„Přijel jsem, protože mě zajímá, co se tu děje a sleduji to. (…) Česko a Slovensko jsou stále v mnohém spojité nádoby. A co se děje tady, může se brzy dít i u nás.“ Těmito slovy reagoval minulý pátek herec Bolek Polívka na televizní otázku, proč jako Čech přijal pozvání na poslední protificovskou demonstraci na Slovensku.

Kdo viděl záběry z oné demonstrace, potvrdí, že šlo o impozantní podívanou: hlavní bratislavské náměstí plné desetitisíců světel. Kdo ovšem poslouchal průvodní slova premiéra Fica a jeho nejbližších, měl zřejmě sklon Polívkovou příměru spíše oponovat.

Slovenský premiér si totiž jakoby zahrával na běloruského Lukašenka: „příprava státního převratu“, „majdan“ a „barevná revoluce“, „práce na objednávku ze zahraničí“ — takové výstupy nemívá už ani maďarský Orbán. Z Ficova kruhu také zaznělo, že třetinu bratislavského davu tvořili Ukrajinci, anebo padl slib zapojené cizince deportovat. Ať si je Babiš, jaký chce, takto se blamovat přeci jen tendenci nemá, chtělo by se říci.

Někteří znalci vysvětlují Ficovu až vyšinutou rétoriku stavem mysli, do něhož se dostal po loňském pokusu o atentát. Jiní poukazují na snahu odvést pozornost od vlastních politických a slovenských ekonomicko-sociálních problémů. Třetí hypotézou je ale i starý dobrý chladný politický kalkul. A zde se patří zbystřit pozornost.

Odborníci na píár marketing znají řadu způsobů, jak při politickému tlaku z více stran semknout řady a získat ještě větší vliv. Přístup „rozděl a panuj“ je jedním z nejznámějších. U politiků s takovou historií a batohem skandálů, jako má Fico, přitom už těžko oslovit klasickou kombinací strašení a srozumitelné vize-nabídky, jako to dělají Orbán či Trump. Dá se však živit představa o krajní problematičnosti všech alternativ, mezi nimiž jedna — ta moje — nabízí alespoň ochranu před větším zlem.

Podíváme-li se na poslední čísla z průzkumů, věří Ficovi podle dat SANEPu jen dvacet procent Slováků „úplně“ a dalších devatenáct „spíše“. Pro třiatřicet procent je naopak zcela nedůvěryhodný a šestnáct dalších spíše nedůvěryhodný. Žádný z politických lídrů ovšem nemá dnes na Slovensku pozitivnější vnímání. A to jde přitom o data sesbíraná v polovině letošního ledna — po Ficově neoficiální návštěvě u Putina, u které nikdo stále neví, co se řešilo, po premiérově novoroční eskapádě se zmizením ve Vietnamu a po již více než roce rozpačitého vládnutí.

Teze o nebezpečí státního převratu na Slovensku vznikla na základě skutečnosti, že jeden z Ficových kritiků položil otázku „jak na to“ chatovací AI-aplikaci a odpovědi rozeslal po známých. Ani slovenská krajní pravice není tak hloupá, aby viděla ohrožení státu v něčem takovém — natož Robert Fico.

Taktika vyhroceným rámováním a konspiračními odkazy ale zjevně funguje — a když by náhodou ne na sešněrování parlamentní většiny, tak určitě jako příprava na eventuální předčasné volby. Podle dat SANEPu by je Smer i přes aktuální oslabení zase vyhrál, nebo alespoň dosáhl vyrovnaného výsledku.

V českém prostředí by strašení převratem či davy Ukrajinců zřejmě nepůsobilo. Tytéž formy lze ale plnit různou náplní. Už jsme zde zažili mobilizování proti migrantům, Green Dealu, Bruselu nebo „pirátostánu“, za české doly a průmysl nebo za české potraviny. Mohou však přijít ještě vyhrocenější polohy.

Varovný pro nás není sám specifický vývoj na Slovensku, ale spíše obecný jev s ním spojený — spolu s citovanými čísly a ve zmíněných souvislostech. V tomto smyslu může skutečně zafungovat příměr o spojitých nádobách. A pokud vznikne letos v našem regionu vládnoucí blok Orbán-Fico-Babiš a rakouští Svobodní, budou perspektivně ještě propustnější.