Tento týden začíná třináctý ročník festivalu Prague Pride, oslavující identity a boj za rovná práva queer osob. Festivalu se každoročně účastní stále více lidí a rozšiřuje se i okruh témat, jež se v rámci bohatého kulturního programu tematizují. Tento růst jde však ruku v ruce se sílící komercializací, která se projevuje mimo jiné spoluprací s problematickými korporacemi či rozšiřováním zpoplatněného programu.

Letos tak lidé zaplatí za vstup na zahájení a afterparty, vybrané části kulturního programu a doporučeně i do Pride Parku, kde se odehrává hlavní program v den pridového pochodu. V Pride Parku bude za vysoký poplatek jako již každoročně vyčleněna VIP zóna, kde se platící mohou mimo jiné těšit z takových nečekaných „výhod“, jako jsou voda, stín či toalety bez front.

Ani jedno totiž navzdory srpnovým horkům v dostatečné míře zajištěno není. Naopak, externím organizacím, které se podílejí na programu v Pride Parku, je zakázáno rozdávat vodu na své náklady.

Prostor festivalu je vytvořen tak, aby účastníci byli nuceni na každém kroku utrácet peníze. Jak moc sociálně necitlivé a absurdní nastavení festivalu je, pak dokresluje mimo jiné to, že na zahájení má letos vstup zdarma vyhrazeno jen obyvatelstvo Prahy 1, tedy lukrativního centra metropole. Festival, který se nestydí opakovat, že oslavuje boj za práva všech LGBTQ+ osob, tak organizací svého prostoru vytváří dojem, že platící člověk si zasluhuje oslavu více než ostatní.

Hlas pro ty, co zaplatí

Pride je rovněž kritizován za spolupráci s nadnárodními korporacemi. Korporacím, které queer osobám často přímo škodí, festival za finanční podporu poskytuje platformu pro reklamu. V minulosti takto dostala prostor těžební korporace Exxon Mobil, letos například potravinový koncern Nestlé či Amazon, jeden z největších zasilatelských obchodních řetězců na světě. Pride, který se na jedné straně nazývá lidskoprávní akcí, nevidí problém ve spolupráci s korporacemi, která lidská práva opakovaně porušují.

Proklamovaná politická neutralita festivalu tak ve světle narůstající komercializace znamená pouze nedemokratičnost: prostor dostávají zejména lidé a organizace schopné pořádně zaplatit.

Nastavení festivalu tak působí dojmem, že růst čísel — ať už návštěvníků a návštěvnic, nebo bodů programu — je to jediné, co je třeba v boji za rovnost sledovat. Jako by nikomu nevadilo, že boj za rovná práva se v důsledku toho zužuje jen na velmi úzkou skupinu osob, totiž na bílé, kosmopolitní, výdělečně činné — a tedy zdravé — queer osoby v produktivním věku. Ač tyto osoby také čelí strukturální diskriminaci, ta se zásadně liší například od queer osob s postižením, bez domova či osob nízkopříjmových, které však festival ze svého prostoru na úkor růstu vytlačuje.

Na jednu stranu je tak festival kritický vůči heterosexuální normativitě systému, ale zároveň opomíjením ekonomického rozměru a znepřístupňováním prostoru vytváří uvnitř queer hnutí nové exkluzivní identity a hierarchie. Jak upozornil trans aktivista a výzkumník Roman Kollárik, vytváření hierarchií mezi menšinami je samo o sobě formou diskriminace, a proto je nepřijatelné.

Obhajoba identit je důležitá, ale nestačí

Ovšem říci, že se festival nesnaží být inkluzivní, by bylo zavádějící, jeho inkluzivita však zůstává pouze u obhajoby identit a neodráží se v praxi. V programu se pomalu začínají objevovat jednotlivé akce pokrývající důležitá témata jako chemsex, pečovatelství, prostituce, queer stárnutí či sluchové postižení.

Právě u těchto témat je dobře vidět, že nejde jen o otázku identity, ale že se diskriminace zásadním způsobem dotýká i ekonomického znevýhodnění. O těchto a podobných tématech však nestačí jen mluvit, je třeba vytvářet takové hnutí, které bude pro lidi, jež konkrétní situace a problémy zakoušejí, ve všech ohledech přístupné a ve kterém se budou cítit vítáni.

Jak svým ekonomickým nastavením, tak koneckonců i dominujícími tématy jako by se festival snažil co nejvíce přizpůsobit stávajícímu ekonomicko-politickému systému v naději, že se mu tímto způsobem podaří vybojovat určité výhody alespoň pro malou hrstku privilegovaných.

Festival tak připomíná jev, který už v roce 2006 kritizoval zmíněný Roman Kollárik: důsledkem přizpůsobování se je udržování současného společenského nastavení, které je ale pro méně šťastlivou část queer osob opresivní. Boj za rovnost se zužuje na ty identity, které se nejvíc podobají skupině, jež je zrovna u moci.

Na zkoumání potřeb a požadavků queer lidí ve své různorodosti nezbývá prostor nebo jsou přímo hodnoceny negativně jako něco, co by snahu o rovná práva hrstky privilegovaných mohlo v očích „mocných“ zdiskreditovat. Podle Kollárika právě tímto přístupem ale podporujeme to, co odsuzujeme — útlak a diskriminaci.

Třídní necitlivost festivalu nakonec není jen neetická, ale také nestrategická. Skrze vytváření elitářského hnutí, které nereflektuje celé spektrum otázek a znepřístupňuje prostor pro nízkopříjmové osoby, dochází jen k odcizování tématu pro část populace a přidávání munice pravicověpopulistickým a antigenderovým hnutím. Ta z nepochopení queer témat částí veřejnosti těží, když z dopadů kapitalistického trhu na nízkopříjmové rodiny mylně obviňují právě queer osvobození.

Navzdory této kritice si práce pridových aktivistů a aktivistek v mnoha ohledech vážím. Festivalu se daří probouzet v lidech pozitivní emoce a proměňovat veřejnou debatu. Organizování akce tohoto rozsahu bezpochyby vyžaduje velké finance. Pokud však růst festivalu znamená vyčleňování zranitelnějších osob, je legitimní žádat, aby začal sledovat jiné hodnoty a volit jiné strategie. Boj za rovnost identit je důležitý, nesmí ale opomíjet ekonomicko-politický rozměr diskriminace a tak vytvářet či posilovat bariéry a jiné formy útlaku.

Ti, kteří se chtějí Pridu účastnit, ale nesouhlasí s jeho komercializací, se mohou v průvodu připojit k již tradičnímu antikapitalistickému bloku. Alternativou mainstreamovému Pridu bude letos také Alt*Prajd. Mimo čas konání pražského Pridu stojí za pozornost také radikální Ostravský Prajd, či menší pridy v Ústí nad Labem a v Mostě.