Raísího vítězství v íránských prezidentských volbách: šest zajímavostí

Petr Jedlička

Vítězství konzervativativního klerika a soudce nikoho moc nepřekvapilo. Rada dohlížitelů totiž vyloučila z voleb všechny jeho vážné konkurenty. Během voleb se ale vedla zajímavá debata nad celkovou situací v zemi a jejími přesahy.

Ebráhím Raísí — islám, práce, prosperita. Stoupenkyně zvoleného prezidenta na teheránském náměstí Imáma Husajna. Foto Atta Kenare, AFP

Novým prezidentem Íránu se stane Ebráhím Raísí — oficiální vítěz sobotních voleb. Narozdíl od dosavadního prezidenta Hassana Rúháního, jenž se v rámci íránské vládnoucí vrstvy profiloval smírně, je Raísí klasický šiítský konzervativec. Před volbami vystupoval s protikorupční rétorikou, sociálními sliby a zejména kritikou Rúháního vlády. Ta se od roku 2013 snažila o otevření ekonomiky a zlepšení vztahů se západními zeměmi, nakonec však neúspěšně.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Raísí je kariérní islámský právník a manažer. Již jako osmadvacetiletý mladík se v osmdesátých letech účastnil práce tribunálu známého jako Komise smrti, který nechal popravit na tři tisíce bojovníků proti teokratickému režimu. Od roku 2004 působil na generální prokuratuře a od roku 2019 předsedal íránskému Nejvyššímu soudu. V rámci íránského zřízení byl tak hlavou celého justičního systému.

Svoji vlivovou síť si ovšem vybudoval především jako ředitel největší íránské nadace Astán Ghodsve Razavi. Ta se oficiálně stará o hrobku imáma Rézy v Mašhadu, fakticky ale hospodaří s ohromným majetkem. Mimojiné i rozděluje výnosy z prodeje ropy a plynu pozůstalým po více než milionu padlých z různých íránských válek.

Hodnotově se Raísí často vymezuje proti západní kultuře, a to ve většině myslitelných aspektů. Jak zde připomněla už Fatima Rahimi v Raísího profilu z minulých, pro něj ještě neúspšných voleb, rovnost pohlaví například označuje za „neúspěšnou západní myšlenku“, která by odváděla íránské ženy od důležité role v domácnosti a rodině.

Raísimu je teprve jednašedesát let a řada pozorovatelů odhaduje, že skrze prezidentský úřad cílí na nejvyšší post ve státě — pozici nejvyššího duchovního vůdce, jíž nyní zastává dvaaosmdesátiletý Alí Chameneí.

Volby v Íránu nejsou nikdy úplně svobodné, obvykle ale nebývají jednoznačně předvídatelné. Letos nicméně platil Raísí již předem za jasného vítěze, protože duchovní strážci čistoty z Rady dohlížitelů vyloučili z voleb všechny jeho silné soupeře. Ve srovnání s volbami 2009, 2013 či 2017 tak působily ty letošní na venek poměrně fádně a mimo Írán nepoutaly takovou pozornost.

Přesto i v jejich průběhu šlo najít zajímavosti, jež jsou zároveň důležité pro pochopení celkové situace v zemi a širších souvislostí. Zde šest příkladů, které se objevují v povolebních analýzách voleb nejčastěji.

1) Hlavní neznámou byla účast

Jak už zmíněno výše, o Raísího vítězství nebylo dopředu příliš sporu. Hojně se ale debatovalo nad jeho velikostí, respektive nad volební účastí. Ohromné počty Íránců totiž dávaly na sociálních sítích najevo, že tentokrát na protest proti omezenému výběru hlasovat nepůjdou. Íránské volby jsou přitom typické vysokou účastí, většinou i přes sedmdesát procent.

Raísí nakonec získal 61,95 procenta odevzdaných hlasů, a to při účasti 48,78 procenta. 48,78 je na Írán málo, je to však o trochu více než loni při parlamentních volbách a o tři až dvanáct procentních bodů více, než se odhadovalo. Znalci tak vyhodnocují, že vzhledem ke covidové situaci jde pro režim spíše o dobrou zprávu. Leckde předpovídanou účast kolem pětatřiceti procent by Raísí obhajoval daleko obtížněji.

Raísí (vlevo) debatuje s nyní dosluhujícím prezidentem Rouháním (uprostřed) a někdejším předsedou parlamentu Larídžáním. Foto Soheil Sahrannavard, FARS/WmC

2) Vyloučeni byli i prominenti

Režim si důležitost účasti uvědomoval, a tak se před volbami pokoušel nejrůznějšími způsoby o její zvýšení. Různé údy režimní mašinérie přesvědčovaly, nutily i strašily. Výzvy k bojkotu voleb byly nakonec prohlášeny přímo za trestné.

Zajímavé je, že režim — respektive nejvyšší duchovní vůdce a jeho okolí — nesáhl ani při hrozícím fiasku s nízkou účastí k revizi probírky kandidátů učiněné Radou dohlížitelů. Ta letos škrtala v seznamech kandidátů skutečně důsledně: z 585 přihlášených povolila účast sedmi. A tři z těchto sedmi se pak kandidatury sami vzdali.

Iránci tak mohli vybírat pouze z trojice konzervativců, do níž patřil i Raísí, a jednoho pragmatika — necharismatického exguvernéra národní banky Abdulnásira Hemmatího.

