Dohoda o jaderném programu z roku 2015, která Írán zavazovala k omezení jaderného programu výměnou za stažení ekonomických sankcí, se zdá být mrtvá. Donald Trump před rokem oznámil, že Amerika od dohody odstupuje, přestože neprokázal svá tvrzení, že Írán dohodu nedodržuje. Íránský riál tehdy spadl během pouhého měsíce na poloviční hodnotu. Propadu Íránu do ekonomické mizérie nezabránily ani další účastníci dohody, kteří s Trumpovým postupem nesouhlasily: Francie, Velká Británie, Německo, Čína a Rusko.

Donald Trump mezitím svůj tlak na Írán stupňuje. Íránské revoluční gardy označil před měsícem za teroristy, načež Írán označil za teroristy americké vojáky. Před dvěma týdny Spojené státy americké vyslaly do regionu letadlovou loď jako varování Íránu a uvalily na zem nové sankce na export kovů. Představitelé Íránu mezitím prohlásili, že dávají ostatním účastníkům dohody o jaderném programu šedesát dnů na záchranu dohody — jinak od ní též odstoupí.

Minulý týden Írán oznámil, že potřebuje pouhé dva až čtyři měsíce k obnovení svého jaderného programu na úroveň, v jaké byl před dohodou. Vytrvale vyhrožuje uzavřením Hormuzského průlivu, jímž putuje asi třetina světového obchodu s ropou. Minulý týden se stal útok na přečerpávací stanice Saúdské Arábie a tankery Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů — tedy amerických spojenců. Američané a spojenci z útoků viní Írán.

Jak Trump, tak íránský duchovní vůdce Alí Chameneí či íránský ministr zahraničí Džavád Zaríf veřejně deklarovali, že válku nechtějí. Možnost války však nevylučuje Trumpův bezpečnostní poradce John Bolton.

Někteří analytici vývoj přirovnali k situaci před americkou invazí do Iráku v roce 2003, jiní mírní obavy s tvrzením, že obě země si ve skutečnosti přejí dohodnout se a moc dobře vědí, co dělají.

O vývoji situace a možných dopadech jsme hovořili s novinářem íránského původu, který pracuje v Praze. Jelikož však část jeho příbuzenstva nadále žije v Íránu, rozhodl se zůstat v anonymitě.

Hostilita mezi Spojenými státy a Íránem trvá od islámské revoluce v roce 1979. Je na nárůstu napětí, jenž sledujeme dnes, vlastně něco nového?

Novinkou je, že v čele USA je Trump — a ten uvažuje spíše jako byznysmen než jako politik. Z byznysu je zvyklý, že když na někoho zatlačí, dostane, co chce, a sebevědomě prohlašuje, že Írán k jednání dožene. Chce se stát hrdinou, který vyjedná novou vůči Íránu tvrdší dohodu. Obklopuje se však zároveň „jestřáby“, kteří by místo dohody raději válku. A pak je tu tvrdohlavý íránský režim, založený na protizápadní ideologii, který s Trumpem vyjednávat nechce. Írán navíc také disponuje mocnými „zbraněmi“, například kontroluje Hormuzský průliv, který je zcela zásadní pro světový obchod s ropou.

Jak by taková ideální nová dohoda měla podle Trumpa vypadat?

Trump nebyl s předchozí dohodou spokojený, protože nebyla vůči Íránu dostatečně tvrdá. Írán sice nemohl pracovat na vývoji jaderné zbraně, ale stále mu zůstávalo dost prostoru pro přípravu na napadení Izraele — a stažení protiíránských sankcí mu navíc dávalo naději na příliv peněz. Izraelská vláda se snažila přesvědčit už Obamu, že dohoda je špatná. Ochrana Izraele je prioritou všech amerických prezidentů, nejenom Trumpa, a to kvůli přítomnosti silné proizraelské lobby, hlavně Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti.

Trump chce, aby Írán přestal na úkor Izraele geopoliticky růst — a hlavně, aby přestal roztahovat svou vlivovou síť po regionu. Děje se opak. Minulý týden někdo zaútočil na přečerpávací stanice Saúdské Arábie a tankery Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Jednalo se o velmi vážné varování Americe a jejím spojencům.

