Vaše iniciativa Zakroužkuj ženu se během voleb stala výrazným fenoménem, ovlivnila složení Poslanecké sněmovny, kam se dostala rekordních 67 žen. Překvapilo vás, jak rychle se iniciativa rozšířila i mimo vaši bublinu?

Otázka je, co vlastně „naše bublina“ znamená. Kampaň jsme dělali profesionálně — už v létě 2021, tedy před tehdejšími sněmovními volbami, jsme si řekli, na koho budeme cílit a jak se budeme prezentovat. Nemyslím si proto, že bychom oslovovali jen svou bublinu.

Poptávka po takové iniciativě tu byla — vznikla z toho, že se mnoho lidí naštvalo, že zastoupení žen v politice se stále výrazně nemění. Sedmašedesát žen ve Sněmovně je ve srovnání s minulými volbami, kdy jich bylo jen čtyřicet čtyři, obrovské číslo. Pomohli jsme podíl zvýšit téměř o padesát procent. Nemyslím si tedy, že jde o projev jedné bubliny, spíš o naplnění společenské poptávky.

Cílem tedy od začátku bylo zapojit do kampaně známé influencery a osobnosti s velkým dosahem a počtem sledujících?

Ano, ty jsme oslovovali napřímo. Letos to šlo dobře, protože povědomí o nás už existovalo a mnozí z nich o nás věděli už z minulého období. Jediným větším problémem byl čas — před volbami se konala řada akcí.

Mluvíte o časových možnostech. Kolik vás v iniciativě působí?

Letos nás na kampani pracovalo pět — tři ženy a dva muži. Před čtyřmi lety nás bylo zhruba patnáct. Teď jsme si mohli dovolit menší tým, protože jsme navazovali na to, co už vzniklo — na vizuální styl, webové stránky i na síť influencerů, které jsme oslovovali už tehdy.

V posledním měsíci jsme na tom pracovali skutečně naplno. Dva lidé se věnovali Instagramu, jeden měl na starosti volání a e-maily, další zajišťoval tisk materiálů a úpravy webu.

Týkala se vaše kampaň hlavně podpory žen, nebo spíš frustrace z politiky, kterou dlouhodobě ovládají především muži?

Obojí. Myslím, že se tyto věci vzájemně doplňují. Frustrace z politiky ale není úplně dobrá motivace pro pozitivní kampaň. Je to sice dobrý výchozí bod, nedá se však na něm vybudovat komunita lidí, kteří chtějí tvořit občanskou iniciativu.

Hned na začátku jsme se rozhodli, že nechceme dělat negativní kampaň. Naším cílem bylo zvýšit podíl žen ve Sněmovně, což je jasné a pozitivní. Říkali jsme si, že třicet procent je hranice, tzv. kritická masa, práh, na kterou můžeme cílit. Nakonec to dopadlo mnohem lépe. Vzhledem k tomu, jak byly sestavené kandidátky a jak bylo rozložené politické pole, to byl navíc letos asi maximální možný výsledek. Já osobně jsem si byl jistý, že třicet procent překročíme.

Piráti měli jedinou lídryni a STAN šest ze čtrnácti. Dá se říct, že vaše iniciativa suplovala to, co měly udělat samotné strany — tedy postavit víc žen na volitelná místa?

Já bych to tak klidně řekl. Ze zpětného pohledu je to vidět. Myslím, že STAN svým voličům a voličkám částečně vyšel vstříc, takže výsledek je tolik nepřekvapil.

U Pirátů ale podle mě došlo k jasnému nepochopení situace. Voliči i voličky ukázali, že po větším zastoupení žen je poptávka. Po druhých volbách, kdy k tomu přistoupili úplně stejně, by tento fakt už konečně měli přijmout.

Mluvíme o Pirátech a STAN, ale do Sněmovny kandidovalo mnohem více politických stran. Mířili jste na konkrétní voliče?

Fungovali jsme především na Instagramu, který má svou specifickou uživatelskou základnu — ta se částečně překrývá s voliči některých stran. Jde hlavně o věkové a částečně i genderové rozdělení. Letos jsme tedy kampaň vedli téměř výhradně tam. Na rozdíl od sněmovních voleb před čtyřmi lety, kdy jsme byli aktivní i na Facebooku.

