův pád z nebeských výšin, a vidět ho vlastně vůbec nemohl, neboť on pro tyto vysoké sféry vůbec ani neměl receptory, neměl vycvičený, vypracovaný zrak, aby mohl spatřit jejich nádheru. On si skutečně mohl vystačit se svou vlastní prací, se svým vlastním individuálním životem.

Jenže, nedá se nic dělat: člověk jako zcela specifická bytost (s raným Marxem řečeno: jakožto Gattungsmensch) není živ pouze chlebem. Nýbrž tento člověk, tato lidská bytost v sobě má ještě i vyšší, duchovní touhy; má v sobě přítomny i vyšší dimenze bytí a ducha, a to bez ohledu na to, že mnozí jednotlivci si tyto vyšší dimenze nedokáží uvědomit, nedokáží je v sobě odhalit, nedokáží realizovat potenciály které jsou v nich ukryté.

Jestliže Marx glorifikoval lidskou práci, pak to na jedné straně bylo pro kreativní potenciál v ní obsažený (a do této kreativní práce by se dozajista mohla vejít i práce našich dvou zahradníků, a - možná - i onoho rolníka). Ale na straně druhé Marxova oslava práce má ještě jeden další moment a smysl; jehož dosah je ale možno v plném smyslu pochopit jenom a pouze při rekursu na celý Hegelův monumentální systém (světového) ducha. Jakkoli Marx s až umanutou posedlostí zavrhoval Hegelovo údajné "duchaření", ve skutečnosti jeho vlastní koncept člověka a jeho dějinného vývoje stojí na té samé hegelovské myšlence, totiž že smysl lidské přítomnosti na tomto světě nespočívá v ničem jiném nežli v neustálém růstu a maximalizaci svobody člověka.

Přičemž ovšem - a to je rozhodující moment - tento nárůst, toto naplnění lidské svobody nespočívá v pouhých individuálních svobodách, jak se s tím spokojuje buržoazní pojetí svobody, nýbrž tato svoboda musí být nutně svobodou obsahovou, svobodou naplněnou a vyplněnou neustálou maximalizací bytostných - tedy humánních, duševních i intelektuálních - schopností a potenciálů lidského ducha.

Ještě jednou tedy, pane Profante: ano, jednotlivý lidský život může být - za šťastných individuálních konstelací - povedený a naplněný; ale stejně tak může sklouznout do naprosté banality, může být pouhou krátkou úsečkou mezi narozením a smrtí, vyplněnou pouhým pachtěním se za pozemskými statky. Ale jestli zde bude - vedle těchto ryze individuálních existencí - přítomen ještě i nějaký obecný, vyšší smysl, který zpětně osmysluje, ozařuje i životy těchto individuí - tak takovéhoto stavu není možno dosáhnout pouhou individuální snahou, respektive pouhým apelem na tato individua, aby řádně opracovala svůj vlastní kus pole, a o nic dalšího se nestarala.

P.S. Jestliže Marcuse píše že spojení umění, umělecké kreativity a teorie je možné "pouze v utopii", pak by bylo napřed nutno zcela konkrétně určit, co vlastně touto "teorií" máme na mysli. Jsou tím míněny například Sokratovy úvahy o vzestupu lidské duše k těm nejvyšším sférám ducha; tam kde na tuto duši čeká samotné Krásno, které je zároveň Dobrem?...

Ještě dodatek k poměru individuálního a obecného: ano, jak výše řečeno i individuální lidská existence může mít svůj vlastní smysl, i konkrétní lidské individuum může prožívat smysl z vlastního naplnění.

Jenže: takovýto šťastný pocit ze svého individuálního žití může stejně tak prožívat třeba i orangutan, nebo rypouš sloní. Pokud totiž člověka ponecháme jenom a pouze v tomto ryze individuálním okruhu jeho žití, pak zůstává stále pouhou existencí; stejně jako ona opice nebo mořský tvor. Jak můžeme oprávněně soudit, zda život toho či onoho individua je skutečně naplněný, když si vůbec (a to prostřednictvím teorie!) neujasníme, co je vůbec člověk jako takový, co je - a kam směřuje - tento svět jehož je člověk součástí, který svou prací buduje a zároveň je jím sám formován?!...

Blažený pocit z vlastního života může prožívat i naprostý primitiv, spokojený se svou existencí mezi nicneděláním, fotbalem a hospodou. A který nikdy neprožije pocit existenciální hrůzy, pocit hluboké ztráty při pohledu na Ikarův pád z nebeských výšin.

Myslím, že zaměňujete individualitu a osamocenost a potom zápasite s papírovým čertem. Člověk jakožto kulturní bytost se ale stává společenským individuem, tedy lidským individuem, jen protože interorizuje tu síť vztahů, o které jste psal. Ale to nic nemění na jeho individuální svobodě, bez které by nebyl odpovědnou bytostí - s ohledem na Citadelu, možná musel být nějaký Vládce, který ukoval z chátry lid, jeho zásluha ale smí spočívat jen v tom, že se ten lid stal svobodný.

