V době, kdy spolu děláme rozhovor, lze pohledem na předvolební preference na Slovensko konstatovat, že zatímco dosud nejsilnější strana Hlas expremiéra Petera Pellegriniho klesá, podpora SMERu v čele s Robertem Ficem narůstá. Proč se tak děje?

Samozřejmě tu je více důvodů: jeden z těch, které dlouhodobě visí ve vzduchu, je, že strana Hlas není tolik čitelná a vrchol podpory už má za sebou. Popularitu stavěla na podpoře osobnosti Petera Pellegriniho, ale u mnohých zásadních otázek si neumíme představit, jak se strana zachová.

SMER je daleko čitelnější, velmi silně kritizuje vládu, je kategorický až agresivní ve formulaci svých stanovisek. To voličům v chaotických časech a v době více se nabízejících protivládních alternativ konvenuje.

Navíc Fico jde naproti — a přizpůsobil tomu program či ideologii své strany — náladám a tématům, jež aktuálně na Slovensku rezonují. Z levicových pozic se posouvá k zvláštní nacionální levici, k tomu, co sami nazývají „slovenská sociální demokracie“ — která je v opozici k západní sociální demokracii. To Ficovi umožňuje oslovovat i voliče krajní pravice. Naproti tomu Hlas často dodržuje proevropské a prozápadní zakotvení.

A ony další důvody? Připomeňme, že významná část voličů na Slovensku si přeje dnes Ficův návrat přesto, že za jeho vlády prorostly oligarchické a mafiánské struktury státním aparátem a že tento stav vyústil až ve vraždu investigativního novináře Jána Kuciaka.

Když na SMER padalo podezření z propojení s mafiánskými strukturami z každé strany, byla strana v krizi a rozštěpila se: odešel odtud Peter Pellegrini a založil Hlas. Ten se tehdy zdál ve světle oněch jako dobrá alternativa: ty už dnes ale nejsou zásadním společenským tématem. Voliči si zkrátka říkají, že jakkoliv byl SMER propojen s různými polomafiánskými strukturami, přesto za jeho vlády byla stabilita, lidé měli jistoty, žilo se jim lépe než v době chaotického vládnutí, které tu je teď.

Srovnáme-li objektivně současnou nefunkční vládu s předchozími Ficovými vládami, ty byly skutečně stabilnější a stálejší. V ideálním případě by lidé samozřejmě neměli ztrácet paměť, ale tak funguje voličské rozhodování. Lidé si vybírají věci, které zapadají do jejich rámce chápání politiky a některé věci z minulosti přehlížejí.

Kdo tvoří větší část dnešních voličů SMERu? Lidé, kteří chtějí především návrat stabilnějšího vládnutí, nebo lidé výrazně proruští a někdejší podporovatelé krajní pravice? Nebo je dokonalý mix obou skupin?

Jsou to především bývalí voliči SMERu, kteří se od něj možná na čas odklonili kvůli korupčním případům, které tu byly, a teď se vrací. Vyhodnotili si, že SMER byl přece jen lepší a stabilnější než současná vláda nebo nabízená alternativa. Další významnou složkou mohou být skutečně i voliči krajní pravice či stran akcentující národní a konzervativní hodnoty, odpor vůči LGBTQ lidem, legalizaci lehkých drog či odluce církve od státu, protože k nim se SMER tematicky a rétoricky posunul. Někteří analytici už SMER otevřeně označují za konzervativní stranu.

V posledních letech byl SMER nicméně i nejpoctivějším, nejkonzistentnějším a nesilnějším kritikem současné vládní koalice. V tomto ohledu si opoziční roli nejvíce odpracoval. Byl čitelný, jasný, agresivní. Díky tomu se stal hlavním reprezentantem odporu vůči současné vládě.

Je ale také třeba říci, že SMER určitě nezíská všechny protivládně naladěné voliče, u některých z minulosti i odpor ke SMERu stále přetrvává. Ty bude z jedné strany brát Progresivní Slovensko, z druhé krajní pravice, jako je postkotlebovská Republika. U krajní pravice je přítomný odpor k současnému politickému systému jako takovému, ať už v čele reprezentace stál Fico nebo Matovič. Paradoxně přitom právě o Republice se mluví jako o nejžhavějším možném koaličním partnerovi SMERu.

