Po proběhlých sněmovních volbách vzniká v České republice vláda, která nemá obdobu v žádné zemi Evropské unie. V několika dalších zemích sice vládnou populisté a v některých se vlády účastní i extrémisté, ale v žádné zatím nevznikla vláda, kterou kompletně tvoří strany stojící mimo hlavní proud evropské politiky.

Vládu u nás formuje hnutí ANO, které jeho lídr Andrej Babiš před dvěma roky „přeznačkoval“ z levicově populistického na nacionálně konzervativní. Po volbách do Evropského parlamentu v minulém roce pak ANO přestoupilo z liberální frakce v Evropském parlamentu, která patří k politickému mainstreamu, do zcela okrajové frakce Patriotů pro Evropu. Jeho partnery tam jsou kupříkladu maďarský Fidesz, francouzští lepenovci nebo fašizující rakouští Svobodní.

Jediná další strana z této frakce, která stojí v čele vlády evropské země, je právě Fidesz, který ovšem vládne dlouhodobě s umírněnější Křesťanskodemokratickou lidovou stranou. Ta se označuje za konzervativně pravicovou a nepatří mezi extrémistické politické subjekty.

V Itálii vládne strana Bratři Itálie, jež vyrostla z postfašistického podhoubí v italské politice, ale nyní se hlásí k národnímu konzervativismu. V Evropském parlamentu je členem frakce Evropských konzervativců a reformistů, kde také zasedá česká Občanská demokratická strana. Jedním z jejích partnerů v italské vládě je sice fašizující Liga Severu, kterou vede Matteo Salvini a která je členem Patriotů pro Evropu, ale dalším partnerem je více středová Forza Italia, kterou založil bývalý premiér Silvio Berlusconi.

Na Slovensku vznikla vláda vedená původně levicově populistickým hnutím Směr, které stále více vzývá nacionální konzervatismus a útočí na principy liberální demokracie. Jeho partnerem je sice extrémistická Slovenská národní strana, zároveň však také levicově populistická strana Hlas, kterou založil prezident Peter Pellegrini po roztržce s lídrem Směru Robertem Ficem.

Národně populistické strany či krajní pravice dosáhly slušných výsledků i v některých dalších zemích. V Německu to byla v posledních volbách krajně pravicová Alternativa pro Německo, ale tam, stejně jako v Rakousku, se demokratické strany hlavního proudu spojily, aby extrémistům zabránili vládnout.

Ve Francii má našlápnuto k úspěchu v příštích volbách Národní sdružení, jehož hlavní tváří je Marine Le Penová. Tato strana, jak už bylo řečeno, patří v Evropském parlamentu — stejně jako ANO — k frakci Patriotů pro Evropu, neplánuje ale vládnout s extrémisty. V posledních letech se sama posunula spíše do politického mainstreamu.

Česká rarita

Současnou českou vládu dávají dohromady tři strany, které všechny patří k okraji evropské politiky, což z České republiky činí v rámci Evropské unie skutečnou raritu. Hnutí ANO i strana Motoristé sobě patří v Evropském parlamentu k Patriotům pro Evropu, zatímco hnutí Svoboda a přímá demokracie skončilo po minulých evropských volbách ve frakci Evropa suverénních národů, která sdružuje krajně pravicové a fašizující strany.

Vládu, v níž žádná ze stran, které ji tvoří, nepatří k evropskému mainstreamu nebo alespoň k frakci Evropští konzervativci a reformisté — která sice nepatří k mainstreamu, ale není považovaná za okrajovou —, najdeme jen v Maďarsku. A i tam sice obě vládní strany náleží k Patriotům pro Evropu, součástí vlády však není strana — jako česká SPD — patřící k frakci sdružující extrémní pravici.

SPD, stejně jako některé další strany v této frakci, požaduje vystoupení země z Evropské unie a Severoatlantické aliance. Většina stran v této frakci také razí proruskou politiku.

Pokud se Andrej Babiš stane premiérem, bude tedy na mezinárodním poli mluvit za vládu, kterou tvoří strany, s nimiž se evropský politický mainstream nebaví. Babiš sice slibuje, že plánuje prosazovat v Bruselu některé zásadní změny v migrační politice a evropském Green Dealu, ale jak toho chce dosáhnout coby mluvčí vlády, která bude sestávat ze stran, které v evropské politice nemají žádnou váhu, je záhada.

