↗

Istanbulskou úmluvu podporuje většina lotyšské populace. Fakt, že politická debata neodráží preference společnosti — podobně jako v České republice v otázce manželství pro všechny — vedl k masivním protestům. Do ulic Rigy vyšly tisíce lidí, což byla největší mobilizace lotyšské občanské společnosti od získání nezávislosti. Foto Gints Ivuskans, AFP

V lednu 2024 Lotyšsko slavnostně ratifikovalo Istanbulskou úmluvu — klíčový dokument Rady Evropy chránící ženy před násilím. Na konci října 2025 však stejný parlament rozhodl o odstoupení od úmluvy. Země si přitom stále drží evropské „prvenství“ v počtu zavražděných žen v přepočtu na obyvatele, včetně Ruska, a přijetí úmluvy bylo vyvrcholením dlouholetých snah tuto situaci změnit. Co se za pouhý rok a půl v Lotyšsku změnilo? A proč se kulturní spory šíří i v Pobaltí, které se dlouhodobě profilovalo jako součást liberálního skandinávského prostoru?

Politická hra s lidskými právy

Co přesně se tedy v zemi stalo? Lotyšská koaliční vláda je složená ze středopravicové strany Nová jednota, progresivní Pokrokové strany a z populistického Svazu zelených a zemědělců (ZZS). A právě ten — přestože ratifikaci Istanbulské úmluvy před dvěma lety podpořil — nyní otočil a spojil se s opozicí. Společně s krajní pravicí, proruskou stranou a dalšími populisty získali pro odstoupení od úmluvy 56 hlasů ze 100.

Svaz zelených a zemědělců tímto krokem trestal své koaliční partnery za dlouhodobé spory, mimo jiné kvůli lesnické legislativě. Istanbulská úmluva se stala snadným terčem — symbolem pro potenciální konzervativní voliče a citlivým místem pro liberální koaliční partnery. Stejně dobře se mohlo jednat o manželství pro všechny nebo jiné rozdělující hodnotové téma. Úmluva byla vhodným cílem také proto, že po její ratifikaci parlament již začal pracovat na uvádění jejích opatření do praxe.

Současně se konzervativní strany snaží mobilizovat voliče před parlamentními volbami, které se budou konat začátkem října příštího roku. Kulturní spory se k tomu ukazují jako ideální prostředek. Konzervativci využívají rétoriku, která se osvědčila jinde: úmluva údajně „prosazuje genderovou ideologii“, „ohrožuje tradiční rodinu“ či „zasahuje do národní suverenity“. Argumenty tohoto typu známe z Maďarska, Polska i České republiky.

Od ledna 2025 se navíc změnil i mezinárodní kontext. V Bílém domě opět zasedl Donald Trump a krajní pravice po celém světě se po jeho vzoru učí vyžívat rétoriku zaměřenou „proti genderové ideologii“. Stejný jazyk ostatně využívá i ruská propaganda, která dlouhodobě vykresluje Istanbulskou úmluvu jako symbol „dekadentního Západu“ a využívá ji k rozdělování evropských společností.

Nelze přitom tvrdit, že by Moskva lotyšské politiky přímo řídila, i když odstoupení od úmluvy podporovala kampaň na ruských sociálních sítích. Argumenty Moskvy se spíše prolínají s domácími kulturními spory a politickými střety. V Lotyšsku tak pro odstoupení například hlasovala i krajně pravicová Národní aliance, která se jinak profiluje jako protiruská.

Síla občanské společnosti

Navzdory hlasování parlamentu Istanbulskou úmluvu podporuje většina Lotyšů — podle průzkumů je 49 procent obyvatel proti odstoupení, podporuje jej jen 31 procent. Fakt, že politická debata neodráží preference společnosti — podobně jako v České republice v otázce manželství pro všechny — vedl k masivním protestům. Do ulic Rigy vyšly tisíce lidí, což byla největší mobilizace lotyšské občanské společnosti od získání nezávislosti.

Rozhodující slovo měl nakonec prezident Edgars Rinkevičs, který návrh vetoval a vrátil do parlamentu s žádostí o přezkoumání. Poslanci a poslankyně sice mohli veto přehlasovat, většina však podpořila odložení finálního rozhodnutí až po říjnových volbách v příštím roce.

I to je ale výmluvné: i strany, které odstoupení původně prosazovaly, si uvědomily, že zašly příliš daleko. A hlasovaly pro odložení. Lotyšská premiérka Evika Siliņa to přivítala jako vítězství demokracie, vlády práva a práv žen. Lotyšsko podle ní zůstává důvěryhodným partnerem a spojencem. Domácí politické intriky už ale zanechaly šrám na těžce vydobyté pověsti Lotyšska jako seversky laděné liberální demokracie s vysokým standardem ochrany lidských práv.

Prozatím od úmluvy, byť se jmenuje Istanbulská, odstoupilo pouze Turecko v roce 2021. Lotyšsko by se tak stalo první zemí Evropské unie, která by tento krok učinila. Důsledky by nebyly jen právní — oslabení ochrany obětí domácího násilí či důvěry v mezinárodní závazky — ale možná ještě významněji symbolické. Znamenaly by ústup od evropských hodnot a vyslaly nebezpečný signál: že ani země pevně stojící na straně Ukrajiny a hlásící se k Západu nejsou imunní vůči kulturním válkám a ruským narativům.

Finální rozhodnutí sice bylo nakonec odloženo o rok, ale podobné populistické tendence spojené s Istanbulskou úmluvou a právy žen obecně vidíme i jinde — například v sousední Litvě, která podobně jako Česká republika úmluvu podepsala, ale stále neratifikovala.

Lotyšský příběh je tak víc než jen epizoda z domácí politiky. Současné napětí kolem úmluvy, ratifikované před dvěma lety bez větších kontroverzí, bylo uměle vyvolané — a úzce souvisí s politickým bojem i napjatým domácím a mezinárodním kontextem, v němž Lotyšsko vstupuje do volebního roku. Istanbulská úmluva se stala symbolem, nikoli tématem věcné debaty. A právě to z událostí v Lotyšsku dělá varování i pro nás — o tom, jak snadno se z práv žen může stát munice v politickém boji.