Zase jsme u problému definice, pane Profante. Hovoříte o "společenském a lidském individuu", ale zřejmě máte na mysli individualitu. Individualitu, jakožto niternou osobitost té či oné konkrétní osoby, kterážto osobitost tuto osobu činí přitažlivou a zajímavou.

Uvedu teď jednu svou čistě osobní vzpomínku: když jsem svého času na počátku osmdesátých let minulého století přišel na Západ, byl jsem v prvé chvíli fascinován svobodomyslností, a z ní vyplývajícím sebevědomím člověka liberální západní společnosti.

Jenže - mým druhým zjištěním bylo, že jsem byl překvapen, až přímo konsternován tím, jak tito napohled svobodní lidé jsou ve skutečnosti všichni stejní, až přímo uniformní ve svém způsobu myšlení a jednání. Jistě, mají odlišné světonázory, a z toho vyplývající odlišné politické postoje; ale to je asi tak jediný rozdíl. V této uniformitě tohoto zdánlivě svobodného člověka západní společnosti je krajně obtížné objevit někoho, kdo by byl nějakým výjimečným způsobem osobitý, ve smyslu vlastní svébytné individuality.

Tato osobitost, tato individualita totiž (až na výjimečné případy) totiž nevzniká sama ze sebe; nýbrž vzniká (naprosto stejně jako například v umění) až z určitého pnutí. Tedy - z pnutí, z dynamického vztahu mezi něčím a něčím. Ovšem - takovéto pnutí se může vytvářet jenom mezi něčím, co je navzájem v opozici, co představuje v zásadě opačné, protichůdné životní principy.

Přidám na tomto místě ještě jednu vzpomínku: taktéž někdy v osmdesátých létech minulého století byla jedna třída jakéhosi německého gymnázia na výměnném pobytu v Československu, myslím že v Praze. To jest: asi po dobu jednoho týdne sami pobývali na jednom pražském gymnáziu, a poznávali jeho žáky respektive studenty. Jeden z oněch německých gymnazistů se po svém návratu do Německa vyjádřil obdivně o tom, jaké jsou ti čeští gymnazisté výrazné, individuální osobnosti, že "jeder ist ein Typ für sich".

Ano, pane Profante, my jsme poznali panství Vládce, a to nikoli v jeho osvícené, nýbrž v jeho otupělé a zdegenerované podobě. Ale přesto - i tento zdegenerovaný Vládce nám dokázal přinést právě ono zmíněné napětí, pnutí mezi dvěma protichůdnými principy, a tím v nás vybudil nutnost se s touto rozporuplnou skutečností nějakým způsobem vnitřně vypořádat. Každý se s ní vypořádával po svém způsobu; mnozí ovšem také podlehli tlaku k uniformitě, ale na straně druhé právě pod tímto tlakem rostly velmi výrazné osobnosti.

Člen společnosti liberalistického Západu ale není upnut do tohoto dynamického vztahu mezi dvěma protichůdnými životními respektive systémovými principy; není tu proto nic, co by ho nutilo vystoupit ze suverénního, ale omezeného okruhu jeho vlastní individuální existence, jeho vlastního já, z pouhé bezprostřední, tautologické identity se sebou samým.

Právě proto jsem psal o tom, že skutečná lidská svoboda je pouze taková, která je realizací bytostně lidských, kvalitních obsahů, idejí, životních cílů. Pokud toto není dáno, pak veškerá individuální "svoboda" zůstává pouze prázdnou slupkou.

Když mluvím o individuu, mám na mysli individuum.

A toto individuum může ovšem žít konformně (nevím, zda zcela konformně, takové jsme nepotkal) nebo vzdorně, pasivně nebo tvořivě.

Nemáte rád Frankfurtskou školu, já ano, ale v jedné věci se s jejími největšími představiteli neshodnu -- užívám-li si populární kultury a fandění fotbalu nebo nějaké kapele, pak mi poskytuje prostor pro aktivní účast a pro odstup, dokonce i pro kulturní subverzi, podobně jako užívání si vysoké kultury; v tom mají Adornovi anglosaští kritici a Umberto Eco pravdu.

A nikoliv, ten krví ušpiněný a odporný režim nic takového nedokázal. Vykradl sice a do fráze pokurvil ten nejpůsobivější emancipační humanismus 19. století (humboltovský novohumanistický, marxovský mladohegelovský a přes Lukácse také novokantovský etos), ale vždycky otevřeně bojoval proti materiální i vyšší kultuře, kterou střední třídy na území ovládnutém bolševismem žili jako svou vlastní (v českých zemích s tím pozoruhodným rozdílem, že se jednalo o široce sdílenou národní kulturu zahrnující velkou většinu populace) a bolševici si přitom vynucovali konformitu způsobem, který byl přímo spojený s politickou mocí a donucením-- diktovali, co mohu nosit, jak smím mít upravené vlasy a jaké knihy smím číst a jaké písničky poslouchat. Činili tak v pozoruhodném a nenahodilém souladu s tou neodpornější formou maloměšťáctví. To sice pravděpodobně rozšířilo počet lidí, kteří konformitě vzdorovali, ale pochybuji, že to nějak rozšířilo počet těch, kteří přitom tvořivě rozvíjeli vlastní osobnost.

podle mne zahrnuje i možnost žít úplně banální život, být laskavý a vstřícný k lidem okolo a nevyžadovat po nich, jakož ani po sobě, aby se vzpínali kamsi k nejvyšším ideálům a snažili se dle nich přetvořit lidstvo. Takový obyčejný život se podle mne nevylučuje s velkou vnímavostí ke kráse přírody, umění i myšlení, ani s vlastní tvůrčí schopností, ale není tím podmíněn a podřízen diktátu takové schopnosti.

