Kampaň před předčasnými slovenskými parlamentními volbami jde do finále. Výsledek voleb v zemi, které po rozkladu posledního koaličního kabinetu Eduarda Hegera momentálně vládne úřednická vláda Ľudovíta Ódora, je dle průzkumů otevřený.

Podle posledního relevantního předvolebního průzkumu společnosti Focus z první poloviny září stále vede dosud opoziční strana SMER — sociálna demokracia trojnásobného expremiéra Roberta Fica se ziskem 18,9 procenta. Stále zřetelněji se na ni však dotahuje dosud neparlamentní hnutí Progresívne Slovensko v čele s Michalem Šimečkou, kterému by dalo hlas 16,5 procenta voličů.

V nevelkém závěsu za nimi se drží i strana Hlas bývalého premiéra a odpadlíka od Ficova SMĚRu Petera Pellegriniho v koalici s hnutím Dobrá voľba exministra zdravotnictví Tomáše Druckera. Podle Focusu by získali 14,6 procenta.

Poměrně bezpečně nad pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do Národní rady se drží krajně pravicové hnutí Republika založené odpadlíky od dnes již marginální Ľudová strana Naše Slovensko Mariana Kotleby, v jejímž čele stojí europoslanec Milan Uhrík. Postfašisté z Republiky by podle Focusu získali osm procent hlasů.

Všechny další subjekty, včetně všech dosavadních vládních stran, oscilují blízko kolem pětiprocentní hranice a jejich účast v příštím parlamentu je tak nejistá. Návrat do Národní rady vyhlížejí dvě tradiční strany slovenské politiky, které jsou aktuálně mimoparlamentní, tedy nacionalistická Slovenská národná strana (6,4 procenta) a Kresťanskodemokratické hnutie (6,2 procenta).

Do Národní rady by se nyní těsně jako jediná strana dosavadní vládní koalice dostala pravicová liberální Sloboda a Solidarita exministra hospodářství Richarda Sulíka se ziskem 5,1 procenta. Koalice populistického hnutí OĽaNO — Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti, hnutí Za ľudí původně založeného exprezidentem Andrejem Kiskou a dalších menších subjektů by se ziskem 6,3 procenta neprošla přes zvýšenou sedmiprocentní hranici pro koalice nutnou pro vstup do Národní rady.

Pod pěti procenty by skončilo populistické národně konzervativní hnutí Sme rodina předsedy parlamentu Borise Kollára (4,9 procenta), strana Demokrati založená bývalým premiérem za Matovičovo OĽaNO Eduardem Hegerem (3,7 procenta), uskupení Aliancia sdružující strany maďarské menšiny (3,5 procenta), Kotlebovci — Ľudová strana Naše Slovensko (1,8 procenta) i Modrá koalícia expremiéra Mikuláše Dzurindy (1,5 procenta).

O předvolební dynamice na Slovensku, o tom, jak nejhůře i nejlépe mohou parlamentní volby dopadnout, a o tom, co v posledních dnech kampaně sledovat, jsme hovořili s politologem Mariánem Sekerákem.

Jaká je současná dynamika vývoje volebních preferencí na Slovensku? Platí, že se Progresívne Slovensko dotahuje na dosud vedoucí SMĚR Roberta Fica?

Progresívne Slovensko skutečně nyní roste, ale indicie, že by mohlo ohrožovat SMĚR v opětovné pozici nejsilnější strany, tu byly už nějakou dobu. Mohli jsme to vysledovat především z vystupování představitelů strany SMĚR, kteří začali kampaň pojímat mnohem agresivněji, vyhroceněji a konfrontačně, užívali velmi hrubý slovník i vulgarismy, na což jsme na Slovensku ani v časech předvolebních kampaní dosud nebyli zvyklí.

