Americká pohraniční stráž patří k největším bezpečnostním složkám Spojených států. Jak probíhá výcvik?

Jako člen pohraniční stráže nesmíte přemýšlet, cítit, pochybovat… Z výcviku si máte především odnést to, že migranti jsou hrozba. Každý, kdo překračuje hranici, pro vás představuje potenciální ohrožení života, i když je to třeba jen vystrašená stará žena. V rámci výcviku vás tlačí do toho, abyste k migrantům přistupovali jako ke kriminálníkům a nikoli jako k lidem. Protože přece každý, kdo překračuje hranici je podle amerických zákonů kriminálník…

A takový nátlak skutečně zabírá?

Většina členů pohraniční stráže to tak opravdu vnímá. Jde o velmi maskulinní prostředí a zlehčování utrpení lidí je v tomto povolání normou. A to i přesto, že se dennodenně v poušti setkáváte se ztracenými, dehydrovanými, zraněnými a vyděšenými lidmi, kteří jsou v nastalé situaci zranitelní. Samozřejmě, že se někteří kolegové chovali lidsky a překračovali zkostnatělé mantinely popisu své práce. I tak však pracovali pro instituci, která ohrožuje životy stovek tisíců uprchlíků.

Jaký typ lidí u stráže pracuje?

Pohraniční stráž nabízí stabilní práci s dobrými benefity. Když vyrůstáte v příhraniční komunitě, obzvlášť v menších obcích, vnímáte, že lidé, kteří pracují u armády, bezpečnostních služeb nebo pohraniční stráže, mají hezký dům, auto, dokážou zabezpečit rodinu. Lidé se k pohraniční stráži nehlásí ani tak proto, že by chtěli udržet Mexičany za hranicemi, ale protože jim ta práce poskytuje stabilitu. Taky je to svým způsobem služba vlasti. Zajímavé navíc je, že většina pohraničníků je latinskoamerického nebo hispánského původu. I já mám mexické předky.

Vystudoval jste mezinárodní vztahy, proč jste se tedy rozhodl pro práci u pohraniční stráže?

Zásadní roli v tom sehrála naivní představa vlastní neomylnosti, kterou mívají mladí lidé. Myslel jsem si, že můžu konat dobro bez ohledu na to, kdo mě platí: podcenil jsem vliv institucí a struktur moci, které fungují celá staletí. Měl jsem představu, že vím, kdo jsem a jaké mám hodnoty, a tak můžu nastoupit k pohraniční stráži, aniž by mě to změnilo nebo zkazilo. Měl jsem v plánu pochopit fungování instituce a znalosti později využít k prosazení potřebných změn v politice nebo legislativě. Trvalo velice dlouho, než jsem si uvědomil, že jsem svou účastí spoluzodpovědný za násilí, které jsem přišel zkoumat.

Potýkal jste se během své služby na hranicích i s kriminální činností? Co pašování drog?

Pašování drog je na denním pořádku. Zatýkali jsme pašeráky a zajistili spoustu marihuany, která je teď mimochodem v několika amerických státech už legalizována. A přesně tyto případy kriminality používají bezpečnostní složky k tomu, aby ospravedlnily kruté zacházení s lidmi.

Diskuse o migraci je ve Spojených státech poměrně vyhrocená. Počet migrantů roste a situaci asi nepomáhají ani rasistické výroky amerického prezidenta Trumpa. Přitom americká společnost v minulosti prošla několika proti-přistěhovaleckými vlnami, které ovlivnily migrační politiku a na určité období omezily migraci z různých částí světa. Není dnešní situace jen další takovou vlnou?

Démonizování, odlidšťování, dělení na „my a oni“ — taková rétorika nás provází od vzniku našeho národa. Americký historik a profesor na newyorské univerzitě Greg Grandin loni vydal knihu s názvem Konec mýtu, ve které popisuje, jak nás fenomén hranice vždy přitahoval. Ona možnost dobývat nová teritoria, vytvářet něco nového.

Ve chvíli, kdy jsme osídlili celé Spojené státy, dobyli „divoký Západ“, obrátili jsme pozornost k vesmíru. V devadesátých letech se potom překonala další hranice — přišel volný obchod, který ztělesnila například severoamerická dohoda o volném obchodu mezi Spojenými státy, Mexikem a Kanadou.