Paní Zemanová, v prvé řadě musíte rozlišovat "banální život" a "triviální život". Respektive lépe, opět je tu konfuze v pojmech: oním označením "banální život" jste zřejmě spíše měla na mysli "prostý život"

Tedy v zásadě onen způsob života, jaký Exupéry vylíčil v oné historce se dvěma zahradníky. Ještě jednou tedy: samozřejmě že možno žít "dobrý život" i v takovéto rovině prostého lidského žití. O tom není sporu.

Ale já tady hovořím ne o tom či onom jednotlivém zahradníkovi, nýbrž o celé společnosti. O tom jaký charakter, jaký kulturní, intelektuální, duchovní horizont má ta která společnost. To je ten duchovní rámec, který se ovšem poté zpětně vrací a promítá i do - zdánlivě - pouze soukromého či individuálního životního okruhu každého jednotlivce.

Protože i když se sám pro sebe mohu domnívat, že si vystačím sám se sebou, respektive že si mohu zcela autonomně utvářet svůj život - ve skutečnosti i tento můj individuální život mohu formovat jenom v neustálé komunikaci, neustálé výměně s okolním světem, s druhými lidmi. (Jak napsal Aristoteles, člověk který by dokázal žít jenom v naprostém osamocení, by musel být buďto bůh, anebo ale zvíře.)

Zkrátka: okolní svět, tedy společnost ve které žiji a utvářím můj život, nejsou jenom jakousi kulisou mého zdánlivě autonomního žití, nýbrž ve skutečnosti jsou konstitutivní i pro kvalitu mého vlastního života. Zde je totiž naprosto rozhodující, zda ti druzí lidé s kterými komunikuji, s kterými konfrontuji mé názory, mé pocity, mé vize, zda oni jsou schopni a ochotni tyto mé myšlenky, tyto mé inspirace přijmout, pochopit, a vrátit je zpět, obohacené o jejich vlastní myšlenky a inspirace.

Pokud tomu tak je, pak mohu mít pocit, že žiji ve světě který má smysl, který směřuje někam výše, než je ono zcela profánní žití materiálního světa a konzumu.

Ale když tomu tak není, když je každý uzavřen jenom do ulity své vlastní individuální, soukromé existence, když ten druhý nemá vůbec intelektuální a kulturní úroveň aby mohl takovýmto způsobem rezonovat s mými vlastními myšlenkami a podněty - pak si mohu tisíckrát namlouvat že jsem ve svém osobním životě autonomní, že mi po okolním světě nic není; ve skutečnosti i můj vlastní duševní život začne časem nevyhnutelně upadat a skomírat.

Nebo abychom zůstali u obrazů s kterými pracoval Exupéry: kameník zůstane pouhým nádeníkem, pokud zde nebude katedrála, který by svým vysokým duchovním sdělením i jeho práci mohla vdechnout vyšší cíl a smysl.

Pane Profante, nevím jak jste přišel na to že "nemám rád Frankfurtskou školu"; myšlenky jejích členů jsou mi velice sympatické, s jejich kritikou plochosti a přízemnosti současné "svobodné" buržoazní společnosti je kdykoli možno plně souznít. Jediné co jim vytýkám - pokud se pokusili načrtnout nějaká vlastní východiska z této mizérie - že jejich představy o možných zdrojích obnovy jsou až příliš dobrodušné, optimistické; respektive až vysloveně naivní.

Základní problém je ten, že oni reprodukují zásadní Marxův omyl, ohledně jeho víry v to že člověk, lidský rod jaksi ze své nejvlastnější přirozenosti směřuje ke své plné emancipaci, to jest k plnohodnotnému, autenticky humánnímu (a kulturnímu) způsobu života.

Podobně jako on tedy viděli zásadní překážku pro osvobození člověka jenom ve vnějších poměrech, tedy v existenci kapitalistického společenského řádu, v existenci buržoazní společnosti. I v nich tedy přetrvávala víra, že postačí odstranit tyto vnější překážky společenského řádu, a že lidská bytost s úlevným povzdechem s plným nasazením začne realizovat svou pravou svobodu, to jest že začne plně rozvíjet všechny své osobní, duševní, kulturní a humánní potenciály.

Marx si nikdy nedokázal (a ani nechtěl) připustit, jak krajně ambivalentní tvor je člověk; a že vedle určité základní přirozené touhy po svobodě je zároveň ovládán celou řadou pudů a tužeb, které ho naopak neustále strhávají směrem dolů, k přízemním, nekulturním a tedy fakticky nesvobodným formám existence.