Na základě toho všeho můžeme usuzovat, že SMĚR si je delší dobu dobře vědom, že jeho přední pozice není nějak zabetonovaná či permanentní a je ohrožována především Progresivním Slovenskem. O SMĚRu je známo, že ze slovenských politických uskupení má vždy k dispozici nejlepší interní průzkumy, což bylo patrné i v předchozích letech a například ze sebevědomého vystupování politiků SMĚRu krátce před volbami jsme mohli soudit, že počítají s vítězstvím.

Mám za to, že podobně i letos tuší, že jejich pozice je ohrožená Progresivním Slovenskem. Úměrně tomu přizpůsobují rétoriku, na Progresivní Slovensko často útočí a za představitelku hnutí označují i současnou prezidentku Zuzanu Čaputovou, která patří ke spoluzakladatelům a výrazným bývalým politikům Progresivního Slovenska, byť dnes již působí jako nestranička.

Dá se taková dynamika a růst podpory nejsilnější opoziční síly dotahující se na vedoucí SMĚR porovnat se situací krátce před posledními volbami na jaře roku 2020, kdy na poslední chvíli výrazně rostlo hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti Igora Matoviče?

Co se týče dynamiky růstu, tak bych tyto dva subjekty, OĽaNO a Progresivní Slovensko, nesrovnával. Ne proto, že by Progresivní Slovensko nemohlo skončit nakonec první, ale z hlediska strategií obou hnutí.

Obyčejní lidé a jejich hlavní tvář Igor Matovič v roce 2020 se velmi výrazně soustředili na jedno hlavní, konkrétní a zásadní téma voleb, tedy společenskou nespokojenost s Robertem Ficem, korupcí a jím vybudovaným „deep statem“, který postupně vybudoval na základě svých napojení na různé ekonomické skupiny. Toto hlavní téma Matovič dobře odhadl a velmi sofistikovaným, přístupným a srozumitelným politickým marketingem získal veřejnou podporu na svou stranu.

Naopak strategie „progresivců“ jakožto potenciálních aspirantů na první příčku je letos stejně jako v posledních parlamentních volbách od OĽaNO výrazně odlišná. Progresivní Slovensko vsadilo na středové nerozhodnuté voliče a voličky a pokud možno co nejmenší konfrontaci. Prezentují se jako umírněná síla, která má nejlepší předpoklady zamezit Robertu Ficovi v návratu k moci.

Zároveň, ideologická profilace Progresivního Slovenska je poměrně jasná, tedy proevropská, prozápadní a silně liberální — na rozdíl od OĽaNO, což je především populistický projekt Igora Matoviče. Tento ideologický aspekt ale Progresivní Slovensko v posledních měsících výrazně potlačuje za účelem oslovení co nejširšího spektra voličů a voliček.

Umíte do nějaké míry zhodnotit, zda je pravděpodobnější úspěch bloku kolem Fica, tedy strany SMĚR, postfašistického hnutí Republika a nacionalistické Slovenské národní strany, či strany Progresivní Slovensko a jeho eventuální spojení s Hlasem Petera Pellegriniho, Svobody a Solidarity Richarda Sulíka, možná s křesťanskými demokraty?

Je nutné zdůraznit, že ačkoliv mluvíte o pomyslných blocích, tak všechny tyto strany jdou do voleb samostatně a mnohdy mezi nimi existuje silná rivalita. Přesto v řadě případů, jak naznačujete, může poměrně jasně určit, s kým by do koalice daný subjekt směřoval a s kým ne. SMĚR, Slovenská národní strana i Republika jsou si ideově blízké, přičemž v případě SMĚRu se tato blízkost projevuje v posledních několika málo letech. S tím se ovšem pojí, že soupeří o stejného voliče, tudíž jsou si navzájem nutně rivaly.

Vše samozřejmě bude záviset na tom, kolik subjektů se do Národní rady nakonec dostane, a od toho se bude odvíjet i stabilita jakékoliv budoucí vládní koalice.

Platí, že krom počtu stran, které nakonec překročí kýženou pětiprocentní hranici, je důležitou proměnnou, ke komu se do party přidá lavírující expremiér a odpadlík od SMĚRu Peter Pellegrini se svou stranou Hlas?

