Senátem prošla novela občanského zákoníku, která ve svém původně navrhovaném poslaneckém znění měla narovnat práva homosexuálních a heterosexuálních párů. Jenže jak se stává poslední dobou zvykem, namísto nápravy nespravedlnosti jsme po vysilujících debatách dospěli k závěru, který Klára Kocmanová výstižně nazvala upatlaným kompromisem. Homosexuální partneři sice získali možnost uzavřít partnerství, které ponese stejná vzájemná práva a povinnosti jako manželství, nesmí se tak ovšem nazývat.

O původu slova manželství se vedou spory a výklad rozhodně není jednoznačný. Jeden tábor říká, že jde o spojení pojmů „muž“ a „žena“, druhý tvrdí, že jde o „smlouvu o ženě“. Plamenné debaty o etymologii ale podle mě pro současný stav vnímání tohoto pojmu nemají valný smysl.

Pro mě je totiž klíčové, že mí četní přátelé, kteří žijí v registrovaných partnerstvích, své partnery již nyní označují slovem manžel. Činili tak před přijatou novelou a budou tak činit i dál, aniž by to kohokoli v jejich okolí pobuřovalo.

Stejně jako jazyk se i právo a právní teorie v čase vyvíjí a není pochyb, že má primárně sloužit lidem a jejich životním potřebám a nikoliv nekonečným a hlavně nesmiřitelným akademickým debatám. Proto je namístě přijmout i pro svazky homosexuálů pojem manželství. Vždyť to nijak neohrožuje ani nedevalvuje manželství heterosexuálních párů.

Platný český zákon manželství přiznává tři funkce, které nemusí být naplněny současně. Jde o založení rodiny, výchovu dětí — včetně nebiologických potomků — a vzájemnou pomoc a podporu. Biologická schopnost plození dětí nikdy nebyla, není a nebude hlavním, natož pak jediným účelem manželství.

Manželství je hodnotově svazkem dvou milujících se lidí, kteří si chtějí vzájemně pomáhat, a tento předpoklad splňují i páry homosexuální. Státu bezesporu má jít o to, aby jeho občané byli šťastní a vzájemně se podporovali. Neexistuje žádný přijatelný důvod to komukoli odpírat.

Já osobně stále nejsem smířena s variantou, kterou jsme přijali, byť jsem svým hlasováním v Senátu nakonec k přijetí „upatlaného kompromisu“ přispěla. Od samého počátku tvrdím, že právně nejčistší a současně hodnotově jedinou přijatelnou variantou je, pokud označíme za manželství i svazky homosexuálních párů, a to se všemi důsledky v oblasti rodičovských práv, práv dětí vychovávaných v těchto rodinách, osvojování a pěstounství.

Pro jakoukoliv jinou variantu postrádám racionální zdůvodnění. Proč bychom i nadále měli lidi dělit na dvě kategorie — na „normální“ heterosexuály a pak na ty druhé, méně hodnotné, kterým drobečkovou politikou postupně udělujeme jedno právo za druhým?

V roce 2006 jsme pro homosexuály „shovívavě“ zavedli registrované partnerství bez výraznějšího obsahu vzájemných práv a povinností. Nyní jsme jim rozšířili katalog partnerských práv a umožnili jim přiosvojovat děti toho druhého, rozhodně ale ne tak snadno, jako to mohou dělat „normální heterosexuálové“, tedy společně.

Pokud se homosexuálové budou chtít zavázat k péči o děti, budou i nadále vystaveni větší nedůvěře státních institucí. Přitom o děti a jejich zajištění by nám přeci mělo jít na prvním místě.

Nevěděli, o čem hlasovali?

A jak vlastně probíhalo projednávání novely v horní komoře? Ač jsem dlouho dopředu avizovala své postoje k věci, má příprava na projednávání novely byla výrazně zatížena bolestnými vzpomínkami na debatu senátorů o ratifikaci Istanbulské úmluvy. Toho se ostatně bálo mnoho lidskoprávních aktivistů a aktivistek. Tábory přívrženců a odpůrců byly v senátu v obou případech rozvrženy podobně, tedy proti zastáncům takzvaných „tradičních pořádků“ stáli politici, kteří chtějí lidem umožnit žít podle spravedlivě, rovnocenně a podle svých představ.

Při zvažování nejlepšího postupu jsem musela společně s kolegy ze sněmovny a senátu a také občanskými organizacemi zvážit mnohá rizika, především variantu, že bychom neschválili nic nebo bychom schválili ještě horší verzi, než byla ta sněmovní. Byla jsem si vědoma toho, že v konzervativnější komoře sotva dosáhnu liberálnější verze zákona. I přesto jsem se snažila poukazovat na to, že sněmovní verze je lidsky nedůstojná.

Chtěla jsem o této verzi debatovat a jednat o pozměňovacích návrzích, které by srovnaly oblast osvojování a pěstounství dětí. Debatu i zpětně považuji za důležitou, protože je zachycena ve stenozáznamech pro budoucnost a je důkazem o tom, že uvažování politiků — byť jen některých — se posouvá vpřed.

Původně jsem byla vedena myšlenkou, že kdyby prošel jakýkoliv pozměňovací návrh, vždy bude ve sněmovně dostatečný počet hlasů, který podpoří alespoň částečné narovnání práv. Bohužel jsme byli spolu s kolegou Lukášem Wagenknechtem a ostatními stejně smýšlejícími senátory postaveni před překvapivé zjištění, že někteří poslanci za ODS, ANO a lidovce by podruhé své hlasování nezopakovali, a nepodpořili by tedy ani onen upatlaný kompromis.

