Maďarské volby přinesly 12. dubna výsledek, který by ještě před rokem byl těžko představitelný. Strana Tisza Pétera Magyara získala dvoutřetinovou většinu a po šestnácti letech ukončila vládu Viktora Orbána. Evropská krajně pravicová frakce Patrioti pro Evropu, kterou Orbán v červnu 2024 spoluzaložil jako svůj nejambicióznější evropský projekt, výrazně oslabila.

Pokušení dělat rychlé a přehnané závěry je silné. Pravdou však je, že Orbánova prohra není definitivní porážkou „iliberální internacionály“, jíž se v Bruselu rád zaštiťoval. Je ovšem viditelným symptomem vyčerpání projektu, jehož klíčové opory se začínají postupně drolit.

Stavba bez architekta

Mluvit o Patriotech bez Orbána znamená mluvit o stavbě, která přišla o architekta. Fidesz nebyl jen jedním ze tří zakládajících členů — byl ideologickým tahounem celé frakce. Ve Vídeňském manifestu z 30. června 2024 formuloval politickou hranici nově: ne mezi konzervativci a liberály či mezi pravicí a levicí, ale mezi „centralisty“ prosazujícími „evropský supercentrální stát“ a „patrioty“ hájícími národní suverenitu.

Tento jazyk nese Orbánův autorský otisk. Navazuje na koncept „iliberální demokracie“, který poprvé formuloval v roce 2014 jako pozitivně vymezenou alternativu k liberálnímu konstitucionalismu. Stejně tak strategická linie, jež Patrioty odlišovala od starší frakce Identita a demokracie — tedy důraz na vliv v Radě EU namísto v Evropském parlamentu — vznikala v Budapešti. Babiš, Kickl, Le Penová ani Wilders nepřinášeli srovnatelný teoretický rámec; měli jen národní programy a intuitivní populistickou politiku.

Podstatnější je, že Orbán měl k dispozici infrastrukturu, jakou nikdo z jeho partnerů neměl — a ani ji neusiloval vybudovat. CPAC Hungary, pořádaný v Budapešti od roku 2022 ve spolupráci s americkou American Conservative Union, se stal klíčovou transatlantickou platformou krajně pravicové sítě.

Mathias Corvinus Collegium, kritiky označovaný jako „iliberální politická škola“, vychovával nové generace ideologických kádrů s pobočkami napříč Evropou. Médium Hungarian Conservative a oficiální komunikační kanály formulovaly anglickojazyčné narativy pro západní publikum, Centrum základních práv sloužilo jako think tank a Batthyány Lajos Foundation jako finanční zázemí.

„Moderní Maďarsko není jen modelem konzervativního státnictví, ale jeho vzorovým příkladem,“ prohlásil prezident americké Heritage Foundation Kevin Roberts.

Vrchol této soft power přišel letos v březnu na Patriots’ Grand Assembly v Budapešti: 667 zahraničních hostů z 51 zemí, projevy Marine Le Penové, Geerta Wilderse, Herberta Kickla, Alice Weidelové i argentinského prezidenta Javiera Mileie. A to vše pouhé tři týdny před evropskými volbami.

„Moderní Maďarsko není jen modelem konzervativního státnictví, ale tím modelem,“ prohlásil prezident americké Heritage Foundation Kevin Roberts. Vrcholem této soft power byl letošní březnový Patriots' Grand Assembly v Budapešti - 667 zahraničních hostů z 51 zemí, projevy Le Penové, Wilderse, Kickla, Weidelové i argentinského prezidenta Mileiho. Tři týdny před volbami.

Péter Magyar začal tuto infrastrukturu rozebírat hned na první tiskové konferenci po svém vítězství. Ohlásil zastavení státního financování CPAC Hungary, Mathias Corvinus Collegium i dalších Orbánových institucí a smíchání stranických peněz s veřejným rozpočtem označil za „zločin“, který bude vyšetřován. Pro Patrioty pro Evropu to neznamená jen ztrátu ideologického patrona; je to ztráta samotné dílny, ve které jejich myšlenky vznikaly a odkud se distribuovaly. Když 12. dubna Orbán prohrál ve volbách, evropská iliberální internacionála ztratila svého autora i svého vydavatele.