Proto opakuji znovu a znovu: jenom a pouze přenechat člověka jemu samému, to jest jeho údajné "naprosté svobodě" nevyhnutelně vede k degradaci lidské bytosti směrem k těmto jednodušším, pohodlnějším, banálnějším a duchaprázdnějším formám existence.

A proto opakuji a tvrdím znovu: dokonce i bezprostředně tak degenerovaný systém vlády jakým ten minulý, pseudosocialistický bezpochyby byl, přesto i on obsahoval určité pozitivní momenty v tom, že pro tuto lidskou bytost představoval alespoň určitou výzvu, která tohoto člověka nutila alespoň v určitých okamžicích pohledět někam výše, nad tuto pouze přízemní rovinu své existence.

Minulý režim tuto výzvu přinášel dokonce ve dvojím ohledu: za prvé každá diktatura (bez ohledu na její ideologické zázemí) vždy staví před člověka, před občana přinejmenším to morální dilema, zda se jí má podvolit, anebo se proti ní postavit.

A za druhé: ani ten nejzdegenerovanější (pseudo)komunistický režim nemohl zcela zničit, rozpustit určité základní ideje, principy marxistické teorie, marxistického vidění světa. Vždy zde nějak v pozadí stále ještě byl přítomen impuls, myšlenka aktivní, obsahově pozitivní emancipace lidské bytosti. (Na rozdíl od emancipace buržoazně-liberální, která se spokojuje s emancipací pouze občanskou a politickou.) Je to víceméně obdobný případ jako s křesťanstvím: ano, i to se v reálné dějinné praxi mnohdy stalo bezprostředně momentem konzervativním až přímo reakčním, duchovně i duševně vyčpělým, už jenom křečovitě udržujícím "ancien régime"; ale bylo by naprostou zpozdilostí jenom proto přehlížet, popírat ten nesmírný duchovní náboj, který křesťanství vneslo do naší části světa, a bez kteréhožto duchovního impulsu by rozvoj naší vlastní civilizace nebyl vůbec myslitelný.

Že Vy jste si, pane Profante, z této éry socialismu nedokázal odnést nic jiného, nežli že Vám zakazoval mít dlouhé vlasy - zcela upřímně řečeno, to je velice chudičký výtěžek. A nedá se nic dělat - ale ono se to také ukazuje vždy znovu a znovu.

"...dokonce i bezprostředně tak degenerovaný systém vlády jakým ten minulý, pseudosocialistický bezpochyby byl, přesto i on obsahoval určité pozitivní momenty v tom, že pro tuto lidskou bytost představoval alespoň určitou výzvu, která tohoto člověka nutila alespoň v určitých okamžicích pohledět někam výše, nad tuto pouze přízemní rovinu své existence."

Ale prdlajs, pane Poláčku. Je mi líto, že musím užít takové slovo, ale přiléhavější mě na ten "pohled vzhůru" nenapadl. Sebezáchovný instinkt velel utěsnit všechny škvíry, kterými mohlo k člověku pronikat něco zvenčí, cokoli, co se vlezlý režim pokoušel k ubohým občanům propasírovat. To byla nejvyšší výzva, smět slyšet něco jiného.

Základní ideje, principy marxistické teorie, marxistického vidění světa? Houbeles. Koho to zajímalo? Poctiví levicoví teoretici, kteří ještě nezapomněli, že ta slůvka existují, neměli šanci proniknout k normálnímu občanovi ani promlouvat k režimním papouškům.

z minulého režimu jsem si odnesl ledacos, včetně zkušenosti, že dokázal naprosto zničit všechno, co mělo cokoli společného s emancipačním potenciálem marxismu.

A dík, já věc rozmělňoval zákazem knih a písní, vy jste to správně pominul a zdůraznil zákaz dlouhých vlasů. Ano, to byla fascinující zkušenost -- naprostá banalita, kterou dokázal ten tupohlavý režim zpolitizovat a vytvořit linii sporu tam, kde mohl uspokojit maloměšťácké instinkty a vytvořit širokou alianci strany pořádku.

Zákaz písní v minulém režimu? - Pane Profante, ve filmu "Chladný ráj" který ve švýcarské emigraci natočil režisér Bernard Šafařík, je jedna neobyčejně výmluvná scéna.

V jednom luxusním švýcarském (snad ženevském) bytě se koná jakási snobská párty; ale v jedné z četných místností se k sobě sesedla i skupinka československých emigrantů, včetně Vlasty Třešňáka.

Třešňák zde - v kulise sem doléhajícího halasu z oné rozverné párty - začne zpívat jeden ze svých protestních songů; ale poté si uvědomí marnost svého snažení, a rezignovaně konstatuje: "Tak to vidíš: doma jsme nesměli zpívat, ale lidí nás poslouchali. Tady můžeme zpívat co chceme - ale nikdo nás neposlouchá!" A místo angažované politické písně pak spustil jakousi vulgární odrhovačku.

Tohle a přesně tohle je to o co se jedná, pane Profante: v oné takzvané "demokracii" a "svobodě" je sice formálně možné všechno; jenže uprostřed vítězné maloměšťácko-konzumní společnosti okamžitě mizí všechno, co by lidskou mysl mohlo pozvednout na nějakou vyšší úroveň, co by člověka vůbec přimělo k hlubšímu zamyšlení nad jeho životem, nad tímto světem, nad cestou kam to vše směřuje.

