Zdivočelý svět

Karel Schwarzenberg

Známý konzervativec a exministr zahraničí překvapil před několika dny označením amerického útoku na íránského generála za zločin. Komentář, v němž příslušná formulace zazněla, přetiskujeme se souhlasem autora v úplném znění.

Íránský velitel Solejmání byl zabit v Iráku americkou raketou. Všichni dnes diskutují, jaké to bude mít politické následky a jak to ovlivní vývoj v Íránu a v Iráku, kde se parlament usnesl, že vykáže všechna cizí vojska, tedy i Američany ze země a Írán oznámil, že se přestává řídit závazky jaderné dohody.

Nicméně, málo se mluví tom skutku jako takovém. Že totiž jeden stát zabil představitele druhého státu na území třetího státu. Je pravda, že Solejmání velel oddílům Islámských revolučních gard, které se soustředily na boje v zahraničí a podporoval nejrůznější šíitské ozbrojené teroristické skupiny od Iráku přes Sýrii, Libanon až po Jemen. Dělal to jako generál a oficiální představitel íránského státu. Důležitá byla ale také jeho role v bojích s Islámským státem.

Karel Schwarzenberg na archivní fotografii. Foto SGC, flickr.com

Já jsem ještě vyrostl v době, kdy se válka vyhlašovala. Teď se ale začíná střílet, bombardovat a odpalovat rakety, aniž by nějaký takový formální krok proběhl. Mě tento vývoj děsí. Překračujeme všechny meze mezinárodního práva. Někteří politici jsou očividně toho názoru, že stojí nad zákonem a nad právem a že mají tak jako legendární James Bond uděleno právo zabíjet kdekoliv na světě. Ovšem je něco poněkud jiného, jestli se jedná o film, nebo o skutečnost.

Dle mého názoru se vydáváme na velmi, velmi nešťastnou cestu. Samozřejmě, i jiné mocnosti páchají podobné činy, které k takovým výsledkům vedou. Zde je třeba připomenout zabití a pokus o zabití bývalých ruských rozvědčíků v Anglii. Už to bylo překročení jistých mezí, ale ještě to byla spíše válka tajných služeb. Teď se ovšem stalo to, že ten, který tento útok nařídil, tak to ještě hrdě oznámil svému národu a celému světu. Pokud si zvykneme, že můžeme kdekoliv a kdykoliv zabíjet, je to hrozivý vývoj.

Přiznávám, že jsem po celý život byl příznivcem Američanů, je to veliká demokratická země, která nám může být v mnoha věcech vzorem. Ale tyto činy prezidenta Trumpa podle mého názoru jsou, říkám otevřeně, zločinné. Nikdo nesmí překračovat mezinárodní právo, ani prezident Spojených států.

Pamatuji si, jak se mnozí u nás pobuřovali, když prezident Havel kdysi prohlásil v souvislosti s vyhnáním našich Němců po válce, že jsme se sami nakazili nacismem. Já mám teď obavy, že se někteří čelní světoví politici nakazili terorismem.

    Diskuse (18 příspěvků)
    IV
    January 8, 2020 v 17.12
    Správný názor a příjemné překvapení... Zajímalo by mě, jestli by se našel na světě jediný významnější politik, který by veřejně schvaloval Trumopvo vyhrožování ničením íránských kulturních památek.
    JH
    January 9, 2020 v 12.50
    Válka se nevyhlašuje
    předem, když se to nehodí. Izraelsko-Arabská šestidenní válka, válka ve Vietnamu, operace Barbarossa, útok na Pearl Harbor, to mě napadá jen tak namátkou z dvacátého století. Historikové by mě jistě doplnili nebo opravili - nedivil bych se, kdyby to byla už starověká praxe. Každopádně K. Schwarzenberg mohl těžko "ještě vyrůst v době, kdy se válka vyhlašovala".
    JP
    January 9, 2020 v 14.35
    Porušení mezinárodního práva?
    Na to je ovšem možno namítnout: válku řádně vyhlašovaly s l u š n é státy. Všechny uvedené případy byly aktem zjevné agrese.