Nálada vůči Evropské unii se obrátila

Patrioti vznikali v době, kdy se zdálo možné stavět na euroskepticismu dlouhodobý program. Eurobarometr zveřejněný v březnu 2025 však ukázal něco, co by před pěti lety jen málokdo čekal: 74 procent respondentů napříč EU uvedlo, že jejich země má z členství v Unii prospěch. To je nejvyšší hodnota od roku 1983, kdy se tato otázka začala klást.

Současně 62 procent respondentů podporuje silnější roli EU a dvě třetiny si přejí robustnější evropské nástroje pro zvládání globálních krizí. Tento posun se projevil i v zemích, kde je euroskeptická rétorika politicky dominantní. Na Slovensku probíhají protesty pod heslem „Slovensko je Evropa“, v Maďarsku i Polsku podpora EU rostla.

Pohled na Spojené státy se za stejné období propadl o desítky procentních bodů. Osobní popularita Donalda Trumpa dosahuje 14 procent ve Francii, 10 procent v Německu a 12 procent v Itálii.

Projekt, jehož ideologickou kotvou byla obrana „národní suverenity“ proti Bruselu, se tak ocitl v situaci, kdy se veřejné mínění v řadě zemí posouvá opačným směrem.

Trumpova značka se v Evropě stala závažím

Ve Spojených státech je Trumpova pozice v současnosti nejslabší za celá dvě jeho volební období. Podle průzkumu Ipsos pro Washington Post z dubna 2026 jej podporuje 37 procent Američanů, zatímco 62 procent jeho výkon neschvaluje.

Výrazný nesouhlas se objevuje i u jeho zahraničněpolitických kroků: 66 procent respondentů odmítá způsob, jakým vede válku s Íránem, kterou Spojené státy rozpoutaly koncem února společně s Izraelem. V ekonomické rovině se konflikt projevil mimo jiné růstem cen benzínu o více než 40 procent.

V předvolebních průzkumech pro volby do Sněmovny reprezentantů vedou demokraté o pět až devět procentních bodů. Listopadové kongresové volby tak mohou pro republikány znamenat citelnou ránu.

Neznamená to sice Trumpovo bezprostřední ohrožení — dvoutřetinová většina v Senátu pro jeho impeachment je nedosažitelná. Druhá polovina jeho mandátu se ale rýsuje jako definovaná vyšetřováními, předvoláními a postupnou ztrátou autority. Paralela s druhým mandátem George W. Bushe po válce v Iráku se v amerických médiích objevuje stále častěji. Pro evropské politiky, kteří svou domácí pozici stavěli na principu „my jsme evropská MAGA“, to znamená, že vsadili na kartu, jejíž hodnota každým měsícem klesá.

Putinův režim přežívá z měsíce na měsíc

Pátým rokem trvající ruská invaze na Ukrajinu dovedla Moskvu na hranici ekonomického kolapsu. Prognóza Mezinárodního měnového fondu na rok 2026 činí 0,8 procenta růstu ruské ekonomiky, podle Chatham House se ruský HDP v prvních měsících roku propadl do minusu. Bankroty vzrostly v roce 2025 o 31 procent na 568 tisíc. Daň z přidané hodnoty byla od ledna zvýšena z dvaceti na 22 procent výslovně proto, aby pokryla válečné výdaje. Ruská centrální banka přiznala, že kapacita ekonomiky je vyčerpaná.

Posun se ozývá i v ruské společnosti: podle výzkumné organizace Levada chtěla ještě před rokem v invazi pokračovat většina Rusů, v únoru 2026 už 67 procent obyvatelstva podporovalo přechod k mírovým jednáním a 24 procent pokračování války.

Leden a únor 2026 byly pro ruský rozpočet kritické. Cena uralské ropy klesla pod 44 dolarů za barel, hluboko pod 59 dolarů, které Rusko potřebuje k dosažení rozpočtové rovnováhy. Schodek za první dva měsíce dosáhl 44 miliard dolarů, tedy téměř celý plánovaný roční deficit. Bez vnějšího zásahu by Putin pravděpodobně musel v jednáních o Ukrajině ustoupit. Místo toho přišel 28. únor a americko-izraelský útok na Írán — cena uralské ropy se v březnu vyšplhala na 77 dolarů. Podle Carnegie Endowment for International Peace získává ruský stát díky íránské krizi přibližně devět miliard dolarů měsíčně navíc.