K tomu snad zbývá už jenom dodat, že sám Třešňák, který byl svého času jedním z nejvýraznějších hlasů folkařsko-disidentské scény, po návratu do "svobodného" Československa prakticky zcela zmizel z obecného povědomí, byl převálcován přívalem plytké a nenáročné popové muziky. A to samé platí prakticky i o všech jeho souputnících.

Svým způsobem tento stav dokonale vystihl úspěšný bavič Karel Šíp, když jednom ze svých (spolu s J. Uhlířem) pořádaných hudebních pořadů nechal zaznít i jeden přemýšlivý folkařský song - aby se mu vzápětí vysmál jako jakési elitářské úchylce, a vyjádřil přání aby se hrály už jenom "normální" (!) písničky. Ano, v této svobodné konzumní společnosti je "normální" nenáročná a plytká popová muzika, zatímco songy nutící k přemýšlení jsou tu jenom anomálií pro jakési asociální podivíny.

Paní Zemanová, ve svém posledním komentáři na adresu pana Krupičky jsem zde napsal, že on má - ve své kritice kapitalismu a buržoazní společnosti - sice v mnohém pravdu, nicméně že je příliš zaslepen svou nenávistí vůči světu kapitalismu, a tato nenávist mu brání hodnotit tento svět střízlivě a diferencovaně.

Paní Zemanová, víceméně nemohu na Vaši adresu napsat nic jiného: i Vy máte samozřejmě určitou část pravdy, nicméně jste natolik zaslepena svou nenávistí vůči všemu komunistickému, že tato nenávist Vám brání věci tohoto světa hodnotit střízlivě, nezaujatě a diferencovaně.

Zkusil jste někdy uvažovat o tom, že zaslepení nemusí být vždycky ti druzí?

Prožil jsem tu vládu bolševiků až do jejího hořkého konce, -- předpokládám že paní Zemanová také. A byla to doba, kdy jsem byl mlád, holky byly krasný a chytrý, já zdravý, na pití se vždycky našlo a nějakou tu knihu a muziku vždycky někdo přes hranice přivezl: prostě mám všechny důvody pro vzpomínkový optimismus.

Pokud byl člověk ochoten žít zcela privátně -- tedy právě tím způsobem, který vy tak odsuzujete na současnosti -- dalo se s režimem docela koexistovat (nebo se v něm vexlácky zařídit docela pohodlně). Dokonce i ten křížek na krku, dlouhé vlasy, džíny a nakupování desek na letenské burze vadily jen tehdy, když se soudruhům hodilo do krámů.

A bída nebyla příliš vidět, teprve na vojně jsem potkával lidi, kteří poprvé spali ve vlastní posteli a doučoval negramotné. O dětské léčebně specializované na perforaci střev (to se stává, když se dítě živí na smetišti jinak, jinak téměř nikdy) jsem také dověděl jen díky románku s tamější paní doktorkou.

Nic z té doby neomlouvá výstřelky českého posthumního antikomunismu a jistě není těžké najít věci, které se od těch dob zhoršily (například tu léčebnu zrušily, zatímco děti s perforací střev zůstaly a ty negramotné už dneska na vojně nedoučují). Ale zkuste přestat lakovat tu kostižernou (zlváště páteře-žernou) dobu na růžovo.

Vy jste zaznamenal hrůzu života některých dětí, pane Profante, já zase starých lidí. V čem žili, režimem ignorováni. Jásání médií nad sociální rolí státu byla v konfrontaci s realitou jen jedna z mnoha položek, ze kterých mi bylo mdlo.

Pan Profant a paní Zemanová: vážení, schováváte se za argumenty zcela jiného druhu, nežli o kterých je řeč. O tom, že minulý, pseudosocialistický režim byl v mnohých ohledech naprosto mizerný (a často ještě mnohem mizernější nežli ten současný, liberálně-buržoazní) není žádného sporu.

Tak ještě jednou: jedná se zde o otázky nikoli ekonomicko-sociálně-zdravotnické, nýbrž výhradně o otázku, které ze společenských uspořádání, respektive která společenská a státní idea má v sobě větší potenciál být zdrojem veřejné inspirace. Který z těchto společenských a státních principů má reálný potenciál pozvednout člověka a celou společnost nad pouhou víceméně pouze materiální sebereprodukci, upřít jeho pozornost, jeho mysl k nějakým vyšším cílům, vyšším hodnotám nežli je priorita vlastního já.

Tohle a právě tohle je to, o co se tu jedná. Tak se prosím neschovávejte za nějaké deficity socialistického zdravotnictví.

A ještě něco k oné "zaslepenosti": ono se pozná dost snadno a rychle, když je někdo principiálně neschopen či neochoten myslet určitým směrem. Když má mentální blok, který mu znemožňuje určité myšlenky vůbec sledovat, to jest závažně uvažovat o jejich možné reálnosti respektive pravdivosti.

