Istanbulská úmluva neprošla Senátem. Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, jak zní celý její název, je od svého vzniku terčem dezinformační kampaně, která nachází silnou odezvu zejména v rádoby konzervativních kruzích.

Česká republika po odmítnutí ratifikace zůstává spolu s Bulharskem, Maďarskem, Litvou a Slovenskem zemí, která ani víc než po deseti letech od jejího podpisu úmluvu nestvrdila. Argumenty odpůrců jsou přitom ve všech státech podobné a jsou redukovány na několik jednotlivostí, jejichž vyvrácení je poměrně jednoduché.

Istanbulská úmluva přináší celou řadu zlepšení postavení obětí násilí, ať už se jedná o děti, ženy, muže nebo o osoby, které se identifikují jiným způsobem. Zahrnuje také ukotvení pomoci obětem, edukaci policistů i soudců. Nedávné rozsudky navíc dokazují, že naše soudy sexuální násilí namířené zejména proti dětem a dospívajícím adekvátně trestat nedokážou.

Kulturní válka?

Kritika Istanbulské úmluvy totiž ve skutečnosti není racionálním opozičním postojem, nýbrž prostředkem boje proti domnělým dekadentním hodnotám Západu. Kritici ani žádná řešení a formulace nenabízejí, jejich postoj je zpravidla motivován ideologickým fundamentalismem.

„Úmluva chápe násilí na ženách jako třídní boj. Má dojít k převýchově mužů a chlapců,“ uvedla loni v srpnu senátorka Jitka Chalánková (nezávislá). Tato absurdní představa o úmluvě ve dvou větách vystihuje přemýšlení v kruzích, které samy sebe označují za konzervativní. Jejich kritika však především odhaluje nedostatečnou znalost dokumentu.

Istanbulská úmluva skutečně vychází z faktu, že primární obětí domácího násilí jsou ženy. To ostatně dokládají i statistiky. Smluvní strany však vyzývá k ochraně dalších skupin obětí, a to včetně mužů nebo seniorů. Podobně nesmyslným tvrzením je, že sociálním službám umožní odebírání dětí. To však bude nadále pouze pravomocí soudu. Podobně se také objevily hoaxy o zákazu Velikonoc, vánočních stromků nebo lidových písní.

Hlavním tahákem politiků, kteří chtějí získat levné hlasy, je pojem gender. Působí skoro jako zaklínadlo. Gender neoznačuje biologické pohlaví, jako je muž a žena, ale pohlavní identitu jako sociální konstrukt. Jinými slovy jde o označení toho, jak člověk vnímá sám sebe.

Kultura dezinformace

Na základě základního nepochopení rozdílu mezi biologickou identitou a sociálním uvědoměním vznikla celá řada tvrzení o úmluvě, která působí jako vtip. Ve skutečnosti jim však mnozí lidé věří.

Kritici tak přikládají své apokalyptické vize o tom, že cílem úmluvy je smazání biologických rozdílů mezi muži a ženami (ať už to znamená cokoliv) a že do školek zavede volbu genderových identit, ze kterých si budou moci děti vybírat.

Když jsem se nad tématem dříve zamýšlela, přišlo mi skoro až nepatřičné pokoušet se vysvětlovat obsah úmluvy, která slouží k posílení práv obětí. Podobně zbytečné mi připadalo i vyjasňování rozdílu mezi biologickým pohlavím (sex) a genderem.

Je však zřejmé, že politici, kteří pomocí zvrácené a nesmyslné argumentace proti tomuto dokumentu bojují, nemají jakékoliv jiné smysluplné téma a debata nad Istanbulskou úmluvou jim otevírá poslední příležitost k tomu, jak se zviditelnit.