Nakolik je vlastně pravděpodobné, že po podzimních volbách stane v čele vlády skutečně opět Robert Fico? V průzkumech sice teď vede, ale nijak rezolutně.

To lze jen velmi těžko říct. Pokud sledujete slovenskou politiku, vidíte, že preference se dost hýbou. Hodně stran je kolem potřebné pětiprocentní hranice, a to, zda projdou či nikoli, může silně zamíchat křesly v parlamentu. I proto jsou některé strany velmi opatrné v deklaraci, s kým po volbách budou a nebudou spolupracovat.

SMER má sice omezený koaliční potenciál, ale neřekl bych, že ho nemá vůbec. Spolupracovat může s krajně pravicovými stranami, nemůžeme ani vyloučit spolupráci SMERu s Hlasem, například pokud si Hlas dá podmínku, že ve vládě nebude figurovat Robert Fico. Ostatně i na lokální úrovni často Hlas se SMERem spolupracuje: strany se sice rozdělily, panuje jistá animozita mezi hlavními představiteli, ale programové a strukturální rozdíly nejsou natolik silné, aby vylučovaly spolupráci.

Před rokem jsme spolu diskutovali o tom, nakolik reálná je otevřená vláda SMERu s postfašisty, reprezentovanými aktuálně především hnutím Republika a částečně slábnoucími kotlebovci. Jak se vám to jeví dnešní optikou?

Určitě jako reálnější než před rokem. SMER má letos omezený koaliční potenciál, což znamená menší potenciální výběr. Já aktivity Roberta Fica a SMERu čtu tak, že pro ně je podstatné být za každou cenu ve vládě. Důvody mohou být různé. Možná chtějí zastavit soudní procesy s bývalými představiteli SMERu, jež souvisí kriminálním prostředím kolem strany z dob, kdy byla u vlády, chtějí provést změny u policie či na státním zastupitelství.

SMER zkrátka natolik usiluje o moc, že hodnoty jej nezadrží. Proto pro něj Republika nebude no-go zóna kvůli myšlenkám, které prosazuje. Nehledě na to, že z hlediska obsahu jsou v poslední době na jedné lodi, v mnohých tématech se shodují, rozdíly jsou možná menší než třeba mezi SMERem a Hlasem.

Některé strany se proti Republice vyhraňují předem s tím, že jde v podstatě jen o klon Lidové strany Naše Slovensko Mariana Kotleby, z níž se před pár lety odštěpila. Jiné, například dosud vládní hnutí Sme rodina předsedy parlamentu Borise Kollára, to odmítají předem vyloučit s tím, že bude záležet na povolební situaci. U Hlasu je antifašistický postoj přítomný mnohem silněji než u SMERu, ale určitě bych nevylučoval, že by s krajní pravicí za jistých podmínek mohli spolupracovat.

Mluvíte o tom, že Hlas se staví ne úplně odmítavě, ale přeci jen zdrženlivě ke spolupráci s Republikou i se SMERem. Před nedávnem přitom médii proběhla zpráva, že právě Hlas vyloučil vznik diskutované „liberální koalice“ na bázi Hlas, Progresivní Slovensko a SaS, z čehož ho obviňoval Fico. To je nějaká strategie, jak se předem vymezit vůči koaliční spolupráci skoro se všemi?

Obecně řečeno obratný politik nevylučuje potenciální partnery předem ze spolupráce více, než je nutné. Do krajnosti to dovedlo hnutí Sme rodina, které je pragmatické a nevyloučilo předem ze spolupráce nikoho. Naopak třeba strana Progresivní Slovensko s předsedou Michalem Šimečkou předem vyloučila hlavně postfašisty z Republiky a od kotlebovců.

Progresivní Slovensko je kritické k tomu, co se dělo za vlády Roberta Fica a Pellegriniho vnímá jako jeho pokračovatele. Spolupráci s Hlasem nebude proklamovat předem, přesto se jeví jako potenciální partner Hlasu stejně jako Sme rodina. Teoreticky si myslím, že partnerem by mohla být i Sloboda a solidarita Richarda Sulíka.