    ----------------------------------

    Na straně druhé: už v mé bezprostřední reakci na tuto událost jsem napsal, že ty blízkovýchodní konflikty jsou už natolik propletené, a že už se tu tak dávno bojuje beze všech pravidel, že se v daném případě jen sotva dá tvrdit, že atentát na íránského generála by byl v daném kontextu nějakým naprosto jednoznačným porušením mezinárodních norem. Zdá se, že Karel Schwarzenberg v uvedeném smyslu skutečně zaspal dobu. Ano, tento atentát byl - z hlediska obecných norem - nechutný, byl v rozporu s pojetím solidního jednání v mezinárodních vztazích; ale opakuji znovu, jen dosti ztěžka je možno tvrdit, že by bylo vysloveně eklatantním porušením norem mezinárodního práva.

    Připomeňme si zásadní principy mezinárodního práva: nikdo nemá právo činit akty agrese vůči jinému státu, jeho teritoriu, a tedy i vůči jeho představitelům.

    Zdálo by se tedy, že věc je zcela jasná. Jenže tvůrci těchto mezinárodních norem - v prozíravé vědomosti o nekonečné složitosti a nejednoznačnosti mezinárodních konfliktů - k těmto normám připojily ještě i dodatek, že z tohoto pravidla existuje výjimka, když z teritoria státu proti kterému se vede daný zásah vycházejí (a to třeba i z třetí strany) útoky na stranu nyní útočící. A právě přesně tento případ máme dán teď.

    Ano, Irák je v konfliktu mezi USA a Íránem bezprostředně neutrální zemí; je tedy v tomto smyslu nepřípustné, aby USA na jeho teritoriu páchaly jakékoli agresivní akty, a to i vůči příslušníkům třetí strany (Íránu).

    Jenže: stejně tak je faktem, že současný Irák se nachází do značné míry ve stavu naprosté dezintegrace. Není to do značné míry už jeden stát, nýbrž je to (ne zcela nepodobně jako v - bývalé - Libyi) spíše konglomerát různých skupin a sil. A především - jedna z těchto skupin je nejen spojencem Íránu, ale zcela evidentně i podporovatelem jeho lokálně hegemonistických ambicí. Které jsou zřejmě mnohdy prosazovány i prostředky, které v očích Západu platí jako akty ilegitimního terorismu.

    Předpokládejme tedy, že USA mají pravdu v tom, že zabitý generál byl odpovědný za tyto teroristické akce proti nim; a že skutečně své cesty do Iráku hodlal využít pro plánování (či bezprostřední provedení) další takové teroristické akce.

    Za normálních okolností by USA mohly - plným právem - žádat po vládě Iráku, aby takovouto osobu buďto internovala, anebo - pokud je chráněna diplomatickou imunitou - okamžitě vykázala ze země. Jenže - za uvedených podmínek by bylo iluzorní něco takového po dezorganizované irácké vládě žádat. V tom případě pak sukcesivně platí: USA měly v zásadě právo na akt vlastní (preventivní) obrany. A to i na území cizího státu.

    Připomínám znovu: to všechno platí jenom za splnění všech uvedených podmínek (sám nemám dostatek informací, abych to mohl jednoznačně posoudit); a i za této situace byl tento atentát jak řečeno záležitostí nechutnou a daný region dále destabilizující. Ale - opravdu není možno nějak apodikticky tvrdit, že by tím USA nějak eklatantně porušily mezinárodní právo. Bylo to sice opravdu velice "na hraně"; ale přinejmenším nelze jednoznačně dokázat, že by to bylo už za ní.

    Ostatně: žádný ze západních politiků také Trumpovu akci neoznačil za principiálně nelegitimní. Víceméně všichni nad ní vyjádřili znepokojení, nabádali k deeskalaci; ale o porušení mezinárodních norem tu vůbec nebyla řeč.
    JK
    January 9, 2020 v 15.6
    Josefu Poláčkovi
    Zapomínáte na jednu věc: Byly to právě USA, kdo do této situace přivedly Írán, de facto už organizací převratu v roce 1953, který odstranil Mosaddeka, i Irák, útokem pod zcela vylhanými záminkami v roce 2003 a následnou destrukcí iráckých státních struktur.

