Senátem prošla novela občanského zákoníku, která ve svém původně navrhovaném poslaneckém znění měla narovnat práva homosexuálních a heterosexuálních párů. Jenže jak se stává poslední dobou zvykem, namísto nápravy nespravedlnosti jsme po vysilujících debatách dospěli k závěru, který Klára Kocmanová výstižně nazvala upatlaným kompromisem. Homosexuální partneři sice získali možnost uzavřít partnerství, které ponese stejná vzájemná práva a povinnosti jako manželství, nesmí se tak ovšem nazývat.

O původu slova manželství se vedou spory a výklad rozhodně není jednoznačný. Jeden tábor říká, že jde o spojení pojmů „muž“ a „žena“, druhý tvrdí, že jde o „smlouvu o ženě“. Plamenné debaty o etymologii ale podle mě pro současný stav vnímání tohoto pojmu nemají valný smysl.

Pro mě je totiž klíčové, že mí četní přátelé, kteří žijí v registrovaných partnerstvích, své partnery již nyní označují slovem manžel. Činili tak před přijatou novelou a budou tak činit i dál, aniž by to kohokoli v jejich okolí pobuřovalo.

Stejně jako jazyk se i právo a právní teorie v čase vyvíjí a není pochyb, že má primárně sloužit lidem a jejich životním potřebám a nikoliv nekonečným a hlavně nesmiřitelným akademickým debatám. Proto je namístě přijmout i pro svazky homosexuálů pojem manželství. Vždyť to nijak neohrožuje ani nedevalvuje manželství heterosexuálních párů.

Platný český zákon manželství přiznává tři funkce, které nemusí být naplněny současně. Jde o založení rodiny, výchovu dětí — včetně nebiologických potomků — a vzájemnou pomoc a podporu. Biologická schopnost plození dětí nikdy nebyla, není a nebude hlavním, natož pak jediným účelem manželství.

Manželství je hodnotově svazkem dvou milujících se lidí, kteří si chtějí vzájemně pomáhat, a tento předpoklad splňují i páry homosexuální. Státu bezesporu má jít o to, aby jeho občané byli šťastní a vzájemně se podporovali. Neexistuje žádný přijatelný důvod to komukoli odpírat.

Já osobně stále nejsem smířena s variantou, kterou jsme přijali, byť jsem svým hlasováním v Senátu nakonec k přijetí „upatlaného kompromisu“ přispěla. Od samého počátku tvrdím, že právně nejčistší a současně hodnotově jedinou přijatelnou variantou je, pokud označíme za manželství i svazky homosexuálních párů, a to se všemi důsledky v oblasti rodičovských práv, práv dětí vychovávaných v těchto rodinách, osvojování a pěstounství.

Pro jakoukoliv jinou variantu postrádám racionální zdůvodnění. Proč bychom i nadále měli lidi dělit na dvě kategorie — na „normální“ heterosexuály a pak na ty druhé, méně hodnotné, kterým drobečkovou politikou postupně udělujeme jedno právo za druhým?

V roce 2006 jsme pro homosexuály „shovívavě“ zavedli registrované partnerství bez výraznějšího obsahu vzájemných práv a povinností. Nyní jsme jim rozšířili katalog partnerských práv a umožnili jim přiosvojovat děti toho druhého, rozhodně ale ne tak snadno, jako to mohou dělat „normální heterosexuálové“, tedy společně.