↗

Pořád musíme dokazovat, že máme právo na sebeurčení bez lékařského zásahu. Stále totiž existují lidé, kteří naši identitu posuzují podle vzhledu nebo lékařské zprávy. Proto potřebujeme zákon o úřední změně pohlaví na základě sebeurčení. Foto Ayobami Adepoju, Pexels

Když jsme v roce 2015 zakládali organizaci Trans*parent, chtěli jsme především vytvořit podpůrný prostor pro ostatní trans lidi. Neměli jsme žádný strategický plán na legislativní změny ani kontakty v politické sféře. Postupně jsme ale začali chápat, jak hluboké je utrpení, které současná situace způsobuje — a že to takhle dál nejde.

Nešlo už jen o nás samé, ale o to, že každý trans člověk v České republice si zaslouží důstojné podmínky pro tranzici. Měl bych mít právo být mužem, aniž bych musel podstoupit sterilizaci, vzdát se možnosti mít děti nebo absolvovat invazivní zákroky jen proto, aby stát uvěřil, že to myslím vážně.

Tehdy jsem tomu ještě neříkal aktivismus: bylo prostě jasné, že je potřeba o tématu začít víc mluvit. Navázali jsme na práci malé organizace Transfusion, která téma sterilizací trans lidí u nás otevřela jako první. Postupně se přidávali další lidé s podobnou zkušeností, kterým příliš neseděla medikalizace vlastní genderové identity redukující naši trans zkušenost jen na to, co máme mezi nohama. Proč by na tom totiž vůbec mělo záležet?

Od začátku jsme tušili, že změna nepřijde rychle. Zároveň jsme však i vzhledem k vývoji v jiných evropských zemích věděli, že jednou přijít musí. Byl jsem tehdy na začátku své vlastní cesty. Vyrůstal jsem ještě za minulého režimu na Moravě, kdy trans lidé ve veřejném prostoru příliš vidět nebyli. Trvalo mi proto dlouho se s trans identitou ztotožnit — tehdy byla prezentována výhradně jako medicínská diagnóza, jako porucha osobnosti.

Za posledních deset let se nám ovšem povedlo přinést více veřejně sdílených, reálných příběhů trans lidí, kteří našli odhodlání jít s kůží na trh, protože se měli o koho opřít. A stejně tak se objevili lidé, kteří se za svoje práva rozhodli brát soudní cestou.