Na sklonku loňského roku schválil Evropský parlament rezoluci vycházející z evropské občanské iniciativy My Voice, My Choice. Ta vyjadřuje podporu přístupu k bezpečným interrupcím coby součásti zdravotní péče a zdůrazňuje roli Evropské unie v posilování rovného přístupu žen ke zdravotním službám napříč členskými státy.

Pro návrh hlasovala většina liberálních, levicových a zelených europoslanců a europoslankyň, zatímco značná část konzervativců — krajní pravici pochopitelně nevyjímaje — byla proti.

Pro tato dvě křídla dnešního konzervatismu bylo zastavení rezoluce tak zásadní, že neváhala spolupracovat: někteří systémoví konzervativci se pokusili hlasování zablokovat procedurálním manévrem, totiž předložením konkurenční rezoluce ve spolupráci s krajní pravicí. Jejich pokus však neuspěl. Evropský parlament dal s převahou najevo, že nehodlá obcházet hlas milionů občanů Evropy.

Nebylo to tedy jen symbolické gesto, ale evidentně i tvrdý boj dvou proudů, které do značné míry definují současné rozdělení světa snad víc než geografie. Potvrdilo se, že občanská společnost má v Evropě stále sílu dostat do legislativního procesu návrh, který vzejde z občanské iniciativy. A že ani v době sílící krajní pravice a autoritářských tendencí nelze demokratický hlas milionů lidí bojujících za svá základní práva jednoduše přehlédnout.

Více než dvacet zemí

Iniciativa My Voice, My Choice vznikla jako panevropská občanská kampaň, která dnes propojuje desítky organizací a aktivistických skupin napříč většinou členských států Evropské unie. Sama se definuje jako široká koalice feministických, zdravotnických a lidskoprávních organizací, lékařů, právníků i jednotlivců, kteří sdílejí základní přesvědčení: že rozhodování o vlastním těle patří ženám a že přístup k bezpečné zdravotní péči nesmí záviset na tom, kde se člověk narodí nebo kolik má peněz.

Během krátké doby se iniciativě podařilo mobilizovat podporu ve více než dvaceti zemích a sesbírat statisíce podpisů, což jasně ukazuje, že nejde o okrajové nebo „aktivistické“ téma, ale o dlouhodobou celoevropskou společenskou poptávku.

Přístup k bezpečným interrupcím stále ještě není v Evropě samozřejmostí. Zatímco v některých zemích je považován za standardní součást zdravotní péče, jinde ženy narážejí na právní bariéry, finanční překážky nebo přímé zákazy. Potratová legislativa zůstává podle evropských smluv v kompetenci členských států. Evropský parlament ani Komise nemohou státům „nařídit“ právo na interrupci. Mohou ale vytvářet politický tlak, otevírat debatu, nastavovat standardy ochrany zdraví a podporovat ženy tam, kde jejich státy selhávají. A přesně to rezoluce dělá a vyzývá Evropskou unii, aby se aktivně podílela na odstraňování nerovností — například formou finanční solidarity a podporou přeshraniční zdravotní péče.

Díky velkému dílčímu úspěchu se nyní iniciativa posouvá do další fáze. Evropská komise má do konce března 2026 povinnost se k ní oficiálně vyjádřit. Může přijít s legislativním návrhem, začlenit téma do širší strategie nebo zvolit jinou formu reakce. Pokud by šlo o legislativu, čekal by ji celý standardní proces včetně schvalování v Radě — tam je zřejmé, že by některé vlády kladly odpor. O to důležitější je hledat kreativní, ale právně udržitelná řešení, která nebudou závislá na jednomyslném souhlasu členských států.

Občanská společnost dnes stojí v první linii obrany základních práv po celém světě. V Íránu statečné ženy riskují vězení, mučení i život, sejmou-li na veřejnosti šátek, natož požadují-li veřejně elementární svobodu nad vlastním tělem. V USA sledujeme, jak se reprodukční práva stala rukojmím ideologických válek jednotlivých států a jak jsou lékaři i pacientky kriminalizováni za zdravotní péči, která byla ještě nedávno samozřejmostí. A také v Evropě se krajní pravice snaží krok za krokem přepisovat hranice toho, co je považováno za „normální“.

Ve všech těchto případech ale platí jedno: změna většinou nepřijde shora. Přichází z ulic, z komunit, z vytrvalé aktivistické práce, dobrovolného nasazení lékařů, nezištné pomoci právníků, zapálené práce nezávislých novinářů a také obyčejných lidí, kteří jednoduše odmítají mlčet. My Voice, My Choice je evropskou součástí tohoto globálního zápasu. Připomíná nám, že demokracie není stav, ale proces. A že práva, která jednou vybojujeme, musíme ve všech patrech politiky i veřejného života znovu a znovu bránit.