Skutečně se zdá, že strana Hlas bude rozhodujícím hráčem. Nikoliv proto, že by měla šance skončit jako první, to se ukazuje mnohem více jako iluzorní představa a zbožné přání představitelů Hlasu než jako realita, ale proto, že to bude zřejmě třetí subjekt v pořadí za hlavními soupeři — SMĚRem a Progresivním Slovenskem.

Ještě před rokem byl Pellegrini od Roberta Fica poměrně výrazně emancipovaný, což bylo dáno tím, že při budování Hlasu se potřeboval co nejvíce odlišit a ukázat jinou, modernější tvář sociální demokracie na Slovensku.

V poslední době Pellegrini však jeví známky toho, že se opět přibližuje SMĚRu a mentální, ideová a verbální blízkost se zdá být velká. Z momentálního vystupování Pellegriniho a představitelů Hlasu se zdá, že on i ekonomické pozadí za jeho stranou je spíše nakloněno spolupráci s Robertem Ficem a SMĚRem než spolupráci s Progresivním Slovenskem.

Jako o dalším pomyslném jazýčku na vahách, byť samozřejmě s menším významem než je Pellegriniho Hlas, se mluví o populistickém hnutí Jsme rodina současného předsedy Národní rady Borise Kollára. Ten byl součástí dosavadní vládní koalice, ale zároveň se dlouhodobě neštítí situačního spojenectví s Ficem.

Ano, Jsme rodina je politický projekt, který se od počátku profiluje sociálně populisticky a zároveň národně-konzervativně. To je ideologická pozice, která dává předpoklady pro úspěšnou potenciální spolupráci se SMĚRem i Slovenskou národní stranou či částečně s Hlasem. Nicméně geopoliticky Jsme rodina zatím drží prozápadní linii a nezpochybňuje zakotvení Slovenska v západních strukturách.

Jsme rodina je samo v současnosti v prekérní pozici, protože netuší, zda překročí pětiprocentní hranici nezbytnou pro vstup do parlamentu a zda našlo dostatečně úspěšný recept pro oslovení voličů. Zatím mám z Kollárovy kampaně subjektivní pocit, že je letos mdlá a ne tak výrazná jako v předchozích letech. Pověsti hnutí samozřejmě nepomohly poslední skandály spojené s Borisem Kollárem, jež mají původ v jeho komplikovaném a zapeklitém osobním životě, kterým se ostatně nikdy netajil.

Co hrozí ve volbách „nejhoršího“? Je to koalice populistů a ultrapravičáků na bázi SMĚR, Republika a Slovenská národní strana? Co by vznik takové koalice znamenal z hlediska prozápadního směřování, podpory Ukrajiny, zachování demokratických institucí?

Je nutné říci, že pro voliče SMĚRu či krajní pravice jejich vláda nepředstavuje to „nejhorší“, ale naopak věří, že je to nejlepší alternativa pro Slovensko.

Pro mě je nejoblíbenější sociologickou sondou, když pravidelně využívám veřejnou dopravu na Slovensku a zaposlouchám se do rozhovorů běžných lidí, o čem se baví. Z této ne sice vědecké, ale pozorovatelské zkušenosti bych řekl, že podpora podobné koalice SMĚRu i nacionalistů je v určitých sociálních skupinách velká.

Tento dílčí vhled do slovenské společnosti zároveň s událostmi loňského roku, kdy byli v bratislavském klubu Tepláreň zavražděni dva mladí lidé pouze z důvodu jejich sexuální orientace, naznačuje určitý obrázek o tom, kam se slovenská společnost posunuje. Zda to je definitivní posun, to uvidíme po volbách.

Rozumím, že pro určitou část voličů představuje vláda Fica a postfašistů spásu. Co by tato koalice ale znamenala z hlediska možného ohrožení slovenské demokracie, nezávislých institucí, prozápadní orientace?

