↗

Pokud v podzimních parlamentních volbách vyhraje současná opozice, je možné, že se Poláci poměrně rychle dočkají schválení registrovaných partnerství s více právy, než je to nyní v ČR. Foto Wojtek Radwanski, AFP

„Rudý mor už naštěstí po naší zemi nechodí, což ale vůbec neznamená, že neexistuje nový, který chce ovládnout naše duše, srdce a mysl. Ne marxistický, bolševický, ale zrozený ze stejného ducha, neomarxistický. Ne rudý, ale duhový.“

Tato slova, která byla medializovaná i v České republice, pronesl před čtyřmi lety během kázání v Mariánské bazilice v Krakově k 75. výročí varšavského povstání tamní arcibiskup Marek Jędraszewski. Kromě pobouření se dočkal i vlny podpory od lidí, kteří mají blízko k polské vládnoucí straně Právo a spravedlnost (PiS) nebo krajní pravici obecně.

Ve stejném roce rozpoutali představitelé PiS silnou homofobní kampaň. V červenci došlo k násilnostem na pochodu LGBTQ lidí ve východopolském Białystoku a o měsíc později v Lublinu na stejnou akci dvojice místních obyvatel přinesla podomácku vyrobená výbušná zařízení. Zároveň se východní a jihovýchodní Polsko začalo zaplňovat takzvanými „zónami bez (ideologie) LGBT“ a do toho byly medializovány případy perzekuce aktivistů či sebevražd LGBTQ lidí.

Není proto divu, že se Polsko v tomto směru těší velmi špatné pověsti a bývá, nakonec i kvůli stereotypům o konzervativních Polácích, považováno za jednu z nejhorších zemí pro LGBTQ lidi v Evropě. Jenže realita je jako obvykle trochu složitější.