Minulou středu se generální tajemník NATO Mark Rutte vydal do Washingtonu, aby vysvětlil, proč evropské státy odmítly poskytnout základny pro americké operace v Perském zálivu. Podle lidí obeznámených s průběhem schůzky se setkal s přívalem urážek. Trump označil NATO za „papírového tygra“ a spojence za „zbabělce“. Znovu přitom naznačil, že by Spojené státy mohly alianci opustit. Rutte to pak veřejně okomentoval jako „velmi upřímný rozhovor mezi přáteli“.

Vyvstává zcela konkrétní otázka: co udělá Evropa ve chvíli, kdy Washington svou hrozbu dodrží?

Odpověď na tuto otázku vyžaduje nejprve pochopit, že NATO je sedm dekád budovaná infrastruktura, která umožňuje věci, jež se na první pohled zdají samozřejmé, ale samozřejmé nejsou.

Vezměme jako příklad přesun vojsk. Pokud má německá brigáda dorazit do Litvy, musí se dvaašedesátitunové tanky dostat přes půl kontinentu. Letecky to nejde, po silnici jen pomalu a s obrovskou logistickou stopou. Zbývá železnice. NATO má standardizovanou soustavu dohod: STANAG 2832 pro rozměrové parametry vojenské techniky na evropských železnicích, STANAG 2158 pro identifikaci vojenských vlaků při přechodu hranic a společné postupy pro nakládku, trasy a prioritizaci.

Bez těchto standardů je každý přesun diplomatickým i logistickým dobrodružstvím. S nimi je to rutina. Nedávno to ukázalo cvičení Steadfast Defender 2024: 90 tisíc vojáků, přesuny přes půl Evropy, zvládnuté právě proto, že infrastruktura a postupy jsou dnes již standardem.

Pak je tu protivzdušná obrana. Systémy Patriot, IRIS-T a jejich obsluhy z různých zemí fungují jako jeden celek nikoli proto, že by to bylo přirozené, ale proto, že NATO po řadu desetiletí budovalo společné komunikační protokoly, sdílené datové sítě a jednotné postupy identifikace. Radar v Polsku mluví se systémem v Rumunsku stejným jazykem. Bez NATO by každý stát mluvil svým jazykem a v době krize není čas na tlumočení.

Evropská komise na Trumpovu nespolehlivost reagovala iniciativou Readiness 2030. Plán je ambiciózní: uvolnit fiskální pravidla tak, aby státy mohly zvýšit výdaje na obranu bez penalizace ze Stabilizačního paktu, nabídnout 150 miliard eur v půjčkách na společné nákupy a vybudovat evropský obranný průmysl, schopný produkovat ve skutečném měřítku.

Tohle je správný a bohužel potřebný krok. Evropské státy se už dlouhé dekády aktivně nepřipravují na válku velkého rozsahu a Readiness 2030 ten dluh začíná splácet, především v průmyslové kapacitě a financích.

Plán má slepou skvrnu: řeší peníze a zbraně, nikoli architekturu velení

Pokud by přestaly fungovat americké příspěvky do NATO — ať z politického rozhodnutí, nebo z prostého odchodu ze struktury — Evropa by měla peníze na tanky a kapacitu je vyrobit. Chyběly by ale nastavené procesy, jak je použít mimo rámec aliance. Vybudovat velitelskou strukturu, společné plánování a zpravodajství s vlastními kapacitami na evropské úrovni trvá roky, nikoli měsíce. A zatím prostě nejsou.

Readiness 2030 staví na předpokladu, že státy skutečně utratí to, k čemu se zavázaly. Je to rozumný předpoklad pro Polsko nebo pobaltské státy, tedy země, které vnímají ruskou hrozbu jako existenciální a investují tomu odpovídající politickou energii.

Jako méně rozumný už se tento předpoklad jeví pro státy, kde vládnou garnitury, pro které je bezpečnostní rétorika nástrojem domácí politiky, nikoli skutečnou prioritou. Závazek dvou procent HDP existoval od roku 2014. Výsledek byl dobře zdokumentovaný: jedenáct let ho plnilo jen několik zemí. Posunout termín a zvýšit číslo problém chybějící politické vůle neodstraní. A to je klíčová asymetrie: státy, které bezpečnost berou vážně, budou platit tak jako tak. Státy, které ji neberou vážně, vždy najdou cestu, jak se vyhnout.

Financování evropské obranné architektury ze společného rozpočtu Evropské unie není ideologický návrh. Je to technické řešení konkrétního problému.

Společný rozpočet odstraňuje závislost na každoroční politické vůli desítek vlád. Vytváří vymahatelný závazek, který nepodléhá domácím volebním cyklům. A je to paradoxně levné řešení: funkční velitelská struktura, zpravodajské centrum s vlastními kapacitami a sdílená infrastruktura rychlého nasazení by v evropském měřítku stály řádově jednotky miliard eur ročně, což je zlomek toho, co dnes jednotlivé státy vynakládají na paralelní, nekompatibilní národní struktury.

NATO tuto logiku ověřilo v praxi. Společný rozpočet aliance je malý, ale právě proto, že pokrývá sdílenou architekturu, funguje spolehlivě bez ohledu na to, kdo zrovna vládne ve Varšavě nebo Budapešti.

Pokud by Spojené státy z NATO skutečně odešly, stálo by za to zvážit něco, o čem se zatím příliš nemluví: mohla by Evropská unie strukturu NATO, tedy velitelství, standardy, infrastrukturu a procesy, převzít jako vlastní agenturu a začít ji platit ze svého rozpočtu?

Není to tak absurdní, jak to asi napoprvé zní. Velitelská struktura NATO je z velké části evropská a od února 2026 ještě více, kdy Evropané převzali vedení všech tří hlavních velitelství. Standardy a postupy jsou výsledkem společné práce, nikoli americkým vlastnictvím. A náklady na provoz celé organizace jsou, jak jsme viděli, v evropském měřítku marginální.

Takový krok by znamenal zachovat to nejcennější, tedy dekády budovanou interoperabilitu, logistické systémy a velitelské procesy, a zároveň odstranit závislost na politické náladě Washingtonu. Americká účast by mohla pokračovat jako partnerství, nikoli jako podmínka existence.

To vše není dnes na stole jako politický návrh. Je to ale otázka, kterou by Evropa měla mít připravenou pro případ, že Trump nebo některý z jeho nástupců jednou přestane hrozit a začne jednat.

Debata o evropské armádě bývá vedena v rovině symbolů, kdo je pro NATO, kdo je pro Evropu, kdo je dostatečně atlantický. To je špatný rámec.

Správná otázka není ideologická. Je to inženýrská otázka: jak zajistit, aby bezpečnostní architektura Evropy nezávisela na rozmarech jednoho muže v Oválné pracovně? Odpověď leží v přesunu těžiště, od závazků, které závisejí na každoroční politické vůli, ke strukturám financovaným a spravovaným kolektivně. Levněji, spolehlivěji, odolněji.

Generální tajemník NATO Mark Rutte to minulou středu pochopil velmi konkrétně.