Grandin zároveň píše, že s příchodem Trumpa a jeho projektu zdi mezi USA a Mexikem jsme dospěli ke konci tohoto mýtu. Protože hranice už není místem, kde můžeme najít novou verzi sebe sama. Místo toho teď nastavuje naší společnosti zrcadlo.

Trumpova zeď, o které z médií slýcháme posledních několik let, je však jen jedním z projevů militarizace mexicko-americké hranice, která je součástí strategie americké vlády již po několik desetiletí. Jaký měla tato strategie vliv na příliv migrantů?

Na začátku devadesátých let byla zavedena politika „prevence skrze odrazování,“. Zprvu se testovala v největších pohraničních městech ve Spojených státech, jako jsou San Diego, Tijuana, El Paso, či Ciudad Juarez. Už tou dobou se začaly podél rozsáhlých městských obvodů stavět zdi, které lemovaly státní hranici a k ostraze měst byla masově nasazována pohraniční stráž. Cílem bylo zabránit přechodům hranice ve městech, kde se to dělo nejčastěji, a vytlačit migranty do pouště.

Ovšem strategie, že riskantní přecházení hranice v poušti lidi odradí, nefunguje. Od roku 2000 zemřelo na hranicích, po mnohadenním pěším pochodu, zhruba sedm tisíc lidí. Zeď i poušť byly použity jako zbraň. Jediné, co tohle opatření přineslo je, že se problém odklidil z očí veřejnosti a hranice se stala ještě více nebezpečným místem.

Jako dobrovolník pomáháte v imigračním a detenčním středisku v arizonském Tusconu. Jaká je situace v těchto zařízeních?

Setkávám se s lidmi, kteří už v detenci strávili osm měsíců nebo třeba i dva roky. Většinou tam nejsou proto, že by nelegálně překročili hranice. Naopak se dostavili na hraniční přechod a požádali o azyl, jak jim to předepisuje zákon. Převážně se jedná o ženy.

Tahle centra jsou ve všech ohledech věznicemi. Americká vláda si k jejich provozu najímá komerční vězeňské služby a jde o stejné firmy, které provozují věznice pro odsouzené zločince. Pro tyhle firmy je to velký byznys: vydělávají navíc i na práci migrantů.

Přesto tito lidé nikdy neporušili žádný zákon, je s nimi nakládáno jako se závažnými zločinci. V zařízeních nemají přístup ke vzdělání, nechodí na angličtinu, nemají možnost se naučit žádné dovednosti, které by mohli po svém propuštění využít.

Administrativa Donalda Trumpa navíc zavedla nové změny: lidé musí na hranicích čekat déle, než mohou vstoupit do země a požádat o azyl. Prodlužuje se také doba, kterou následně tráví v detenci. A každým rokem také stoupá částka, kterou musí zaplatit, pokud chtějí z detence odejít a být se svou rodinou, zatímco čekají na imigrační rozhodnutí.

Jaké kroky by podle vás vedly ke stabilizaci situace na hranicích a pozitivní proměně migrační politiky Spojených států?

Právě tato otázka mě po ukončení školy dovedla k pohraniční stráži. Myslel jsem si, že po téhle zkušenosti budu sypat z rukávu skvělé nápady, jak zlepšit celkovou politiku v oblasti detence. Ale odcházel jsem ještě zmatenější, než když jsem tam nastupoval.

Od poslední smysluplné imigrační reformy v americké legislativě uplynulo třicet let, protože v této oblasti není politická vůle něco změnit. A vlastně ani společenská, žádné veřejné rozhořčení, které by donutilo politiky změnit situaci na hranicích.

Jako spisovatel vidím východisko především v jazyce. První věc, kterou musíme změnit, jestliže máme v dospět ke smysluplné proměně politiky, je rétorika. Slova jako „kriminálník“ a „ilegální“ v nás budí pocit ohrožení. Představu, že migranti pro nás znamenají hrozbu: seberou nám práci a sociální dávky. Teprve až změníme způsob, kterým o těch lidech mluvíme, bude moci přijít se smysluplným řešením.