Ruský strukturální problém se tím však jen na čas zakrývá. Pokud Trump na základě domácího tlaku zastaví válku proti Íránu, ropný polštář se vypaří během několika týdnů. Pokud bude pokračovat, Rusko získá rok až dva přechodné úlevy, ovšem za vysokou cenu: ekonomika se bude dál orientovat na válku a civilní sektor slábnout. Putinův patronát nad evropskou „iliberální internacionálou“ tak přežívá — ale na vypůjčený čas.

Babiš jako neochotný dědic

V tomto kontextu se ocitá český premiér Andrej Babiš, jediný úřadující předseda vlády v EU, který je součástí Patriotů pro Evropu. Marine Le Penová byla francouzským soudem odsouzena a vyloučena z prezidentské kandidatury 2027. Herbert Kickl po výhře Svobodných v Rakousku v září 2024 vládu nesestavil. Geert Wilders v červnu 2025 vypadl z nizozemské koalice a v říjnových volbách skončil těsně druhý. Matteo Salvini je v Itálii vázán na Giorgiu Meloniovou, která zasedá v jiné frakci. Z dalších šéfů stran sdružených v Patriotech pro Evropu není v Radě nikdo.

Babiš ovšem nesignalizuje, že by chtěl Orbánovo místo zaplnit — naopak. Hned na své první Evropské radě v prosinci 2025 prohlásil: „Česká republika má jinou pozici než Maďarsko a Slovensko, které závěry Rady de facto odmítly.“

Babiš schválil úvěr pro Ukrajinu, byť s výhradou, že Česká republika za něj neručí. Před lednovou neformální Radou se setkal s francouzským prezidentem Macronem v Paříži — bilaterální jednání, který signalizovalo, že chce být brán vážně i mimo svou frakci. V březnu se Česká republika připojila k dopisu deseti zemí požadujícím revizi systému emisních povolenek — opět v koalici sestavené ad hoc, nikoli podle stranických linií.

Babiš se chová transakčně, ne ideologicky. Soustředí se na tři priority — energie, konkurenceschopnost, migrace — a hledá k nim spojence napříč evropským politickým spektrem. Patrioti pro něj zjevně byli nástrojem volební mobilizace doma, ne projektem evropské transformace. ANO ostatně nikdy nebylo ideologickým hnutím; Babiš si nikdy nevybudoval český ekvivalent Mathias Corvinus Collegium, nezaložil platformu po vzoru CPAC Hungary, nepublikuje anglickojazyčný časopis.

Po Orbánově konci nemá Babiš čím navázat — a nikdy se o to ostatně ani nezajímal. K tomu se přidává konkrétní břemeno: Komise mu v únoru zaslala dotaz ohledně střetu zájmů v případě Agrofertu, audit z roku 2025 totiž potvrdil, že převod do svěřenského fondu problém neeliminoval. Premiér, který by vedl frakci útočící na evropské instituce, by zároveň musel obhajovat svůj vlastní problematický vztah k evropským dotacím. Tato kombinace je politicky neslučitelná.

Závěry pro Českou republiku

Výše uvedené bourá pohodlný předpoklad, že proevropská a proukrajinská orientace jsou jednoznačně ideologickým postojem — tedy něčím, co se může a nemusí prosadit podle stranických preferencí. Empirický pohled na Evropu na jaře 2026 ukazuje něco jiného: tato orientace je dnes pragmatickým čtením reality. Trumpova podpora v Evropě je hluboko pod patnácti procenty. Občanská podpora pro Unii dosahuje historických maxim. Putinova ekonomika přežívá z milosti íránské konjunktury, kterou neumí ovlivnit.

Pokud má český premiér v Radě reálně chránit české zájmy, musí si toto čtení připustit — ať už si myslí o evropském směřování cokoli. Aktivní účast na vnitřním trhu, jasná podpora Ukrajiny a posilování evropské obranné architektury nejsou ústupky agendě, kterou si Babiš v opozici zvykl kritizovat. Jsou pragmatickou odpovědí na svět, ve kterém se „patriotická“ alternativa každým měsícem ukazuje jako iluze.

Orbánova porážka tento svět ohlašuje, ale nevytváří. Pro Patrioty pro Evropu představuje milník, po němž se jejich soudržnost bude dále drolit. Pro českou zahraniční politiku je to chvíle, kdy si může přiznat, že evropské směřování není otázkou ideologické volby, ale pragmatického čtení reality.