Co se z hlediska vaší práce a pracovního prostředí změnilo 1. října, kdy v předčasných parlamentních volbách na Slovensku zvítězil po letech znovu Robert Fico a jeho strana SMER?

V zásadě nic. Na tom, že se jako investigativní novináři snažíme kontrolovat ty, kteří jsou u moci, a odhalovat nezákonné chování, se nic nemění. Na druhou stranu ale můj pocit toho rána byl ovlivněný výsledky naší analýzy, podle níž strany dnešní vládní koalice SMER, Slovenská národní strana a s odstupem i strana Hlas a jejich představitelé v předvolebním období nejvíce útočili na média a novináře.

Když byl naposledy Robert Fico v čele vlády, zavraždili novináře Jána Kuciaka a jeho partnerku Martinu Kušnírovou, a Fico následně odstoupil z pozice premiéra. Vražda vyvolala otázky, proč se vládě Roberta Fica nepodařilo zachránit životy dvou mladých lidí. Nyní se musíme ptát, proč těmto lidem voliči opět dali své hlasy. Především tedy vyvstávají podobné otázky, samotná forma práce se nezměnila.

Rozumím tomu, že vaše novinářské postupy a standardy jsou pořád stejné. Jak ale návrat Ficovy strany, za jejíž poslední vlády zemřel novinář a ona sama na novináře stále verbálně útočí, řešíte? Zvýšili jste nějak bezpečnostní opatření?

Rizika související s naší prací sledujeme jako slovenští novináři průběžně, ale ve světle vraždy Jána Kuciaka silněji než dříve. Všechny nás velice zasáhla, já jsem novinářem dvacet pět let, a že se něco podobného může stát v roce 2018, jsem nečekal. Snažíme se nicméně přizpůsobovat bezpečnostním nárokům, řešíme silně například komunikaci, protože víme, že naše kolegy v Maďarsku špehuje tamní vláda prostřednictvím spywaru Pegasus.

Díky naší iniciativě Bezpečná žurnalistika máme informace o tom, že za první měsíc po zářijových parlamentních volbách v porovnání s průměrem předchozích měsíců se počet útoků vůči novinářům zdvojnásobil. Na možné častější útoky ale musíme být připraveni a v naší platformě poskytovat novinářům pomoc.

Zmínil jste iniciativu Bezpečná žurnalistika. Co bylo důvodem k jejímu vzniku?

Historie tohoto projektu sahá právě do doby vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Po ní politici a úřady hodně hovořili o tom, že je třeba zvýšit ochranu novinářů, ale v praxi žádná legislativní opatření schválena nebyla ani nebyly podniknuty žádné kroky, aby prostředí na Slovensku bylo pro novináře bezpečnější.

Úlohou Investigativního centra Jána Kuciaka je také chránit odkaz Jána Kuciaka: a myslím si, že součástí toho je i zlepšení ochrany novinářů. Hledali jsme inspiraci v zahraničí, jak jako nevládní organizace můžeme při našich zdrojích pomoci. Objevili jsme nizozemský model PersVeilig a ve spolupráci s nizozemskou ambasádou na Slovensku jsme jej začali adaptovat pro naše podmínky.

Na přelomu roku 2022 a 2023 jsme mezi slovenskými novináři udělali průzkum a zjistili jsme, že problém verbálních a online útoků na slovenské žurnalisty je obrovský. Dvě třetiny respondentů uvedly, že za posledních dvanáct měsíců zažili nějaký útok. A skoro sto procent z nich by uvítalo, kdyby ve slovenském prostoru existovala nějaká nezávislá platforma, která by útoky monitorovala a poskytovala novinářům v takových případech pomoc.

Při pátém výročí vraždy Jána Kuciaka a jeho partnerky jsme tuto myšlenku dotáhli do konce a spustili jsme projekt Bezpečná žurnalistika.

Jak projekt v praxi funguje?

Je to přehledná webová stránka s formulářem, který mohou novináři vyplnit, pokud se stanou obětí útoku, nebo nám můžou zavolat na nonstop linku, která je na webu uvedená. Potom nastává poměrně dlouhá práce, zahrnující naše diskuse s novináři o tom, v čem se cítí ohrožení a zda chtějí podat trestní oznámení, což slovenští novináři mimochodem dělají velice neradi, protože příliš nedůvěřují zdejší policii.