Takže podle vás byl za zmíněnými útoky Írán.

To samozřejmě nemůže nikdo potvrdit, ale zdá se, že ano. Mnoho států jako Irák, Kuvajt, Omán či Saúdská Arábie využívají k exportu ropy právě Hormuzský průliv, který spravuje Írán. Pouze Saúdská Arábie vybudovala ropovody, které umožňují se Hormuzskému průlivu vyhnout — a stálo jí to zatraceně hodně peněz. K útoku na saúdské přečerpávací stanice se přihlásili Hutiové, tedy spojenci Íránu v Jemenu. Další trasa, díky níž se lze při cestě z Perského zálivu do Rudého či Ománského moře Hormuzskému průlivu vyhnout, vede právě z přístavu Fujairah ve Spojených arabských emirátech, poblíž nějž se stal onen útok na tankery. Írán vyhrožuje nejen uzavřením Hormuzského průlivu, ale zablokováním veškerých tras pro export ropy v regionu. Chápu útoky jako vzkaz: Pokud my nemůžeme vyvážet ropu, tak ani vy ne.

Íránský režim podle vás nemá zájem se Spojenými státy jednat. Přesto dal účastníkům jaderné dohody ultimátum: mají šedesát dnů na záchranu dohody. Neusilují o uzavření dohody jak USA, tak Írán?

Ultimátum se ale vztahuje na již uzavřenou starou dohodu. Írán nestojí o novou dohodu s Trumpem. Uvítal by, kdyby se dodržovala ta stará. Jenže stará dohoda už je podle mě mrtvá a vědí to všechny zúčastněné země.

Evropské státy sice nesouhlasí s Trumpovým postupem, ale neudělaly prakticky nic proto, aby zabránily kolapsu íránské ekonomiky vyvolané obnovením amerických sankcí. Dá se jejich deklarované podpoře udržení jaderné dohody vůbec věřit? Mohly a měly se zachovat jinak?

Po uzavření dohody v roce 2015 chtělo vstoupit na íránský trh mnoho evropských společností, třeba z automobilového průmyslu, bylo podepsáno tolik smluv… jenže Trump jim dal na výběr: buď americký trh, nebo íránský trh. Je jasné, jaký trh si společnosti vyberou.

Šedesátidenní ultimátum od Íránu již představitelé Evropy odmítli. Tvrdí sice, že se pokusí Íránu ekonomicky pomoct a dohodu udržet — a k dodržování dohody vyzývají i Írán. Na účinné obejití amerických sankcí však nemají nástroje, takže já taková prohlášení chápu jako pouhá gesta, kterými chtějí prokázat svou vůli dodržet, pod co se kdysi podepsali.

Takže podle vás neexistuje šance, že by evropské země dohodu zachránily?

Ne, to je podle mě úplně mimo realitu. Myslím si, že to ví i Írán a vyhlášením ultimáta si pouze připravil alibi pro své budoucí kroky: my vám dali šanci, vy jste nejednali, takže od dohody odstupujeme. V tuhle chvíli už Íránu dohoda nepřináší vůbec nic, takže je pro něj lepší oficiálně odstoupit a nebýt svazován závazky plynoucími z ní. Příští rok si navíc Amerika volí nového prezidenta — a Írán doufá ve výhru demokratického kandidáta, s nímž půjde snáze mluvit. Dokud je americkým prezidentem Trump, je podle mě jednání mezi oběma zeměmi téměř vyloučeno.

Co role Číny či Ruska? Nevyužije vzniklého prázdna na íránském trhu právě Čína k rozšíření svého vlivu na Blízkém východě?

Čína už samozřejmě prázdna na íránském trhu využívá a Írán ve spolupráci s Čínou a Ruskem — jakožto protiváhám k Americe — doufá. Jenže na dnešním globalizovaném trhu to pro ně bude kvůli sankcím ze strany Ameriky — a v budoucnosti pravděpodobně i ze strany Evropy — těžší a těžší. Čínská vláda sice čínské společnosti ke vstupu na íránský trh vybízí, ale kdo tak učiní, nebude moct na americký trh, takže se tam v důsledku nikdo nehrne.