Údajně totiž při hlasování nevěděli, že souhlasí s přiosvojením dětí druhým z partnerů a že se to vztahuje i na nebiologické rodiče. Naše strategické uvažování tedy muselo začít počítat s touhle novou skutečností.

Sama jsem uvažovala o tom, zda by varianta, že by celé projednávání spadlo pod stůl a vše zůstalo při starém, v konečném důsledku nebyla lepší. Donutila by totiž brzy se k věci vrátit. Z průzkumů ostatně vyplývá, že si veřejnost většinově narovnání práv homosexuálních svazků skutečně přeje.

Pod tíhou konkrétních lidských příběhů, názoru zástupců z občanských organizací a zejména příběhů dětí vychovávaných v duhových rodinách, které také chtějí mít zajištění od dvou rodičů, byť po delším osvojovacím procesu, jsem souhlasila s tím, že je potřeba přijmout — doufám, že dočasný — kompromis.

I tak jsme spolu s Lukášem Wagenknechtem oběhli všechny výbory, které projednání tisku před plenární schůzí dostaly na starost, tedy sociální, ústavně-právní a vzdělávací. Tam jsme předložili náš pozměňovací návrh, který by zavedl plné narovnání práv včetně pojmenování svazků všech jako manželství, a podrobně jsme debatovali o smyslu návrhu. Tyto debaty budou navždy zaznamenány.

Tam jsme se také dozvěděli o návrzích senátorů Zdeňka Hraby a Jana Paparegy a senátorky Jitky Chalánkové. Ty šly bohužel přesně opačným směrem a co víc, mířily proti ženám žijícím v manželství, jimž zakazovaly umělé oplodnění nebo zaváděly pokuty, pokud oplodnění podstoupí. Jsem těmito návrhy dodnes zhnusena. Kolegové je tehdy navíc odůvodnili jen jako jakousi potřebou nápravy legislativně-technických chyb, aniž by vůbec zmínili, že zásadně upravují otázku reprodukčních práv žen.

Sociální výbor přijal usnesení schvalující sněmovní verzi. Ústavně-právní výbor nepřijal žádné usnesení, protože proti sobě stál náš pozměňovací návrh, sněmovní verze a ostudný návrh Zdeňka Hraby. Vzdělávacím výborem pak pod tíhou situace prošlo usnesení, jímž bylo plénu senátu doporučeno se návrhem nezabývat.

Právě to bylo nakonec plénem přijato, protože garantovalo, že v senátu neproběhne debata, která by jednu ze sexuálních menšin zraňovala podobně, jak se to stalo ve sněmovně. Tímto postupem je sněmovní návrh přijat na takzvanou marnou lhůtu a po jejím uplynutí putuje k podpisu prezidentem.

Nikdo z této varianty nebyl nadšen, protože nejde o obvyklý postup. Já sama jsem však maximálně využila příležitosti o novele diskutovat tím, že jsem se účastnila jednání výborů. Stejnou možnost měli ostatní senátoři a ti, kteří debatovat chtěli, svou možnost využili. Pokud by konzervativní a populističtí poslanci netvrdili, že nevěděli, o čem hlasovali, tento postup bych nezvolila.

Doufám, že si voliči všímají vyjádření svých zvolených zástupců a pro příště budou na ně klást vyšší nároky. Třeba v tom, že se vždy dobře seznámí s tématem, o němž hlasují, zejména pokud jde o tak zásadní věc, jakou je novelizace rodinného práva.

Před nedořešeným problémem neutečeme

Pokud nyní prezident novelu podepíše, alespoň částečně se narovnají práva homosexuálních osob, ale z tohoto výsledku není nikdo nadšen. Já sama se obávám, že se tím stávající situace na dlouhá léta zmrazí, a přemýšlím, jak v relativně brzké době dosáhnout nějakého důstojného řešení.

Dlouhodobě jsme totiž na mezinárodní scéně kritizováni za náš přístup k sexuálním menšinám, ať už jde o stejnopohlavní svazky nebo barbarské nucené sterilizace při úřední změně pohlaví.

Přitom je nutné zdůraznit, že ochrana práv menšin stejně jako ochrana práv dětí, jež jsou v celé této problematice tou nejzranitelnější skupinou, je zakotvena v našem ústavním pořádku. Je otázkou, zda by výhledově neměla být zvážena novela Lisiny základních práv a svobod, aby byla explicitně zmíněna ochrana i sexuálních menšin. Ta je totiž výslovně uvedena jen v antidiskriminačním zákoně, který má ale nižší právní sílu.

Dokážeme-li tedy jako zákonodárci zaplevelit Listinu nadbytečnými ustanoveními o právu bránit život i se zbraní (čl. 6, odst. 4), mohli bychom raději zpřesnit seznam menšin v článku 3, odstavec 1.

Podle stávajícího znění se „základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“. Nově by mohla ve výčtu přibýt i formulace „sexuální orientace“.

Tato změna by posílila ochranu práv sexuálních menšin a byla hnacím motorem i pro pokrok ve vnímání důležitosti garance rovnosti v důstojnosti a právech všech bez rozdílů. Věřím, že by měla dopad i na hodnotové vnímání otázky práv dětí v duhových rodinách nebo nucených sterilizací. Tyto otázky zatím zůstávají nevyřešeny. Musíme se k nim vrátit.