V podstatě jsme zde zase u ono "jednodimenzionálního člověka"; v daném případě je možno hovořit o "jednodimenzionálním myšlení", které je neschopno vystoupit z této své jediné dimenze, a začít uvažovat o věcech i nějakým jiným způsobem.

nevím, komu chcete namluvit, že minulý režim měl reálný potenciál pozvednout člověka a celou společnost nad pouhou víceméně pouze materiální sebereprodukci a upřít jeho mysl k nějakým vyšším cílům, vyšším hodnotám. Pořád tu vznášíte otázku, která společenská a státní idea může být zdrojem veřejné inspirace. Odpověd zní takto: Tam, kde vládla komunistická strana, byla jakákoli podobná inspirace nulová. Upření mysli člověka k vyšším cílům a hodnotám se v tomto režimu nekonalo. Rozhodně ne jeho zásluhou.

Máte pravdu, s člověkem s mentálním blokem je marná diskuse.

Tak se mějte.

Oba aktéři aktuálně právě asi skončeného diskusního sporu mají podle mne nejen "svou pravdu", ale říkají i něco podstatného. Oběma však chybí pochopení pro mínění druhého. O postojích tohoto druhu hodně rozhoduje osobní ustrojení. Jsou prostě lidé, kterým je blízké "smyslem života je život sám" a jiní, kteří kladou důraz na smysl vyšší, na přesah (řekněme, že cítí důležitost archimédovského "pevného bodu ve vesmíru").

K uvedenému přistupuje také otázka věku. Nemyslím ani tak (i když rovněž) prožitá už léta, či z nich plynoucí fyzický stav a duševní rozpoložení, jako věk, ve kterém člověka zasáhla zásadní (dějinná) formativní událost. Sám jsem se v zaměstnání kdysi přesvědčil, jak i jen několik málo let, třeba pouhé dva roky věku, v němž lidé zažili rok 1968, často dalekosáhle poznamenaly jejich vidění světa. Porážka může ovšem z jistého hlediska být cennější než vítězství. Nadějný vývoj (ať jej spatřovali na poli socialismu, nebo nikoli) a zlom v něm je změnily silně a dlouhodobě. V onom čase, po Chartě, byl tématem denních hovorů (a u leckoho i starostí) svět jako takový. Neporovnatelně s dneškem. Přitom nešlo o lidi pracující v humanitním oboru (nýbrž o mladé programátory). Byl jim vlastní nadosobní zájem, vědomí podstatného, vysokého, či hlubokého. (latinsky oboje "altus"). Samozřejmě, že to bylo za podmínek, že díra do světa, kterou mohli udělat, byla jen dírkou (však oni říkali kam). Theatrum mundi, vklad velkých osobností, umění, filosofie, vědy, zkrátka poznání, jakož i morálky (svého druhu), byly tím, o co se jim v životě nemálo jednalo. (Což samozřejmě vůbec neznamená, že nebyli třeba dobrými programátory, nebo že nevedli, snad i intenzivně, své soukromé životy).

Vždycky, když se pan Poláček pokouší vnést zde do podobných diskusí své "a to je všechno?", beru ho, u vědomí výše uvedeného i celé velké tradice, vážně a nepředpojatě. Vím, že za jeho názorem jsou čtyři desetiletí prožitá v Německu, vůči němuž a jeho obyvatelům sám předpojatý rozhodně není. Své však ví. Konec konců i my zde v Česku již zjišťujeme, že mnoho lidí by nezasáhl v jejich finančních jistotách či nejistotách skoro žádný myslitelný děj (snad kromě zestátnění bez náhrady).

Kromě toho si v uvedené souvislosti vždycky vzpomenu na Václava Havla. Typicky na jeho Hovory z Lán. Byly, nikoli neprávem, považovány za opakující se, poněkud obsesivní snahu hledat, či dokonce požadovat vizi. Individualista Havel postrádal společné vademecum.

V posledních letech v prezidentské funkci a hlavně jako exprezident, oslabený nemocí i nedostatkem pochopení, soustředil ovšem Havel svou pozornost na podstatné. Citlivě vnímal příchod "blbé nálady" a na fenomén opakovaně upozorňoval. Starosti si dělal také o další vývoj na východě, zjevně měl obavu z možnosti nástupu tamní reakce. Pomáhal, jak jen mohl, disidentům v Bělorusku. Vyzvedávání obou témat bylo přijímáno - v lepším případě - s rozpaky. Na nic jiného asi už nemá, říkal si i leckdo z jeho příznivců. Přitom si Havel obě témata zvolil s až geniální prozíravostí. Jestli máme skoro dvanáct let po jeho smrti nějaké zásadní problémy, tak vyvěrají (a nejen u nás) z jevů a dějů, které diagnostikoval. A z absence nosné (a preventivní) vize. Sedí-li na jejím místě (ne-li dokonce svaté Trojice) business as usual (but bigger) v demokratickém odění, o nemilá překvapení (skleníkový efekt, bojové akce Ruska či Hamásu) je postaráno na tuty. (Komerční zpravodajství ovšem takové události zanedlouho odsune, chvíli taky prodávají, ale z řady reklamou placených hámotin ať příliš nečouhají).