Tehdy jsme uvažovali i o Twitteru, letos zase o TikToku. Nakonec jsme si ale řekli, že s počtem lidí, které máme, nemá smysl síly tříštit. Facebook se mezitím navíc proměnil v prostor plný negativních debat, a přestal tudíž být efektivním komunikačním kanálem. Proto jsme ho letos úplně vynechali.

Věková skupina, kterou jsme oslovili, skutečně odpovídá voličům některých stran. Že bychom ale mířili přímo na voliče konkrétních subjektů, to říct nelze.

Voličské chování je mimochodem různé a nezřídka příznačné. Když se podíváme třeba na Motoristy sobě, jejich voliči kroužkovali jen minimálně, takže se nikdo neposunul výš. U jiných stran funguje dynamika jinak — například u hnutí ANO vyskočili někteří kandidáti z nižších pozic, ale většinou šlo o známá jména, jako bývalý ministr životní prostředí Richard Brabec nebo olomoucký hejtman Ladislav Okleštěk.

My jsme cílili hlavně na lidi, kteří už o kroužkování uvažovali, nebo na ty, kteří uvažovali jako my, jen dosud neměli konkrétní nástroj, jak ho vyjádřit.

Co znamená „uvažovat jako vy“?

Že by chtěli víc žen ve Sněmovně. Tedy že to vnímají jako otázku principu, jako něco, co má hodnotu samo o sobě. Lidé ale často nemají čas zkoumat, jak volby fungují v detailech. Proto jsme mnohým především vysvětlovali, kolik mají kroužků a jak je mohou využít.

Rozhodli jsme se pracovat s pravidly, která už jsou daná, a pomoci lidem použít své hlasy tak, aby podpořili kandidátky, které chtějí ve Sněmovně mít.

Nedá se tomu ale rozumět i tak, že když jste lidem vysvětlovali, jak mají kroužkovat, vlastně jste jim říkali, koho mají zakroužkovat?

Myslím, že ne. Dávali jsme si velký pozor — i každý z nás individuálně — abychom lidem neříkali: „Vyber si tuhle.“ Naopak, říkali jsme: „Uveďte kraj, odkud jste, tady máte zdroje, kde si můžete prohlédnout profily kandidátů a kandidátek, a sami se rozhodněte.“

To je přece hodnota kroužkování — že si každý může zvolit, koho chce ve Sněmovně vidět. Mnoho lidí by tam rádo vidělo víc žen, takže jsme je jen vybízeli, aby se podívali na ženy, které kandidují.

Kritici říkají, že vaše výzva stavěla pohlaví nad kvalifikaci. Jak reagujete na argument, že jste sice pomohli ženám, ale oslabili důraz na odbornost a program?

Podle mě je to zpětná snaha naši iniciativu zdiskreditovat — a navíc dost slabá. Když se podíváte na kandidátky, které se do Sněmovny skutečně dostaly, najdete mezi nimi zástupkyni hejtmana, předsedkyni krajského sociálního výboru, kariérní diplomatku nebo náměstkyni primátora třetího největšího města v republice — a mohl bych pokračovat.

Přijde mi absurdní hádat se s někým na internetu, že lidé volili nekompetentně. To je nesmysl. Stačí se podívat na konkrétní ženy, které do Sněmovny prošly.

Jak těžké podle vás pro nové poslankyně bude obhájit své schopnosti v prostředí, které je stále převážně mužské?

Řekl bych, že tenhle požadavek nebývá často vznášen v dobré víře. V podstatě to znamená: „Předveďte se, obhajte se před námi.“ Já bych spíš použil slovo obstát. Tedy zda se člověk dokáže v tom prostředí pohybovat a zvládnout ho.

Když jsem po volbách viděl některé reakce, bylo zřejmé, že část mužských kandidátů, kteří se do parlamentu nedostali, byla frustrovaná. Což chápu — pracovali na tom dlouho a tvrdě. Ale z jejich reakcí jsem rozhodně nenabyl dojmu, že by byli kompetentnější než ženy, které uspěly.

A především — nerozumím tomu, proč by fakt, že jsou to ženy, měl znamenat, že v parlamentu neobstojí. Co tím vlastně lidé chtějí říct? Že jsou ženy křehké? To je přece přežitek. Kandidátky prošly náročným procesem uvnitř svých stran i různými úrovněmi politiky.

