Teoreticky by se to mohlo ještě změnit, z osmdesáti nebo devadesáti procent to ale už bude tak: Slováci si zvolí nový parlament 30. září. Dohodly se na tom již v zimě strany Matovičovy-Hegerovy koalice. Ta vládla od března 2020. Loni se ale postupně rozpadla.

Opoziční strany se stále pokoušejí prosadit dřívější volební termín, spíše se jim to však nepodaří. Jednak formace zpřetrhané, leč pořád tak nějak fungující koalice doufají, že do září přinese nějaké plody jejich protikorupční tažení, jednak by strany poslední vlády teď volby drtivě prohrály.

Slovensko je tedy aktuálně s nejvyšší pravděpodobností půlrok před volbami. Jak to v zemi v čase rozebíhající se kampaně vypadá? Pravice všeho druhu je jakoby v tavícím tyglíku. Rozpouštějí se staré struktury a vznikají nové, mění se formace, i když postavy zůstávají.

Vítěz posledních voleb, totiž populistický protificovský blok Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti kolem Igora Matoviče (OĽaNO), klesl za tři roky chaotického vládnutí z pětadvacetiprocentní podpory na sedmiprocentní. Druhá nejvýraznější provládní strana — původně libertariánská, ale dnes liberálně-konzervativní Sloboda a solidarita Richarda Sulíka (SaS), jež byla při rozbíjení dosavadní koalice nejaktivnější — , je na tom podobně.

Ta část představitelů klasické prounijní pravice, která by chtěla na jedné straně stabilitu a vymezení se vůči Matovičovu a Sulíkovu egoismu, a na druhé straně pokračování neficovských vlád, začala pracovat na vytvoření nové společné platformy. Vše ale dopadlo zatím poněkud rozpačitě.

Zatímco totiž dle původních plánů se měla nová „modrá“ koalice formovat kolem někdejšího otce podobné formace a premiéra z let 1998 až 2006 Mikuláše Dzurindy a zahrnovat i silnější neparlamentní strany, společný projekt namísto toho oznámili výrazný poslanec-přeběhlík Miroslav Kollár z ministrany Spolu a skupina dosavadních ministrů za OĽaNO v čele s dosluhujícím premiérem Hegerem.

Toto uskupení se aktuálně jmenuje Demokrati a v průzkumech má přes čtyři procenta hlasů. Dotčený Dzurinda ovšem ohlásil, že založí vlastní subjekt jménem Modří — Evropské Slovensko. Pro ten dnes sbírá podpisy.

Ve stejné době oznámila zakládání strany i další známá tvář slovenské pravice, europoslankyně Lucia Ďuriš Nicholsonová. Její strana se má jmenovat Jablko a Nicholsonová byla původně výraznou postavou Sulíkovy SaS.

K tomu je třeba připočíst dožívající formaci stejného typu pravice jménem Za ľudí, jež vznikla v roce 2019 kolem exprezidenta Kisky, ale kterou dnes vede Veronika Remišová. Za ľudí má dnes podporu maximálně kolem dvou procent, Remišová si ovšem před pár dny nechala zaregistrovat nové logo, takže chce v politice zjevně pokračovat.

Blíže k pravici má na Slovensku i tradiční Kresťanskodemokratické hnutie (KDH), které je od roku 2016 mimo parlament, avšak stále si udržuje podporu mezi čtyřmi a šesti procenty. A spíše pravicové jsou také slovenské maďarské strany. Těm se podařilo se před pár lety z velké části sjednotit pod hlavičku Aliance. Podporu mají zatím opět kolem čtyř procent.

Okolo sedmi procent podpory má pak v průzkumech v posledních týdnech v podstatě lepenistický projekt Sme rodina kolem kontroverzního podnikatele a bulvární celebrity Borise Kollára, jež ovšem vládne od roku 2020 s pravicí, ba je z dosluhující vlády nejpopulárnější.

Nejoblíbenějším uskupením napravo celkově je pak neparlamentní moderně liberální strana Progresívne Slovensko, které zjevně sbírá odpadlé hlasy. Od Nového roku má v průzkumech nad jedenáct a v posledním šetření dokonce nad patnáct procent.

Jak to se slovenskou pravicí ve volbách nakonec dopadne? Část komentátorů má za to, že se nakonec přeci jen nějak pospojuje — zřejmě bez Sulíka, Matoviče a progresivců, přesto však do nějaké desetiprocentní dvanáctiprocentní formace. Jiná část autorů se ale domnívá, že osobní i ideologické zábrany jsou nyní příliš velké a že pravice půjde tentokrát do voleb v podobě — slovy Radoslava Procházky — stranického planktonu.