Pan Horák mě svým - jako obvykle velmi zodpovědným, důkladným a diferencovaným - rozborem dané situace poněkud předběhl; víceméně to samé téma jsem dnes chtěl vnést do diskuse, která se čím dál tím více utápěla v pouhém sporu o totalitu. Je zapotřebí se vší jednoznačností ozřejmit: naprosto a vůbec se nejedná jenom a pouze o éru socialismu; jak naprosto přesně vystihl pan Horák, jedná se o zcela principiální způsob vztahování se člověka ke světu. Otázka - či spor - o to co je tento svět a jaké je naše postavení v něm, se táhne přinejmenším už od antiky; v určitém smyslu doprovází lidstvo po celou dobu jeho existence.

Začněme naše rešerše jedním citátem z Platóna; jeho výrokem který se pouze zdánlivě vztahuje k tématu zcela jinému:

"Astronomie nutí duši pohledět vzhůru, a uvádí ji do jiného světa."

Zde je v prvé řadě nutno si uvědomit: astronomie v éře starověku, to zdaleka nebyla pouhá suše objektivní věda v dnešním smyslu, tehdejší astronomie ještě neprošla novodobě-racionalistickým procesem "odkouzlení", nýbrž za (opticky) dokonale se jevící mechanikou nebeských těles člověk starověku spatřoval obraz a symbol dokonalého kosmického řádu, vytvořeného a ztělesňovaného světem bohů. Právě tohle byl ten "jiný svět" do kterého je duše uváděna svým pohledem vzhůru: člověk zde přestává být pouhým pozemským tvorem zapřaženým do svého každodenního snažení a pachtění, nýbrž stává se sám součástí vyšší skutečnosti, vyššího řádu, vyššího smyslu bytí.

Ve formulaci onoho Platónova výroku je ovšem klíčové jedno slůvko, které se napohled zdá být zcela vedlejší: totiž že duše musí být n u c e n a, musí být přiváděna k onomu pohledu vzhůru, k oněm vyšším sférám a dimenzím.

Lidská duše se totiž vyznačuje jakousi podivnou obojakostí či rozpolceností: na jedné straně touží po vlastním naplnění, po pocitu osmyslenosti svého žití - ale zároveň vykazuje velice silnou tendenci spokojit se pouze s průměrností, jenom s těmi cíli a jejich naplněními, které jí předkládá všední, přízemní svět, se všemi jeho činnostmi a svody uspokojujícími spíše tělo, nežli samotnou duši.

Proto Platón dobře věděl a zcela záměrně zdůraznil, že lidskou duši je zapotřebí nutit k onomu pohledu vzhůru; ona sama se k tomu jen velice málokdy odhodlá.

To jest: je určité množství jedinců, kteří tento "pohled vzhůru" mají ve své duši dán a přítomen víceméně od přírody, ze svého vlastního osobního či duševního nastavení a uspořádání. (Jak ostatně velice přesně konstatoval pan Horák.) Oproti tomu ovšem stojí velká masa takových, kteří pro tuto - nazvěme to "vertikální dimenzi" - smysl nemají. Anebo ale i třeba do určité míry mají, ale jak řečeno sami od sebe - pokud se jim nedostane nějakého dodatečného impulsu - se spokojí pouze s konvenčními, nevyspělými, nekultivovanými formami vyžití této nejasně tušené potřeby.

Krátce řečeno: aby tato "vertikální dimenze bytí" byla v životě člověka a společnosti aktuálně přítomna, k tomu musí být v dané společnosti dán nějaký dodatečný moment, impuls - nějaká vyšší idea, která bude mít potenciál lidskou duši "donutit" k tomuto pohledu vzhůru.

Zde je ale bezpodmínečně nutné si uvědomit, že člověk v tomto "dvojím světě" žil a stál víceméně po celou dobu své dějinné existence. Není to tedy nic nového, nic uměle vytvořeného; už v samotném úsvitu lidských dějin vznikaly kulty, kultovní představy, které taktéž "nutily duši člověka pohlédnout vzhůru", které člověka uváděly do jiných, magických, spirituálních světů. Tyto kulty pak měly ne pouze charakter individuálně-mystického prožitku, nýbrž zároveň byly tmelem, který spojoval danou komunitu, rodinu, obec či kmen. Tato komunita tedy žila ne pouze starostí o své ryze materiální přežití, ale zároveň ztělesňovala určitý magicko-spirituální princip (klasicky například totemové zvíře, které bylo symbolem kolektivní duše kmene).

V době řecké antiky jak už bylo řečeno to byl svět olympských bohů, který lidskou duši "pozvedal vzhůru", který ji nenechal ustrnout v pouhém materialismu všedního dne. Poté to byl monoteistický Bůh, který nastoupil na místo uprázdněné po odchodu bohů polyteistických; nyní to tedy byl tento monoteistický Bůh, který člověku, jeho duši přinášel nový, vyšší, transcendentální smysl jeho/její existence, který inspiroval k jedinečným kulturním a duchovním počinům.