Aby toho nebylo málo, ANO dovolilo Motoristům, aby prosazovali na post ministra zahraničí Filipa Turka, jehož skandály, rasistické výroky a záliba v nacistické symbolice jsou už teď námětem reportáží v zahraničních médiích. Zdá se sice, že Turek se nakonec ministrem zahraničí nestane, obraz vznikající vlády se už ale podařilo poškodit — pokud to bylo vůbec ještě možné.

A ani v Turkově otázce není vyhráno, protože jej možná nahradí kontroverzní Jan Zahradil. Ten je dlouhodobě znám svými smířlivými postoji k Číně a horlivým obdivem k politice Donalda Trumpa v USA.

Další zahraničně-politickou anomálií vznikající vládní koalice by bylo již avizované zvolení Tomia Okamury (SPD) do čela Poslanecké sněmovny. Ve vřavě kolem Turka poněkud zaniklo, že předseda Sněmovny je u nás třetí nejvyšší ústavní činitel, který mimo jiné reprezentuje zemi v zahraničí.

Jedinými dalšími zeměmi, v nichž v Evropské unii stojí v čele alespoň jedné z komor parlamentu politici patřící ke stranám z evropského okraje, jsou Itálie, kde tuto funkci zastává Lorenzo Fontana z Ligy severu, a Maďarsko, kde stojí v čele parlamentu László Kövér ze strany Fidesz. Jak už ale bylo řečeno, jak Fidesz, tak Liga severu patří ke stejné frakci jako ANO, tedy k Patriotům pro Evropu, nikoliv k extrémistické frakci Evropa suverénních národů, kde zasedá SPD.

Koho vláda reprezentuje?

Zdá se tedy, že zahraničně-politický obraz České republiky bude spoluvytvářet vláda složená z evropských politických „outsiderů“, z nichž jeden — SPD — zastává zcela extrémní názory. Je to poněkud absurdní už proto, že strany končící vládní koalice získaly spolu s Piráty větší počet hlasů než ve volbách v roce 2021, a vznikající vláda tak nereprezentuje výraznou většinu společnosti.

Je možné, že voličům ANO, SPD a Motoristů je obraz České republiky v zahraničí lhostejný. Mnozí z nich si snad i dokonce přejí pootočení české zahraniční politiky k Východu.

Jenže i když k nim připočteme voliče hnutí Stačilo!, které ve volbách neuspělo, reprezentují tito voliči jen těsnou většinu české společnosti. Přitom je možné zároveň argumentovat, že část voličů ANO nejsou žádní extrémisté, a to, co se bude dít v zahraniční politice, kterou budou spoluurčovat Motoristé a SPD, je bude uspokojovat jen těžko.

Českou republiku bude reprezentovat vláda, jejíž složení je takové, že si s ní nemálo zahraničních partnerů nebude chtít zadat. Zahraniční analytici a komentátoři si už teď v analýzách českých voleb kladou otázku, proč relativně ekonomicky úspěšná a doposud politicky stabilní země, chce být reprezentována politiky, kteří nenechají na EU nitku suchou a chtějí pootáčet kormidlem poměrně úspěšné zahraniční politiky.

Relativní politická stabilita naší země, které si v zahraničí všímají, je přitom nejspíš věcí minulosti, protože v domácí i zahraniční politice se Babišova vláda, vznikne-li jako koalice ANO, SPD a Motoristů, brzy dostane do konfliktu s prozápadním prezidentem a s institucemi, jako je Senát, v nichž dominují dosavadní vládní strany.

Nestabilitu bude také prohlubovat už samotné složení plánované vládní koalice. Ta je založená na vyděračském principu, protože obě menší strany si vzhledem k tomu, že ANO pro vládnutí nemá jiné partnery, mohou diktovat. Což už činí. Andrej Babiš je navíc potřebuje k tomu, aby zabránily jeho vydání k trestnímu stíhání.

Nastanou tedy nevyhnutelné střety a konflikty i uvnitř vládní koalice. Česká republika nasedá na politickou horskou dráhu. A tato jízda nejspíš skončí nehodou.