↗

Manželství je hodnotově svazkem dvou milujících se lidí, kteří si chtějí vzájemně pomáhat. Foto WmC

Senátem prošla novela občanského zákoníku, která ve svém původně navrhovaném poslaneckém znění měla narovnat práva homosexuálních a heterosexuálních párů. Jenže jak se stává poslední dobou zvykem, namísto nápravy nespravedlnosti jsme po vysilujících debatách dospěli k závěru, který Klára Kocmanová výstižně nazvala upatlaným kompromisem. Homosexuální partneři sice získali možnost uzavřít partnerství, které ponese stejná vzájemná práva a povinnosti jako manželství, nesmí se tak ovšem nazývat.

O původu slova manželství se vedou spory a výklad rozhodně není jednoznačný. Jeden tábor říká, že jde o spojení pojmů „muž“ a „žena“, druhý tvrdí, že jde o „smlouvu o ženě“. Plamenné debaty o etymologii ale podle mě pro současný stav vnímání tohoto pojmu nemají valný smysl.

Pro mě je totiž klíčové, že mí četní přátelé, kteří žijí v registrovaných partnerstvích, své partnery již nyní označují slovem manžel. Činili tak před přijatou novelou a budou tak činit i dál, aniž by to kohokoli v jejich okolí pobuřovalo.

Stejně jako jazyk se i právo a právní teorie v čase vyvíjí a není pochyb, že má primárně sloužit lidem a jejich životním potřebám a nikoliv nekonečným a hlavně nesmiřitelným akademickým debatám. Proto je namístě přijmout i pro svazky homosexuálů pojem manželství. Vždyť to nijak neohrožuje ani nedevalvuje manželství heterosexuálních párů.

Platný český zákon manželství přiznává tři funkce, které nemusí být naplněny současně. Jde o založení rodiny, výchovu dětí — včetně nebiologických potomků — a vzájemnou pomoc a podporu. Biologická schopnost plození dětí nikdy nebyla, není a nebude hlavním, natož pak jediným účelem manželství.

Manželství je hodnotově svazkem dvou milujících se lidí, kteří si chtějí vzájemně pomáhat, a tento předpoklad splňují i páry homosexuální. Státu bezesporu má jít o to, aby jeho občané byli šťastní a vzájemně se podporovali. Neexistuje žádný přijatelný důvod to komukoli odpírat.

Já osobně stále nejsem smířena s variantou, kterou jsme přijali, byť jsem svým hlasováním v Senátu nakonec k přijetí „upatlaného kompromisu“ přispěla. Od samého počátku tvrdím, že právně nejčistší a současně hodnotově jedinou přijatelnou variantou je, pokud označíme za manželství i svazky homosexuálních párů, a to se všemi důsledky v oblasti rodičovských práv, práv dětí vychovávaných v těchto rodinách, osvojování a pěstounství.

Pro jakoukoliv jinou variantu postrádám racionální zdůvodnění. Proč bychom i nadále měli lidi dělit na dvě kategorie — na „normální“ heterosexuály a pak na ty druhé, méně hodnotné, kterým drobečkovou politikou postupně udělujeme jedno právo za druhým?

V roce 2006 jsme pro homosexuály „shovívavě“ zavedli registrované partnerství bez výraznějšího obsahu vzájemných práv a povinností. Nyní jsme jim rozšířili katalog partnerských práv a umožnili jim přiosvojovat děti toho druhého, rozhodně ale ne tak snadno, jako to mohou dělat „normální heterosexuálové“, tedy společně.

Pokud se homosexuálové budou chtít zavázat k péči o děti, budou i nadále vystaveni větší nedůvěře státních institucí. Přitom o děti a jejich zajištění by nám přeci mělo jít na prvním místě.

Nevěděli, o čem hlasovali?

A jak vlastně probíhalo projednávání novely v horní komoře? Ač jsem dlouho dopředu avizovala své postoje k věci, má příprava na projednávání novely byla výrazně zatížena bolestnými vzpomínkami na debatu senátorů o ratifikaci Istanbulské úmluvy. Toho se ostatně bálo mnoho lidskoprávních aktivistů a aktivistek. Tábory přívrženců a odpůrců byly v senátu v obou případech rozvrženy podobně, tedy proti zastáncům takzvaných „tradičních pořádků“ stáli politici, kteří chtějí lidem umožnit žít podle spravedlivě, rovnocenně a podle svých představ.

Při zvažování nejlepšího postupu jsem musela společně s kolegy ze sněmovny a senátu a také občanskými organizacemi zvážit mnohá rizika, především variantu, že bychom neschválili nic nebo bychom schválili ještě horší verzi, než byla ta sněmovní. Byla jsem si vědoma toho, že v konzervativnější komoře sotva dosáhnu liberálnější verze zákona. I přesto jsem se snažila poukazovat na to, že sněmovní verze je lidsky nedůstojná.

Chtěla jsem o této verzi debatovat a jednat o pozměňovacích návrzích, které by srovnaly oblast osvojování a pěstounství dětí. Debatu i zpětně považuji za důležitou, protože je zachycena ve stenozáznamech pro budoucnost a je důkazem o tom, že uvažování politiků — byť jen některých — se posouvá vpřed.

Původně jsem byla vedena myšlenkou, že kdyby prošel jakýkoliv pozměňovací návrh, vždy bude ve sněmovně dostatečný počet hlasů, který podpoří alespoň částečné narovnání práv. Bohužel jsme byli spolu s kolegou Lukášem Wagenknechtem a ostatními stejně smýšlejícími senátory postaveni před překvapivé zjištění, že někteří poslanci za ODS, ANO a lidovce by podruhé své hlasování nezopakovali, a nepodpořili by tedy ani onen upatlaný kompromis.