Až s nástupem moderní, industriální doby a s ní spojeného racionalismu a skepticismu došlo k onomu zásadnímu zlomu, že začal mizet onen svět duchovně podložené významovosti; člověk sám sebe deklaroval jako nejvyšší hodnotu, jako nejvyšší smysl, jako význam všech významů.

Ona vertikální dimenze lidského bytí, onen smysl pro jiný, vyšší smysl a svět ale přece jenom nezmizely zcela a hned. Projekt spásy duše obsažený v křesťanství se transformoval do marxisticko-materialistického projektu plně osvobozené lidské bytosti, která v této své nové svobodě svou kreativní činností realizuje všechny své bytostné humánní potenciály.

Zde je naprosto rozhodující si uvědomit, že tento projekt plně osvobozené lidské bytosti je možno plně pochopit pouze tehdy, když si zpřítomníme, že Marx při jeho formulování spočíval (ačkoli by to sám nikdy nepřiznal) na Hegelově monumentálním systému "absolutního Ducha"; který konec konců vycházel taktéž z Platónova konceptu božských idejí. To znamená: ačkoli tento Marxův koncept byl bezprostředně materialistický, zdánlivě pouze racionalisticko-sociální, ve skutečnosti i on v sobě obsahoval onu vertikální, bezmála až spirituální dimenzi lidského bytí, i on "uváděl lidskou duši v jiný svět". Bez pochopení tohoto momentu nikdy není možno pochopit skutečnou úlohu marxisticko-komunistického emancipačního hnutí v lidských dějinách.

I marxistický projekt - dalo by se říci - "totální emancipace" tedy v posledku spočíval na platónských idejích, na představě božího, či přinejmenším kvazibožího řádu v pozemském světě.

I toto marxisticko-komunistické hnutí tedy zůstávalo v oné zde načrtnuté linii "vyšší osmyslenosti" lidského světa; bylo to jenom a pouze uspořádání občansko-liberální (buržoazní), které se radikálně odklonilo od této tradice, a které samotné lidské individuum prohlásilo za jediný zdroj smyslu veškerého dění, veškerého usilování v lidském světě.

Jistě, toto nové individuum se na jedné straně bezpochyby osvobodilo od všech závislostí, od všech omezení do kterých je uvazovaly ony koncepty s jednou vůdčí ideou; které ovšem byly nuceny negovat, potlačovat všechno, co s touto vůdčí ideou nebylo kompatibilní.

Toto nově "totálně emancipované" lidské individuum tedy napřed mohlo prožívat euforii ze svého osvobození; a na místo starých idejí, starých náboženství mohlo postavit svou novou víru v rozum, respektive v techniku. Lidstvo mohlo na chvíli snít svůj sen, že to bude onen všeho znalý inženýr z románů Julese Vernea, který nyní svým racionálním rozumem a silou své osobnosti dokáže rozřešit všechny problémy lidstva.

Jenže brzy se ukázalo, jak marná a planá byla tato víra; jak málo ze skutečných lidských problémů (neřkuli z bolestí duše) je možno vyřešit za pomocí pouhé techniky. A samotná víra v technický a vědecký pokrok (která byla přítomná ještě v polovině minulého století) utrpěla těžké, zřejmě definitivní údery s nástupem klimatické krize, kdy se ukázalo, že veškerý dříve tak glorifikovaný technický pokrok toto lidstvo nedovede nikam, nanejvýš na pokraj jeho naprosté zkázy.

A tak to lidské individuum, zdánlivě naprosto "svobodné", nyní prožívá kocovinu ze své dřívější euforie, zmítá se v pocitech marnosti a bezvýchodnosti své bezcílné existence v postprůmyslové společnosti. Tento moderní svět naprosto ztratil onu vertikální dimenzi svého bytí; a tuto ztrátu si zoufale a křečovitě snaží nahradit zčásti esoterickými praktikami či vůbec příklonem k novopohanství, zčásti stále obsedantnějším konzumem všech zábav a radovánek, které mu může poskytnout zbytnělý zábavní průmysl.

Jakkoli ztracené a nicotné je ve své profánní existenci toto novodobé individuum, přesto si stále žárlivě a křečovitě brání svou "totální svobodu", a ve všech poukazech na možnou rehabilitaci, reanimaci a renesanci oné druhé, vertikální dimenze lidského bytí nedokáží spatřit nic jiného nežli pouze "vzývání totality".

Aktéři sporu nebyli dva, ale tři.

Ano. Původně jsem napsal "Obě strany (...) diskusního sporu", což bylo správně. Když jsem už chtěl příspěvek odeslat, zazdálo se mi ne zcela šťastné hovořit o "stranách" jako u sporu soudního. Slovo jsem tedy nahradil výrazem "aktéři". Při opravě jsem však nebyl konsekventní.

Mně se na mém příspěvku nelíbí především formulace "bojové akce Ruska či Hamásu". Při snaze nezavdat ostrým výrazem důvod k nesouhlasu, který by se netýkal merita diskuse, jsem měl uvést prosté "útok Ruska či Hamásu". Zatímco v případě agrese Ruska mám výraz "bojová akce" přese všechno za stále ještě adekvátní, v případě Hamásu bylo jeho použití nepatřičné.