„Rudý mor už naštěstí po naší zemi nechodí, což ale vůbec neznamená, že neexistuje nový, který chce ovládnout naše duše, srdce a mysl. Ne marxistický, bolševický, ale zrozený ze stejného ducha, neomarxistický. Ne rudý, ale duhový.“

Tato slova, která byla medializovaná i v České republice, pronesl před čtyřmi lety během kázání v Mariánské bazilice v Krakově k 75. výročí varšavského povstání tamní arcibiskup Marek Jędraszewski. Kromě pobouření se dočkal i vlny podpory od lidí, kteří mají blízko k polské vládnoucí straně Právo a spravedlnost (PiS) nebo krajní pravici obecně.

Ve stejném roce rozpoutali představitelé PiS silnou homofobní kampaň. V červenci došlo k násilnostem na pochodu LGBTQ lidí ve východopolském Białystoku a o měsíc později v Lublinu na stejnou akci dvojice místních obyvatel přinesla podomácku vyrobená výbušná zařízení. Zároveň se východní a jihovýchodní Polsko začalo zaplňovat takzvanými „zónami bez (ideologie) LGBT“ a do toho byly medializovány případy perzekuce aktivistů či sebevražd LGBTQ lidí.

Není proto divu, že se Polsko v tomto směru těší velmi špatné pověsti a bývá, nakonec i kvůli stereotypům o konzervativních Polácích, považováno za jednu z nejhorších zemí pro LGBTQ lidi v Evropě. Jenže realita je jako obvykle trochu složitější.

Vše výše zmíněné, ale i další útoky na LGBTQ lidi, v první řadě ze strany politiků a představitelů církve, samozřejmě bohužel v Polsku platí. Z právního hlediska se země za osm let vlády PiS pro LGBTQ lidi také nikam neposunula. Ale zároveň, na rozdíl například od Maďarska, také nijak — až na zpřísnění potratové legislativy — nezhoršila. Platí to i pro takzvané „zóny bez LGBT“. Ty totiž vždy byly jen deklaratorní, bez jakéhokoliv praktického dopadu na konkrétní lidi. V mezičase navíc řadu z nich zrušily soudy i samotné samosprávy a reálně si na ně dnes nikdo ani nevzpomene.

Silná podpora

Ostré útoky na LGBTQ lidi zároveň vyvolaly reakci a od zmíněného roku 2019, kdy v Polsku homofobní kampaň vyvrcholila, došlo k enormnímu nárůstu aktivit, jejichž množství můžeme v ČR jen závidět. Ty sice na chvilku zabrzdila covidová pandemie, nyní už na ně Poláci ale zas navazují.

Zdaleka nejrobustnější akcí, která patří i k největším v regionu, je každoroční Pride ve Varšavě, kterého se v letošním roce podle odhadů zúčastnilo kolem 80 tisíc lidí, a i přes přítomnost malých skupinek odpůrců zde k žádným výrazným incidentům nedošlo. Mimochodem její historie sahá až do roku 2001, a je tedy výrazně delší než Prague Pride, která se poprvé konala až o deset let později.

Podobné akce ale zdaleka nejsou jen záležitostí Varšavy. Dnes už se pravidelně pořádají v hlavních městech všech 16 vojvodství i řadě menších provinčních měst, k nimž se neustále přidávají další. V roce 2022 jich bylo celkem 29, a to i v takových městech, jako je Sanok na konzervativním jihovýchodě Polska nebo desetitisícový Milicz v Dolním Slezsku, přičemž odnikud nebyly hlášeny žádné závažné incidenty. Letos si pak svou premiéru odbývají taková města, jako je Krosno v Podkarpatském vojvodství, Piaseczno u Varšavy nebo Sztum v Pomořském vojvodství.

Druhým pozitivním příkladem velké akce, která se v Polsku od roku 2016 každoročně pořádá na konci října, je takzvaný „duhový pátek“. Jeho cílem je podpora mladých LGBTQ lidí především ve školách, kde si různé akce organizují sami studenti. A ač se polská vláda v minulosti pokoušela ředitelům škol, ve kterých se duhový pátek koná, hrozit disciplinárním řízením, akce se za roky své existence stala celopolskou a zapojují se do ní stovky škol po celé zemi.

Podpora veřejnosti

Výraznou změnu společenské atmosféry v Polsku potvrzují i průzkumy veřejného mínění, podle kterých navzdory rétorice vlády PiS rychle roste podpora práv LGBTQ lidí, což bezpochyby souvisí i s bezprecedentní sekularizací společnosti a rychlým propadem vlivu katolické církve. Z jarního mezinárodního průzkumu Pew Research Center vyplývá, že stejnopohlavní manželství podporuje 41 % Poláků. Jenže zatímco u starších lidí byla podpora jen 30 %, tak mezi lidmi pod 40 let je to dokonce 61 %, což byl mimochodem největší rozdíl ve všech 24 zkoumaných zemích.

Podle průzkumu společnosti Ipsos je zase podpora na úrovni 32 %, ale zároveň téměř 70 % Poláků souhlasí se zavedením alespoň nějaké formy registrovaného partnerství. Podobná čísla naměřil i loňský průzkum pro rozhlasovou stanici Radio ZET, podle něhož by registrovaná partnerství podpořilo 64,3 % respondentů a manželství dokonce 48 %. Zároveň ale většina Poláků (65,8 %) nesouhlasila s adopcemi stejnopohlavními páry. Pro srovnání na Slovensku se v loňském průzkumu pro Denník N vyjádřilo pro registrovaná partnerství jen 48,7 % Slováků a pro stejnopohlavní manželství 31,7 %.

Slábnoucí katolická církev

LGBTQ lidé tedy sice stále čelí mnoha homofobním útokům ze strany vládnoucí garnitury i části církve, společenská atmosféra se ale velmi rychle zlepšuje a čím dál tím víc lidí, především mezi mladými Poláky, se ke své identitě otevřeně hlásí. Také platí, že brutální útoky na pochody rovnosti se po roce 2019 už nikdy neopakovaly a veškeré pokusy o perzekuci a kriminalizaci aktivistů, bojujících za práva LGBTQ lidí, narazily u polských soudů.

K jistému uvolnění atmosféry přispěl i rozpad vlivné ultrakonzervativní organizace Ordo Iuris, která se právě v těchto případech často angažovala. Situace v Polsku tedy samozřejmě není pro LGBTQ lidi zdaleka ideální, také se ale nejedná o žádné peklo, kde by se situace jen zhoršovala, jak to občas bývá v českém prostředí prezentované.

S Ruskem a jinými zeměmi, ve kterých jsou LGBTQ lidé otevřeně perzekuovaní a hrozí jim kvůli jejich identitě i smrt, je Polsko absolutně nesrovnatelné, a z průzkumů veřejného mínění i množství pořádaných akcí vychází dokonce výrazně lépe než sousední Slovensko. Pokud v podzimních parlamentních volbách vyhraje současná opozice, je navíc možné, že se Poláci poměrně rychle dočkají schválení registrovaných partnerství s více právy, než je to nyní v ČR.