I tato koalice je tedy možná, byť pro část voličů Hlasu problematická, a tak se Hlas vymezuje i vůči ní.

Co by znamenal potenciální návrat Roberta Fica do vlády? Skutečně by do vládního paláce přinesl agresivně proruskou, až ultrapravicovou rétoriku, útoky na novináře a na menšiny, jak se prezentoval v posledních letech?

Robert Fico si každopádně momentálně nebuduje dobré vztahy s vrcholnými představiteli Evropské unie, kteří jeho nejnovější rétoriku sledují a vnímají. To bylo jasné i ze schůzky představitelů SMERu s francouzským velvyslancem, které bylo velmi chladné a vyústilo v prohlášení, že se na řadě věcí neshodnou a mají odlišné názory.

Ptám se, protože z vnějšku to vypadá, že Fico k Orbánovi dnes už nepokrytě vzhlíží. Mohl by se pokusit dostat Slovensko na podobnou trajektorii, jako má dnešní Maďarsko?

Otázka je, zda Robert Fico svým obdivem k Orbánovi pouze nesleduje cíl získat dostatečný počet voličů a zda se po volbách neumírní. Zda zkrátka jen necítí voličský rezervoár ve skupině, která je dostatečně silná, ale silného, dominantního lídra nemá.

Je to zkušený politik, ví, jak má pracovat a co se od něj očekává. V tomto smyslu bych předpokládal, že zmírní rétoriku, přihlásí se k evropským strukturám a k NATO, podobně jako během svých předchozích vlád, kdy byl v rámci evropského spojenectví poměrně spolehlivým partnerem, ačkoli třeba v otázce migrace stál vůči politice západních zemí Evropské unie v opozici.

Jiná věc by byla, kdyby Fico agresivní rétoriku během předvolební kampaně přehnal a dostal se do izolace. Potom bychom mohli očekávat, že jeho politika bude pokračovat i po volbách, bude se stále víc vyhraňovat vůči Evropské unii a hlavním partnerem pro něj bude Viktor Orbán.

Matovičovo hnutí OĽaNO mělo před posledními volbami velmi dobrý závěr kampaně. Může se mu dařit nárůst i nyní?

Je tu jeden velký rozdíl: když to Slováci Matovičovi posledně takříkajíc naházeli, neměli s ním zkušenost na vládní úrovni. Byl to sice výrazný a kontroverzní opoziční politik, známý svou agresivní rétorikou, ale nemusel svou politickou kompetenci nějak prokazovat ve vládě, stačilo mu být „nezodpovědnou opozicí“.

V současnosti to má mnohem těžší, protože s ním lidé mají negativní zkušenost a pokládají ho za jednoho z nejméně důvěryhodných politiků na Slovensku. Takový úspěch jako minule tedy nezopakuje. To ale neznamená, že se nedostane do parlamentu. Jeho výsledný zisk se přitom dnes velice těžko předpovídá: vznikla strana Demokrati v čele s Eduardem Hegerem, která může odebrat část Matovičových voličů. Na pozadí se ale spekuluje, že jde pouze o dohodu s Matovičem, jak znásobit voličský potenciál tím, že stranu osvobodí od osoby Matoviče a kontroverzí s ním spojených.

Zamíchat s tím mohou i nestálé preference jiných spíše pravicových stran, jako je Progresívne Slovensko či možný projekt Mikuláše Dzurindy. Strany v této části spektra mají nestabilní elektorát a preference se mohou měnit ze dne na den. Žádná strana si svými aktuálními preferencemi nemůže být jistá a výrazný trumf v kampani může mít jakákoliv strana z těch, které se pohybují kolem pětiprocentní hranice. Silně to může záležet na tématech volební kampaně, na mezinárodně-politických událostech nebo nějaké potenciální krizi, jako byla ta covidová.

Může se nakonec podařit ustanovit vládu na pravicovém základě, podobném tomu současnému? Zhruba na bázi OĽaNO, Demokrati, KDH, SaS, Sme rodina, PS. Nebo je tento model už zdiskreditovaný a zatížený příliš mnoha animozitami?