Igor Matovič je mistr kampaní a se svým OĽaNO určitě neřekl ještě poslední slovo — aktuálně chce například prosadit ještě do voleb zákon, aby každý hlasující dostal za účast u voleb odměnu 500 eur. Richar Sulík a jeho SaS mají zas pevné jádro stoupenců a ve volbách občas překvapují. Uzavřené kandidátky mají být odevzdány do 2. července.

Situace na levici

Na levici je situace přehlednější, byť zajímavá neméně. Odpočítáme-li přes střed drobně přesahující Progresívne Slovensko, jsou zde v zásadě jen dvě důležitá uskupení: starý SMER — sociálna demokracia Roberta Fica, který je dnes mnohem ukřičenější, než býval, a nový HLAS — sociálna demokracia posledního smeráckého premiéra Petera Pellegriniho. Ten se ze Smeru v roce 2020 vydělil.

Hlas se měl od Smeru podle Pellegriniho odlišovat slušnějším stylem, jednoznačnou prozápadní orientací a nekompromisním odmítáním krajní pravice. V praxi přitom do nové strany přešla řada osobností z východního a středního Slovenska, takže Smer ztratil mnoho celých regionů.

K Hlasu se přidal i někdejší šéftvůrce Ficova píár Erik Tomáš. A straně se dlouho výrazně dařilo — po tři roky vedla s podporou okolo dvaceti procent celoslovenské průzkumy.

Robertu Ficovi se ale nakonec podařilo zachránit oslabené torzo Smeru, jež na podzim 2020 padlo z třiadvaceti někam k osmi procentům. Cenou byl ovšem výrazný posun strany k okraji — kromě ukřičenější kritiky vlády také k vyhrocené proticovidové, protiliberální a místy i k protizápadní rétorice.

V podpoře se tento nový kurz zúročil poprvé na začátku minulého roku, kdy právě Smer organizoval demonstrace „proti chystané válce s Ruskem“. Tehdy poprvé se vrátil do čela průzkumů.

Když potom v únoru 2022 zahájilo válku samo Rusko, podpora Smeru poklesla. Fico nicméně postupně nasadil inovovanou „mírovou“ image a dnes je v podpoře už zase mírně před Hlasem.

Robert Fico je i dnes na Slovensku stále nejobratnější politik. Z hlediska vnejšího pozorovatele je fascinující sledovat, jak politicky pracuje — jak zvládá zároveň na jedné straně vystupovat jako garant návratu stabilních časů coby protikladu k Matovičově chaotičnosti, a na druhé straně nadbíhat proruským nacionalistům. Stranu má od odtržení Hlasu zcela pod kontrolou.

Pellegriniho Hlas překonává v iniciativnosti a ve schopnosti získat si pozornost. Svojí výrazností a všudypřítomností pak ze sebe činí přirozeného opozičního lídra.

Z hlediska budoucnosti země je ovšem vedení Smeru varovné. Fico se po celou dobu od voleb 2020 jednoznačně orientuje na spolupráci s nacionalistickými populisty a extremisty. Hlasu podsouvá záměr vyvořit „liberální koalici“ s SaS a Progresívným Slovenskem, přičemž sám by rád vytvořil „mírovou vládu“, která by přistupovala k válce na Ukrajině podobně jako Orbánovo Maďarsko.

Peter Pellegrini se příslušně vyhranit soustavně odmítá. Uvádí, že hodlá prosazovat klasickou sociálnědemokratickou politiku bez divadelního přehrávání a že „slušnost není slabost“, byť mnoha politiky dosavadní vlády je i on považován za člena „mafie“. Řada komentátorů se přitom domnívá, že Hlas bude dál ve prospěch Smeru ztrácet — bude přicházet totiž o skupinu voličů, která se vyslovuje vždy pro nejsilnější opoziční formaci.

Pozorovatelé se shodují, že letošní předvobní kampaň bude dlouhá a velice ostrá. Zemi sužuje podobně jako celý region inflace a propad reálných mezd. Slovenským specifikem je nadto soustavně roztoucí nedůvěra v instituce i mezi lidmi navzájem.

Dílčím pozitivem může být možná rozpad Kotlebovy fašizující formace. Nejsilnější z nástupnických subjektů — strana Republika — má ale podporu okolo šesti procent, a tak se i do dalšího parlamentu spíše znovu dostane.