Může se to zdát jako fenomén, který se Evropy netýká, opak je ale pravdou. Počet žen ve státech EU, které prošly obřízkou, spíše narůstá. V roce 2015, kdy rozšíření této mrzačící praktiky poprvé komplexně revidoval Evropský parlament, šlo dle průměrných odhadů o půl milionu žen. Nyní se hovoří o 600 tisících, přičemž bezmála 190 tisíc dívek žijících v Evropě se považuje za obřízkou ohrožené.

„Zvyk známý zejména v Africe, ale i některých částech Asie a Blízkého východu, se v Evropě rozšířil převážně s migračními vlnami. (...) V EU jde o zakázanou praktiku, již řeší státní instituce čím dál víc nejen z hlediska detekce a stíhání pachatelů, ale i prevence a ochrany obětí,“ píše italský Il Sole 24 Ore.

Kromě symbolických významů bývá ženská obřízka odborníky nejčastěji spojována se snahou tradičních patriarchálních společností omezit ženskou sexualitu a tím nad nimi posílit kontrolu. Podle aktivistické sítě End FGM European Network podstupuje většina obětí příslušný zákrok stále v zemi, kde se narodila.

Stává se ale, že některé rodiny odvážejí dívky kvůli zákroku z Evropy na několik týdnů do Afriky či Asie. Tento jev, označovaný jako „cross-border FGM“, podle OSN přetrvává i přes přísné zákazy některých států, které trestají obřízku i v případě, že je provedena mimo území dané země.

V zemích Evropské unie se v posledních deseti letech podařilo díky zvýšenému zájmu o téma a příslušnému tlaku zpřísnit postihy pro pachatele. V otázce pomoci obětem jsou ale stále značné rezervy.

Zdravotní péče bývá nepřístupná, odborníci nejsou dostatečně vyškoleni a jazykové bariéry znemožňují komunikaci. Mnohé ženy přitom pomoc vůbec nevyhledávají — jednak proto, že systému nevěří, ale také proto, že obřízku samy nevnímají jako problém, nýbrž jako součást své kulturní či náboženské identity. Často navíc balancují mezi tradičními zvyky, tlakem komunity a vlastními pocity.

Mezi jednu z mála zemí, která v Evropě vytvořila specializovanou pomoc obětem, patří Rakousko. Ve Vídni funguje centrum FEM Süd, jež poskytuje lékařskou psychologickou péči a školí zdravotníky. Přesto podle studie BMC Public Health zůstává i zde většina případů skrytá. V nemocničních záznamech se objevují jen asi tři procenta žen, u nichž by se podle odhadů měla ženská obřízka vyskytovat.

Podobné problémy jsou přitom hlášeny i z dalších západních zemí. V Nizozemsku například porodní asistentky přiznávají, že obřízku často nerozpoznají nebo ji nezaznamenávají do dokumentace. V Německu zdravotníci popisují nedostatek koordinace mezi nemocnicemi a poradenskými centry. I v zemích s dostupnými službami tak zůstává velká část žen bez odpovídající péče.

V České republice se tématu nevěnuje zatím takřka žádná pozornost. Podle Evropského institutu pro rovnost žen a mužů (EIGE) neexistují žádná oficiální data ani systematické sledování výskytu. Problém se diskutuje jen okrajově v rámci prevence násilí na ženách a odborníci upozorňují, že tato neviditelnost může být spíše důsledkem nedostatku výzkumů než skutečné neexistence problému.