Vypráví se, že ve 4. století se na ulici diskutovalo o tom, je-li Boží syn jedné podstaty s Otcem, stejné podstaty nebo je mu podobný. Lidé vstupovali do debaty biskupů o formulaci základních článků křesťanské víry. Jedno z pojetí, z řeckého homousios do češtiny špatně přeložené jako jedné podstaty, se stalo pravověrným. Jedné podstaty by totiž v řečtině spíše znělo tautousios. Syn Boží je stejné podstaty s Otcem, tedy božské.

Dnešní křesťanství zažívá pnutí kolem zcela jiných témat. Mohou se ke kněžské a biskupské službě ordinovat ženy? Může církev oddávat dvojice stejného pohlaví nebo jim aspoň žehnat na společnou cestu životem? Mohou být lidé otevřeně homosexuální orientace povoláni k službě v církvi?

Církve se kolem těchto dvou témat štěpí. Ve světovém společenství anglikánských církví jsou ty, které patří k bohatému Západu (i když zeměpisně to neodpovídá plně), tedy církve Anglie, Walesu, Skotska a Severního Irska, USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, spíše liberální. Církve chudého Jihu jsou naopak konzervativní.

Podobně se štěpí starokatolické společenství, v němž církve Nizozemska, Švýcarska, Německa a Rakouska udělaly vstřícné kroky dřív, česká poněkud v závěsu za nimi a polská doposud nikoliv. Metodistické společenství má kolem těchto témat svobodomyslnější Sjednocenou metodistickou církev a konzervativnější Globální metodistickou církev. Česká větev stojí zrovna mezi těmito komunitami.

Spravedlivá diskriminace

Římskokatolická církev se dlouhodobě považovala za konzervativní. Ač budoucí svěcení žen pro jáhenskou službu snad není zcela vyloučeno, kněžskou a biskupskou službu žen si představit neumíme.

Jde-li o vztah k homosexualitě, vyjádřil ho ostře a jednoznačně Katechismus katolické církve z roku 1983. Články 2357-2359 představují homosexuální vztahy jako velkou mravní spoušť, o homosexuálních úkonech uvádí, že jsou vnitřně nezřízené. Odporují prý přirozenému zákonu a v žádném případě nemohou být schvalovány. Je sice třeba se vůči těmto lidem vyhnout jakéhokoli náznaku „nespravedlivé diskriminace“, vysvětlení toho, jaká diskriminace je spravedlivá, nám katechismus neprozrazuje.

Na základ v katechismu se odvolávalo Dikasterium pro nauku víry, když bylo dotazováno, je-li přípustné takovým párům poskytnout požehnání na společnou cestu životem. Odpovědi byly ještě nedávno odmítavé.

V posledních dnech se ale objevil nový pokyn. Papež František, který v prvních letech trpělivě připravoval reformu církve pomocí změny atmosféry, začíná v dalším období svého pontifikátu zavádět reálné reformy. V jednom případě se dokonce odvážil změnit článek katechismu. Čemu se dosud mělo závazně věřit ohledně přípustnosti trestu smrti, již neplatí, a katolíky zavazuje opačné tvrzení, že takový trest přípustný není.

Články katechismu o homosexualitě se sice za Františka nemění, prefekt Dikasteria pro nauku víry, kardinál Viktor Manuel Fernández, však 18. prosince vydal prohlášení Fiducia Supllicans s podpisem papeže. Dikasterium v něm odpovídá na pochybnosti a otázky ohledně vztahu pastorační praxe k tradiční nauce víry. Bere na sebe styl deklarace, prohlášení, tedy závazného dokumentu.

Katolická církev zůstává v tradiční nauce a požaduje, aby obřady, jimiž se bude toto požehnání udělovat — a vlastně se už neformálně uděluje —, nepřipomínaly obřad svátosti manželství. Je přitom zajímavé, kde se shoda nebo rozdíl bude hledat. Lze to provést jinak, než že dvojice před biskupem, knězem nebo jáhnem vysloví nějaký životní slib? Bude snad hrát roli oblečení partnerů? Je společenský oděv dvojice mužů při žehnání v pořádku, nebo v nepořádku?