Sice budeme spekulovat, ale můžeme vycházet z toho, co tyto subjekty již avizovaly v rámci kampaně a jaké ideologické pozice zastávají. Žádná z těchto stran, s výjimkou kotlebovců, jejichž úspěch ale zdá se nehrozí, nezdůrazňuje jednoznačné vystoupení z Evropské unie či NATO. Dané subjekty jsou v tomto ohledu spíše opatrné.

Hnutí Republika to například obchází tak, že v případě, kdy by se Ukrajina stala členskou zemí NATO, by iniciovalo referendum o vystoupení Slovenska ze Severoatlantické aliance. I takové programové body a rétorika samozřejmě z geopolitického hlediska vyhovují zájmům Putinova Ruska. V tom vnímám zásadní hrozbu pro stabilitu a bezpečnost Slovenska v rámci širšího geopolitického kontextu a ruských vlivových zájmů.

Jak a proč se liší Fico roku 2023 od Fica před rokem 2018?

Na Slovensku se vede zajímavá intelektuální debata, zda se Robert Fico sám názorově změnil, či nezměnil a jenom pragmaticky změnil přístup. Vidíme, že jeho někdejší proevropské směřování a přihlášení se k jádru Evropské unie je zcela protichůdné s jeho dnešním vystupováním.

Je třeba zdůraznit, že strana SMĚR od svých počátků koncem devadesátých let a začátkem milénia má v sobě zakořeněný určitý národovecký akcent, jenž byl vždy přítomný i v rétorice Roberta Fica. Stejně tak je tam dlouhodobě přítomný sociálně populistický důraz i vymezování se vůči různým menšinám, především Romům. Z hlediska toho, co si Robert Fico myslí, tedy podle mě žádnou změnu nesledujeme.

Vidíme ale změnu ve způsobu, jakým tyto své myšlenky verbalizuje. Tuto radikální rétoriku u Fica jednoznačně pozorujeme od počátků covidové pandemie, z dob protivládních demonstrací vůči covidovým opatřením, jichž byl čerstvý opozičník Fico jedním z hlavních řečníků. Vzhledem k obecné nepopularitě opatření mohl Fico nabýt na popularitě i u lidí, kteří jindy na takto radikální rétoriku neslyší.

Je současná Ficova rétorika jen součástí vyhroceného předvolebního boje, nebo lze skutečně očekávat na Slovensku utužení poměrů po jeho nástupu k moci?

Opět se můžeme odrazit od toho, co už víme a jaké máme s Ficem zkušenosti. Otevřeně se inspiruje a vzhlíží ve vládnutí Viktora Orbána v Maďarsku a slovenští komentátoři často poukazují na to, že když SMĚR postavil vládu v roce 2012 po velkém vítězství (SMĚR po dvou letech v opozici vůči pravicové vládě Ivety Radičové tehdy drtivě zvítězil se ziskem 44,41 procenta hlasů a získal parlamentní většinu, pozn. red.), tak nevyužil příležitosti uchvátit státní aparát podobně, jako se to povedlo Orbánovi v sousedním Maďarsku.

Má se za to, že podruhé už by Robert Fico takovou chybu neudělal. Zároveň je ale zjevně nereálné, že by nyní vznikla jednobarevná vláda SMĚRu jako v letech 2012 až 2016, tudíž i v případě vlády vedené SMĚRem tu vždy budou limity koaličního vládnutí. Koaliční partneři, ať už v podobě Republiky, Slovenské národní strany nebo někoho jiného, mají své úzce vyhraněné stranické zájmy, kterými by bránili Ficovi v mocenském rozletu.

Posuny ale jistě sledujeme i u potenciálních koaličních partnerů SMĚRu. Předně hnutí Republika se dnes profiluje odlišně a spíše se blíží moderní krajní pravici oproti kotlebovcům a jejich velmi agresivní rétorice a všelijakým nostalgickým odkazům na fašistický slovenský štát. Tento přerod pak potvrdil předseda Republiky Milan Uhrík, který se letos přihlásil k oslavám Slovenského národního povstání.

