Českou politikou opět rozproudila debata o výši obranných výdajů. Ve skutečnosti není nová a není ani česká, podobný problém řeší většina evropských zemí. Současná Evropa diskutuje o tom, zdali by měla vydávat více peněz na vlastní obranu, ale vytrácí se otázka, proč. Kde vnímáme nebezpečí?

Nahlédneme-li na Západ, vidíme Atlantický oceán, za ním Spojené státy. Vzestup trumpismu a brexit vyvolaly obavy. Ale ani Donald Trump, navzdory svým protievropským výrokům Severoatlantickou smlouvu nevypověděl. Ani největší evropští jestřábi nevnímají Spojené státy jako někoho, s kým bychom se měli vojensky konfrontovat.

Jiná situace je u východních hranic Evropy. Po rozpadu SSSR je zde řada států, jejichž etnická skladba nekopíruje hranice na mapách. Státy tam usilují o těsnější vztahy s Evropou, což Rusko vnímá velmi nepříznivě. Vzhledem k míře korupce, cenzury, manipulace voleb a dalších problémů, které panují v Rusku, je logickou obavou současných obyvatel Kremlu, že by se snaha řešit takovéto problémy demokratizací mohla od sousedů přenést i do Ruska.

Války v Gruzii a na Ukrajině se tak ukazují být něčím, co by se bohužel mohlo opakovat a v horším případě i šířit. Na to musí být Evropa připravena.

Na jižní a jihovýchodní hranici je Středozemní moře. Většina států v dané oblasti (možná s výjmkou Turecka) nedisponuje armádami a vnitřní kohezí, potřebnou pro vedení války s Evropou. Problém je spíše opačný — jak jsme viděli na Islámském státu v Sýrii resp. Iráku, popř. v Mali, slabé místní vlády se mohou stát kořistí expanzivních nestátních organizací. Problémy s Islámským státem nebo jinou organizací, která se snaží dobít svět a po cestě povraždit všechny, kteří nezapadají do ultrakonzervativního náboženského vidění světa, bohužel nedokážeme řešit jinak než silou.

Oproti dobám minulým se objevilo nové válčiště, kde je možno zasáhnout protivníka — kyberprostor. Prostřednictvím internetu může hackerským útokem kdokoli, ať už stát nebo nestání aktér, bez jasného vyhlášení války zasáhnout kritickou infrastrukturu nebo průmysl kohokoli na planetě.

Vedle hackerských útoků se stále oblíbenějším prostředkem projekce státních zájmů v jiných zemích stávají i mediální kampaně. Kromě klasických médií v nich hrají i sociální média a různé internetové blogy, zhusta ignorující pravidla seriózní žurnalistiky, pak se mluví o „dezinformačních webech“. Řada případů z různých evropských států ukazuje, že na tomto poli je ve vztahu vůči Evropě velice aktivní i Čína.

Tak dejme dvě procenta a ono se to vyřeší… Anebo ne?

Řada politiků bohužel bezmyšlenkovitě opakuje mantru o dvou procentech hrubého domácího produktu, aniž by se hlouběji zamýšlela nad jejím přínosem. Je dobré si uvědomit, co to znamená — 1 % HDP činí jen v českém kontextu přibližně třiapadesát miliard korun ročně. A to není ve státním rozpočtu málo.

Bylo by možno ji využít například k plošnému navýšení důchodů o osmnáct set měsíčně nebo třeba platu všech učitelů o 28 tisíc korun měsíčně. Proč zmiňuji právě důchody a učitele? Z pohledu dezinformačních kampaní bývají senioři oblíbeným cílem. Osamělost, ekonomická závislost na okolí a další problémy je činí náchylnějšími ke ztrátě důvěry ve společnost jako celek.

Z informačně-bezpečnosntího hlediska naopak připravuje vzdělávací systém společnost na obranu proti dezinformačním kampaním v budoucnosti. A zde hrají roli právě chronicky podhodnocení učitelé.

Zde je otevřený prostor pro potenciální útočníky — stačí vyvolat ve společnosti nedůvěru a přesvědčit jí, aby si zvolila ve volbách strany požadující opuštění stávajících spojenců a ani dvacet procent HDP vydaných na nákupy tanků a vojenských letadel ji nespasí. Proto je třeba při plánování vojenských výdajů postupovat rozvážně a nenechat se strhnout ke slibování falešného bezpečí.

Kolik vlastně platíme?

V diskusích o tom, zdali se Evropa dokáže ubránit sama, často chybí zasazení do kontextu ostatních mocností. V grafu jsou vidět data z roku 2018, jako EU chápu státy EU-27, to jest už bez Británie. Jakkoli nemá Evropa společnou armádu, jsou členové EU vázáni Společnou obrannou a bezpečnostní politikou, která je zavazuje v případě napadení chránit jeden druhého (funguje to obdobně jako Severoatlantická smlouva). Z hlediska obrany ji tedy lze chápat jako jeden celek, i když fungování jejich velitelských struktur tomu stále příliš neodpovídá.