Lídr jihočeské kandidátky Pirátů, Josef Soumar, řekl, že vaše výzva vytvořila nerovné podmínky, protože „muž by si nemohl dovolit říct: Kroužkujte muže.“ Jakou roli by podle vás teď měli sehrát ti, kdo neuspěli, aby pomohli kultivovat spolupráci a rovnost v politice?

Jedna z nejlepších reakcí, kterou jsem v komentářích četl, byla: „Ať dělají poslankyním asistenty.“ Lehce ironická odpověď na těžkou otázku.

Je spousta lidí, kteří mají odbornost, ale do Sněmovny se tentokrát nedostali. Místo nich uspěli jiní, kteří mají zkušenosti v jiných oblastech. Nevidím důvod, proč by ti, kteří zůstali mimo, nemohli dál využít své znalosti a pomáhat těm, kdo ve Sněmovně jsou. Mohou pokračovat v politice — podobně jako to dřív dělaly ženy, které se do parlamentu nedostaly a pracovaly dál na krajské či komunální úrovni.

Předpokládám, že řada z nich v politice zůstane. Čekají nás obecní i senátní volby. Je třeba se s výsledkem smířit a jít dál.

Myslíte, že právě to, jak se „poražení“ muži zachovají, může rozhodnout o tom, jestli se změna udrží?

Veřejná reakce ukázala, že zhrzené postoje nikoho příliš nezajímají. Taková politika není to, co tady potřebujeme. Doufám, že se z toho strany i jednotliví politici poučí — a u stran to podle mě bude pravděpodobnější než u jednotlivců.

Zároveň jsem ale slyšel i spoustu podpůrných hlasů, a na ty bych se soustředil. Naší nejsilnější zbraní je solidarita — a ta by měla být samozřejmostí i uvnitř politických stran.

Po volbách se objevily také sexistické útoky — třeba na mladé poslankyně — nebo komentáře k jejich vzhledu. Vidíte v podrážděných reakcích některých mužů po volbách projev stejného problému?

Mně to dneska přijde až směšné. Výsměch, který se na sítích vůči těmto sexistickým reakcím objevil, považuji za oprávněný. Když někdo útočí na druhé pomocí těchto esencialistických kategorií, musí počítat s tím, že se mu to vrátí — a někteří z těch útočníků na to nebyli vůbec připraveni.

Ukazuje se, že křehkost nesouvisí s tím, zda je někdo žena nebo muž, ale s pocitem privilegia: když si člověk myslel, že má určité postavení, a ono se ukáže, že tomu tak není, může změnu buď přijmout, nebo začít křičet.

A znamená to, že to privilegium nemají?

V systému, který máme, ho stále mají. Jen někteří lidé zjistili, že tentokrát to nevyšlo podle jejich představ. Myslím si, že spousta lidí to nereflektovala.

Konkrétně u Pirátské strany se to ukázalo jasně — udělali stejnou chybu už podruhé. Kdyby se nepočítaly preferenční hlasy, měli by tři ženy a patnáct mužů při stejném počtu mandátů a rozdělení po krajích. Díky kroužkům to ale dopadlo přesně opačně.

Když se vrátím k citaci Josefa Soumara — „Co by řekli, kdyby někdo řekl: Kroužkujte muže“ — my přece nejsme v situaci, kdy by to dávalo jakýkoli smysl. Ve Sněmovně bylo dosud jen kolem pětadvaceti procent žen. Tahle námitka je úplně mimo realitu.

Vaše kampaň měla velký dosah na sociálních sítích, což vyžaduje i určité zdroje. Jak jste zajišťovali financování a transparentnost, aby iniciativa nepůsobila jako podpora konkrétních stran?

Řeknu to zcela otevřeně — kampaň jsme financovali z grantu, který nám před čtyřmi lety poskytla kosmetická značka Lush. Část prostředků nám zůstala a použili jsme je teď. Šlo zhruba o šest tisíc korun, které jsme investovali do reklamy na Instagramu, a několik dalších tisíc do tisku. Celkové výdaje se tedy pohybovaly kolem deseti a půl tisíce korun.