U Republiky to vnímám jako marketingový, zatím poměrně úspěšný, tah. A rovněž také pokus o emancipaci a odlišení se od Kotlebovy strany, která je dnes v průzkumech velmi nízko a její opětovný vstup do parlamentu nehrozí. Vystupování představitelů Republiky navenek se na první pohled zdá být umírněnější, poklidnější, byť si nemyslím, že by mentálně byli odlišní od toho, co prezentovali a zastávali dříve, kdy byla ještě většina z nich členy Kotlebovy strany. Jsou to stejní lidé, jen zabalení v novém marketingovém přebalu.

A jak je tomu se Slovenskou národní stranou, vedenou do voleb bývalým předsedou Národní rady Andrejem Dankem? U ní proběhl nějaký přerod z ideového či rétorického hlediska po dobu posledního parlamentního období, kdy se její zástupci octli mimo poslanecké lavice?

Slovenská národní strana dnes v parlamentu nezasedá, ale aspiruje se tam vrátit. Není to poprvé, co vypadla z Národní rady, naposledy se jí to stalo ve volbách 2002, kdy se rozštěpila a do parlamentu se nedostala. Ideové zaměření Slovenské národní strany je víceméně totožné s Republikou, používají velmi podobnou rétoriku vymezování se vůči liberalismu, liberální demokracii, různým menšinám, vůči Evropské unii.

Andrej Danko, člověk, který byl u posledního velkého neúspěchu, když se strana nedostala do Národní rady, si skrze různé vnitrostranické machinace udržel svoji mocenskou pozici a dostává se mu v médiích, včetně těch alternativních, velkorysého prostoru. Tedy, Danko je sice mocensky schopný, ale rétoricky ani intelektuálně neplatí za nejzdatnějšího a patří ke slovenským politikům, o nichž je známo, že ke svému vysokoškolskému titulu přišli podvodem.

Bude jistě zajímavé sledovat, zda se ve vrcholné kampani bude Slovenská národní strana pokoušet nějak odlišit a vyhranit od SMĚRu a Republiky, které svoji kampaň staví na stejné populistické národně-konzervativní bázi, byť ji akcentují odlišným stylem. Hrozí totiž stále, že SMĚR může právě Slovenskou národní stranu voličsky vysát a připravit se tak o možného koaličního partnera.

Tady se hodí připomenout, že Slovenská národní strana usilovala o předvolební koalici se SMĚRem, což nakonec nevyšlo, protože Robert Fico zjevně SNS ve volbách k ničemu nepotřebuje. Nicméně se Dankovi povedlo integrovat část menších extremistických subjektů a prezentovat to jako spojování nacionálních sil. (SNS na svou kandidátku přizvala některé poslance původně zvolené za Kotlebovu ĽSNS, dnes zastupující malou stranu Život, mezi nimi Tomáše Tarabu, Filipa Kuffu či Štefana Kuffu, a zástupce dalších podobných subjektů pozn. red.)

Co čekat reálného očekávat z hlediska zachování prozápadní, prodemokratické orientace a nezávislých vyšetřovacích institucí? Je to koalice Progresivního Slovenska, Hlasu, Svobody a Solidarity, případně křesťanských demokratů?

Nejsem si jist, zda by taková koalice byla nejlepší z hlediska politického a stranického systému. Minimálně dvakrát už jsme v dějinách Slovenska zažili, že středopravicové koalice nebyly úspěšné, stabilní a udržitelné a následně otevřely cestu radikální politické změně.

Koalice, v níž by se zároveň octlo Progresivní Slovensko, Svoboda a solidarita, křesťanští demokraté či dokonce Matovičovi OĽaNO, by byla velmi vratká a nestabilní a spěla by k brzkému zániku stejně, jako se to stalo vnitřně nesourodé koalici pod vedením Igora Matoviče. Zároveň je tu spousta neznámých, zda se konkrétním stranám podaří vůbec dostat do parlamentu.

