Přiznané sestřelení dopravního letadla a následné protesty v íránských městech zcela změnily trajektorii dění kolem poslední americko-íránské roztržky. Co se odehraje v Íránu v dalších dnech, není jasné.

Jeden z aspektů dění kolem amerického útoku na íránského generála Kásima Sulejmáního se ale naopak vyjasňuje čím dál více — vlastní Sulejmáního zabití bylo dle všeho skutečně porušením mezinárodního práva, a to porušením velmi nebezpečným.

↗

Generál Sulejmání na jednom ze snímků, jež z něj vytvářely v Íránu ještě za života národní legendu. Foto Erfan Kouchari, WmC

Obhájci právní čistoty Sulejmáního likvidace — u nás například Aleš Rozehnal na Hlídacím Psu či Alexandra Udženia v Reflexu — argumentují jednak právem států na sebeobranu dle článku 51 Charty OSN, jednak rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1368/2001 o povolených způsobech obrany před teroristickými hrozbami, a pak Sulejmáního podílem na aktivitách různých milic a ozbrojených skupin podporovaných Íránem, používajících i teroristické metody.

Ignoruje se tu ovšem celá mezinárodněprávní debata, která se vedla ve strukturách OSN nad podobnými situacemi právě od roku 2001, respektive od invaze do Afghánistánu — tedy posledních devatenáct let.

V rámci několikaletých expertních konzultací organizovaných Radou pro lidská práva OSN vznikla přitom už v roce 2010 komplexní studie tématu, která právo na sebeobranu v daných situacích konkretizuje. Vzato při maximálním zestručnění — aby se mohl stát bránit metodou „targeted killing“, musí být ohrožení, vůči němuž se brání, jednak reálné a  jednak bezprostředně hrozící, dále musí být akce provedena bez prodlení a se vší důsledností a co je zásadní, musí platit, že:

1. (bránící se stát) už nemá k dispozici prostor situaci dále rozvažovat a 
2. (bránící se stát) není schopen odvrátit ohrožení jinými prostředky.

Jak shrnul v tematickém speciálu Al-Džazíry Kevin Jon Heller, profesor práva z University of Amsterdam: „Sám fakt plánování či osnování (na likvidaci v souladu s právem) nestačí.“

Nejde tu prostě jenom o jeden z nabízejících se způsobů obrany. Má jít o metodu poslední instance, pro momenty, kdy už skutečně není zbytí.

Vždycky je tedy třeba posuzovat útok případ od případu, zda jde opravdu o příslušnou situaci. S pouhým odvoláním na obecnou normu plus výčtem povšechně známých skutků oběti, jak se to dělá v případě Sulejmáního, si nevystačíme. Rozhodující musí být důkazy. A s těmi je to v případě amerického útoku věru nevalné.

Americká vysvětlení

Kdyby Sulejmání skutečně plánoval a chystal se provést — byť třeba prostřednictvím klientských sil — bezprostředně a nade vší pochybnost ozbrojený útok významnějšího rozsahu, vedli bychom úplně jinou debatu. Od atentátu je to ale už druhý týden a Trumpova administrativa nezveřejnila jediný důkaz, třebaže k tomu byla soustavně tlačena.