Poněkud překvapivé bylo, že Rada dohlížitelů zamítla kandidaturu i některých silných představitelů režimu, stojících ale mimo konzervativně-klerikální kruhy: například trojnásobného expředsedu parlamentu Alího Larídžáního nebo siláckého prezidenta z let 2005—2013 Mahmúda Ahmadínežáda.

3) Ve společnosti apatie, zklamání

Pozorovatelé se shodují, že nízká účast věrně odrážela apatii ve společnosti. V Íránu končí aktuálně osmileté období vlády prezidenta Rúháního. Ten prosazoval mírné liberalizační reformy podpořené ekonomickou argumentací. Nyní po osmi letech je ovšem Írán opět v hluboké recesi. Ani nebezpečí nástupu konzervativců neodradilo amerického prezidenta Donalda Trumpa od vypovězení dohody o íránském jaderném programu a od znovuzavedení sankcí. V zemi v důsledku začala růst inflace, nezaměstnanost a ubylo nabídky zboží.

Pragmatický kandidát Hemmatí se letos pokoušel Rúháního linii nepřímo znovu hájit, stoupence mu to však nepřivedlo. Celkově získal jen 8,38 procenta voličů. Většina liberálně orientovaných Íránců se letos nedokázala nadchnout pro žádného kandidáta a zůstala doma.

Vyhlídkám smírnější části elity nepomohla ani reakce Rúháního vlády na covidovou epidemii. Země zažila čtyři covidové vlny a oficiálně uvádí přes dvaaosmdesát tisíc zemřelých.

Města a liberálnější elektorát tentokrát ovládla apatie. Zde momentka z volebního dne v Teheránu. Foto Morteza Nikoubazl, AFP

4) Biden nepomohl

Současný americký prezident Joe Biden kandidoval loni proti Donaldu Trumpovi s příslibem návratu k dohodě s Íránem. Po nástupu do funkce však ohlásil pouze začátek vyjednávání. Ta dosud pokračují s vyloučením veřejnosti, takže na íránské volby měla změna politické linie v USA jen minimální dopad.

Někteří autoři uvádějí, že americká diplomacie nepochybovala o Raísího vítězství, a tak nechtěla plýtvat gesty vůči dosluhující Rúháního administrativě. Jiní argumentují, že politika USA vůči Íránu zůstává stejná bez ohledu na to, kdo je v zemi prezident, a že se tak s nějakým gestem objektivně počítat nedalo.

Íránští liberálové a dotazovaní Íránci žijící v zahraničí nicméně netajili v povolebních diskuzích rozčarování — kdyby Biden odvolal alespoň některé sankce či kdyby vyslal nějaký signál, mohla se podle nich zklamaná střední třída ještě znovu zmobilizovat. Na každý pád se nic takového nestalo.

5) Co přijde, víme jen obecně

I když Raísí kandidoval s všestrannou kritikou Rúháního linie, příliš se neví, co konkrétního bude prosazovat. V hodnotových otázkách se očekává obecný návrat k dogmatickému výkladu islámských pravidel, třebaže prezident je v této oblasti v íránském systému spíše vykonavatelem vůle nejvyšších duchovních.

V ekonomice a sociální politice slíbil Raísí obnovu hospodářství, větší štědrost a orientaci na nezápadní partnery — Rusko, Čínu, Indii. O něco podobného se ale pokoušel v posledních letech i Rúhání.

Novou dohodu o jaderném programu podporuje Raísí stejně jako jeho předchůdce. Navíc slibuje pouze „razantnější vyjednávání“ a neústupnost v otázce amerických snah omezit íránský raketový program. Zahraniční politika Íránu v jeho regionu, uskutečňovaná i skrze zvláštní vojenské jednotky, by se výrazněji měnit neměla.

V prvním povolebním projevu slíbil Raísí sestavit „tvrdě pracující, protikorupční a islámské revoluci oddanou vládu“ a „být prezidentem těch, kdo pro něj hlasovali, kdo pro něj nehlasovali, i těch, co nehlasovali vůbec“. To může znamenat úplně cokoliv.

Hromadné selfie ze stránek nadace Astán Ghodsve Razavi, která Raísímu umožnila mocenský vzestup. Zvolený prezident zde uprostřed. Foto Mostafa Merají, WmC

6) Konzervativci opět všude

Co do rozložení moci mezi jednotlivými frakcemi íránských vládnoucích elit se země vrací po nástupu Raísího ke stavu, v němž byla po rozehnání tzv. zelených protestů v roce 2009 a před Rúháního zvolením v roce 2013.

Jak píše zpravodaj Patrick Wintour v britském Observeru, „všechny údy vládní moci, volené i nevolené, budou teď drženy konzervativci, čímž končí období křehkého dualismu, které Írán zažíval posledních osm let“.

I znalí pozorovatelé se zatím nedokážou shodnout na detailech změny, velmi podobně však hodnotí proběhlou kampaň a její přesahy: z íránských prezidentských voleb zmizel tento rok velký díl soutěživosti i soutěže, jež byl navzdory omezené demokratičnosti typický pro všechny tři předchozí cykly.

Ze zápasu o hlasy se stal zápas o co nejvíce hlasujících. Ve třech televizních debatách se pak většinou všichni tři konzervativci soustředili na útoky na centristického outsidera. Demokratičnost politického boje v Íránu ještě neklesla na úroveň Saúdské Arábie, kde neprobíhají takřka žádné volby. Je však po letošku už jednoznačně pod úrovní Ruska nebo Turecka.

Další informace:

Diskuse