Víkendové volby přinesly předvídanou a předvídatelnou porážku vlády Petra Fialy. A návrat Andreje Babiše k moci. Je přitom pravděpodobné, že jeho současné vládnutí bude řádově drsnější zkušeností než jeho vládnutí minulé; podobně jako tomu je v případě jeho politických souputníků: Fica, Orbána či Trumpa.

1. Česká společnost se většinově přiklonila ke krajní pravici. Základní a nesporně velmi pochmurnou zprávou z právě skončených voleb je skutečnost, že se čeští voliči ve své rozhodné většině poprvé v dějinách přiklonili ke krajně pravicovým stranám. K zisku Babišova ANO, které ve volbách suverénně zvítězilo, bizarního ultrakonzervativního projektu Motoristé sobě a protofašistické konstanty české krajní pravice Okamurova SPD, je třeba připočíst i více než čtyři procenta — naštěstí propadlých — hlasů pro Stačilo! Kateřiny Konečné a Jany Maláčové. Není třeba si dělat iluze o tom, že vláda bude otřesná a pro českou demokracii nastávají mimořádně špatné časy.
2. Končící vláda prohrála i proto, že nepředstavuje vůči Babišovu režimu principiální alternativu. Soudě dle vyjádření představitelů trojkoalice SPOLU na povolební tiskové konferenci si česká, takzvaně demokratická, pravice vůbec neuvědomuje, že právě ona svou antisociální politikou, věrolomně porušeným slibem deagrofertizace a celkově mimořádně nekompetentním vládnutím způsobila dnešní volební kalamitu. V nadcházejícím období bude na místě analyzovat i fakt, že ODS, KDU-ČSL i TOP 09 se svým ignorováním potřeby sociálního smíru, přisluhováním oligarchii, podporou genocidy v Gaze, šířením konspiračních teorií o změnách klimatu a evropské ekologické politice či koketérií s Trumpem de facto nepředstavuje vůči Babišovu nastupujícímu režimu principiální alternativu, ale jen světlejší odstín bezperspektivní politiky. Je zřejmé, že má-li odpor občanské společnosti vůči nastupujícímu režimu přinést tentokrát trvalejší změnu, a ne zase jen čtyři roky rozpaků a zklamávání, je nutné, aby se v příští demokratické většině s ODS už nepočítalo, protože ona sama svou politikou základy demokracie ohrožuje, aniž by to byla schopna reflektovat.
3. Debakl Stačilo je jednou ze dvou nejlepších zpráv skončených voleb, protože se tím otevírá prostor pro obnovu skutečné levice navazující na nejlepší české tradice demokratického socialismu, k nimž tíhl hlavní proud české politiky od Masaryka, přes odboj, demokratické hnutí roku 1968 až po disent. Základním obcházeným faktem české situace po roce 1989 je, že liberální, tzv. demokratická politika, jejímž hegemonem byla ODS, na tuto tradici fakticky nenavazovala, přestože se k ní rétoricky hlásí. Je na příští levicové reprezentaci, aby radikální pojetí demokratického socialismu navazující na československé hnutí šedesátých let etablovala jako principiální systémovou alternativu jak k nastupujícímu krajně pravicovému autoritářství, tak ke kapitalistickému marasmu, jehož ztělesněním právě všechny vlády ODS po roce 1989 byly. Práce na obnově takovéto demokratické levice založené na ideálech humanitní demokracie a demokratického socialismu by měly optimálně začít hned. Netřeba zdůrazňovat, že s nikým, kdo se ušpinil obludnou zradou levice pod etiketou projektu Stačilo!, v tom nelze počítat.
4. Druhou výbornou zprávou voleb je ženská kroužkovací revoluce u liberálních centristických stran, které naopak nepochybně budou tvořit součást jakékoli myslitelné příští demokratické většiny, jež by konečně mohla vracet české země k aspiracím demokratické revoluce v roce 1989, následující vývojem popřeným a opuštěným. Ukazuje se, že kompetentnější liberální část voličů dovede se svým volebním právem nakládat čím dál důmyslněji. Možná by to mohlo vést i k obnově debaty o principiální reformě českého volebního systému, který je svou zkostnatělostí a hlubokou inherentní nespravedlností jednou z málo zmiňovaných příčin neduživosti české demokracie. Na poslaneckých klubech STAN i Pirátů bude ležet obrovská část opoziční práce, protože členské strany koalice SPOLU v ní, jak si pamatujeme ostatně i z minulého období, nejsou příliš platné. Je tudíž výborné, že jádro opozice budou tvořit ženy zvolené preferenčními hlasy — a tedy s přímým mandátem od občanů. Právě ony se mohou stát zásadní součástí hnutí, které by mohlo vznikající autoritářský Babišův režim porazit.
5. Naopak temnou zprávou je, že Babiš nyní zřejmě bude skládat vládu se dvěma krajně pravicovými stranami — zalidněnými tmářskými zjevy, ignoranty, pozéry, korupčníky, konspirátory a popírači reality a zpupnými nadutými burany Turkova typu, v nichž se zrcadlí vlna ultrareakčních nálad, jejichž epicentrem je trumpovská Amerika. Nebezpečnost vznikající vlády tkví tedy i v tom, že se nejedná pouze o český nebo postkomunistický fenomén, ale o širší symptom nemoci západních demokracií, které nezvládají reagovat na vzestup moci technologických korporací, zrod nové třídy oligarchie, radikální prohlubování nerovností a s tím spjatý rozpad sociální soudržnosti.
6. Vznikající vláda může napáchat obrovské škody, a v krajním případě českou demokracii dokonce zcela zlikvidovat. Čeká nás zápas, do něhož jako demokraté vstupujeme v slabším postavení a v nedobré mezinárodní situaci. Je proto zcela zásadní, abychom do něj vstoupili bez iluzí a sebeklamů: o ochraně demokracie by propříště už neměl mluvit nikdo, kdo se současně nezavazuje, že bude ve společnosti metodicky zmírňovat sociální rozdíly. O ochraně demokracie by už také neměl mluvit nikdo, kdo není ochoten učinit přítrž rozvracení společnosti algoritmy technologických platforem vydělávajících na šíření nenávisti. A neměl by o ní mluvit také nikdo, kdo nechce trvat na všeobecné platnosti a závaznosti mezinárodního práva, na Ukrajině i v Palestině.