Pokud za šedesát dní Írán od dohody odstoupí, co to bude mít za následky?

Představitelé evropských zemí už pohrozili, že pakliže Írán od dohody odstoupí, uvalí na něj sankce. Konec dohody si však nepřejí a nemyslím si, že by v tuhle chvíli chtěli na Írán nějak zvlášť tlačit. Předpokládám, že sankce nebudou tak tvrdé a nezasáhnou Írán tak citelně jako ty od Ameriky. Ekonomická situace v Íránu je ale už teď velmi špatná a evropské sankce jí samozřejmě ještě zhorší.

Viní řadoví občané Íránu z nastalé ekonomické mizérie Západ nebo situace naopak podrývá jejich důvěru k íránském režimu?

To není snadné zobecnit. Mnozí situaci vnímají jako hru obou režimů, íránského a amerického, a viní vlastně oba dva z nich. Západ v očích mnohých Íránců překročil hranici — sankce nejsou mířené pouze na íránskou ekonomiku jako celek, ale lze hovořit i o sankcích kulturních, sankcích postihujících jednotlivce. Já jsem se v Íránu narodil, ale třicet let tam nežiji a pětadvacet let mám nizozemské občanství. Přesto mi teď v České republice odmítli v několika bankách poskytnout půjčku. Jenom proto, že jsem se narodil v Íránu. Mí přátelé zase měli problém s odesláním dopisů do Íránu. Je to sice v rozporu se zákonem a sankce by takové dopady vůbec mít neměly, ale mnoho společností včetně bank či pošty se zkrátka obává amerického tlaku. A to je pro mnoho Íránců příliš, když se nerozlišuje mezi vládou a jednotlivci.

Může vést celá situace k zásadní změně v íránské politice, ba ohrozit režim?

V to samozřejmě doufá Trump. A možnost lidového povstání rozhodně nelze vyloučit, na druhou stranu v dnešním Íránu chybí jasná alternativa ke stávajícímu režimu a nikdo nechce, aby země skončila jako Sýrie. Nemyslím si proto, že se režim změní v blízké budoucnosti. Masové lidové povstání je podle mě zároveň tím jediným, co by íránskou vládu přimělo zasednout k jednacímu stolu s Trumpem.

Co může konec dohody znamenat pro reformistického prezidenta Hasana Rúháního, který dohodu prosadil odporu konzervativců navzdory?

S jeho postavením to samozřejmě otřáslo, protože dohoda Íránu prakticky nic nepřinesla a konzervativci teď opakují: my jsme vám to říkali, nevěřte Američanům. Rúhání couvá a přiznává, že měli konzervativci pravdu, že je měl poslouchat. Ztratil navíc i důvěru reformistů. Jím navrhované svobody pro Íránce pokaždé zablokovali konzervativci a dohoda byla prakticky jediné, co za své funkční období dokázal.

Takže v příštích volbách pravděpodobně posílí konzervativci?

Myslím si, že tahle rozšířená ztráta naděje ve změnu se projeví tak, že lidé k volbám často vůbec nepřijdou. Na rozdíl od voličů konzervativců. Najdou se i tací, kteří si říkají: tak jo, necháme konzervativce vyhrát, aby nastolili svou šílenou fanatickou agendu, třeba na nás pak Amerika skutečně zaútočí, režim zkolabuje a konečně přijde změna, odrazíme se ode dna.

Vojenského konfliktu se neobáváte? Nemůže v důsledku eskalovat situace v již probíhajících konfliktech v regionu, v nichž obě velmoci zpravidla stojí proti sobě?

Trump se nyní snaží vojáky z Blízkého východu stáhnout. Válka je drahá a ani jedna, ani druhá strana válku nechce — to několikrát zopakovali jak Trump, tak Chameneí. Přímý útok jedné velmoci na druhou podle mě nehrozí, je však možné, že relativně malý incident mezi spojenci obou mocností spustí řetězovou reakci v regionu a celý konflikt eskaluje.