Velmi dobře jste vyjmenoval strany, které by mohly být alternativou k vládě dominantně utvářené Hlasem či SMERem. Problémem pravicové scény na Slovensku je, že se štěpí a není schopna se integrovat, jako jsme to viděli na případě projektu Mikuláše Dzurindy z aktuální zimy, kde snaha vytvořit jednu zastřešující strukturu na pravici dopadla fiaskem.

Je velkou otázkou, nakolik spolu budou dále schopné spolupracovat strana SaS s OĽaNO a Demokraty. Ty existující animozity mezi jejich lídry sice nemusí nutně být překážkou k sestavení vlády, vítězná euforie a chuť vládnout po volbách bývá silná, ale taková vláda může být posléze nestabilní, bude se jako ta poslední potácet z krize do krize, budou z ní odcházet strany a ty existující se drolit.

SMER a Hlas jsou v tomto směru mnohem silnějšími a integrovanějšími než strany pravicové části spektra. Výsledek středopravice se bude hodně odvíjet od zisku Progresivního Slovenska, které je novým hráčem a zatím není ušpiněno účastí ve vládě. Vše bude záviset na jejich schopnosti dělat reálnou politiku, která obnáší vyjednávání a kompromisy.

Z českého pohledu je slovenská politika na stranické bázi velmi rozštěpená, silně personalizovaná. V podstatě každý výrazný politik má svou vlastní stranu. Proč?

Já proto často slovenským politickým subjektům neříkám „strany“, ale spíše „projekty“ jednotlivců, kteří se snaží získat popularitu: vůbec nejvýrazněji je to znát na fungování strany Sme rodina Borise Kollára, ale v podstatě lze takové prvky vysledovat u většiny slovenských politických stran. Strany na Slovensku jsou zkrátka koncentrované kolem silných lídrů a příliš se to nezměnilo ani se zákonným zákazem uvádět v názvu strany jméno lídra, jako to v minulosti dělal právě Kollár u svého hnutí Sme rodina či Marian Kotleba u své Lidové strany Naše Slovensko.

Důvodem rozštěpení stranické politiky mohou být ambice jednotlivých lídrů, kteří chtějí mít v rámci stran hlavní slovo a ty se štěpí. Založit si vlastní projekt je pro politické začátečníky atraktivnější než se vypracovat strukturami strany existující. Středopravé spektrum je ale rozštěpené dlouhodobě a často jde opět víc o osobnostní linku než o ideologické rozpory.

Naopak levicová scéna byla dlouho celkem konzistentní. SMER v minulosti pohltil prakticky všechny levicové strany na Slovensku, dokud se Ficova vláda nedostala do úzkých kvůli propojení s kriminálním prostředím a s korupcí, kdy se od SMERu odtrhnul Hlas v čele s Peterem Pellegrinim. Jinak ale SMER dlouho platil za stabilní a disciplinovanou stranu.

Kromě SMERu a na hraně vstupu do parlamentu lavírujících křesťanských demokratů jsou ve velké slovenské politice samé nové či relativně mladé subjekty. Většina z nich vznikla na populistickém apelu, na protestu a nedůvěře proti tradičním politickým stranám. Je to případ jak Slobody a Solidarity, tak Progresivního Slovenska, Sme rodiny i Obyčejných lidí a nezávislých osobností. Vznik nových stran vždy pohání i zklamání ze stran starých. Lidé chtějí sázet na nové koně.

V České republice je přece jenom politická reprezentace dlouhodobější a stabilnější, mimo upadající ČSSD. Ale i vy máte různé populistické projekty a experimenty.

V jakém je Slovensko rozpoložení po tak vážných událostech, jako byla vražda investigativního novináře Jána Kuciaka, teroristický útok v bratislavském gay baru Tepláreň nebo válka na Ukrajině. Může se napětí po volbách a konci vyhrocené kampaně, zmírnit, nebo to bude naopak?