Údajně totiž při hlasování nevěděli, že souhlasí s přiosvojením dětí druhým z partnerů a že se to vztahuje i na nebiologické rodiče. Naše strategické uvažování tedy muselo začít počítat s touhle novou skutečností.

Sama jsem uvažovala o tom, zda by varianta, že by celé projednávání spadlo pod stůl a vše zůstalo při starém, v konečném důsledku nebyla lepší. Donutila by totiž brzy se k věci vrátit. Z průzkumů ostatně vyplývá, že si veřejnost většinově narovnání práv homosexuálních svazků skutečně přeje.

Pod tíhou konkrétních lidských příběhů, názoru zástupců z občanských organizací a zejména příběhů dětí vychovávaných v duhových rodinách, které také chtějí mít zajištění od dvou rodičů, byť po delším osvojovacím procesu, jsem souhlasila s tím, že je potřeba přijmout — doufám, že dočasný — kompromis.

I tak jsme spolu s Lukášem Wagenknechtem oběhli všechny výbory, které projednání tisku před plenární schůzí dostaly na starost, tedy sociální, ústavně-právní a vzdělávací. Tam jsme předložili náš pozměňovací návrh, který by zavedl plné narovnání práv včetně pojmenování svazků všech jako manželství, a podrobně jsme debatovali o smyslu návrhu. Tyto debaty budou navždy zaznamenány.

Tam jsme se také dozvěděli o návrzích senátorů Zdeňka Hraby a Jana Paparegy a senátorky Jitky Chalánkové. Ty šly bohužel přesně opačným směrem a co víc, mířily proti ženám žijícím v manželství, jimž zakazovaly umělé oplodnění nebo zaváděly pokuty, pokud oplodnění podstoupí. Jsem těmito návrhy dodnes zhnusena. Kolegové je tehdy navíc odůvodnili jen jako jakousi potřebou nápravy legislativně-technických chyb, aniž by vůbec zmínili, že zásadně upravují otázku reprodukčních práv žen.

Sociální výbor přijal usnesení schvalující sněmovní verzi. Ústavně-právní výbor nepřijal žádné usnesení, protože proti sobě stál náš pozměňovací návrh, sněmovní verze a ostudný návrh Zdeňka Hraby. Vzdělávacím výborem pak pod tíhou situace prošlo usnesení, jímž bylo plénu senátu doporučeno se návrhem nezabývat.

Právě to bylo nakonec plénem přijato, protože garantovalo, že v senátu neproběhne debata, která by jednu ze sexuálních menšin zraňovala podobně, jak se to stalo ve sněmovně. Tímto postupem je sněmovní návrh přijat na takzvanou marnou lhůtu a po jejím uplynutí putuje k podpisu prezidentem.

Nikdo z této varianty nebyl nadšen, protože nejde o obvyklý postup. Já sama jsem však maximálně využila příležitosti o novele diskutovat tím, že jsem se účastnila jednání výborů. Stejnou možnost měli ostatní senátoři a ti, kteří debatovat chtěli, svou možnost využili. Pokud by konzervativní a populističtí poslanci netvrdili, že nevěděli, o čem hlasovali, tento postup bych nezvolila.

Doufám, že si voliči všímají vyjádření svých zvolených zástupců a pro příště budou na ně klást vyšší nároky. Třeba v tom, že se vždy dobře seznámí s tématem, o němž hlasují, zejména pokud jde o tak zásadní věc, jakou je novelizace rodinného práva.

Před nedořešeným problémem neutečeme

Pokud nyní prezident novelu podepíše, alespoň částečně se narovnají práva homosexuálních osob, ale z tohoto výsledku není nikdo nadšen. Já sama se obávám, že se tím stávající situace na dlouhá léta zmrazí, a přemýšlím, jak v relativně brzké době dosáhnout nějakého důstojného řešení.

Dlouhodobě jsme totiž na mezinárodní scéně kritizováni za náš přístup k sexuálním menšinám, ať už jde o stejnopohlavní svazky nebo barbarské nucené sterilizace při úřední změně pohlaví.

Přitom je nutné zdůraznit, že ochrana práv menšin stejně jako ochrana práv dětí, jež jsou v celé této problematice tou nejzranitelnější skupinou, je zakotvena v našem ústavním pořádku. Je otázkou, zda by výhledově neměla být zvážena novela Lisiny základních práv a svobod, aby byla explicitně zmíněna ochrana i sexuálních menšin. Ta je totiž výslovně uvedena jen v antidiskriminačním zákoně, který má ale nižší právní sílu.

Dokážeme-li tedy jako zákonodárci zaplevelit Listinu nadbytečnými ustanoveními o právu bránit život i se zbraní (čl. 6, odst. 4), mohli bychom raději zpřesnit seznam menšin v článku 3, odstavec 1.

Podle stávajícího znění se „základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“. Nově by mohla ve výčtu přibýt i formulace „sexuální orientace“.

Tato změna by posílila ochranu práv sexuálních menšin a byla hnacím motorem i pro pokrok ve vnímání důležitosti garance rovnosti v důstojnosti a právech všech bez rozdílů. Věřím, že by měla dopad i na hodnotové vnímání otázky práv dětí v duhových rodinách nebo nucených sterilizací. Tyto otázky zatím zůstávají nevyřešeny. Musíme se k nim vrátit.