Přiznané sestřelení dopravního letadla a následné protesty v íránských městech zcela změnily trajektorii dění kolem poslední americko-íránské roztržky. Co se odehraje v Íránu v dalších dnech, není jasné.

Jeden z aspektů dění kolem amerického útoku na íránského generála Kásima Sulejmáního se ale naopak vyjasňuje čím dál více — vlastní Sulejmáního zabití bylo dle všeho skutečně porušením mezinárodního práva, a to porušením velmi nebezpečným.

Obhájci právní čistoty Sulejmáního likvidace — u nás například Aleš Rozehnal na Hlídacím Psu či Alexandra Udženia v Reflexu — argumentují jednak právem států na sebeobranu dle článku 51 Charty OSN, jednak rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1368/2001 o povolených způsobech obrany před teroristickými hrozbami, a pak Sulejmáního podílem na aktivitách různých milic a ozbrojených skupin podporovaných Íránem, používajících i teroristické metody.

Ignoruje se tu ovšem celá mezinárodněprávní debata, která se vedla ve strukturách OSN nad podobnými situacemi právě od roku 2001, respektive od invaze do Afghánistánu — tedy posledních devatenáct let.

V rámci několikaletých expertních konzultací organizovaných Radou pro lidská práva OSN vznikla přitom už v roce 2010 komplexní studie tématu, která právo na sebeobranu v daných situacích konkretizuje. Vzato při maximálním zestručnění — aby se mohl stát bránit metodou „targeted killing“, musí být ohrožení, vůči němuž se brání, jednak reálné a  jednak bezprostředně hrozící, dále musí být akce provedena bez prodlení a se vší důsledností a co je zásadní, musí platit, že:

1. (bránící se stát) už nemá k dispozici prostor situaci dále rozvažovat a 
2. (bránící se stát) není schopen odvrátit ohrožení jinými prostředky.

Jak shrnul v tematickém speciálu Al-Džazíry Kevin Jon Heller, profesor práva z University of Amsterdam: „Sám fakt plánování či osnování (na likvidaci v souladu s právem) nestačí.“

Nejde tu prostě jenom o jeden z nabízejících se způsobů obrany. Má jít o metodu poslední instance, pro momenty, kdy už skutečně není zbytí.

Vždycky je tedy třeba posuzovat útok případ od případu, zda jde opravdu o příslušnou situaci. S pouhým odvoláním na obecnou normu plus výčtem povšechně známých skutků oběti, jak se to dělá v případě Sulejmáního, si nevystačíme. Rozhodující musí být důkazy. A s těmi je to v případě amerického útoku věru nevalné.

Americká vysvětlení

Kdyby Sulejmání skutečně plánoval a chystal se provést — byť třeba prostřednictvím klientských sil — bezprostředně a nade vší pochybnost ozbrojený útok významnějšího rozsahu, vedli bychom úplně jinou debatu. Od atentátu je to ale už druhý týden a Trumpova administrativa nezveřejnila jediný důkaz, třebaže k tomu byla soustavně tlačena.

Žádný důkaz nebyl předložen veřejně, což se — pravda — ne vždy dělá, například z důvodů ochrany agenturních spolupracovníků v dané zemi; žádný nebyl předložen ale ani na neveřejném jednání takzvanému gangu osmi, tedy skupině vůdčích poslanců a senátorů, kteří skrze své pozice ve výborech dohlížejí na zahraniční politiku a činnost tajných služeb země a kteří mají příslušná prověření.

I z pohledu práva USA přitom potřebuje prezident k likvidaci osoby, jež znamená hrozbu pro USA v zahraničí, souhlas Kongresu. Výjimkou je jen situace, kdy je hrozba právě bezprostřední a je potřeba jí okamžitě zabránit. Řada pozorovatelů tak čekala minulý týden na parlamentní slyšení, při němž měli zástupci Trumpovy vlády podat vysvětlení. Ani na tomto briefingu však nic nového nezaznělo.

„Pořád jen opakovali, jak velký ,bad guy´ Sulejmání byl, že do budoucna plánoval další útoky na naše základny a ambasády a že teď musíme táhnout za jeden provaz (...) Důkazy ale žádné (...) Vnímám to jako urážku, ne osobně, ale vůči instituci (Kongresu),“ zhodnotil pro masmédia briefing zjevně pobouřený Mike Lee, republikánský senátor z Utahu.

Jak připomíná v textu věnovaném legalitě atentátu BBC, první vysvětlení útoku, které se ze strany USA objevilo, bylo vyjádření Pentagonu, kde se o bezprostřední hrozbě nemluvilo vůbec — smyslem útoku bylo dle něj „odradit Írán od budoucích útoků“, přičemž se doplňovalo, že Sulejmání „aktivně rozpracovával plány útoků na americké diplomaty a vojáky v Iráku i celém regionu“. Tvrzení, že hrozba byla „bezprostřední“, se objevilo až později, ovšem bez dalšího.

Trump, ministr zahraničí Mike Pompeo i další členové administrativy pak celý týden ohýbali své odpovědi na otázku po podrobnostech oné „bezprostřední hrozby“ v líčení, co vše Sulejmání udělal, respektive co se mu připisuje, na politiku Íránu v Iráku a na sérii násilných incidentů z posledního půl roku, za nimiž stála s větší či menší pravděpodobností Sulejmáního divize Íránských revolučních gard.