Jinak jsme všechno dělali ve volném čase a „platili“ za to právě jím. Každý z nás umí něco jiného, takže jsme si práci rozdělili tak, abychom byli co nejefektivnější. Naše vedoucí Anna Hrábková se profesně věnuje marketingovým strategiím a kampaním, takže celou akci vedla. Jeden kolega dělal audiovizuální materiály a tisk, já mám blízko k mluvenému a psanému projevu, takže jsem se staral o to.

Takže těm velkým influencerům jste za spolupráci žádnou finanční odměnu nedali?

Ne. Nechtěli za to peníze, a kdyby chtěli, poděkovali bychom jim za zájem, ale odmítli. Většina influencerů se zapojila dobrovolně a s nadšením — bylo vidět, že jsou rádi, že s podobnou výzvou někdo přišel.

Oslovovali jsme ovšem ty, o kterých jsme si mysleli, že je téma bude zajímat. Když jsme například napsali Tereze Dočkalové, autorce pořadu Branky, body, kokoti, tušili jsme, že ji to osloví. Nevybírali jsme tedy náhodně. A jakmile se kampaň rozjela, zapojit další už nebylo těžké. Před čtyřmi lety to bylo mnohem složitější — tehdy nás nikdo neznal a museli jsme lidem vysvětlovat, že jsme nestraničtí a o co nám vlastně jde.

Dostat do Sněmovny šedesát sedm žen je historický úspěch. Co teď? Jak by podle vás měl vypadat ideální stav, kdy už by iniciativa Zakroužkuj ženu nebyla potřeba?

Ideální by bylo vyrovnané zastoupení — tedy zhruba padesát na padesát. Snažím se na to dívat pragmaticky, a právě z tohoto pohledu jsme kampaň stavěli. Přemýšleli jsme o tom, co lidem můžeme realisticky říct a co je v rámci systému možné.

Za sebe mohu říct, že se dívám na země, jako je například Španělsko, kde se zastoupení žen za poslední tři nebo čtyři volební cykly zvýšilo z šestatřiceti na čtyřiačtyřicet procent. To je cesta, která by mohla být reálná i u nás. Nevidím důvod, proč bychom se měli spokojit s tím, že máme „historické maximum“. Teď je důležité přemýšlet, jak výsledek udržet a ideálně ho dál zvyšovat.

Umíte si představit, že by podobný princip mohl fungovat i pro jiné skupiny — třeba mladé lidi, Romy nebo Vietnamce? Nebo je Zakroužkuj ženu specifické výhradně pro téma genderové nerovnosti?

Zakroužkuj ženu je, jak už název napovídá, specifické pro téma genderové nerovnosti. Slabé zastoupení žen je u nás nejviditelnější, polovinu populace tvoří právě ženy.

Uvnitř iniciativy jsme ale mluvili i například o zastoupení Romů. Myslíme si, že i tam by určité zastoupení mělo být zajištěno. Když jsem se díval, jak to funguje jinde, přišlo mi inspirativní, že například v Chorvatsku nebo Rumunsku je zcela běžné, že etnické menšiny mají v parlamentu křesla garantovaná.

Když s lidmi hovořím o volbách, často říkají, že svobodná volba znamená, že si prostě vybíráme z kandidátních listin, které dostaneme — a že to je podstata demokracie. Já si to ale nemyslím. Různé státy k zastoupení přistupují různě. Například v Dánsku, nebo už zmíněném Chorvatsku a Rumunsku si uvědomili, že mít zástupce specifických skupin, které jsou dostatečně početné a mají vlastní zájmy, o nichž potřebují mluvit při tvorbě zákonů, je výhodné. Myslím, že Česká republika by mohla uvažovat podobně.

Abych ale mohl lidem říkat „Zakroužkujte Roma nebo Romku“, musely by politické strany vůbec Romy na kandidátky dávat. Když je na kandidátce pět žen z devětadvaceti kandidátů, je to málo, ale aspoň nějaké tam jsou — a já mohu říct: „Podívejte se, jestli mezi nimi není žena, které byste dali hlas.“ U romských kandidátů bych tu možnost neměl. Musel bych nejdřív jít za stranami a žádat je, aby Romy vůbec nominovaly. Proto bych stále očekával spíš legislativní než společenské řešení.

FATIMA RAHIMI