Další neúspěch by mohl být potenciálně zničující pro křesťanské demokraty, o jejichž případné užitečnosti v rámci slovenské stranické politiky by se jistě vedly diskuse. Stejně tak by se podobné debaty jistě vedly v případě neúspěchu Sulíkovy Svobody a solidarity, i když tam nelze vyloučit její reálně vyšší zisk, protože už v minulosti dokázala překvapit a uspět nad rámec předpokládaných preferencí.

Umíte nějak rozklíčovat, koho podporují slovenští oligarchové, kdo stojí na pozadí konkrétních politických stran?

To je otázka, kterou se na Slovensku dlouhodobě a úspěšně zabývají především investigativní novináři. Z hlediska ekonomického zázemí a způsobu vzniku můžeme slovenské politické strany rozdělit minimálně do tří skupin.

Na jedné straně to jsou subjekty, které vznikly především díky kapitálu svých zakladatelů, většinou movitých a úspěšných podnikatelů, což je případ Borise Kollára, Richarda Sulíka a Igora Matoviče.

Na druhé straně tu máme strany, které vznikly díky značnému ekonomickému zázemí z řad vlivných podnikatelů, to jsou strany SMĚR i Hlas. V souvislosti se SMĚRem se mluví dlouho o takzvané politice vykrmování, kdy strana výměnou za ekonomickou podporu realizuje politiky, které jsou úspěšné pro konkrétní podnikatelské skupiny, a přihrává těmto podnikatelům státní zakázky. To se v případě SMĚRu prokázalo mnohokrát.

U strany Hlas potom stojí za zmínku novinářské zjištění z počátku letošního roku, že jeden nepříliš známý podnikatel ze středního Slovenska straně loni daroval několik desítek tisíc eur, byť sám svým podnikatelským zázemím vzbuzoval otazníky, zda mohl takovou sumu vůbec sám nashromáždit. Podobné případy vzbuzují velké otazníky nad financováním hnutí Hlas po odštěpení od strany SMĚR. Peter Pellegrini přitom při zakládání hnutí uváděl, že strana bude stát na drobných příspěvcích od mnoha dárců.

Třetí skupinou jsou subjekty, které vznikly skutečně přirozeně na základě přirozeného sociálního vývoje, typicky Kresťanskodemokratické hnutie a Slovenská národní strana s kořeny v raných devadesátých letech, byť druhá jmenovaná byla dlouho spojená s kapitálem svého znovuzakladatele a dlouholetého předsedy Jána Sloty.

Co zůstane po éře Matoviče, Hegera, krom celkového zmatku? Co zbude z jejich reformních protikorupčních slibů?

Dílčích úspěchů samozřejmě dosáhli a snaží se to patřičně prodat ve svých kampaních. Zároveň ale ukázali, že určité osobnostní typy zkrátka pro vykonávání exekutivní funkce na Slovensku nejsou vhodné a že to nevykompenzuje ani kvalitní marketing a kampaně, které Igor Matovič dlouhodobě předvádí. Matovič vládnutí nejenže nebyl sám schopen, ale ještě celý exekutivní systém svým chováním a jednáním destruoval.

Eduard Heger byl vybrán jako náhradník, u nějž se zdálo, že nikomu moc nevadí a nikomu nepřekáží, ale zároveň to nebyla osobnost, která by se nějak výrazně profilovala jako lídr. Byť jeho politický styl byl samozřejmě zcela odlišný od toho, co předváděl Matovič.

Čím je letošní předvolební kampaň na Slovensku specifická?

Specifická je v tom smyslu, že je mnohem vyhrocenější, agresivnější, vulgárnější a dalece překračující veškeré etické meze. Průvodním jevem toho jsou třeba právní kroky prezidentky Zuzany Čaputové vůči politikům SMĚRu Robertu Ficovi a Ľubošovi Blahovi. Tedy určitě hrubnutí diskurzu a způsobu vedení kampaně ze strany některých subjektů.

