Když jsme v roce 2015 zakládali organizaci Trans*parent, chtěli jsme především vytvořit podpůrný prostor pro ostatní trans lidi. Neměli jsme žádný strategický plán na legislativní změny ani kontakty v politické sféře. Postupně jsme ale začali chápat, jak hluboké je utrpení, které současná situace způsobuje — a že to takhle dál nejde.

Nešlo už jen o nás samé, ale o to, že každý trans člověk v České republice si zaslouží důstojné podmínky pro tranzici. Měl bych mít právo být mužem, aniž bych musel podstoupit sterilizaci, vzdát se možnosti mít děti nebo absolvovat invazivní zákroky jen proto, aby stát uvěřil, že to myslím vážně.

Tehdy jsem tomu ještě neříkal aktivismus: bylo prostě jasné, že je potřeba o tématu začít víc mluvit. Navázali jsme na práci malé organizace Transfusion, která téma sterilizací trans lidí u nás otevřela jako první. Postupně se přidávali další lidé s podobnou zkušeností, kterým příliš neseděla medikalizace vlastní genderové identity redukující naši trans zkušenost jen na to, co máme mezi nohama. Proč by na tom totiž vůbec mělo záležet?

Od začátku jsme tušili, že změna nepřijde rychle. Zároveň jsme však i vzhledem k vývoji v jiných evropských zemích věděli, že jednou přijít musí. Byl jsem tehdy na začátku své vlastní cesty. Vyrůstal jsem ještě za minulého režimu na Moravě, kdy trans lidé ve veřejném prostoru příliš vidět nebyli. Trvalo mi proto dlouho se s trans identitou ztotožnit — tehdy byla prezentována výhradně jako medicínská diagnóza, jako porucha osobnosti.

Za posledních deset let se nám ovšem povedlo přinést více veřejně sdílených, reálných příběhů trans lidí, kteří našli odhodlání jít s kůží na trh, protože se měli o koho opřít. A stejně tak se objevili lidé, kteří se za svoje práva rozhodli brát soudní cestou.

Osobně mě původně nejvíce trápilo mluvit o sobě v ženském rodě, snad také proto, že jsem profesí překladatel s vyšší citlivostí vůči jazyku. Až po letech jsem si uvědomil, že jsem si své povolání zvolil i kvůli možnosti skrýt se doma u počítače a nemuset se denně prezentovat v ženské roli.

Zjistil jsem, že lidí mně podobných je opravdu hodně. Ne každý totiž mohl nebo chtěl přistoupit na chirurgickou podmínku kastrace kvůli jednomu písmenku v občance. Život v nejistotě a každodenním „outování“ byly pořád lepší než podstoupit zbytečnou operaci, která by na mém vzhledu vlastně ani nic moc nezměnila.

Nová pravidla úřední změny pohlaví

Od 1. července 2025 však konečně platí nová pravidla. V České republice už není nutná operace, kastrace ani hormonální léčba, pokud si člověk chce úředně změnit pohlaví. Stačí v podstatě jen diagnostické potvrzení ze sexuologického pracoviště.

Tento posun vychází z nálezu ústavního soudu, který označil dosavadní podmínky za protiústavní a v rozporu s lidskou důstojností. Nově se postup řídí metodickými pokyny ministerstva zdravotnictví a ministerstva vnitra, jež propojují platný právní rámec s důstojnou a respektující praxí.

Proces nyní probíhá tak, že nejdříve navštívíte sexuologa, který se věnuje transgender lidem a pomáhá řešit případnou tranzici. Stačí se objednat, nepotřebujete žádanku ani doporučení.

Pokud chcete, můžete v této fázi získat potvrzení pro zahájení diagnostiky, což umožní změnu jména či příjmení na neutrální variantu na matrice. Je to dobrovolný krok, který pro změnu genderu není nutný.

Dalším krokem v rámci medicínské péče je diagnostická fáze genderového nesouladu, která obvykle trvá šest až dvanáct měsíců a může zahrnovat doplňková vyšetření u klinického psychologa.

Jakmile diagnózu získáte, na základě žádosti vám sexuolog vystaví finální potvrzení o diagnostice. To podléhá povinnosti oznámení na matriku do tří pracovních dnů. Poté matrika zapíše nové jméno, příjmení i úřední pohlaví — ovšem jen na matrice podle místa narození.

Podle nových pravidel si je tedy možno vybrat: zvolit změnu pohlaví bez chirurgického zákroku, kdy stačí diagnostika a souhlas, nebo s chirurgickým zákrokem, který vyžaduje kromě diagnostiky i dodržení současných pravidel, včetně schválení komisí ministerstva zdravotnictví, hormonální terapie a případného real-life testu.

Ačkoliv se může zdát, že jde jen o drobnou byrokratickou změnu pro několik málo trans lidí, ve skutečnosti jde o zásadní obrat — zejména díky vyřazení diagnózy z kategorie duševních poruch a celkově novému přístupu ke queer komunitě. Tento krok představuje významný průlom, který nám trans lidem přináší velkou úlevu a pocit, že jsou naše potřeby konečně vyslyšeny. Už nemusíme volit mezi tím být buď sami sebou, nebo nebýt, ale mít možnost založit rodinu nebo prostě jen svobodně rozhodovat o svém těle.

Právní nejistota přetrvává

Toto vítězství však nebylo ze strany státu žádnou laskavostí. Navzdory nařízení ústavního soudu totiž vláda nevytvořila pevný právní rámec. Právní nejistota tak přetrvává a trans lidé stále nemají zaručené stabilní a důstojné podmínky pro uznání své identity.

Pořád musíme dokazovat, že máme právo na vlastní určení identity bez lékařského zásahu, protože stále existují lidé, kteří naši identitu posuzují podle vzhledu nebo lékařské zprávy. Potřebujeme zákon o úřední změně pohlaví na základě sebeurčení. Potřebujeme legislativu, která bude jasná, spolehlivá a spravedlivá.

Když se však přece jen ohlédnu za deseti lety naší práce, vidím, jak moc jsme dokázali. Je to výsledek dlouhodobé usilovné práce nás všech, včetně právníků Maroše Matiaška a Petra Kally, kteří celá léta vytrvale vedli dlouhé soudní spory trans lidí se státem. Trans*parent se z malého spolku proměnil v organizaci, která se nebojí ozvat, která ovšem umí i naslouchat. Pomohli jsme stovkám lidí projít coming outem, úřední změnou, tranzicí. Pomáháme rodinám, školám, ve zdravotnictví i v jiných institucích. Ovlivňujeme veřejnou i politickou debatu o queer tématech.

A hlavně — v našich podpůrných skupinách jsme nikdy nepřestali vytvářet bezpečný prostor, kde se queer a trans lidé i jejich blízcí mohou nadechnout. Místo, kde můžeme být sami sebou — bez nutnosti cokoliv vysvětlovat nebo obhajovat.