Irácký parlament v sobotu schválil zákon zaměřený proti vztahům lidí stejného pohlaví. Nově takovým lidem hrozí trest až patnáct let vězení, původně se dokonce zvažoval trest smrti. Současný režim v zemi, jejíž obyvatelstvo je nepřátelsky rozštěpeno na mírně nadpoloviční šíitskou a menšinovou sunitskou komunitu, nastolily Spojené státy se svými spojenci, když roku 2003 svrhly režim Sadáma Husajna.

Politická reprezentace Iráku by sice měla respektovat, že je u moci díky pomoci Západu, ve skutečnosti se tam bohužel nepodařilo prosadit prakticky nic ze sekulárního, progresivního a liberálního programu. Významnou roli sehrává náboženství. A náboženství je politika, která svou legitimitu odvozuje od nebeské autority, vyžaduje absolutní poslušnost a hrozí drakonickými tresty jak za tohoto času, tak v posmrtné existenci.

Světová média si vynutila alespoň nepatrné zmírnění trestu, ale irácký režim neslyší dokonce ani na argument, že současný stav ohrožuje irácké hospodářství. Se státem s drastickým, v podstatě teroristickým režimem totiž nebude jen tak někdo chtít obchodovat.

Tvrdé represe za homosexuální vztah není specificky irácké téma. Homosexuální úkony mohou být potrestány smrtí v Kataru, Kuvajtu, Íránu, Afghánistánu, Jemenu, Brunei, Somálsku, Súdánu, Mauritánii, Saúdské Arábii a Nigérii. V celkem jednasedmdesáti zemích světa je homosexuální jednání trestné. „Chytili jsme homosexuály a satanisty,“ chlubí se revoluční gardy v Íránu.

Mezi státy pronásledujícími své LGBT+ obyvatele jsou výrazně zastoupeny státy, v nichž hraje dominantní roli přísná podoba islámu. Výjimkou jsou leda inkuluzivní a liberální mešity v západních zemích. Jejich členy však tvoří nepatrné zlomky promile ze současné zhruba miliardy a šesti set milionů muslimů světa.

Nedělejme si ovšem iluze, že křesťanství nad islámem vévodí svou tolerancí. Zhruba polovina z dvou miliard křesťanů je zastoupena Církví římskokatolickou. Její nauka pokládá vztahy mezi muži nebo mezi ženami doslovně za velkou mravní spoušť. Prohlašuje, že homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené a vymykají se řádu. Takové osoby jsou „povolány k čistotě“, jako by snad sám pohlavní akt byl nečistý. Když je jim pohlavní soužití předkládáno jako nečisté a řešením je pro ně nedobrovolný celibát, sotva pak mohou přijímat s úctou, soucitem a jemnocitem vztahy jiných.

Katolické státy pod silným vlivem Církve římskokatolické mají tendenci stejnopohlavní vztahy omezovat, i když jistě ne tak drasticky jako na jako na Blízkém Východě a v Africe. Tak například v Belgii homosexuální soužití je legální od roku 2000, do té doby bylo trestné. V Irsku je to od roku 1993, v Německu bylo komplexně legalizováno roku 1994, ale katolické Bavorsko mělo s touto legalizací potíže.

Spojené království s nejsilnějším zastoupením anglikánů a katolíků přestávalo trestat homosexualitu v jednotlivých ze čtyř zemí postupně do roku 1982, nejpozději v katolickém Severním Irsku. Překvapivou výjimkou je Polsko, kde se soužití gayů a leseb nestíhalo a nebylo třeba nic měnit.

Pravoslavné církve nemají žádné ústředí, které by vydávalo pro všechny závazná stanoviska. Prakticky mají k tématu postoj podobný římským katolíkům. Výjimkou v pravoslavném světě je jen Řecko, v němž konzervativní církev toleruje liberální a progresivní státní politiku.

Zato v Rusku se už dříve objevovaly pravoslavné hlídky na ulicích Moskvy, případně dalších ruských měst, které obtěžovaly stejnopohlavní páry, které se držely za ruce nebo se dokonce líbaly. Dnes ruské impérium ve jménu konzervativní morálky vede válku proti Ukrajině a nepřímo i proti NATO. Kromě údajného nacismu, vedeného židovským prezidentem, chce na Ukrajině a dále, kam se pohne, odstranit zvrhlé, nemorální pořádky.

Z asi sedmi set milionů protestantů se velká část, označovaná jako křesťanství evangelikální, probuzenecké nebo svobodné, staví vůči LGBT+ lidem odmítavě. Jedna z nich, americká letniční organizace The House of Prayer, dokonce pomáhala zavádět v Ugandě trest smrti za homosexuální kohabitaci. Díky tlaku sekulární společnosti, světové veřejnosti a některých křesťanských církví, například anglikánské, se forma trestu nakonec nepatrně zmírnila.

Islám i křesťanství představují ve svých radikálních podobách nebezpečí pro sekulární společnosti. Sekulární humanistická etika je ušlechtilejší než morálka náboženská. Proto nás dokáže ochránit od vykoupení a spásy, kterou náboženství nabízejí, možná ale spíš vnucují.