Trump se vyjadřoval převážně na Twitteru, kde v jedné chvíli dokonce naznačoval, že Sulejmání měl chtít vyhodit do povětří americkou ambasádu v Bagdádu — komplex zabírající dvaačtyřicet hektarů, tedy přibližně rozlohu Vatikánu.

Pompeo chodil pak do televizí, kde vykresloval vše možné, ale dotaz na detaily uťal vždy ve stylu: „Plánoval útoky na americké cíle. Byla to bezprostřední hrozba. Měli jsme to potvrzené. Tečka.“

Teprve na stanici Fox 10. ledna se Pompeo rozhovořil obsáhleji, když řekl, že administrativa neví, kdy nebo kde měly útoky plánované Sulejmáním proběhnout, pouze že „dosavadní zkušenost nemůže nikoho nechat na pochybách, že Kásim Sulejmání plánoval akce nejen proti našim silám, našim diplomatům v Iráku, ale i v jiných zemích a regionech po celém světě“.

A na tiskovce v Bílém domě později „upřesnil“: „Kásim Sulejmání plánoval útoky proti americkým zájmům velkého rozsahu a tyto útok hrozily bezprostředně (...) Plánoval útoky proti americkým zařízením, včetně amerických ambasád, vojenských základen, amerického vybavení po regionu.“

Kdo si vzpomene, do jakých detailů šli zástupci administrativy v oficiálních líčeních všeho kolem nedávné likvidace abú Barka Bagdádího, snadno pochopí rozdílnost situací.

V pondělí 13. ledna vystoupil Pompeo v Hooverově institutu s tvrzením, že útok byl součástí „velké strategie na odstrašení Íránu“, přičemž faktor hrozby už nezmínil vůbec. A ve stejný den přinesla americká média informace, že útok na Sulejmáního byl plánován nejméně od června 2019. Tolik tedy k bezprostředně hrozícímu nebezpečí.

Praxe doposud a proč je to nebezpečné

Spojené státy si u operací typu „targeted killing“ nedělaly nikdy moc vrásky s mezinárodněprávní otázkou. I za prezidenta Obamy zabíjely svými drony osoby identifikované jako teroristy, aniž by otázku bezprostřední hrozby příliš řešily.

Případ Sulejmáního je ale jiný. Nešlo tu o člena nějaké teroristické sítě, ať už skutečného či domnělého. Šlo tu o vysoce postaveného reprezentanta Íránu, který pracoval i se skupinami používajícími i teroristické metody boje. Na americký seznam teroristů se přitom dostal ne po nějakém konkrétním útoku, ale politickým rozhodnutím po nástupu nové administrativy.

Pokud by se rozšířila už tak kontroverzní praxe zabíjení osob identifikovaných jako teroristé na území cizích států i na osoby Sulejmáního typu — tedy na zástupce států, kteří v jiných zemích zasahují do vnitřních konfliktů například spoluorganizací a úkolováním nějakých milic, byť s pochybnými metodami —, otevřel by se jenom v regionu prostor k atentátům na příslušné reprezentanty Ruska, Turecka, Saúdské Arábie, Kataru, Egypta, Francie, dost možná i Británie či Izraele a samozřejmě Spojených států.

Jenom v Sýrii vyzbrojovali, spoluorganizovali a cvičili Američané za dosud trvající občanské války dvaačtyřicet ozbrojených skupin. Část z nich posléze prodala zbraně džihádistům, část přešla přímo do struktur vedených například Frontou an-Nusrá a část byla později zlikvidována či odzbrojena.

Íránský parlament odhlasoval v reakci na Sulejmáního smrt přidání celých ozbrojených sil USA na vlastní seznam teroristů. A sám Donald Trump hrozil ještě minulý týden Íránu mimojiné i útokem na jeho kulturní památky — tedy na místa, která jsou permanentně plná civilistů, turistů. Jaké důsledky by mělo, kdyby jen Írán začal postupovat dle logiky, kterou odsouhlasují zastánci právní čistoty Sulejmáního zabití Spojeným státům?

Globální ani regionální mocnosti mezinárodní právo tolik nepotřebují. Mohou si dovolit politiku na jeho hraně a v určitých případech i za hranou. Pro menší státy je však jeho existence zásadní. I když tak můžeme stát třeba v íránsko-americkém zápase o Irák na straně USA nebo zůstávat v přesvědčení, že bez Kásima Sulejmáního je svět lepší místo, což je na jinou debatu, v otázce legality bychom ustupovat neměli.

Dva týdny uplynuly, důkaz „bezprostřední hrozby“ není a Trump či Pompeo věc už otevírat zjevně nechtějí. Lze tak, domnívám se, odpovědně uzavřít: Zabití Sulejmáního porušením mezinárodního práva bylo, a to potenciálně velmi nebezpečným. Snad se jím nějaká další reprezentace toužící ukázat silnou ruku neinspiruje a nestane se z něj nový precedens.

Další informace:

Foreign Policy Assassination, Extrajudicial Execution, or Targeted Killing—What’s the Difference?

Al-Dažzíra 'To stop a war': Did Soleimani killing violate international law?

BBC News Soleimani attack: What does international law say?

CNN Growing doubts on legality of US strike that killed Iranian general

France 24 Pompeo defends legality of US killing Iran's Soleimani

JustSecurity.org Targeted Killing of General Soleimani: Why the Laws of War Should Apply, and Why it Matters