    Toto "USA měly v zásadě právo na akt vlastní (preventivní) obrany." je pak v daném kontextu buď výraz Vaší vrcholné naivity nebo standardní fráze opsaná z amerických propagandistických zdrojů.

    "Ostatně: žádný ze západních politiků také Trumpovu akci neoznačil za principiálně nelegitimní." Bodejť by taky jo; existuje nezanedbatelné riziko, že by se příště mohl stát cílem podobné akce někdo z nich.
    IH
    January 10, 2020 v 9.53
    Pane Kalousi,
    Vy to přeháníte. Jestli se aktivní politici nevyjádřili tak jako Karel Schwarzenberg, je to vedle běžné politické opatrnosti a diplomatičnosti dáno ohledy na zájmy NATO, jehož případná další a hlubší krize by hrála do not Putinovu Rusku, pro něž má, jako pro tradičního velmocenského hráče, Trump dost pochopení. (Liší se samozřejmě v pohledu na první místo USA v tomhle "sportu".)

    Je zřejmé, že atentát na Sulejmaního nebyl důsledkem jen a pouze skutečnosti, že se generál ocitl "na dostřel". Je zřejmé, že s ním USA nějaké otevřené účty měly. Může však jít rovněž o něco jako poslední výstřel, který má zakrýt pasivitu dosavadního a hlavně chystaného postupu Trumpových USA v oblasti.
    Pane Kalousi, žádný z relevantních světových politiků neoznačil ten americký atentát za "porušení mezinárodního práva", protože kdyby tak učinil, tak by se sám naprosto blamoval, neboť by tím ukázal že nemá žádné ponětí o platném mezinárodním právu. Ten zásah USA se nám může zdát jakkoli "zdivočelý" - ale smiřte se s holou skutečností, že porušením (eklatantním) norem a principů mezinárodního práva to opravdu nebylo.

    A vinit za tuto současnou eskalaci Spojené státy pro nějakým událostem z poloviny minulého století - to už bychom se stejně tak mohli začít zaobírat tím, kdo byl čím vinen v dobách perských válek.
    JK
    January 10, 2020 v 11.4
    "A vinit za tuto současnou eskalaci Spojené státy pro nějakým událostem z poloviny minulého století - to už bychom se stejně tak mohli začít zaobírat tím, kdo byl čím vinen v dobách perských válek."

    Naprosto nesouhlasím. Od svržení Mosaddeka ke dnešním událostem vede přímá a nepřerušená linie příčin a následků.
    JK
    January 10, 2020 v 11.8
    Ivo Horákovi
    Nevím, jak moc přeháním. Reakce - nebo spíš nereakce - Angely Merkelové na její odposlouchávání ze strany spřátelené tajné služby ukazuje, nakolik se evropští politici cítí být podřízenými USA. Možná ze strachu, možná z přesvědčení, možná z oportunistické vypočítavosti - těžko soudit.
    HZ
    January 10, 2020 v 13.48
    Reakce - nereakce Angely Merkelové
    na odposlouchávání zcela očekávaně nespočívala ve vyslání vražedného dronu na Bílý dům. To neznamená, že neudělala jiná opatření. Méně nápadná, ale nejspíš účinnější.
    IH
    January 10, 2020 v 13.55
    Jindřichu Kalousovi
    Možná jde z Vaší strany jen o (opakovanou) nadsázku. Mé mínění o Trumpovi je, nyní už nikoli na základě očekávání, nýbrž reálné politiky, horší než nevalné. Plést si jej však se Stalinem nelze. Hlavně však nejsou, přese všechno, stalinistickým Ruskem dnešní USA. A státy EU, resp. v NATO, nejsou zajisté zase satelity, jejichž představitelé se bojí "zpřátelené" armády.

    Na těchto faktech rozhodně nic nemění v posledku docela moudré rozhodnutí A. Merkelové přejít americký prohřešek, aspoň navenek, s určitou grácií.
    + Další komentáře