Bezmála po dvaceti letech od vstupu Slovenska do Evropské unie se do volební kampaně vrací také geopolitické otázky, což ale souvisí hlavně s válkou na Ukrajině. To v předchozích volbách nebylo obvyklé, řešily se primárně vnitropolitické otázky.

Třetím faktorem je výrazná polarita, která však už byla patrná v předchozích parlamentních volbách v roce 2020. Nejvýraznější je toto štěpení na ose liberalismus versus konzervatismus v kulturně-etických otázkách. To se projevuje v otázkách přístupu žen k umělému přerušení těhotenství či rovných práv vztahových menšin. Do diskusí výrazně vstupují i aktéři ze světa mimo politiku, jako jsou představitelé církví.

Mě osobně překvapilo, jak se v kampani pracuje opět s tématem migrace z Blízkého východu, byť chápu, že to souvisí s momentálním zvýšeným migračním tokem na slovensko-maďarské hranici. Připomíná to rok 2016.

Ano, to je téma, které se v debatě během posledních týdnů opět vrací a samozřejmě má částečně reálný základ. Během minulých měsíců či ještě vloni téma migrace ve veřejném prostoru tolik přítomné nebylo. Aktuálně zvýšeného migračního toku využívají ty subjekty, které svou kampaň postavily na verbálně vyhrocené kampani, především SMĚR, který vyzval vládu Ľudovíta Ódora, aby byla při řešení migrační situace aktivnější. Téma jistě bude téma rezonovat i v nadcházejících dnech až do konce kampaně.

Krom toho již také — podobně jako v jiných evropských zemích včetně České republiky — poklesla míry solidarity slovenské společnosti vůči uprchlíkům z napadené sousední Ukrajiny. Byť v počátcích války byl zřetelný odlišný, daleko otevřenější přístup Slovenska k uprchlíkům z Ukrajiny než k těm z Afriky a Blízkého východu.

Co nyní v posledních dnech do voleb ještě dále sledovat?

V první řadě bych rád zmínil, že jsem byl překvapen mimořádným zájmem českých médií o téma voleb na Slovensku, což svědčí o tom, že i z České republiky vnímáme tyto volby jako klíčové i v rámci udržení kvalitních sousedských vztahů. Byť politická rétorika o „nadstandardních vztazích“ mezi oběma zeměmi je spíše klišé, o čemž svědčí například zavedení kontrol na česko-slovenské hranici kvůli migraci na přelomu tohoto roku i neobsazení postu slovenského velvyslance v Praze po dobu několika měsíců.

Co se týče toho, co sledovat, nejdůležitější bude, jak se povede těm subjektům, které nyní balancují na hranici zvolitelnosti, přiklonit část elektorátu na svou stranu. To jsou třeba Demokrati bývalého premiéra Hegera, kteří se dlouhodobě potácí pod nezbytnou pětiprocentní hranicí, u nichž se spekuluje, že mohou případně těsně před volbami odstoupit z kandidatury a podpořit někoho jiného.

Stejně tak ale bude důležité, zda překročí pětiprocentní hranici další subjekty, o nichž jsme mluvili, tedy Křesťanskodemokratické hnutí, Slovenská národní strana i koalice kolem hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti.

V předvolebních debatách, které budou v čase těsně přes volbami četné, bude zajímavé sledovat výkony jednotlivých lídrů, které už dobře známe, ale může se u nich objevit nějaké rétorické uklouznutí či nešťastné vyjádření. Tak jako se to stalo předsedovi křesťanských demokratů Milanu Majerskému, který v televizní diskusi použil velmi negativní výraz pro LGBTQ lidi. Případný podobný úlet u někoho jiného by mohl zamíchat kartami zejména v podpoře subjektů, které si svým výsledkem nemohou být jisty.

VOJTĚCH PETRŮ