Tudíž náš hlavní vstup je poskytnutí právní pomoci. Postupně začínáme poskytovat lekce o osobní a digitální bezpečnosti. V plánu máme spustit také psychosociální pomoc, protože především novinářky jsou často terči útoků nikoliv kvůli své práci, ale kvůli tomu, že jsou ženy. Zažívají proto ztrátu motivace nebo uvažují o opuštění profese. Právě ze zkušenosti ze zahraničí víme, že tato psychosociální pomoc je důležitou složkou ochrany novinářů.

A v poslední řadě iniciativa spolupracuje také s mezinárodními novinářskými organizacemi, jako jsou Reportéři bez hranic, jimž případy útoků hlásíme. Díky tomu se pak dostávají do databáze Rady Evropy.

Myslíte, že je být na Slovensku novinářem nebezpečné povolání?

To záleží na úhlu pohledu. Nerad bych Slovensko porovnával se zeměmi, které jsou ve válečném stavu, jako je Ukrajina, nebo zeměmi, kde není funkční demokracie nebo tam má velmi silný vliv drogová mafie, tedy například s Mexikem. Pro Slovensko i celý evropský prostor je ale důležité, že se v posledních letech stalo něco nepředstavitelného: v Evropské unii byli zavražděni čtyři novináři.

Nikdo jsme myslím nečekali, že by se to mohlo stát. Byl to Ján Kuciak, Daphne Caruana Galizia z Malty, Giorgos Karaivaz z Řecka a Peter de Vries v Nizozemsku. To nutně způsobilo přerámování našeho pohledu: vidíme, že tu jsou lidé, kteří mají zdroje na to, aby na novináře útočili, a že i běžné verbální útoky mohou někoho motivovat k tomu, aby na novináře zaútočil fyzicky. Netvrdím, že novinařina je na Slovensku velice nebezpečná, ale podobné hrozby musíme brát vážně. Už proto, že každý takový čin je útokem na základy demokratického svobodného systému, jehož součástí je svoboda tisku a svoboda slova.

Premiér Fico krátce po nástupu odmítl poskytovat rozhovory vybraným médiím, mezi nimiž jsou Denník N, deník SME, Aktuality.sk a TV Markíza. Naopak mnohem otevřeněji vláda přistupuje k dezinformačním a alternativním médiím. Máte s odstupem už nějakou představu, jak to funguje?

Na základě slovenské legislativy každý státní orgán, který neodpovídá na novinářské otázky, podle mého názoru porušuje zákon o svobodném přístupu k informacím, protože státní orgány fungují z veřejných zdrojů. To je na úvod třeba zmínit. Tento přístup znemožňuje čtenářům a divákům zmíněných médií přístup k informacím. V našem systému Bezpečná žurnalistika jsme stížnost na to dostali a jako incident jsme jej nahlásili do zahraničí.

V praxi to funguje tak, že novináři z těchto médií nedostávají odpovědi na svoje otázky. Pošlete jako novinář otázky a nepřijdou vám odpovědi. Práce je složitější v tom, že pak odpovědi musíte dohledávat, a pokud je nenajdete, hledáte starší politické stanovisko k dané otázce nebo musíte napsat, že jste stanovisko nedostali.

Situaci by mohlo ještě vyhrotit, pokud by vláda omezila přístup do veřejných databází. Slovensko je podle mě velmi vpředu i v rámci Evropské unie v tom, kolik informací stát zveřejňuje, a to zdarma. Katastr nemovitostí, všechny faktury, státní smlouvy, objednávky. Pokud by se přístup k tomuto typu informací dále omezoval, novinářská práce by byla ještě obtížnější. Pokud bychom totiž nedostali odpověď od státních orgánů, prakticky nic bychom nemohli ani ověřit. To se stalo v rámci novelizace zákona o svobodném přístupu k informacím v Maďarsku za Viktora Orbána.

Znamená to, že se lidé důležité informace dozvídají z alternativních médií, jak to už krátce po volbách avizoval místopředseda SMERu a poslanec Ľuboš Blaha?

Ano, taková tendence je patrná. Přístup na vládní tiskové konference dostali zástupci alternativních webů, které ani nelze nazývat médii, protože nedodržují žádná etická pravidla. Někteří ministři takovým médiím poskytovali velké profilové rozhovory, jaké se obvykle poskytují hned po volbách.

Je součástí strategie části politiků podrývat důvěru veřejnosti v tradiční média, což ale není slovenská specialita, vidíme to na celém světě. Jsou tu síly, které nechtějí, aby tradiční média dodržující etická pravidla a hledající pravdu tuto pravdu zveřejňovala. Radši vytvoří shluk zcela rozličných informací, aby běžný člověk neměl šanci rozklíčovat, co je pravda.