Novým prezidentem Íránu se stane Ebráhím Raísí — oficiální vítěz sobotních voleb. Narozdíl od dosavadního prezidenta Hassana Rúháního, jenž se v rámci íránské vládnoucí vrstvy profiloval smírně, je Raísí klasický šiítský konzervativec. Před volbami vystupoval s protikorupční rétorikou, sociálními sliby a zejména kritikou Rúháního vlády. Ta se od roku 2013 snažila o otevření ekonomiky a zlepšení vztahů se západními zeměmi, nakonec však neúspěšně.

Raísí je kariérní islámský právník a manažer. Již jako osmadvacetiletý mladík se v osmdesátých letech účastnil práce tribunálu známého jako Komise smrti, který nechal popravit na tři tisíce bojovníků proti teokratickému režimu. Od roku 2004 působil na generální prokuratuře a od roku 2019 předsedal íránskému Nejvyššímu soudu. V rámci íránského zřízení byl tak hlavou celého justičního systému.

Svoji vlivovou síť si ovšem vybudoval především jako ředitel největší íránské nadace Astán Ghodsve Razavi. Ta se oficiálně stará o hrobku imáma Rézy v Mašhadu, fakticky ale hospodaří s ohromným majetkem. Mimojiné i rozděluje výnosy z prodeje ropy a plynu pozůstalým po více než milionu padlých z různých íránských válek.

Hodnotově se Raísí často vymezuje proti západní kultuře, a to ve většině myslitelných aspektů. Jak zde připomněla už Fatima Rahimi v Raísího profilu z minulých, pro něj ještě neúspšných voleb, rovnost pohlaví například označuje za „neúspěšnou západní myšlenku“, která by odváděla íránské ženy od důležité role v domácnosti a rodině.

Raísimu je teprve jednašedesát let a řada pozorovatelů odhaduje, že skrze prezidentský úřad cílí na nejvyšší post ve státě — pozici nejvyššího duchovního vůdce, jíž nyní zastává dvaaosmdesátiletý Alí Chameneí.

Volby v Íránu nejsou nikdy úplně svobodné, obvykle ale nebývají jednoznačně předvídatelné. Letos nicméně platil Raísí již předem za jasného vítěze, protože duchovní strážci čistoty z Rady dohlížitelů vyloučili z voleb všechny jeho silné soupeře. Ve srovnání s volbami 2009, 2013 či 2017 tak působily ty letošní na venek poměrně fádně a mimo Írán nepoutaly takovou pozornost.

Přesto i v jejich průběhu šlo najít zajímavosti, jež jsou zároveň důležité pro pochopení celkové situace v zemi a širších souvislostí. Zde šest příkladů, které se objevují v povolebních analýzách voleb nejčastěji.

1) Hlavní neznámou byla účast

Jak už zmíněno výše, o Raísího vítězství nebylo dopředu příliš sporu. Hojně se ale debatovalo nad jeho velikostí, respektive nad volební účastí. Ohromné počty Íránců totiž dávaly na sociálních sítích najevo, že tentokrát na protest proti omezenému výběru hlasovat nepůjdou. Íránské volby jsou přitom typické vysokou účastí, většinou i přes sedmdesát procent.

Raísí nakonec získal 61,95 procenta odevzdaných hlasů, a to při účasti 48,78 procenta. 48,78 je na Írán málo, je to však o trochu více než loni při parlamentních volbách a o tři až dvanáct procentních bodů více, než se odhadovalo. Znalci tak vyhodnocují, že vzhledem ke covidové situaci jde pro režim spíše o dobrou zprávu. Leckde předpovídanou účast kolem pětatřiceti procent by Raísí obhajoval daleko obtížněji.

2) Vyloučeni byli i prominenti

Režim si důležitost účasti uvědomoval, a tak se před volbami pokoušel nejrůznějšími způsoby o její zvýšení. Různé údy režimní mašinérie přesvědčovaly, nutily i strašily. Výzvy k bojkotu voleb byly nakonec prohlášeny přímo za trestné.

Zajímavé je, že režim — respektive nejvyšší duchovní vůdce a jeho okolí — nesáhl ani při hrozícím fiasku s nízkou účastí k revizi probírky kandidátů učiněné Radou dohlížitelů. Ta letos škrtala v seznamech kandidátů skutečně důsledně: z 585 přihlášených povolila účast sedmi. A tři z těchto sedmi se pak kandidatury sami vzdali.

Iránci tak mohli vybírat pouze z trojice konzervativců, do níž patřil i Raísí, a jednoho pragmatika — necharismatického exguvernéra národní banky Abdulnásira Hemmatího.

Poněkud překvapivé bylo, že Rada dohlížitelů zamítla kandidaturu i některých silných představitelů režimu, stojících ale mimo konzervativně-klerikální kruhy: například trojnásobného expředsedu parlamentu Alího Larídžáního nebo siláckého prezidenta z let 2005—2013 Mahmúda Ahmadínežáda.

3) Ve společnosti apatie, zklamání

Pozorovatelé se shodují, že nízká účast věrně odrážela apatii ve společnosti. V Íránu končí aktuálně osmileté období vlády prezidenta Rúháního. Ten prosazoval mírné liberalizační reformy podpořené ekonomickou argumentací. Nyní po osmi letech je ovšem Írán opět v hluboké recesi. Ani nebezpečí nástupu konzervativců neodradilo amerického prezidenta Donalda Trumpa od vypovězení dohody o íránském jaderném programu a od znovuzavedení sankcí. V zemi v důsledku začala růst inflace, nezaměstnanost a ubylo nabídky zboží.

Pragmatický kandidát Hemmatí se letos pokoušel Rúháního linii nepřímo znovu hájit, stoupence mu to však nepřivedlo. Celkově získal jen 8,38 procenta voličů. Většina liberálně orientovaných Íránců se letos nedokázala nadchnout pro žádného kandidáta a zůstala doma.

Vyhlídkám smírnější části elity nepomohla ani reakce Rúháního vlády na covidovou epidemii. Země zažila čtyři covidové vlny a oficiálně uvádí přes dvaaosmdesát tisíc zemřelých.

4) Biden nepomohl

Současný americký prezident Joe Biden kandidoval loni proti Donaldu Trumpovi s příslibem návratu k dohodě s Íránem. Po nástupu do funkce však ohlásil pouze začátek vyjednávání. Ta dosud pokračují s vyloučením veřejnosti, takže na íránské volby měla změna politické linie v USA jen minimální dopad.

Někteří autoři uvádějí, že americká diplomacie nepochybovala o Raísího vítězství, a tak nechtěla plýtvat gesty vůči dosluhující Rúháního administrativě. Jiní argumentují, že politika USA vůči Íránu zůstává stejná bez ohledu na to, kdo je v zemi prezident, a že se tak s nějakým gestem objektivně počítat nedalo.