Za revoluční změnu církve by kritici, kteří se teď vyrojí a budou hrozit schizmatem, jistě považovali povolení žehnání, pokud by nebylo zleva a zprava, shora a zdola, zepředu a zezadu obestřeno ujištěními, že se nemá podobat manželství.

Papež podle dokumentu vybízí, abychom se vyhýbali tendenci stavět se do role soudců, kteří pouze popírají, odmítají a vylučují. V takovém širším kontextu se požehnání udělovat má. Když Bůh svěřuje církvi moc žehnat, uděluje tím také lidským bytostem schopnost proměny, začlenění, solidarity a vytváření pokoje. Je to pozitivní poselství útěchy, péče a povzbuzení. Požehnání vyjadřuje milosrdné Boží objetí a mateřství církve, které vybízí věřící, aby ke svým bratřím a sestrám chovali totéž co Bůh.

Text prohlášení opakuje, že ten, kdo prosí o požehnání od církve, uznává požehnání jako součást celkové svátosti spásy, již Bůh nabízí. Hledat požehnání v církvi znamená uznat, že život církve vyvěrá z lůna Božího milosrdenství a pomáhá nám kráčet kupředu, žít lépe a odpovídat na Pánovu vůli.

Do lidštějších poloh?

Papež František vybízí katolíky, aby rozjímali o tom, že „když člověk prosí o požehnání, vyjadřuje prosbu o Boží pomoc, prosbu o lepší život a důvěru v Otce, který nám může pomoci žít lépe“. Tato prosba musí být ve všech směrech oceňována, doprovázena a přijímána s vděčností. Lidé, kteří spontánně přicházejí prosit o požehnání, ukazují touto prosbou upřímnou otevřenost vůči transcendenci, důvěru svého srdce, že nespoléhají pouze na vlastní sílu, svou potřebu Boha a touhu vymanit se z úzkých hranic tohoto světa, uzavřeného v jeho omezeních.

Dokument Dikasteria připouští, že ve vztazích ke hříchům prostě dochází, a svazky, pro něž se požaduje požehnání, by tak aspoň za nějakých okolností směly být „hříšné“. K tomu papež připomíná, že „pastorační láska vyžaduje, abychom s těmi, jejichž vina nebo odpovědnost mohou být zmírněny různými faktory subjektivní přičitatelnosti“, nezacházeli jen jako s „hříšníky“.

Prosba o požehnání tak vyjadřuje a živí otevřenost vůči transcendenci, milosrdenství a blízkosti Bohu v tisíci konkrétních životních okolnostech, což ve světě, v němž žijeme, není maličkost. Je to podle papeže Františka a jeho týmu sémě Ducha svatého, které je třeba živit, a ne se mu bránit.

Náznaky toho, že by požehnání měla mít spíše neformální podobu, kompenzuje pokyn formovat tzv. pastorační vnímavost vysvěcených služebníků tak, aby vykonávali požehnání, která se nenacházejí v Knize požehnání, spontánně.

Z tohoto důvodu by se rituál požehnání párů neměl ani stanovovat, ani podporovat. V krátké modlitbě, která předchází tomuto spontánnímu požehnání, může vysvěcený služebník například prosit, aby jednotlivci měli pokoj, zdraví, ducha trpělivosti, dialogu a vzájemné pomoci — ale také Boží světlo a sílu, aby mohli plně naplnit Boží vůli.

Jak bude praxe požehnání v katolických komunitách reálně vypadat, zůstává tedy otevřené. A jisté ani není, nakolik je tato opatrně přijatá dílčí změna ve skutečnosti revolučním činem. Je otázka, zda se i přes četná vymezení v dokumentu vzedme ostrá polemika a nakolik budou ultrakonzervativci hrozit rozkolem církve.

Jisté však je, že bez uplatnění sekulárních humánních aspektů v životě zůstane církev gigantickou nekrofilní autoritářskou sektou bez budoucnosti. Křesťan František, který překvapivě dosedl před deseti lety na stolec římských pontifiků, snad dokáže svěřené společenství usměrnit do lidštějších poloh.