Od chvíle, kdy přišel Donald Trump do Bílého domu, jsme svědky soustavných útoků na smluvní architekturu podepírající systém mezinárodně planých pravidel, jehož potřebnost uznává většina zemí světa. Zvláště patrné je to v oblastech kontroly a snižování počtu určitých typů zbraní i odzbrojování obecně. Nejenže se tyto procesy za Trumpa zastavily — byl zařazen přímo zpětný chod. Úspěšně znevažován je princip multilateralismu celkově. A s Johnem Boltonem jako Trumpovou pravou rukou, totiž národněbezpečnostním poradcem, zvoní hrana kontrolním a odzbrojovacím úmluvám už opravdu hlasitě.

Skutečně ze všech sil se Trumpova administrativa snaží zničit dohodu o íránském jaderném programu z roku 2015. Zároveň vysílá směrem k Íránu válečnické vzkazy. Americké odstoupení od dohody a snahy obnovit v plné míře protiíránské sankce mohou vést pouze k nárůstu nestability na Blízkém východě a k zvýšení pravděpodobnosti, že další země regionu začnou usilovat o jaderné zbraně. Ostatní vlády si to zjevně uvědomují: všichni signatáři dohody kromě USA se ji pokoušejí zachránit, není však jasné, zda uspějí.

Teď navíc prezident Trump stáhl Spojené státy ze Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF). A Rusko odpovědělo stejným krokem. INF byla přitom základním kamenem kontroly jaderného zbrojení už od dob studené války. Byla uzavřena ještě mezi USA a SSSR v roce 1987 a vedla k likvidaci více než dvou a půl tisíce raket schopných nést jaderné hlavice. Sehrála tak stěžejní roli v tom, že dané zbraně zmizely z velké části evropského kontinentu.

Rizika odmítnutí logiky dohody jsou četná, nejen nabízející se obnova závodů ve zbrojení a znovurozmístění smrtících zbraní po Evropě. U Trumpa jde totiž zjevně o komplexnější posun. Už nová americká bezpečnostní doktrína, National Security Strategy z prosince 2017, naznačuje strategickou reorientaci — od koncentrace na hrozbu terorismu za předchozích vlád směrem k hrozbám představovaným „revizionistickými silami“, Ruskem a Čínou.

U Číny jde o rozšíření obamovského „obrácení pozornosti k Asii“ (Pivot to Asia), jež otevírá možnost rozmístění nové generace jaderných střel středního doletu na Dálném východě: například na Okinawě, v Jižní Korei nebo na ostrově Guam. Důsledkem takového tahu by mohla být eskalace vedoucí až k jaderné válce.

A jakoby toho nebylo málo, odstoupení USA od INF živí pochybnosti, zda Washington začne s  blížícím se koncem platnosti dohody New START v roce 2021 vyjednávat s Moskvou o jejím prodloužení, neřkuli rozšíření. Pokud si prosadí svoji Bolton, vyprší platnost dohody bez náhrady a další podstatná zábrana budování jaderných arzenálů bude ta tam.

Zálusk na vesmír

Další rizika pramenící z Trumpova pohledu na jaderné zbraně a otázky světové bezpečnosti naznačila jeho květnová návštěva v Japonsku. Trump se zde vyjednával s premiérem Šinzem Abem, známým mimochodem podporou vyškrtnutí devátého odstavce japonské ústavy, který zapovídá válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů. Trump po schůzce odhalil, že se s Abem dohodli na prohloubení spolupráce při vesmírném výzkumu, mimojiné i na společných misích na Měsíc a Mars. „Je to velmi vzrušující,“ řekl Trump a navázal skutečnou bombou: „Z vojenského hlediska není dnes nic důležitějšího než vesmír.“

Ví se přirozeně už delší dobu, že Trump po vesmíru pošilhává. Již minulé léto byla obnovena činnost Národní rady pro vesmír pozastavená řadu let. Také ministerstvo obrany už bylo instruováno, aby připravilo vznik šesté odnože ozbrojených složek: vesmírných sil. Jak říká Trump: „Máme-li bránit Spojené státy účinně, nestačí pouze ve vesmíru být. Amerika musí ve vesmíru dominovat. Jde o stěžejní věc.“

Nejhorší přitom je, že danou logiku neuplatňuje Trump pouze na vesmír — dominance USA prostupuje jeho pohled takřka na všechny otázky. Důsledkem je pak ohrožení smluvních závazků, jež se vyjednávaly celé dekády — nejen důležitých dohod mezi dvěma či několika málo aktéry, jako je INF či dohoda o íránském jádru, ale základů multilaterálních podpěr současného uspořádání světa typu Dohody o nešíření jaderných zbraní (NPT).

Tato a řada menších podobných úmluv mají sice daleko k dokonalosti, po řadu dekád ale poskytují východisko pro všechny odzbrojovací iniciativy a ustavují rámec příslušnému segmentu uvažování a jednání.

Výzva pro Evropu

Úloha Evropy je zde jasná: musí konat a hájit systém mezinárodních smluv a pravidel — dohody, které podepírají bezpečnostní architekturu současného světa a brání pádu do kolotoče válek, ničení a jaderné anihilace. Současné volební trendy v Evropě bohužel ukazují na růst podpory krajně pravicových politiků, kteří Trumpa obdivují. Nelze prozatím s jistotou tvrdit, že příslušné síly sdílejí s Trumpem i  jeho pohrdání vyjednanými mezinárodními smlouvami, ale je třeba mít se na pozoru.

Výsledky posledních voleb do Evropského parlamentu naštěstí naznačují, že nástup Trumpa obdivujících sil není tak prudký, jak se mnozí obávali. Příslušným stranám se nepodařilo prosadit v celoevropském měřítku, ani vytvořit blok silný natolik, aby se mohl stát základem úspěšného prosazování tumpovských politik v EU.

Hlavní prioritou nových evropských poslanců bude teď obrana progresivních hodnot odrážející důležitost vlády práva, morálního chování a respektu k druhým. Předcházení válkám je ale neméně důležité. Vzhledem k  historii vtahování zbytku světa do našich vlastních konfliktů zde musí Evropa vést. Krocení militarizace, obrana systému úmluv OSN, podpora mírových iniciativ, systematická snaha řešit konflikty diplomaticky — to jsou role, jež může Evropa hrát úspěšně, ba v nich být světovým přeborníkem.

Z originálu Nuclear arms: saving the international rules-based system vydaného v The Progressive Post přeložil a redakčně zpracoval PETR JEDLIČKA.