↗

Je v zájmu nás všech, aby Senát posílil svou legitimitu a nadále zůstal pojistkou demokracie, aniž by se dále vzdaloval realitě české společnosti a svým chováním ohrožoval mezinárodní reputaci České republiky. Foto FB Senát Parlamentu ČR

Senát má v ústavním pořádku České republiky plnit úlohu pojistky demokracie, měl by být nezbytným pilířem stability, který překonává mnohdy bouřlivý vývoj ve vládě a plošné obměny dolní komory parlamentu. Díky němu má být česká politika chráněná vůči excesům, které můžeme dnes pozorovat například v slovenské a maďarské politice.

Co když ale před našima očima Senát přestává plnit svou roli a stává se z něj politické odkladiště stárnoucích nezávislých osobností, které postupně ztrácejí představu o dnešní společnosti? Co když se část senátorek a senátorů nechává ve svém působení ovlivnit zcestnými a zavádějícími informacemi a absurdními domněnkami místo toho, aby se dopředu seznámili s dokumenty, o kterých hlasují a rozhodují?

Narážím tím samozřejmě na nedávnou debatu v Senátu, která vedla k zamítnutí ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Vystoupení některých senátorů a senátorek s věcnou a odbornou debatou neměla zhola nic společného a překonala v některých momentech i obvyklou úroveň debaty v dolní komoře, nad niž se senátoři mají tendenci blahosklonně vyvyšovat.

Bylo očividné, že někteří zástupci horní komory dokument nikdy pořádně nečetli a ve svých podkladech čerpali spíše ze svých dojmů než z odborných stanovisek. Svou ignorancí nakonec smetli ze stolu text standardní mezinárodní úmluvy, kterou bychom se připojili k dalším členským zemím Rady Evropy, jež odsoudily násilí na ženách a domácí násilí a zavázaly se tomuto problému seriózně věnovat.

Není to ale jediný případ v posledních letech. Vzpomeňme si na návrh senátorky Jitky Chalánkové (nezávislá v klubu ODS a TOP 09), která chtěla ústavně zakotvit právo na platbu v hotovosti, zanesení práva bránit sebe nebo jiného člověka se zbraní v Listině základních práv a svobod, nemluvě již o zhola absurdní iniciativě senátorky Chalánkové a neméně známé senátorky Daniely Kovářové (nezávislá) na zavedení ceny Senátu za věrnost v manželství.

Pojetí Senátu v českém politickém uspořádání implicitně navazuje na ideu „rady starších občanů“. Společnost se ovšem vyvíjí a řada zemí neváhala snížit věkovou hranici pro vstup do horní komory, aby horní komora lépe reflektovala témata dnešní doby a byla reprezentativnější ve vztahu k populaci. Lze uvést příklad hned několik demokracií s dvoukomorovým parlamentem, například Belgii (18 let), Nizozemsko (18 let), Španělsko (18 let), Francii (24 let), Polsko (30 let), Kanadu (30 let) a USA (30 let).

Naproti tomu Senát v České republice s každými volbami stárne a po posledních volbách se průměrný věk senátorů opět zvýšil na 59 let, zatímco průměrný věk v celkové populaci je 42,6 let, což představuje významný rozdíl. Nenastal proto vhodný čas otevřít veřejnou diskuzi o snížení věkové hranice pro kandidaturu do Senátu?