Loňský teroristický útok v bratislavském gay klubu Tepláreň a bezprostřední vzedmutí vlny solidarity části slovenské — i české — společnosti mohly být zoufale nutným impulzem ke změně přístupu velké části slovenské politické scény vůči lidem s menšinovou vztahovou orientací.

Pro slovenské politické elity byli totiž LGBTQ lidé po léta především vítaným terčem a obětním beránkem, k němuž mohli odvádět pozornost od věcně zásadních témat. Zvláště se to zvýraznilo po parlamentních volbách v březnu 2020, které se nesly ve jménu výrazné mobilizaci vůči vládní straně SMER expremiéra Roberta Fica.

Díky skvělému vyvrcholení kampaně byl hlavním nositelem protificovské mobilizace především populista Igor Matovič se svým hnutím OĽaNO. Prostřednictvím Matovičovy neforemné kandidátky „obyčejných lidí“ se do slovenského parlamentu dostaly i podivné postavy spojené s ultrakonzervativní a křesťansky fundamentalistickou scénou jako Anna Záborská či Györgi Gyemesi.

Naopak mimo parlament se v roce 2020 velmi těsně ocitlo Progresivní Slovensko, hlavní tahoun otázek práv LGBTQ lidí i genderové rovnosti ve slovenské politice: doplatilo právě na protificovskou mobilizaci a sázku voličů na Matoviče, který měl největší šanci porazit SMER.

Podle toho to posléze v parlamentu vypadalo. Poslankyně Anna Záborská si za své vzala boj proti potratům, její návrh na zpřísnění však naštěstí neprošel. Stejně tak u ledu skončily všemožné iniciativy poslanců OĽaNO, neofašistů Mariana Kotleby či hnutí Sme rodina Borise Kollára, jež se snažily protlačit do ústavy, že „rodiče jsou otec-muž a matka-žena“, zakázat chirurgickou změnu pohlaví či zakázat vyvěšování duhových a transgender vlajek na státních budovách.