Dlouhodobě se mluví o tom, že atmosféra na Slovensku je vyhrocená a společnost je polarizovaná. Zdůrazňují se přitom témata, která přitom nemají vliv na každodenní život Slováků. Robert Fico se měl nedávno veřejně v médiích přihlásit k tomu, že je muž, v návaznosti na diskuse o trans lidech. Podobně tak v reakci na útok na klub Tepláreň Igor Matovič napsal na sítě status, ve kterém oznámil, že je heterosexuál. To jsou věci, které ještě více přispívají k hodnotové polarizaci.

Slovensko je nicméně polarizované skoro v každém tématu, v kampani se využívá dokonce i téma, jak moc máme regulovat populaci medvědů. Nejvýraznějším polarizačním tématem je samozřejmě válka na Ukrajině, kde si SMER vybral riskantní krajní opozici oproti západnímu a evropskému kurzu. Bez kompromisů se ale neobejdeme, bez spojování nebude v reáliích rozštěpené politické scény možné sestavit vládu po podzimních volbách.

Uvědomují si to podle všeho i politici. Dokonce i národovecká Slovenská národní strana si na billboardy dala apel, abychom se nerozdělovali, ale spojovali. Kampaň nicméně stejně bude agresivní a tvrdá, což může přinést ještě větší rozdělení a spoustu škody. Jakmile se však uzavřou volební místnosti, o vládě rozhodne schopnost konsenzu a ústup z agresivních pozic.

Co mně osobně na slovenských politických elitách vadí, je absence zodpovědnosti. Politici jsou pro voliče vzory, a ten vzor je dnes často špatný — prohlubují ve společnosti rozpory a konflikty, podněcují nenávist ke skupinám lidí či k novinářům.

Proč na Slovensku nevydrželo občanské vzepětí vzniklé kolem hnutí Za slušné Slovensko po vraždě Jána Kuciaka? Proč není přítomné ve veřejné debatě po vzoru českého Milionu chvilek? Je za tím jen zklamání z Matovičovy vlády?

Když budeme mluvit konkrétně o iniciativě Za slušné Slovensko, tak to bylo hodně iniciativou konkrétních lidí, kteří se posléze rozešli: například Juraj Šeliga (jeden z vůdců iniciativy Za slušné Slovensko a pozdější poslanec strany Za ľudí, pozn. red.) odešel do politiky, někteří členové iniciativy rezignovali na další aktivity. Osud iniciativy stál na konkrétních lidech, a když si tito šli po svém, její aktivity neměl kdo táhnout.

Za druhé, iniciativa fungovala na opoziční bázi, vymezovala se vůči tehdejší vládě. Ta vláda ale ve volbách v roce 2020 prohrála. Neznamená to, že protestní aktivity tu nejsou. Pořádají je však jiní lidé a jiné skupiny. V průběhu covidu se například velmi čile chopila příležitosti scéna protestující proti vládním opatřením spojená s krajní pravicí a se SMERem.

Ovšem po iniciativách, které mají „zeslušnit Slovensko“ co se týče rétoriky politiků a kroků vlády, teď ve společnosti nepanuje taková poptávka. Tím nechci říct, že tu nejsou lidé, které trápí korupce a stav právního státu, ale chybí jim zásadní impulz, který by je vyhnal do ulic. Ten impulz v podobě vraždy Jána Kuciaka byl mimořádně silný a doufám, že něco podobného se už opakovat nebude.

Ke všemu tu dnes je znát jistá zmatenost či deziluze lidí, kteří tehdy za slušné Slovensko chodili demonstrovat. Vláda změny, kterou si vybojovali, je totiž zklamala. Strany a struktury, do nichž vkládali naději, selhaly, a lidé na podobné občanské aktivity zčásti rezignovali. To neznamená, že občanská sdružení, která kontrolují politiky a zabývají se korupcí a politickými selháními v současnosti nefungují. Ale silné protestní hnutí tohoto typu tu opravdu není.

Dnes na Slovensku vycházejí do ulic hlavně lidé, kteří v minulosti protestovali proti covidovým opatřením a nyní takzvaně bojují za mír, v praxi však šíří proruské narativy. Vše ale může souviset i s tím, kdo je u moci a kdo je v opozici. Pokud by se tedy k moci vrátil SMER, protikorupční scéna se může opět mobilizovat.

VOJTĚCH PETRŮ